JAROSLAV ERIK FRIČ & JOSEF KLÍČ - S KÝM SKONČILA NOC

NEDĚLNÍ SVĚT, srpen 2006
Josef Klíč hraje na cello v brněnské Janáčkově opeře, frak ale rád vymění za džíny, ve kterých na svůj nástroj doprovází pohrobky českého undergroundu Ivana M. Jirouse, Pavla Zajíčka či Jaroslava E. Friče, barda moravského podzemního básnictví. „Vem mě dolů do přístavu, kde vítr těch starých časů ti zčechrá vlasy, jistěže nejsou než vzpomínky, síra páchnoucí ze zemních otvorů hned u nádraží,“ říká zachrčeným hlasem Frič a Klíč jej doprovází jemným hudebním podkresem. Kaddiš S kým skončila noc je vzpomínkou na Fričovu zemřelou sestru i ohlédnutím za mládím v Ostravě. Podzimní večery budou pro jímavou nahrávku jako dělané.

J. H. Vitvar

Muziczone.cz, 23.5.2006

Básnické "krasosmutnění" za doprovodu hudby
Jak je svět nádherný a zábavný i v tom, že věci jsouc si tak blízko mohou být zároveň každá tak originální, silná a svá. Čtenáři nechť prominou tento můj pokus o úvod poněkud poetický, ale dovolil jsem si jej, protože i následující řádky této dvojrecenze budou v mnohém o poezii, ale nebojte se, také o hudbě.
Řeč bude o dvou výjimečných vydavatelských počinech lounského labelu Guerilla Records, a to desky "Začni u stromu" Vráti Brabence a Joe Karafiáta (oba nyní také v základní sestavě Plastic Peoples Of The Universe) a díla "S kým skončila noc" Jaroslava Erika Friče a violoncellisty Josefa Klíče.
A ona v úvodu proklamovaná podobnost a zároveň originalita obou děl, stejně jako důvod, proč jde o dvě recenze v jednom? Obě desky mají jednoho společného jmenovatele. Zjednodušeně by se daly popsat tak, že autoři na nich recitují své básně, doprovázení svými hudebními přáteli. Toť ona podobnost. Podíváme-li se ale na obě díla blíže, zjistíme i zmíněnou originalitu a sílu každé z nich.

S kým skončila noc: Jaroslav Erik Frič, Josef Klíč
Pokud jsem v recenzi na předchozí dílo („Začni u stromu“ Vráti Brabence a Joe Karafiáta) použil několikrát slovo pochmurný, vězte, že ani deska "S kým skončila noc" není žádným optimistickým jucháním."Nezchřadli jsme ještě, neotupěli, v plížících se nížinách noci, zvuk pražců hnaných v nedohlednu, v chladivých poryvech, brízy bezdomovectví, popelnicových návyků, každá šelma je jinak znamenaná, šelmička," začíná toto dílo recitované opět nesmírně podmanivým a silným hlasem samotného autora. "Chlápci na lešení třískají do zarezlých trubek, bez příkras a bez nároků, ztuhlí ještě v ranním chladu, v něžné kocovině," pokračuje první recitovaný kus "Nezchřadli jsme ještě".
Ten patří do prvního textu této desky, která obsahuje texty celkem tři: "S kým skončila noc", "Poslední autobus noční linky" a "Americká antologie".‘
Celé dílo dohromady je nesmírně citlivé a niterné. Ostatně, dá se to vyrozumět i z úvodu samotného Josefa Erika Friče na přebalu desky, který sám píše, jak například první z textů ovlivnila i věc tak zásadní, jako odchod sestry na jiný svět. "Selská jizba velká jak fotbalové hřiště, co jiného než emigrovat, ostatně nejlepší věci se dějí na zadním sedadle autobusu. Je jedno, jak vykrvácíš, dnes rakev nesmí být černá, aby smrt neděsila."
A stejně citlivý a celý přednes okrašlující i zavádějící do ještě více dumavé a niterné polohy, dokáže být i hudební doprovod. Ten tvoří violoncello známého undergroundového muzikanta Josefa Klíče, který tu a tam odprovází i flétna Magdy Koubové. Zvuk zmíněného violoncella dokáže při Fričově přednesu vytvářet jen velice jemný nenápadný zvukový podklad, který ovšem celkový dojem ze zmíněného projevu básníka dokáže silně podpořit i v takových místech. Hlasitější chvíle pro nástroje pak přicházejí v místech, kde Frič přestane přednášet a muzika začne vytvářet jako by spojovací mosty mezi jednotlivými částmi textů. Ani v těchto momentech se však nesnaží strhávat pozornost posluchačovu čistě na svou stranu. Ne, ona stále jen udržuje atmosféru celého díla, které tak působí díky výše psanému střídání nesmírně spjatě, ale zároveň nejednotvárné.
Hlavní chvíle pro Klíčovo violoncello tak přichází až při závěrečném textu "Americká antologie", který patří celý právě jen jeho hře. V bookletu desky ovšem posluchač najde i celý text, jehož vnik opět nedoprovázely žádné veselé chvíle. "Vznikl na podkladě mé básně z roku 1989, kdy jsem - trpě téměř nemožností dýchání - spal v minutách křeče, magořil z nevyspání a permanentích zvracivých kašlů, kdy během jedné noci/rána mi v ztrápené hlavě vyskakovaly nesouvislé fantasmagorické verše, včetně tohoto názvu," píše samotný autor Frič, který Klíčovo "kouzlení" na nástroj jen tu a tam doplní právě pokašláváním, chrčením, či občasným zpěvem bez textů.

Resumé:
Jak jsem již psal v úvodu článku, obě recenzovaná díla jsou výjimečná nejen v kontextu běžné produkce hudebních labelů, alespoň u nás. Výjimečná jsou pak také souhrou osobností, které se při jejich nahrávání sešly ve studiu, stejně jako schopností zaujmout. Nemá tedy cenu hodnotit je třeba běžným udělováním korunek, jak je na našem webu zvykem.
Ani jedno z nich asi nebude k poslechu pro úplně nejširší spektrum posluchačů. Ti z vás, kteří si k nim ale dokáží najít cestu nechť vědí, že je čekají zážitky nesmírně silné, okouzlující i náladotvorné, které se dají vychutnat snad nejlíp v samotě a spokojeném rozjímání, kteréžto nálady asi nejvíce dovolí vychutnat si plně vše, co nám pánově Brabenec a Karafiát i Frič a Klíč dokázali na svých počinech předložit, zarecitovat a zahrát. Příjemný poslech dámy a pánové.

Richard Kutěj

Rock And Pop 5/2006
Je fascinující narazit v dnešním světě na podobné, z komerčního hlediska zcela sebevražedné album. Spojení recitované poesie a klasické hudby, skutečné a nikoliv předstírané emoce, básně, které jsou všechno, jen ne optimisticky rozjásané – kolik posluchačů dnes tohle ještě zajímá? Už pro tuhle, energií větrných mlýnů době vzdorující sílu, má ta deska smysl.

Tvorba brněnského básníka Jaroslava Erika Friče už se jednou na albu objevila – tehdy spojil své civilně pojaté, syrové autorské čtení s hudbou o generaci mladší brněnské formace Čvachtavý lachtan. Aktuální kooperace s cellem Josefa Klíče a flétnou Magdy Koubové se jeví přirozenější a šťastnější. Klíč, člen orchestru Janáčkovy opery Národního divadla v Brně nejen citlivě Friče doprovází, ale i k celému albu složil hudbu. Zatímco v první ze tří částí odděluje jednotlivé sloky textu klasicky pojatými miniaturami, v závěrečné téměř instrumentální skladbě se uvolňuje k mnohem větší expresivitě, do hry vkládá citace Straussova valčíku, americké hymny i country klasiky a oživuje tak předešlou chmurnou atmosféru. Dokonale antipopkulturní záležitost.

Antonín Kocábek

Salon Práva 13.4.2006
Autorské zpovědi, chvějivá, naléhavá, zoufalá volání básníka: Já jsem ten člověk, ke kterému nepatřím. Po poémě Jsi orkneyské víno další velká básnická skladba. Autor Jaroslav Erik Frič (1949) doprovázený violoncellem skladatele Josefa Klíče a flétnou Magdy Koubové s maximální možnou (beatnickou) otevřeností rekapituluje své odvahy a životy "uvnitř", životy žité v době předlistopadové. Nahlíží do svého absolutního nitra plného noci, ztrouchnivělých smetišť a prázdných soumraků. A nad vší opuštěností se klene touha po absolutním životě a absolutní lásce. Hrabětovská, romanticky rozevlátá, civilní, beatnická poezie v krystalické podobě, a stále platná a živá, bolestná a tím posilující. Jedno z nejautentičtějších a s velkým pochopením pro styl a formu natočených autorských CD zachycujících současnou českou poezii. Anebo už dávno minulou? V každém případě posluchačský zážitek nejen pro pamětníky 60. let.

Magazín UNI 4/2006
Neúnavný kulturní organizátor a básník Jaroslav Erik Frič vydal na stejné značce před dvěma lety za pomoci kapely Čvachtavý lachtan sedmizpěvovou skladbu Jsi orkneyské víno, která byla gejzírem jeho poetické imaginace a oslavou bujícího bohémského života. Jeho nový opus S KÝM SKONČILA NOC (GR 028, 2006, 51:45), který Frič natočil s violoncellistou Josefem Klíčem, je však věnován spíše smrti. Titulní jedenáctidílná poéma ukazuje Klíčovu klasickou erudici a má téměř barokní nádech, který podtrhuje i účast flétnistky Magdy Koubové. Začíná instrumentálním prologem a člení ji v kontrastu s elegickým textem až něžná ,zastaveníčka‘. Ve druhé téměř dvaadvacetiminutové suitě Poslední autobus noční linky ukazuje Klíč svou druhou tvář – undergroundového bigbíťáka. Přestože zde nejsou vymezeny jednotlivé části, schéma zůstává podobné. Jenom temná linka je všudypřítomná. Fričův chraplavý hlas vyvolává mrazení v zádech a vtahuje posluchače do víru příběhu- nepříběhu. Sám autor ostatně charakterizuje svou současnou tvorbu jako „film života, galerii postav, osudů, situací, vertikální propojení s mrtvými i živými, apostrofy skrze Nejsvětější Jména“. Třetí část pak tvoří instrumentální skladba Americká antologie, která byla ovšem inspirována Fričovou básní, jejíž znění najdeme v bookletu. Klíč ji doplňuje kašláním a jakýmisi drobnými popěvky, které ilustrují dané téma fyzicky i psychicky trpícího člověka. Je to dílo v intencích dekadence, která zde však není pouhou artistní pózou, ale reflexí smutků tohoto často nevlídného světa.

Petr Slabý

TÝDEN 27.2.2006
Básníka, vydavatele revue Box a organizátora literárního cyklu Potulný dělník Jaroslava Erika Friče nazval na těchto stránkách Jiří Peňás „brněnským indiánem“. Už první album, na němž Frič spojil svou litanickou poezii s hudbou, znělo nekompromisně a nedalo se od něj odejít v půli. Jsi orkneyské víno (2004) muzikantsky určil Čvachtavý lachtan, kapela navazující poměrně přímo na plastikovský underground. Frič tentokrát přimkl svůj hlas k originálnějšímu Josefu Klíčovi: violoncellistovi s barokním cítěním pro vysokou kulturou a zároveň potemnělé, drsné tóny reality. „Filharmonik s undergroundovým podhoubím“ (DG 307, Janáčkova opera ND v Brně) pod jeho básněmi vytváří vibrující zvuková lůžka; v mezihrách pak nabízí dozvuk jejich smrtelně vážné hry s jazykem, básníkovy cesty až na hranu. Básně doplňuje radikální instrumentální kus pro cellistu v záchvatu kašle. J. E. F.: „Ten vznikl na podkladě mé básně z jara roku 1989, kdy jsem – trpě téměř nemožností dýchání – spal po pár minutách v kleče, magořil z nevyspání a permanentních zvracivých kašlů, kdy během jedné noci – rána – mi v ztrápené hlavě vyskakovaly nesouvislé fantasmagorické verše, včetně ovšem toho názvu. Jakási ‚antologie’ výkřiků boje život, o kyslík, o to setrvání v nadhledu nad svým současným, dosti tristním, stavem.“

Pavel Klusák

SKONČILA NOC (Divadelní noviny č. 4 – 21.2.2006)
Nakladatelství Guerilla records vydalo další ze série CD věnovaných intelektuálním odnožím českého hudebního undergroundu. Dva z členů skupiny Plastic People Vratislav Brabenec a Joe Karafiát přichystali experimentální nahrávku Brabencových básní nazvanou Začni u stromu. Autor na ní za doprovodu vlastních free jazzových saxofonových sól a různých zvukových nálad Karafiátových kytarových sól recituje své básně, psané od roku 1968 po dnešek.

Obdobná, ale ještě syrovější a astraktnější je poezie básníka Jaroslava Erika Friče. Jeho hlas doprovázní na CD S kým skončila noc violoncello Josefa Klíče a flétna Magdy Koubové.

Obě nahrávky se pohybují již víceméně „za“ hranicemi hudby v prostředí poezie. Odkazuje tak na koncept amerických beatnických básníků padesátých a šedesátých let, na nějž u nás v šedesátých a sedmdesátých letech navazovalo Divadlo Viola.

Vladimír Hudec

Freemusic, 21.03. 2006
Na albu S kým skončila noc se setkáváme s nádhernou niterní poezií Jaroslava Erika Friče podbarvenou klasicistními violoncellovými motivy Josefa Klíče. Bez přehánění jde o silně emotivní záležitost pro všechny otevřené duše.
S výsostným moravským básníkem Jaroslavem Erikem Fričem jsme se kromě tištěné poezie dosud měli možnost setkat v souvislosti s jeho zhudebněnou poémou Jsi orkneyské víno, jíž natočil společně s dnes již zaniklou brněnskou kapelou Čvachtavý lachtan (jejíž frontman Tomáš Vtípil však nezahálí a svými houslemi a zvládnutím aktuálních elektronických trendů více než výrazně obohacuje živý sound Zajíčkových Dg307). Na druhé straně violoncellový virtuóz Josef Klíč po řadě pozoruhodných kolaborací (často v okruhu svých undergroundových přátel) natočil před dvěma roky své první sólové album V půli kopce a vzhledem k směřování obou umělců bylo asi jen otázkou času, kdy se oba sejdou u jednoho společného projektu.
Výsledkem jejich vzájemné spolupráce je nahrávka S kým skončila noc, na níž se setkáváme se třemi zhudebněnými Fričovými poémami. První dvě z nich (S kým skončila noc a Poslední autobus noční linky) jsou v podstatě Fričovým autorským čtením doprovázeným citlivou, zřetelně klasicistně pojatou Klíčovou violoncellovou hrou (u první z nich velice organicky doplněnou o melancholickou flétnu hostující Magdy Koubové), závěrečná Americká antologie vznikla jako instrumentální suita, zkomponovaná Klíčem na podkladě četby stejnojmenné Fričovy poémy.
Podobně jako u prvního Fričova zhudebněného díla Jsi orkneyské víno, i zde dominuje jeho strhující a zvláštním drmolícím akcentem recitovaná poezie. Ta je natolik osobní, avšak zároveň sdělná a přesvědčivá, že posluchače jednoduše strhává do jeho vlastního světa, v němž se odráží vypořádávání s těžkými životními zkouškami a vzpomínkami na své nejbližší (S kým skončila noc) či neskrývané rozpaky nad soudobými reáliemi (Poslední autobus noční linky).
Působivost obou básnických sbírek pak skvělým způsobem podtrhuje Klíčovo violoncello. Zatímco v jedenácti částech posmutnělé S kým skončila noc se střídají čistě instrumentální miniatury s recitací podbarvující jemnohrou, v méně niterní Poslední autobus noční linky, realizované jako celek, se Klíč pouští do expresivnějších skladebních motivů (v úvodu zní třeba jako byvší Metamorphosis) a jeho hra působí dramatičtěji a o poznání dynamičtěji.
Ze sevřenosti obou zhudebněných poém se však na první poslech zjevně vymyká jediný striktně instrumentální kus - závěrečná Americká antologie, vzniklá jako působivá hudební odpověď na niterní Fričovu básnickou reflexi jeho někdejších vážných zdravotních problémů. Klíč se zde až příliš snaží o pestrost za každou cenu, výsledkem čehož ovšem je, že zasazení dílčího skladebního zlehčení (vlivy amerických tradicionálů) nahrazujícího v dobrém slova smyslu přirozenou patetičnost předešlých minut, posouvá skladbu jako celek až kamsi po bok konjunkturálních folkloristů.
I přesto však nezbývá než vyseknout poklonu. Jak bytostnému básníku Jaroslavu Eriku Fričovi za jeho ryzí - i když nevybroušené chrlení - jeho vlastní autentické poezie, tak Josefu Klíčovi za citlivý hráčský doprovod. Nelze zapomenout ani na osvěžující vklad již zmiňované Magdy Koubové a v neposlední řadě ani na producenta a vydavatele Vladimíra "Lábuse" Drápala, bez jehož současné ediční agilnosti bychom se nahrávky v této podobě jen ztěží dočkali. Ostatně jeho mravenčí píle zdá se býti nevyčerpatelná, o čemž svědčí bohatý ediční plán, díky němuž se v nejbližší době setkáme s takovými nahrávkami jakými mají být autorské čtení Ivana Martina Jirouse či archivní snímky podzemních legend Odvážní bobříci a Bílé světlo.

Igor Nováček

V křížovém výslechu noci.
V bukletu přiloženém k tomuto strhujícímu cédéčku píše autor veršů Jaroslav Erik Frič mimo jiné: „Je to kaddish, jenž vznikl až cestou“. Tato slova se týkají pětidílné skladby S kým skončila noc. Zemřelou, za kterou se zde básník modlí, je jeho sestra, ovšem nejen ona. Básně, které jsou jediným tokem obrazů a myšlenek vrstvených bez interpunkce za sebou s trpělivostí a pozorností sebepozorovatele, jsou i básněmi bilančními („nesejde na tom, zdali jsem prohrál/svět k nepoznání“). Shrnují tedy jistou životní etapu samotného básníka, který ví, že to může být i etapa poslední, a že s každou smrtí blízkého ubývá i nás. Stávají se nočním rozjímáním, v němž ovšem ještě „před smrtí/konečky nervů rozjitřují ptáci“.

K tomuto rozjímání se básník otevírá cestě „v plíživých nížinách noci“. A je to cesta nejen lidským nitrem, ale i průmyslovou krajinou, nádražími a hospodami a zakouřenými ulicemi Ostravska. Vzniká tak pásmo vedoucí čtenáře plynule od vjemu ke vjemu, niterná promluva v čase, kdy „už není pamětníků/mezi příjezdy a odjezdy“, není, ovšem vyjma osamělce, jenž ve „světě k nepoznání“, nemá „s kým skončit noc“. Toto pásmo myšlenek obohacují obrazy, jež se zarývají co mimo-chodem spatřené v těch nejtěžších chvílích („chlápci na lešení třískají do zarezlých trubek“). Nepracuje se tu příliš s přenášením významu (tříštivá metafora “pitbull přeražených kostí“ je výjimkou), jde o přímá pojmenování, jejichž význam si ponechává kontury vy-obrazeného. „Telefonní záznamník v opuštěných jatkách“ zůstává záznamníkem v jatkách, on sám je takto marností snahy zaznamenat.

Třetí část skladby S kým skončila noc se zcela upírá na básníkovu zemřelou sestru. Motivy „opuštěného domu“ či „vybydleného bytu“ se mísí s charakteristikou ženy, jež „nikdy neměla nic/jen malé náušnice s pomněnkami“. Její „život pro oko tak málo viditelný“ povolá výkřik, při kterém zamrazí: „Já jsem ten člověk ke kterému nepatřím“. Je to paralelní osud bratra a sestry, kteří „do životů se nepletli/cizích ani vlastních“? A přece poznali tito „lonesome-hearted lovers“, tito milenci osamělých srdcí společný úděl „duše“, která „už nepotřebuje doprovod“. Proto volá básník: „Měl jsem vědět, že umíráš“. Co zbývá po smrti nejbližšího člověka? „Otče!/je zima“. Co zbývá, byť bychom promeškali tu pravou chvíli k loučení? „Není nádraží slepých kolejí/za jedním je druhé a další/a pak ještě další/na stále kratších tratích“.

Čas je relativní, možná utíká rychleji s přibývajícími roky. Ale „nepřestali jsme milovat/a život najednou jako bychom dávali/za tak malé věci/v křížovém výslechu noci.“ Noc je tím nejpravdivějším tazatelem. A tma zpovědním zrcadlem, ve kterém vidíme i maličkosti, a zároveň je i zpovědním tajemstvím. Dává rozhřešení a bere na sebe naše „dnes kdy už prohry sečteny“. Pátá část skladby přináší smíření. Frič je věřící, a tak je třeba číst i jeho verše: „Poledne zvoní/Anděl Páně/vstanem/a půjdem.“ Tísnivá cesta nočním či ranním přítmím tu nachází svoji vertikálu. Ani v ní není nic, než „mráček na nebi hlubokém/k výšinám temnot“, i do výšin poledne strhává s sebou básník svoji noc a proměňuje ji. Je to stoupání „po chrámových stupněch/ve vlastních zvratcích“, nic není přikrášleno ani zapomenuto, i mrtvá sestra si vezme svůj „starý šedý zimník/se vzorem rybí kost“, a to je paměť.

Skladba Poslední autobus noční linky je opět „pásmem života, chrleným“ ale i důkladně skládaným co kroky toho, kdo si je vědom významu cesty. Tento chodec, Fričův „potulný dělník“ se cele vydává, nijak se nešetří, s vědomím pomíjivosti, ztotožněn se samotným „životem/unikajícím podzemními trubkami/trativodem náhod a nadějí“. Stejně jako v předchozí skladbě, i v tomto pásmu se navracejí zvolání a prosby, modlitby („ještě nevolej svého služebníka na soud, Pane“), ne jako refrény, spíš jako témata ve fuze, místa, o která se dá opřít („měl bych ti vyznat lásku/ale já ti pořád vyznávám lásku/v zarostlinách Landeku/ve spodních proudech nočního vědomí“). Tato místa člověk na pouti rád znovu mine jako Boží muka. Jsou to tajemné body v krajině lidského života i básně, jako slova oné písně: „Vem mě dolů do přístavu/kde vítr starých časů ti zčechrá vlasy“.

Fričově pouti udílí pohyb vy-kročení, gesto od-chodu („včera jsme loučili se/dnes touž cestou sám/do dočasného definitiva/v mlhovině soumraku“). A inspirací k ní je mu už několikrát zmiňovaná noc. Ráno jej zastihne zostra „v kuchyni rozjiskřené ostrým ranním světlem/slepotou ponocování“, či někde poblíž „dálničního průjezdu“ kde popíjí „pivo z flašky v ranních bufetech“, aby otupil neodbytnost nového dne. Myslím, že jitřní světlo jej bolí, světlo v „očích jsou ptáci bolesti“, světlo, které jako démon představuje před člověka obrazy „světa bez opor“. Vždyť jsou i cesty jakoby ve spánku, slepé skvrny, když zpět se ohlédneš, „čekáš v podzemní stanici nekonečně dlouho/než nějaký další podzim přijde/a probudíš se v klidu šumícího hostince.“ Frič takto zůstává trvale vyděděncem, který se přiznává: „Do sklepa chodím spávat/.../na staleté balíky novin/nikým nečtených“. A hledá-li koho na cestě, má jen „temnoty jako další důvod navštívení“.

Každému z nás pokládá tuto záludnou otázku: Odkud číst pásmo svého života „...z posledních sil/ ...z které strany je život/od dětství nebo ze stařecké únavy?“. On ví, kudy se navracet časem zpět, ví, že mnohé z minulosti musí dozrát, aby „každý pád“ byl „ku povstání/a každé podobenství realitou“. A také pátrá, kudy vede časem sestup, „kde setrvat a nepadat níž“. Tato otázka ční v textu bez otazníku, neukazuje vně sebe, je onou „realitou“, jež tkví sama v sobě. Frič nezevšeobecňuje, neučí nás v podobenstvích, nevnucuje nám odpověď, v této poezii není mnoho symbolů a jsou-li, pak neukazují mimo jedinečný život básníka. Znovu však připomínám Fričovu víru. Jemu ji věřím, věřím jeho ujištění: „Což nevidí Ten jenž stvořil oko?“ i zvolání v podobě creda: „Jistě je spása blízko těm kdo se ho bojí“. Věřím mu, neboť jede „posledním autobusem noční linky“, za nímž už není „s kým pít“, v tomto světě, v této noci, nad „stínovánkami smrti/kde barvy nadobro scházejí“. Neboť se nevyhýbá temnotám zkoušek, jimž vystavuje především sám sebe. A nemá na vybranou.

Všechny tyto básně získávají na působivosti podmanivým, drsně chraplavým hlasem básníka - recitátora. Je to hlas výrazný, a jde si pro nádech hluboko. Odděluje přesně stupně významů, ostrovy veršů, kráčí níž a níž po vrstvách pásma a skrývá tak klíč k pochopení těchto „galérií postav, osudů, situací“. Takto mě jako posluchače takřka znehybní „v tikajícím bzukotu vzpomínek/které stále jdou.“ A jako v pohádce chodbou chůze bez ustání běží jezdci, nemůžu udělat krok vpřed. Jen pozorovat. Recitaci skladby S kým skončila noc doplňují a podkreslují canto, zpěvy vložené mezi jednotlivé básně. Jejich autorem je cellista - „filharmonik s undergroundovým podhoubím“ - Pepa Klíč. Doprovází jej flétnistka Magda Koubová. Oba nástroje si přebírají melodii a rozvíjí ji, flétna jde ve šlépějích sametově znějícího cella. Jakmile na scénu vstoupí báseň, jednotlivé canto se melodicky i rytmicky ztiší, melancholická flétna utichne zcela a jen cello rozprostře různými technikami hry barevné odstíny, od zastřených přes tiché pizzicato až po kovově rezonující tóny, pod slova - chůzi. Je to cello plné onoho ranního „namodralého přítmí“, ostravského obzoru a hor, „jež se vzdalují“. Závěrečné postludium v bachovském stylu je hudební obdobou smíření. Báseň Poslední autobus noční linky uvádí cellista glissandem, poté rozloženými akordy, které vyústí v náročné dvojhmaty v divokém tanci. Samotný text pak prostupuje již zcela osamělé cello s nesmírným citem pro rytmus celého rozsáhlého pásma, proměňuje se v srdce, puls toho, kdo takto básníka doprovází na mnoho mil.

Na slova poslední básně Americká antologie pak posluchač čeká marně. Místo ní se ozvou divoké smyky vrušeného cella, jež posléze skřípavě rozevře těžká vrata kašli, aby mu na chvíli ustoupilo stranou. Je dobré mít během této více než šestiminutové skladby po ruce buklet, číst verše připomínající čímsi odvrácenou stranu nedokončených hymnů Hőlderlinových, jejichž stíny se tu odráží co útržky v nočních kalužinách nejvyšší nouze. Motivy po sobě následují trhaně, zase jsou na cestě, ovšem nyní je to úprk, asi i nekontrolovatelný, jen zaznamenatelný tím, v kom se odehrává. V touze předběhnout jeden druhý, bojují výjevy a myšlenky o nádech, o život, nemají čas na doslovení, bloudí a těkají, evokují čímsi i onen dávivý kašel, který je doprovázel a vyvolal. Instrumentální skladba je přerušována vpády parodií, tu country písní Ó Zuzano, tam zase jakýmsi operetním valčíkem, jež působí v proudu hudby trochu eklekticky. Leč v úzkostech nejhlubších a v halucinacích „z nevyspání“ se do podvědomí hrne vše, co je poblíž, co už trhlinou v mysli básníkově je s to nanejvýš kmitnout, jako záblesk okamžitého zření.

Roman Szpuk (psáno pro kulturní magazín A2)

Hlas básně a hlasy básníků/HOST duben 2006
Divácký postřeh z nedávného čtení poezie: Poslouchám zvučný hlas jednoho z přednášejících a cítím, jak mě k recitovaným textům táhne právě básníkova dikce, „příběh“ jeho hlasu, všelijaké úmyslné výpichy i nechtěné šumly a další zvukové lomenosti; je to živé, poutavé, ale přece mě hlas docela nepřetáhne na stranu básníkovy poetiky. Ještě tu zbude odstup. Vzápětí na pódiu další autor ohlásí, že na doplnění přečte pár čísel z nové knížky, již předešlému kolegovi dnes čerstvě přivezli z tiskárny.

A náhle je tu hlas docela jiný, odlišný témbrem i volbou akcentů, je tu jiná povlovnost i narůstání smyslu - a ta samá poetika pro mě najednou získá poslední, rozhodující valér a strhne si mě k sobě. Hlas (jiného) básníka pro mě objevil „hlas“ básně. Z večera odcházím s knížkou v kapse. Příští den ji ale otevřu – a prozměnu tu není ani jeden z hlasů včerejší noci, aby mě provedl neúprosným „tichem“ potištěné stránky; zase je tu odstup a hned si všímám i míst hlušších... Jako by báseň byla jakási jímka hlasů, jímka různým hlasům se nabízející, hlasům více či zas méně definitivním.

A když už jsem takhle osobní, z toho večera ještě jednen vjem, tentokrát účinkujícího, neboť jsme s pár spřeženci mezi čtením improvizovali hudební předěly. Básně té noci nebyly dvakrát „mélické“, mířily vždy spíš k robustním detailům, lapidárním pointám - a tak jsem si v našich vstupech vždy tajně vychutnal ten bezhlavý skok od slov, která vždy něco znamenají, do hudby najednou slastně nesmyslné, významy nespoutané, rozlité jen do „němoty“ svých barev a témbrů, svého pulsování a nezobrazování.

Hudba slov – hudba beze slov; odstíny významů a témbry bez významu; rytmus řeči a rytmus mimo řeč – k jakým srážkám dojde, jsou-li tyto všelijak se křížící a ovlivňující elementy připuštěny k sobě? Zamyšlení nad podobnými aspekty nabízí i pár pozoruhodných hudebně básnických nahrávek, nedávno vydaných nakladatelstvím Guerilla Records.

Frič (zbylé recenze u CD Brabenec & Karafiát – Začni u stromu a DG 307 – Live)

Ze tří CD, o nichž bude řeč, je album brněnského básníka Jaroslava Erika Friče a violoncellisty Josefa Klíče S kým skončila noc asi nejblíž běžným představám o - řekněme - recitaci poezie s hudebním doprovodem. Dva dlouhé texty, jež básník na albu přednáší, jsou rozevlátá, rytmem svého vnímání a „odříkávání“ světa snad až beatnická pásma, ovšem zároveň též moravsky tklivá, změkčená, zkonejšená. Jde o jakési bolavě milostiplné otisky života, tu obrazné, jindy shrnující básníkovo vnitřní napřažení do básnické sentence. „Hlasy“ obou básní jako by byly neseny energií jediného dlouhého výdechu, jenž chce vyříkat vše, obesnít prchavý čas a prostor lidského života, a přesto proud nezakončit definitivním poklesnutím hlasu. „…Mezi regály procházíš stále rozpačitěji/ košíky padají/ cibuli zapomínáš…“ Básníkovo oko se průběžně zaostřuje a rozostřuje, břitký střípek vjemu („přejetá užovka nad náhonem“; „školní sešit vysoko v koruně stromu“) je bez okolků čechrán někdy snad až moc rapsodickým povolováním pozornosti („zamlklost sněžných soumraků“), avšak naléhavost „hlasu“ básně, jenž se neustále obrací k někomu, ustavičně oslovuje, invokuje kohosi blízkého (zemřelou sestru, neurčitou milou, možná kraj kolem, ale i samotného básníka), postupně navodí vjem jímavě, mohutně, křehce i bezohledně plynoucího žití, nezadržitelného a současně věčně zadržovaného vzlety přítomnosti i inkantacemi minula. „Nesprávně se tomu říká čas/ ale je to jen trvání/ a v něm čas se pohybuje více směry...“

Kultivovaně proplétané hlasy cella a flétny (Magda Koubová) se ohlásí zprvu nervně a dramaticky, během recitace však ustoupí do pozadí. Hudba a text se tu vlastně setkávají nepřímo, oddělené do samostatných prostorů. Instrumentální mezihry jsou elegickým rozvedením básně, shrnují její vnitřní žal a zároveň jej hebce abstrahují, vyvazují z „hranatého“ sevření obsahu, prostředkovaného slovy a konec konců i básníkovým fyzickým projevem. Obzvlášť v zadumané, ale i zkoumavé melodii prvního „Canta“ je znělý, vnitřně svobodný hlas Klíčova violoncella dokonalým protihráčem básníkova spíš nepoddajného, zápolivého, jakoby lehce zalklého a nedomykavého projevu. Frič záměrně recituje oba texty nepříliš dramaticky, aby nechal vyvstat vnitřní naléhavosti textů a nepřekryl ji vnějškovou exaltovaností. Ale už skrz sám rastr básníkova hlasu se zároveň dere k slovu prožitá, neafektovaná naléhavost. Tu a tam se mi zazdálo, že potrhané předivo textů v sobě přece jen drží dikci o stupínek přemítavější, tápavěji zpomalenou, zatímco Frič volí spíš polohu nostalgicky omžené litanie; nakonec si mě ale drsné, spoře úporné síto básníkova hlasu docela podmanilo.

Na závěr se violoncello docela odpoutá od zadumané melodičnosti a vydá se za expresivnějším sonickým dobrodružstvím. Album uzavírá kuriozní fanfaronská skladba Americká antologie, do níž Klíč zakomponoval kašel, americkou lidovku i připopilé pořvávání hymny (té americké). Skladba byla inspirována Fričovou stejnojmennou básní, její horečně rozsekaný text tu však nezazní, je jen otištěn v bookletu. „Dětský kašel/ stejně jako černý/ dál bdím do noci/ ach, ty verše už nesvedu přeložit/ zítra budou jiné/ ten dlouhý dopis posíláš někomu jinému/ nemůžu spát…“ Jsou verše ve skladbě přesto nějak slyšet? Jistě si v duchu lze příkrost (a za ní skrytou bolestnost) básně do bzukotu skladby dosadit, zároveň ale při poslechu sveřepě atonálního opusu cítíme, jak se hudba nenechá jen tak obrat o svou osvobodivou nepříznakovost a neliterárnost. Z básně jako by v Klíčově skladbě břitce zbyl „jen“ abstraktní skelet, je tu zachycena právě jen esence třeštivé pustoty Fričova textu, té básníkovy „splendid desolation“.

Amerika

A ještě - Amerika; její motiv se tak či onak vynořuje na všech třech albech. U Friče se uvnitř ostravských reminiscencí mihne pár anglických slov (snad podprahových vzkazů in margine světu whitmanovského či ginsbergovského vlání?), závěrečná Americká antologie je ovšem, „vzdor“ svému transatlantickému titulu, spíš horečnou jízdou skrz potrhaný (a vlastně též svým způsobem nedostižný) básníkův kontinent osobní, niterný. Je pozoruhodné, že Klíčova stejnojmenná violoncellová skica svou dravostí a naléhavou rozpolceností, včetně vloženého kašle či furiantských citací, upomene na rozevlátou americkou rozvernost takového Charlese Ivese.

Zajíček v Americe žil a město New York pro něj zřetelně znamená důležité médium (vize z něho uložil třeba do své Knihy měst). Ve svých písních však magickou formuli jména metropole jen párkrát odříká, zůstane u pouhého fascinovaného sloganu. Pravá americká tma se rozlije až u Brabence, jenž také strávil roky v exilu, prozměnu kanadském. Tma prérijních halucinací, tma šamanů vymřelých i zmutovaných do nepravděpodobných převleků. Tma jazzu a blues, ale ještě spíš prérijních dupáků, přičemž Karafiát místy připomene blouznivé kytaristy Kapitána Beefhearta. Tma netvorné svobody i nevyhnutelnosti, tma vydanosti chladu i tma ochranitelská, její popínavé gesto. „Svou paží břečťanem zakrývat rány…“ Tma věčného komolení, tma jazyka, za jehož nehty se dere „zem“ už navždy jiného, rozpadavého světa. Tma otázek, u nichž se na odpovědi (s jurodivou noblesou) netrvá. „Mraky si nepamatují nic, nebo všechno?“ Vrchovatá tma utopeného kontinentu, která nezadržitelně vše požere a sežvýká, ale i tma dost neprostupná a obživlá na to, aby jí kdesi vrávorala monstrózní, archaická, nadějná anima. „Moje volská hlava nadutá/ má v soubě moudrýho mamuta/ a mamut tělo z pavučiny“. Tma temná tak, že snadno dohmátne až k Horním Počernicím.

Jan Štolba