VRÁŤA BRABENEC & JOE KARAFIÁT - ZAČNI U STROMU

Svobodný hlas Louny leden 2007
Brabenec a Karafiát ve víru „boží buzerace“

Emotivní! Jinak nelze nazvat autorské čtení Vratislava Brabence za doprovodu kytaristy Joe Karafiáta proběhnuvší ve středu 17.ledna 2007 v kavárně Vrchlického divadla v Lounech.

Po úvodní mohutné zvukové kakofonii obou muzikantů začalo vystoupení dlouhým, nikdy neodeslaným dopisem „Vážený pane Kolář“, kterým začíná autorské CD téhle dvojice, „Začni u stromu“, vydané labelem Guerilla records. Brabencova usilovná, rychle plynoucí deklamace, vychrlená bez pomlk jakoby jedním dechem připomínala zoufalou motlitbu. Motlitbu člověka, který chce věřit, ale ví, že to po apokalyptickém 20. století už nejde: „zjevuje se mi to ve snech / když mě vyřazují z fronty do komor / protože nejsem žid“ nebo „a lačnýmu je třeba do žlabu přidat / hladovýmu ubrat, jak je napsáno / v každým dobrým návodu na víru / či na pořádný fundamentální náboženství“. A který se musí spokojit s tím, že „ta prostá, boží buzerace“ je vykoupena jen drobnými wolkerovskými radostmi: „Konečně jsem dnes, pane K., rozuměl psovi“. S tímto vyzněním korespondovala i disharmonická hluková kytara a zpěvavé „refrény“, kde místo oslavného „aleluja“ znělo skeptické a ironické „sám sobě kurvou“. Spojování „vysokého“ s „nízkým“, biblického jazyka s vulgaritami nejhrubšího zrna, historických skutečností s banalitou, mýtu s konkrétními reáliemi je základem básníkova vyjádření. Vědomě navazuje na civilní beatnictví často vzpomínaného Ferlinghettiho, mýtotvorný antimýtus českého literárního undergroundu a přes všechnu lyrickou zastřenost i na plamenný vztek pozdního Ivana Diviše. Jako by to nestačilo, jeho slova navíc vybrušoval Karafiátův nástroj. Trhal je na cucky, nemilosrdně kul ocelovým kladivem nebo z nich vyřezával bluesovou dřeň. Posluchači samozřejmě nepřišly ani o tradiční freejazzové exhibice a Brabencovu specialitu – hru na dva saxofony zároveň. Mužný žal nad zmarněným časem, nesentimentální lítost nad vlastními nedostatečnostmi a bolest a děs nad lidským utrpením, celý večer kapající z Brabencových automatických textů a litanických pásem, jejichž temnotou jen občas bleskl rým, naplno vytryskl v závěrečné pohádce O havranovi. „Pravdivá“ bajka, protože „dětem se lhát nemá“, v níž vzpomínal na svého mrtvého „fotra“ - se zjevnou narážkou na „Nikdy více!“ Poeova ravena - dojala autora až k nefalšovaným slzám. A když za otce přidal kvílivé saxofonové requiem, umocněné zrychlující dunivou kytarou, musel vše shodit nevěřícným zakletím: „Tyhle Louny, to je teda štace!“

Jan Vnouček

Hlas básně a hlasy básníků / HOST duben 2006
Divácký postřeh z nedávného čtení poezie: Poslouchám zvučný hlas jednoho z přednášejících a cítím, jak mě k recitovaným textům táhne právě básníkova dikce, „příběh“ jeho hlasu, všelijaké úmyslné výpichy i nechtěné šumly a další zvukové lomenosti; je to živé, poutavé, ale přece mě hlas docela nepřetáhne na stranu básníkovy poetiky. Ještě tu zbude odstup. Vzápětí na pódiu další autor ohlásí, že na doplnění přečte pár čísel z nové knížky, již předešlému kolegovi dnes čerstvě přivezli z tiskárny.

A náhle je tu hlas docela jiný, odlišný témbrem i volbou akcentů, je tu jiná povlovnost i narůstání smyslu - a ta samá poetika pro mě najednou získá poslední, rozhodující valér a strhne si mě k sobě. Hlas (jiného) básníka pro mě objevil „hlas“ básně. Z večera odcházím s knížkou v kapse. Příští den ji ale otevřu – a prozměnu tu není ani jeden z hlasů včerejší noci, aby mě provedl neúprosným „tichem“ potištěné stránky; zase je tu odstup a hned si všímám i míst hlušších... Jako by báseň byla jakási jímka hlasů, jímka různým hlasům se nabízející, hlasům více či zas méně definitivním.

A když už jsem takhle osobní, z toho večera ještě jednen vjem, tentokrát účinkujícího, neboť jsme s pár spřeženci mezi čtením improvizovali hudební předěly. Básně té noci nebyly dvakrát „mélické“, mířily vždy spíš k robustním detailům, lapidárním pointám - a tak jsem si v našich vstupech vždy tajně vychutnal ten bezhlavý skok od slov, která vždy něco znamenají, do hudby najednou slastně nesmyslné, významy nespoutané, rozlité jen do „němoty“ svých barev a témbrů, svého pulsování a nezobrazování.

Hudba slov – hudba beze slov; odstíny významů a témbry bez významu; rytmus řeči a rytmus mimo řeč – k jakým srážkám dojde, jsou-li tyto všelijak se křížící a ovlivňující elementy připuštěny k sobě? Zamyšlení nad podobnými aspekty nabízí i pár pozoruhodných hudebně básnických nahrávek, nedávno vydaných nakladatelstvím Guerilla Records.

Brabenec (zbylé recenze u CD J.E.Frič & J. Klíč – S kým skončila noc a DG 307 – Live)

Zato CD Začni u stromu je, od prvního robustního zabečení beefheartovsko-kirkovské sopránky a půlklarinetu nad kakofonickou kytarovou mašinou, krásně a zpříma originální, málem bych řekl nekompromisní, ale to by nebylo ono, z nekompromisnosti by už mohla trčet nějaká ta pýcha jako sláma z bot. Kdežto z muziky, do níž se tu kytarista Joe Karafiát spolu s básníkem a plátkařem Vráťou Brabencem pouštějí, čiší zemitá posedlost - i neposednost, zabýčenost bez volských ambicí, radostná zatvrzelost, zatvrzelá radost. A pak nad - mezitím zadumaně zklidnělou - kytarou spustí Brabencův hlas - a je to naráz i ten nejpravější „hlas“ básně, jež okamžitě poznala svého pána. Brabencova dikce se verš za veršem úvodního litanického dopisu Vážený pane Kolář neodbytně, v intuitivních vlnách zevnitř nadechuje, pomalu, ale o to neúprosněji se zdvíhá a sbírá, sama vnitřně extatická kopíruje extatický příliv textu a před námi tu roste skutečná, přirozená, přemítáním krocená i vybuzovaná extáze, která, přijde-li na to, na sebe samu nakašle, protože jí jde o to, co se říká a ne v jakém ajfru se to říká, a konec konců i to, co se řekne, se dá odhodit, neboť někde v hloubi za vršenými slovy tu vždy pokorně a nevysloveně zní – ne jak já, ale jak ty chceš…

„Raději, bože, bych si lehnul někam/ na pobřeží moře jako strom, vyvrácený v bouři/ nebo jako kamení v přílivu/ bylo by mi líp/ ale to by si pak každý přál/ to nejlepší, o co se vůbec nezasloužil/ když šlapal svůj chodník vezdejší...“ K takovým čistým, rovným, skutečným veršům není třeba nic dodávat. Ale Brabencův hlas přesto ještě něco důležitého k hlasu básně přidá, totiž přesně vyvážený odstín nazlobenosti a pokory, varovný valér namířený zároveň vůči lidskému světu i vlastní pýše, jakož i tón vážnosti a něžné ironie před bohem, znějící málem jako nějaké přikázání: ač vskrytu vážný, vážně sama sebe nevezmeš… Bláznovství a přísnost. Brabencova niterná extáze nemíří k exaltovanému sebeuspokojení, ale naopak je živa z pokorného obratu k nespokojenosti - ne kverulantské, co životu pořád něco namítá, ale k nespokojenosti svaté a nepokojné, ztrácející trpělivost s věčně nastavovanou nedomrlostí lidského světa i svou. „…A ani se neotevřelo okno na chrámové stěně/ aby mi Domovník sdělil, že těch keců/ už bylo dost…“

Amerika

A ještě - Amerika; její motiv se tak či onak vynořuje na všech třech albech. U Friče se uvnitř ostravských reminiscencí mihne pár anglických slov (snad podprahových vzkazů in margine světu whitmanovského či ginsbergovského vlání?), závěrečná Americká antologie je ovšem, „vzdor“ svému transatlantickému titulu, spíš horečnou jízdou skrz potrhaný (a vlastně též svým způsobem nedostižný) básníkův kontinent osobní, niterný. Je pozoruhodné, že Klíčova stejnojmenná violoncellová skica svou dravostí a naléhavou rozpolceností, včetně vloženého kašle či furiantských citací, upomene na rozevlátou americkou rozvernost takového Charlese Ivese.

Zajíček v Americe žil a město New York pro něj zřetelně znamená důležité médium (vize z něho uložil třeba do své Knihy měst). Ve svých písních však magickou formuli jména metropole jen párkrát odříká, zůstane u pouhého fascinovaného sloganu. Pravá americká tma se rozlije až u Brabence, jenž také strávil roky v exilu, prozměnu kanadském. Tma prérijních halucinací, tma šamanů vymřelých i zmutovaných do nepravděpodobných převleků. Tma jazzu a blues, ale ještě spíš prérijních dupáků, přičemž Karafiát místy připomene blouznivé kytaristy Kapitána Beefhearta. Tma netvorné svobody i nevyhnutelnosti, tma vydanosti chladu i tma ochranitelská, její popínavé gesto. „Svou paží břečťanem zakrývat rány…“ Tma věčného komolení, tma jazyka, za jehož nehty se dere „zem“ už navždy jiného, rozpadavého světa. Tma otázek, u nichž se na odpovědi (s jurodivou noblesou) netrvá. „Mraky si nepamatují nic, nebo všechno?“ Vrchovatá tma utopeného kontinentu, která nezadržitelně vše požere a sežvýká, ale i tma dost neprostupná a obživlá na to, aby jí kdesi vrávorala monstrózní, archaická, nadějná anima. „Moje volská hlava nadutá/ má v soubě moudrýho mamuta/ a mamut tělo z pavučiny“. Tma temná tak, že snadno dohmátne až k Horním Počernicím.

Jan Štolba

Lidové noviny 5.9.2006

JUKEBOX FRANTIŠKA KOPA
Saxofon Františka Kopa zní na desítkách českých alb, včetně těch Hany Hegerové nebo J. A. R. V Jukeboxu komentoval nahrávky, na nichž je přítomen saxofon či celá dechová sekce. Hrál v nejuznávanější mladé jazzové kapele osmé dekády, pojmenované Naima podle slavné balady Johna Coltranea, prošel si i drilem hraní na zaoceánské lodi. Koncertoval např. s Lubošem Andrštem nebo Hanou Hegerovou, byl členem BinderKonrád Blues Bandu a spolupracoval s orchestrem Agon, zaměřeným na soudobou vážnou hudbu. Ke konci desetiletí se František Kop začal objevovat v projektech Romana Holého. Jako host nejprve nahrával se Sexy Dancers, Monkey Business a J. A. R, posléze se stal členem posledně jmenované kapely, v níž hraje dodnes. Kopovou doménou je především vlastní František Kop Quartet. V poslední době o sobě dal vědět především vynikajícím koncertním DVD, které se nejen kvalitou hudby, ale i obrazu a zvuku může měřit se světovou špičkou svého žánru.

Vráťa Brabenec & Joe Karafiát
Skladba: Wisteria
Album: Začni u stromu

Tak tohle si poslechnout na zahrádce, když je pětatřicet ve stínu, to je dobrá sprcha... Ale moc se mi to líbilo. Napadá mě, jestli to není ten saxofonista od Plastiků. On tam pak hraje zároveň na klarinet a saxofon, takový ten kirkovský model. To je výborný nápad.
Věci v tomhle duchu jsem poslouchal, když jsem chodil na gympl, to bylo mezi lety 1974-78, a tehdy to na nás působilo hrozně silně. Doba se změnila, ale líbí se mi to pořád. Je tam jasné propojení s časy, kdy byli na vrcholu lidé jako Archie Shepp, Roland Kirk nebo Pharoah Sanders, na druhé straně byl v čerstvé paměti třeba Hendrix. A samozřejmě beatničtí básníci. No a na téhle nahrávce je to všecko dohromady. Super.

Ondřej Bezr

Muziczone.cz, 23.5.2006

Básnické "krasosmutnění" za doprovodu hudby
Jak je svět nádherný a zábavný i v tom, že věci jsouc si tak blízko mohou být zároveň každá tak originální, silná a svá. Čtenáři nechť prominou tento můj pokus o úvod poněkud poetický, ale dovolil jsem si jej, protože i následující řádky této dvojrecenze budou v mnohém o poezii, ale nebojte se, také o hudbě.
Řeč bude o dvou výjimečných vydavatelských počinech lounského labelu Guerilla Records, a to desky "Začni u stromu" Vráti Brabence a Joe Karafiáta (oba nyní také v základní sestavě Plastic Peoples Of The Universe) a díla "S kým skončila noc" Jaroslava Erika Friče a violoncellisty Josefa Klíče.
A ona v úvodu proklamovaná podobnost a zároveň originalita obou děl, stejně jako důvod, proč jde o dvě recenze v jednom? Obě desky mají jednoho společného jmenovatele. Zjednodušeně by se daly popsat tak, že autoři na nich recitují své básně, doprovázení svými hudebními přáteli. Toť ona podobnost. Podíváme-li se ale na obě díla blíže, zjistíme i zmíněnou originalitu a sílu každé z nich.

Začni u stromu: Vráťa Brabenec, Joe Karafiát
"Večery jsou ještě chladné, přestože už je konec dubna, chodím se psem večer v zimním kabátě, ale o tom jsem skutečně psát nechtěl, jde asi o jiný chlad: vnitřní." Tato slova uslyšíte jako první recitovaná tím tolik podmanivým a osobitým hlasem Vráti Brabence, když se konečně zastavíte, uklidníte a necháte si do uší proudit první z obou děl.
Pokud jste již slyšeli dřívější Brabencův počin "Konec léta", vězte, že v Brabencově projevu zůstala veškerá ona naléhavost, jakási pochmurnost, obliba v dlouhých verších, vycházejících snad přímo z jeho života a žádajíc opravdu pozorný poslech, nebo četbu z bookletu, abyste je aspoň částečně pochopili.
Oproti svému předchůdci je "Začni u stromu" jiné především po stránce hudební. Z dřívějšího několika členného ansáblu, kde nechyběl například Filip Topol z Psích vojáků, zbyl nyní již jen kytarista Joe Karafiát, na jehož citlivě pojaté hře leží větší část onoho hudebního doprovodu. O hudbu se zde pochopitelně stará i samotný Brabenec svými ságy a klarinety. Jak už jsem ale naznačil, ani "oslabený" hudební doprovod nečiní toto dílo slabší. Už jen pro to, že zmíněný improvizační doprovod kytary i dechů dává asi ještě více vyznít samotným veršům a Brabencově projevu.
Pro mne osobně jsou nejsilnější místa desky právě hned v úvodu. Citované vyznání "Vážený pane Kolář", které jako by symbolicky končí citací právě ze zmíněného "Konce léta".
Titulní název "Začni u stromu" má pak hned druhý kousek desky. "Strhující podívaná na nesmysl dějin, lidský pachtění, mordy a vynálezy, nebo jen divadlo s bohem zavěšeným na háku? Se nesmí říkat, že nám teče do bot, ví to každá borovice a pokora a odpuštění (a snad kdysi i láska) jsou duhy na bublině." Takto zní další slova osobitě recitujícího Brabence, aby vzápětí přešel i s kolegou do parádní improvizace pro kytaru a ságo a pokračovalo se dál.
Jestliže jsem mluvil o chmuru, nesmím zapomenout i na další stránku Brabencových textů, kterou je i slyšitelný smysl pro humor. "Sergeji a Jurovi (mým spolupracovníkům)": "Ukrajinští kluci, jedle pochroumaný, prozářený jasným uranem, setkavaj se dnes a denně s pravým českým buranem," ozývá se za opět jemného doprovodu, který pokračuje i v následujícím "Jazz": "Klavír kverlá blue omáčku, bubeník zachraňuje jíšku, aby se nám nezdrcla, trumpeta jak krůtí stehno a sax je sexy popleta."
Ne, nemá cenu popisovat další parádičky, místa pochmurné, veselé i spojení obého nabízející desky. Nebyl bych spravedlivý, protože mne baví skoro celá a tak se závěrem omezím již jen na pro mne osobně další silný okamžik, a to nejen pro nesmírně emotivní a zároveň jednoduchý a jemný kytarový doprovod, kterým je krásná báseň "Pod křížem zůstaly ženy".

Resumé:
Jak jsem již psal v úvodu článku, obě recenzovaná díla jsou výjimečná nejen v kontextu běžné produkce hudebních labelů, alespoň u nás. Výjimečná jsou pak také souhrou osobností, které se při jejich nahrávání sešly ve studiu, stejně jako schopností zaujmout. Nemá tedy cenu hodnotit je třeba běžným udělováním korunek, jak je na našem webu zvykem.
Ani jedno z nich asi nebude k poslechu pro úplně nejširší spektrum posluchačů. Ti z vás, kteří si k nim ale dokáží najít cestu nechť vědí, že je čekají zážitky nesmírně silné, okouzlující i náladotvorné, které se dají vychutnat snad nejlíp v samotě a spokojeném rozjímání, kteréžto nálady asi nejvíce dovolí vychutnat si plně vše, co nám pánově Brabenec a Karafiát i Frič a Klíč dokázali na svých počinech předložit, zarecitovat a zahrát. Příjemný poslech dámy a pánové.

Richard Kutěj

NEDĚLNÍ SVĚT, srpen 2006
Saxofonista a kytarista současných Plastic People of the Universe se dali podruhé dohromady pro sólový projekt. Nové album dobře charakterizuje jeho úvod: Brabenec má současně v ústech saxofon a klarinet a vyluzuje na ně freejazzové vzlyky, Karafiát svou kytarou navozuje „bouřkové“ plochy, když tu se náhle skladba zklidní a je slyšet Brabencův delirantní přednes. „Každých pět let píšu báseň nebo dopis, někdy vám to i pošlu naschvál na špatnou adresu, ale víme dávno, že věci i lidé se setkají, pokud je to nutné, a není třeba kvůli domluvě, nebo dokonce sdělení stavět barák či palác domluvy,“ mumlá Brabenec ve skladbě Vážený pane Kolář, kterou napsal krátce před smrtí jejího adresáta básníka a výtvarníka Jiřího Koláře. V novince oba muzikanti nepřekročili svůj stín, který vytvořili samizdatovým debutem Mraky se vaří nebo spoluprací na obdobně laděné nahrávce Konec léta. Nicméně na poli alternativní hudby těmhle undergroundovým kmetům pořád patří velmi důležitá pozice. Kdo jiný by dokázal natočit takhle dekadentní desku, aniž by přitom zněl sebeméně pateticky?

J. H. Vitvar

LIDOVÉ NOVINY 19.2.06, rubrika Jukebox
Na jevišti je Petr Marek (32) stejně intenzivní a málo předvídatelný jako na svých nahrávkách či v roli pedagoga FAMU. Autor filmové hudby a desítek domácích alb tvrdí, že chyba je pro něj základním stavebním prvkem.

Vráťa Brabenec & Joe Karafiát
Kdo recituje? To je nový projekt DG 307? Líbí se mi deklamace ve zpěvu, ale ještě rytmizovanější, když se nějak proplétá s hudbou. U takhle beatnických věcí po čase ztrácím pozornost. Líbilo by si mi to naživo, ale nedokážu si představit, že bych to s tím recitativem doma opakovaně poslouchal. Český underground je pro mě zároveň legrační a zároveň sympatický svou zarytou náladou.

Rock and Pop 4/2006
Underground nekončí, underground trvá! Nový projekt dvou kolegů z Plastic People, někdejší a dnes již skomírající legendy, a zároveň v jedné osobě i osobité spojení charismatického básníka s všestranným kytaristou. Volně plynoucí, chvílemi až monotónností uspávající recitaci Brabencovy poesie doprovází improvizovaná Karafiátova kytara, ke které se Brabenec přidává se saxofonem či klarinetem, a dokazuje, že i ve svém pokročilém věku patří k nejsvobodomylsnějším dechařům u nás vůbec. Stejně jako není ničím svázaná jeho tvorba literární, bylo by marné hledat nějaké konvence i v jeho projevu hudebním. Oba dva střídají nejrůznější podoby hudebního vyjádření – zatímco v první polovině nahrávky sahají k provokativním a místy přímo zběsilým improvizovaným hlukovým erupcím, později se dostávají až téměř ke klasické písňové formě („Viděl na prérii“) a temně mystickým zvukovým polohám (kolegům DG 307 ne nepodobná „Pod křížem zůstaly ženy“), aby se v závěru vrátili k free-noiseovému extrémismu. Z nahrávky (naživo by to celé zřejmě bylo daleko zajímavější) je cítit, že spolu oba protagonisté nespolupracují zdaleka poprvé, ale přesto se zjevně dokáží vzájemně vyburcovat k překvapivým výkonům. Silný materiál, do budoucna z archivního hlediska navíc dost cenný, ovšem zcela nevhodný pro slabší povahy.

Antonín Kocábek