AKU AKU - KNAK 1992 / HUMANQUAKE 1990

NOVÉ ÚSTECKÉ PŘEHLEDY, 12/2006
Vydávání alb teplického souboru Aku - Aku (původně pojmenovaného Utaja Hunata), založeném na troskách rockového Heveru v r. 1988, je neodmyslitelně spjato s lounským nezávislým labelem Guerilla Records . To po titulu Čekání na slunce (archivní nahrávka, zachycující kapelu v r. 1988, 2003) vydává CD s remasterem vůbec prvního LP Humanquake (1991) a záznamem koncertu z dnes již neexistujícího teplického rockového klubu Knak. Z obou souborů celkem 22 skladeb se na posluchače valí dunivé tvrdě bluesovové riffy elektrické kytary, melodické linky i důrazná, ale neexhibující sóla - podpořené netradičními, většinou sladkobolnými houslemi s ohlasy lidové hudby. Převažující apokalypticko-euforický výraz komplikovanějších artrockových kytarovek 70. a 80. let (mluví se především o vlivu King Crimson) místy proloží klidnější intermezza s klávesami, nezboostrovanou kytarou a romantickými sóly. Strojovost projevu a preciznost provedení, znatelné hlavně v koncertní části alba, někdy evokuje postupy taneční muziky (Sentimental Blues). Mezi hudbou jsou v menšině nezpívané a polozpívané deklamace či v druhé části alba polohysterické výkřiky krátkých heslovitých textů. Zabývají se lidským hemžením a ‘lidotřesením’, kafkovsky se obracejí proti postavení jedince v byrokratizovaném společenském systému a skrývají i politické podtexty. Vzhledem k nutnosti spolupráce religiozních a máničkovských kruhů v undergroundu, z něhož kapela vznikla, se jeví paradoxní protináboženské texty (úvodní Modlitbička s pokřikem ‘Kdyby každej kněžour chcíp’). Oslavování Pána prstenů v jedné z písní může dnes vypadat jako komerční podbízení, nezapomeňme ale, že v době, kdy Aku - Aku zpívali ‘Stává se, že jeden prsten vládne tisícům’, o Tolkienovi v Čechách vědělo jen pár zasvěcenců.

Jarobal (jaroslav.balvin@volny.cz)

www.musiczone.cz, 13.9.2006
Reedice starších alb interpretů, kterým už minula nejlepší léta, vycházejí poměrně často. Málokdy jsou však něčím víc, než vděčnou akcí pro fanoušky či čistě komerčním tahem. Na tomto disku najdete zvukově doladěnou nahrávku "Humanquake" z roku 1990 a o dva roky mladší koncertní záznam z teplického klubu Knak.
Začal bych tím horším, a sice (kupodivu) živým záznamem. Zdá se, že Aku Aku místo aby časem moudřeli, spíše tak trochu blbli. Jsou tady řízné, občas něčím zpomalené nebo jinak obměkčené kytary, staroslovanské chorály a často velmi primitivními, nenávistné texty. Jako by se začali ztrácet v životě a nevěděli co s tím, jak se tomu ubránit. Nevědouce, co si počít se strašákem smrti, zvolili útok. A tak úplně jednoduše a bez velkého přemýšlení kopou do všeho kolem. Způsobem, že je vám jich vlastně líto. Nejlepšími texty jsou ty, které ... které nejsou úplně hloupé. A přitom je z nich znát, jak by rádi byli hlubocí, ale jako by už to přes ty litry požitého alkoholu prostě nějak nešlo.
Jen pár skladeb stojí tak trochu stranou. Téměř šest minut trvající "Ještěrka" je zajímavá jak hudebně (svou atmosférou ranných undergroundových kapel, něco ve stylu Psích Vojáků), tak i textově - jde o zhudebněnou báseň Jacquese Preverta. A více méně nad vodou se drží ještě písně "Motýl", "Šnek" a "Pán prstenů".
Deska "Humanquake", nahraná na druhé půlce cd, je na tom o něco lépe. Studio poskytuje přece jen větší odstup, více prostoru pro rozvahu. Už se tady tolik "nezabíjí" a "nechcípá". Celkově, ač datem svého vzniku starší, působí "Humanquake" mnohem vyzráleji a inteligentněji než živý záznam. Slyšíme něco, co by se při troše dobré vůle dalo nazvat českou variantou art-rocku – ostatně, něco takového tvrdí i sami členové skupiny, když za své největší vzory označují kapely King Crimson a Yes. A já bych dodal, že Aku Aku jsou takoví Yes pro Vizovické Trnkobraní. A že je to vlastně pořád i punk, i když tak nějak proředěný čistým zvukem.
Jinak ale nic důležitého. Pokud jste tu kapelu neznali nebo ji nemáte rádi, je těžké najít důvod na tom cokoli měnit. - U nás na náměstí už nějaký ten rok tak obden potkávám menší partu "vysloužilých punkerů", co žebrají od kolemjdoucích drobné na krabici vína. Říkám si, že až na ně narazím příště, přihodím jim k tomu taky tohle cd. Třeba z něj budou mít radost.
Na závěr ještě faktickou poznámku uvedenou v bookletu: soubor se "díky existenčním starostem, malé odezvě publika a částečně i znechucením z věčného hledání přesvědčivosti" v roce 1997 rozpadl

Sebastian Kantor

ROCK & POP 8/2006
Další dluh ze zaprášených archivů. Severočeští Aku Aku patřili na konci osmdesátých a v první polovině devadesátých let minulého století k významným představitelům domácí alternativní hudby. Což byl svým způsobem paradox, protože zatímco většina jejich kolegů citovala mezi svými vlivy zahraniční představitele nemainstreamové hudby, často širší veřejnosti neznámá jména, Aku Aku byli příznačně přezdíváni „severočeští King Crimson“, a hlásili se i k Yes a dalším artrockovým gigantům. Možná i proto se svou instrumentálně komplikovanou hudbou zdaleka tolik neprosluli. Poté, co před časem vyšly nahrávky z jejich ranného období, objevuje se teď na CD vůbec poprvé jejich porevoluční repertoár, a to v podobě společného vydání dosud nezveřejněné nahrávky koncertu z již neexistujícího teplického klubu Knak, doplněný reedicí dosud jen vinylového alba Humanquake z roku 1991. Pro ty starší může být zajímavé si je zase připomenout, pro ty mladší se zas seznámit s bílým místem, na které na internetu prakticky nemají šanci narazit. Rozhodně nikoliv poslechově vstřícná záležitost. Temné, neradostné vize, ovlivněné atmosférou hraničními dráty obehnaného Československa. Razantně plný zvuk, prošpikovaný složitými postupy, náročnými aranžemi a všeobecně na povrch prosakujícím strachem z jednoduchosti. Divoké propletence kytarových vyhrávek i houslových motivů ponechávají jen minimum místa pro fantazii a jako mnohem zajímavější se pak jeví texty. Jsou zkratkovité, ale úderné, dávno před současným boomem (ovšem zároveň zhruba deset let po M.Chadimovi) se tu objevuje i tématika Tolkienova Pána prstenů Občas jen trpí pokusem o umělecký přednes, který se zvrhává do křeče a nepřirozenosti. Kapela má snahu sdělovat, nebýt jen pouhou kulisou, těžko se ovšem zbavit otázky, jestli se jí to dařilo už tehdy, natož jestli může oslovovat i někoho jiného než pamětníky dneska. Z hlediska zachování fragmentu doby ovšem bezesporu pozoruhodná záležitost.

2.5 / 5

Antonín Kocábek