VRÁŤA BRABENEC & JOE KARAFIÁT - ZAČNI U STROMU

Vratislav Brabenec – hlas, alt sax, sopran sax, klarinet
Joe Karafiát – el. kytara, ak. kytara, e-bow, piano

Brabenec a Karafiát ve víru „boží buzerace“

Emotivní! Jinak nelze nazvat autorské čtení Vratislava Brabence za doprovodu kytaristy Joe Karafiáta proběhnuvší ve středu 17.ledna 2007 v kavárně Vrchlického divadla v Lounech.

Po úvodní mohutné zvukové kakofonii obou muzikantů začalo vystoupení dlouhým, nikdy neodeslaným dopisem „Vážený pane Kolář“, kterým začíná autorské CD téhle dvojice, „začni u stromu“, vydané labelem Guerilla records. Brabencova usilovná, rychle plynoucí deklamace, vychrlená bez pomlk jakoby jedním dechem připomínala zoufalou motlitbu. Motlitbu člověka, který chce věřit, ale ví, že to po apokalyptickém 20. století už nejde: „zjevuje se mi to ve snech / když mě vyřazují z fronty do komor / protože nejsem žid“ nebo „a lačnýmu je třeba do žlabu přidat / hladovýmu ubrat, jak je napsáno / v každým dobrým návodu na víru / či na pořádný fundamentální náboženství“. A který se musí spokojit s tím, že „ta prostá, boží buzerace“ je vykoupena jen drobnými wolkerovskými radostmi: „Konečně jsem dnes, pane K., rozuměl psovi“. S tímto vyzněním korespondovala i disharmonická hluková kytara a zpěvavé „refrény“, kde místo oslavného „aleluja“ znělo skeptické a ironické „sám sobě kurvou“. Spojování „vysokého“ s „nízkým“, biblického jazyka s vulgaritami nejhrubšího zrna, historických skutečností s banalitou, mýtu s konkrétními reáliemi je základem básníkova vyjádření. Vědomě navazuje na civilní beatnictví často vzpomínaného Ferlinghettiho, mýtotvorný antimýtus českého literárního undergroundu a přes všechnu lyrickou zastřenost i na plamenný vztek pozdního Ivana Diviše. Jako by to nestačilo, jeho slova navíc vybrušoval Karafiátův nástroj. Trhal je na cucky, nemilosrdně kul ocelovým kladivem nebo z nich vyřezával bluesovou dřeň. Posluchači samozřejmě nepřišly ani o tradiční freejazzové exhibice a Brabencovu specialitu – hru na dva saxofony zároveň. Mužný žal nad zmarněným časem, nesentimentální lítost nad vlastními nedostatečnostmi a bolest a děs nad lidským utrpením, celý večer kapající z Brabencových automatických textů a litanických pásem, jejichž temnotou jen občas bleskl rým, naplno vytryskl v závěrečné pohádce O havranovi. „Pravdivá“ bajka, protože „dětem se lhát nemá“, v níž vzpomínal na svého mrtvého „fotra“ - se zjevnou narážkou na „Nikdy více!“ Poeova ravena - dojala autora až k nefalšovaným slzám. A když za otce přidal kvílivé saxofonové requiem, umocněné zrychlující dunivou kytarou, musel vše shodit nevěřícným zakletím: „Tyhle Louny, to je teda štace!“

(Jan Vnouček, přetištěno z týdeníku „Svobodný hlas“)

O záhadě plovoucích rabínů
ROZHOVOR S VRATISLAVEM BRABENCEM
Petr Vizina - Lidové noviny, 24. února 2006

LN: Jak vlastně na verše slyší vaše, většinou rockové, publikum?
Ke svým studentům na FAMU mě nedávno pozval režisér Karel Vachek, tak jsem kromě starých věcí vzal i tuhle novou desku. Študáci na čtení i muziku reagovali velmi dobře. Vachek pak začal šťourat do textů: Máš tam náznaky snů, nemohl bys to rozvést? Co to znamená, že jsi čekal frontu do komor a nikdy tě nevzali? Říkám, že je to můj sen, kterej se tři roky opakoval. Kdysi jsem se v Praze potkal s Karolem Sidonem a on mi říká: Já o těch tvejch snech vím. My jsme se v těch snech s Karolem prostě potkávali a mluvili jsme spolu.
LN: Sidonovi se tedy zdály sny o vás?
Říkal, že o těch rozhovorech věděl. V posledním snu před mým příjezdem z Kanady jsme spolu byli v zatopeným údolí, voda byla průzračná, viděl jsem trávu na dně. Říkal jsem si: To je zajímavý, jak on v tý vodě plave, já byl mokrej a on měl ty svoje černý šaty suchý. Aha, v tom je ta záhada rabínů, povídám si. Hele, mně se o tobě zdálo, vykládal jsem mu za dva dny, když jsem přijel do Prahy. Zasmál se: Já o tom vím. Přijď pozítří, otevíráme po padesáti letech posvátnou lázeň, mikve. Takže to byl sen o mikve.
LN: První skladbu jste adresoval Jiřímu Kolářovi. Spojuje vás záliba v periferii?
Já jsem z Horních Počernic...
LN: Tam bývalo zimoviště cirkusů...
To tam je pořád. Tam jsem žil, můj otec byl Smíchovák a v Radlicích mám příbuzný. Periferie se tam samozřejmě ozývá. Báseň Vážený pane Kolář jsem ale napsal pětadvacet let po tom, co jsem mu slíbil, že mu dám svoje věci a nikdy k tomu nedošlo. V 70. letech jsme se potkali a on říkal: Někde jsem přišel k vašim rukopisům a mně se to líbí. Vůči němu mám dluh.
LN: Píšete, že dopis s básněmi už jste měl mockrát připravený, ale nikdy jste ho neodeslal...
Protože jsem se styděl. On mi totiž řekl: Já vám to nechám vydat. Kolik za to chcete? Protože tohleto mecenášství tehdy dělal. Povídám: Já vám to dám a nic za to nechci. Kolář na to: Tak si řekněte. To jste na tom tak dobře? Prostě taková nedohoda...
LN: Na desce říkáte, že Kolář uměl věci líp seřadit, než vy rozházet...
Mně se jeho věci líbily, Vršovickej Ezop, třeba. Jak zapsal paměti Marie Nouskový, to je literární špička. Vím, že o koncentrácích toho byla napsaná spousta - tohle je sice krátká věc, ale kdyby napsal jen tu, bohatě to stačí.
LN: Hrajete v kapele Plastic People of The Universe. Čtete věci z desky i na koncertech?
Naposled jsme vystupovali na festivalu v Trutnově. Před námi hrál Echt!, tak se tam ti mladí radovali... Omluvil jsem se jim, že to bude poezie a čekal, kdo bude na nějaký vyprávění zvědavej. Ale Kabeš potom říkal: Nejen že nikdo neodešel, tobě jich tam sto přibylo.
LN: Album jste nazval podle básně Začít u stromu. Je v ní spojitost s vaší zkušeností zahradního architekta v Kanadě?
Ale já se tím živím ještě teď. Chápání stromu je téma, s kterým zápasím celou zimu. Báseň měla ještě konec s takovým politizováním, asi je dobře, že jsem ho nenašel: „Tvůj milovanej premiér má krev na kravatě a za vesnicí inženýři hlouběj jámu...“
LN: Navrátilci z emigrace často působí zklamaně. Jak jste se tomu vyhnul?
Já se moc nestýkám s bývalejma disidentama, začlo mě to nudit. Kdyby to člověk shrnul, tak by se dalo říct, že večírek končí tím: My jsme byli ti jediní spravedliví. A už zase trpíme. Rád vysedávám po koncertech s mlaďochama, oni si třeba spoustu věcí můžou přečíst, ale chtějí je slyšet. A nechtějí je poslouchat od svejch rodičů.