ŠPINAVÝ NÁDOBÍ - EPITAF

Dyicore.net 13.1.2009
Zařve „svrhla se popelnice mýho osudu" a téměř dekadentní, romantické i nihilistické texty pokračují v načatém, bigbít i balada. Otevřená sebereflexe s obecným přesahem, co je osobní, to vnímám zhola lidsky, při sebezkoumání nemyslím jen na sebe. Nejsou to planá plácání ublížené duše, ani pochybná psychofarmaka, ale tvrdé obrazivé verše. Křižák (rovněž zpěv) pracuje s rýmy a metafora je pouze jedním z prostředků, hladce klade slova do silných řetězců, od osobních zkoumání ke společenským invektivám, které nemají nic společného s minulostí. („Proč zkoušej tihle lékaři / kdy se můj mozek zavaří / nevěřím už v spásu / ať táhnou k ďasu".)

Špinavý nádobí jsou jednou z nejstarších kapel u nás, v různých personálních formacích fungují už od roku 1975, ale po pravdě: kdo je zná? Sami říkají, že hrajou šestkrát do roka a to na akcích svých přátel, aby se mohli setkat, pochlastat a pobýt, jsou roztroušeni po celé republice. Na jejich nahrávce to není znát, výborný zvuk i výkony, Guerilla Records svou rýhu prohlubuje, bez Lábuse by do studia nešli, jak sami přiznávají. Hodnotný příspěvek k hudební kultuře „týhle divný země". (Za pozornost stojí i malovaný buklet nehrajícího člena kapely, Davida Bartoně, omalovánka plná ksichtů.)

Jedna z nejstarších písní Vlaky je skočná suicidální nakládačka, která se pomalu rozjíždí, ale pak už neuhne, dechy hřímaj a pára teče. Hudebně jde samozřejmě o vyznávanou tradici českého undergroundu, Neduhovo Extempore jedním ze vzorů. Hutný temný bigbít osazený dechy, mnohohlaveň. Když k rockové sestavě připojíte saxofon, klarinet, fujaru, violoncello (uznávaný Pepa Klíč) a dokonce stylofon nebo brumle, neznamená to, že bude kopec muziky. Tady je jí celá hora, krásně střižená, strže, kamzíci a rokle.

Některé písně začínají zdráhavě nebo se zalomí v průběhu, zahloubaná meditativní poloha je jim přirozená, na druhou stranu umí pěkně šlápnout koze na krk a neurvale přetvořit hypnózu do sekrece. „Rozbitý hlavy na chodnících času", vám zůstanou střepy a dlouhé doznívání, všechno je v pořádku a tak to má být, než po sobě pomeješ, budeš vstávat...  

HOROVIC

Třebíčský band Špinavý nádobí, jehož členové jsou ze všech koutů země, je tak velký underground, že ho mimo podzemní komunitu nezná skoro nikdo. Což je ovšem škoda, protože tenhle ostrý, na syrové kytaře postavený rock by si určitě získal nemalé posluchačské zázemí i mezi „nemáničkovským" publikem. Což je ale problém většiny současného českého undergroundu - nemalá množina kapel si na své ghetto natolik zvykla, že už ji dnes ani nenapadne vystrkovat z něj nos. Přitom tady se zdaleka nenabízí jen obvyklá autenticita a konzerva čehosi minulého. Pestrý mix undergroundové nekompromisnosti, alternativního rocku prošpikovaného freejazzovými dechy, špinavých, s noise koketujících kytar a klasických hardrockových riffů. A nihilistická atmosféra jako bonus. Ozdobeno surovou realisticko-depresivní poesií, poznamenanou předlistopadovou skepsí. Upřímná výpověď lidí, kteří si na nic nehrají. A v celkovém součtu aktuální i dnes.

Tonda Kocábek

www.czechcore.cz 11.5.2006
Papežštější než papež. Právě tohle heslo si dovolím parafrázovat a pozměnit v souvislosti s výbornou, energií doslova napranou, deskou undergroundového nářezu Špinavý nádobí nazvanou Epitaf.

Tahle deska je totiž nejen jednou z nejlepších záležitostí, kterou jsem zatím letos z produkce domácích labelů slyšel. Pro svou syrovost, upřímnost i naléhavost textů, ale třeba i svou historií a postojem mi Špinavý nádobí (už ten název.. :-) i tohle jeho dílko přijde zároveň i punkovatější, než mnohé z toho, co se dnes za punk prohlašuje, nebo si na punk hraje. To vše bez toho, aniž by se sama kapela za punk kdykoli považovala, a také to prosím neberte jako stylové označení toho, co z desky uslyšíte. Hudebně jde spíše o dobře šlapající bigbít s občasnými dechy a mnoha příjemnými melodickými nápady, které se proplétají s již zmíněnou syrovostí a nářečovostí.

Historie kapely sahá až někam do 70. let minulého století. "V podstatě jsme ani nikdy kapelou v pravém slova smyslu nebyli," vzpomíná v bookletu desky jeden ze zakládajících členů, básník a zpěvák zvaný Křižák. "V té době ale mladej člověk, kterej měl rád hudbu a neměl žaludek na bolševikem předhozenej hnus v podobě Olympiců, Plavců či jazzrockových všeumělců, musel se buď uchlastat, nebo si tu kulturu vyrobit sám (D.I.Y.). My v tý době makali jako měřiči u Geofyzického průzkumu a víkendy jsme trávili ve mlejně na okraji Příbrami, kde se sjížděla spousta muzikantů (squat).

Nyní již k samotné desce Epitaf. Mýlí se ten, kdo by pro výše psané čekal jakési zastaralé androšské neumětelské brnkání a texty o hovně v pivě. Ani náhodou! Už se opakuji, ale stejně. Nářez! Tohle je to nejvýstižnější slovo, kdybych měl desku Epitaf zhodnotit jediným slovem. Výborný energický a současně znějící bigbít, doplněný kvílejícími a atmosféru skvěle doplňujícími dechy, které jsou stáhnuty právě tak akorát, aby nebyly příliš vpředu, zároveň je ale stále jde dostatečně slyšet.

Zpěv? Syrový a upřímný, stejně jako celá tahle deska. A stejně takové jsou i texty. "Zvrhla se popelnice mýho osudu, neslyším nevidím, dlouho tu nebudu. Půjdu a rozkopu, tu hromádku smetí, rychlostí šílenou, ke mně hrůza letí. Hrůza z toho, že vůbec nic není, hrůza z toho, že sen je jenom snění, že jsou prázdný slova, že jsou prázdný věty a kolem dokola - Strach, že plodí děti," zpívá Křižák třeba v druhém songu Popelnice. Následující Vlaky s houslemi proplétajícími se pomalým úvodem, který pak přejde v řádně energickou i něžnou záležitost zároveň (kdo tohle vůbec umí?) jsou textově ještě drsnější. "Sedím si tiše v koutku na nádraží, na lístek nemám, to mě nezaráží, koukám, jak se vlaky rozjíždějí, za chvíli bude mí tělo na kolejích." A veselý není ani Bezdomovec. Jsem nechtěný dítě, tak hoďte na mne sítě, svý moci a zloby, jsem dítě vaší doby," říká chlápek, co "nejvíce miluje republiku, když v noci chrápe na chodníku" a v refrénu pak radí: "Tak radší vražte mi, jehly do těla, ať najdu ďábla, Krista, či anděla........."
A když už máme chvilku undergroundové poezie, dovolím si ještě citaci ze songu Peníze, který od Špinavýho nádobí převzal třeba i jiný androšský nářez, Posádková hudbna marnýho Slávy. "K čemu jsou peníze, když došlo pití, k čemu je skutečnost, když zdá se ti sen, k čemu jsou iluze, když život je k zblití a proč je tu ten chlap a žene mne ven. Když chci lítat jako pták. K čemu je svoboda, když se jí bojíš, k čemu jsou záchytky, když se smí pít, k čemu je boj za mír, když všichni zbrojí a proč je tu ten chlap a nenechá mne být...."

Špinavý nádobí je kapela, které si koncertně asi nikdo z nás příliš neužije. Muzikanti z ní jsou dnes rozeseti doslova po celé republice a k hraní se scházejí tak 6 x do roka, což berou zároveň spíše jako společenskou událost. Velký dík tak patří především Lábusovi z labelu Guerilla Records, který Špinavý nádobí přesvědčil ke kroku, který tahle kapela nikdy v plánu neměla. Tedy naběhnout do studia a nahrát desku. "Je to něco úplně jinýho, než dát někde pár pivek a jít na pódium," zní část mailové komunikace mezi Lábusem a Křižákem během nahrávání.
Výsledek ale předčil očekávání, a pokud máte rádi syrovou, upřímnou a na nic si nehrající muziku s lehce morbidními, leč upřímnými texty, neváhejte.

Samotný label Guerilla Records patří mezi vůbec nejaktivnější archiváře nejen starší české undergroundové tvorby. Mezi jeho vydavatelskými počiny najdeš třeba i současnou tvorbu dalších legend alternativní scény, jako jsou DG 307, kytarovou Houpací koně a mnohé jiné z toho, co zajímavého se na současné hudební scéně děje.

Richard Kutěj

Právo 20.4.2006
Špinavý nádobí patří k méně známým undergroundovým souborům. Debutové album však zní přesvědčivě. Zachycuje průřez repertoárem, přičemž došlo i na předchozí formaci, z níž kapela v osmdesátých letech povstala.

Skupina je podle očekávání stylová, je však také slušně sehraná a vyzařuje z ní nadšení. Jedna z nejlepších undergroundových nahrávek poslední doby.

Alex Švamberk