JAROSLAV ERIK FRIČ & JOSEF KLÍČ - S KÝM SKONČILA NOC

Tři texty…

Těm dvěma delším skladbám říkám „poémy“, ač v pravém slova smyslu to poémy nejsou. Je to film života, galerie postav, osudů, situací, vertikální propojení s mrtvými i živými, apostrofy skrze Nejsvětější Jména. Text s názvem S kým skončila noc vznikl v letech 2001-2002. Tak trochu navazoval na rozsáhlou sedmizpěvou skladbu Jsi orkneyské víno (1996-2000), která vlastně vznikla – nakonec už vědomým a záměrným – propojením sedmi samostatných básní. S. S. N. již odpovídá mému současnému psaní – pásmu života, chrlenému v nepřetržitém toku 200-280 veršů. Je to kaddish, jenž vznikl až cestou, po napsání prvních několika desítek veršů. V té době zemřela má sestra, a báseň – i tak byla obrácena na Ostravu mého dětství a útlého mládí – se zcela ponořila do ostravských reminiscencí. K tomuto textu napsal hudbu – po výtce elektronickou, drsně rytmickou – Tomáš Vtípil a spolu se spolumuzikantem-bubeníkem Petrem Fučíkem připravil první verzi veřejného uvedení, někdy v r. 2002, na brněnské Skleněné louce.

Báseň Poslední autobus noční linky vznikla především přes léto 2003, ustavičným přepisováním, broušením a doplňováním-vypouštěním – asi ve třiceti verzích. Vznikla tak trochu za účelem uvedení na jednom děčínském festivalu koncem srpna toho roku – na který jsem ovšem nakonec nedojel. Skladbu později – jakož i zpětně báseň S. S. N. – o svou sugestivní hudbu obohatil violoncellový kouzelník – filharmonik s undergroundovým podhoubím – Pepa Klíč. Jeho verzi obou skladeb jsme taky nahráli na desku, kterou máte před sebou.

Obě skladby jsou doplněny čistě hudebním kusem – Americkou antologií. Ten vznikl na podkladě mé básně z jara r. 1989, kdy jsem – trpě téměř nemožností dýchání – spal po pár minutách v kleče, magořil z nevyspání a permanentních zvracivých kašlů, kdy během jedné noci – rána – mi v ztrápené hlavě vyskakovaly nesouvislé fantasmagorické verše, včetně ovšem toho názvu. Jakási „antologie“ výkřiků boje život, o kyslík, o to setrvání v nadhledu nad svým současným, dosti tristním, stavem.

Díky všem, kdo mi tehdy i nyní pomohli, pro něž mé psaní přineslo povzbuzení, „inspiraci“, radost, ať už ony texty vznikly za jakýchkoli okolností. Tady jsou. Bez těch vzácných muzikantů-přátel by nebyly. Rozhodně nikoli v takové – i textově vzato – podobě.

J. E. F., v Brně – Žabovřeskách, 10. ledna 2006