HOUPACÍ KONĚ - TICHÉ DNY NA KLÍŠI

Kolekce nových písní pochází z posledního období, jsou zvláštně soudržné a dohromady tvoří celek, který sami autoři nazývají „optimistickým pesimismem“ (onen optimismus jsem však hledal marně). Hudba rozhodně netvoří kulisu k mytí nádobí, písním je potřeba věnovat patřičnou pozornost, proniknout do nich, vychutnat si svébytnost tradičně vynikajících textů (s řadou geniálních a úderných "sloganů": Naděje umírá i když poslední nebo Kdo první chytne, první shoří)– a pak vás zaručeně dostanou!
CD obsahuje 2 videoklipy.
Booklet je podoben kreslenému scénáři k filmu.

Název nahrávky odkazuje na skandální knihu Henryho Millera Tiché dny v Clichy - ve spojitosti s ústeckou čtvrtí Klíše, která vykazuje podivuhodnou podobnost s ponurostí pařížské čtvrti Clichy a kde frontman Houpacích koní Jiří Imlauf napsal většinu textů z tohoto CD.

….Často jsem za šedých pařížských dnů vyrážel k Place Clichy na Montmartru. Z Clichy do Aubervilles se táhne dlouhá šňůra kaváren, restaurací, divadel, kin, módních obchodů, hotelů a bordelů. Je to Broadway Paříže, odpovídající tomu krátkému úseku mezi 42. a 53. ulicí. Broadway je rychlá, závratná, oslnivá, a není kam si sednout. Montmartre je loudavý, líný, lhostejný, tak trochu omšelý a šupácký, ani ne tak okouzlující jako spíš svůdný, nikoli jiskřící, ale sálající doutnavým ohýnkem. Monmartre je sešlý, vyšisovaný, zpustlý, bezostyšně neřestný, prodejně vulgární. Chcete-li, pak spíš odpudivý, tak jako sama neřest. Je plný hospůdek, navštěvovaných takřka výhradně kurvami, pasáky, hrdlořezy a hazardními hráči. A kdybyste tisíckrát přešli kolem bez povšimnutí, nakonec vás stejně vcucnou a padnete jim za oběť….

Henri Miller – Tiché dny v Clichy (napsáno 1940, vydáno 1956)

Aktuálně s Jiřím Imlaufem - kytaristou, zpěvákem a textařem Houpacích koní /ptal se Lábus 23.3.06/

Kdy a v jakém časovém rozmezí vznikaly písně na CD Tiché dny na Klíši?

Většina z těch písniček vznikala v posledním roce až dvou letech, El. Story je trošku starší, ale úplně jsme ji předělali. Chtěli jsme konečně udělat desku, která by byla sevřená, s čerstvejma písněma, který jsou spojený určitou dobou a držej pohromadě – ne posbírat to nejlepší z posledních let, jako to bylo u živáku Haiku nebo u Písní z bistra.

Čím se liší od předchozího studiového CD Písně z bistra?

Myslím, že je – jak jsem říkal – sevřenější, protože ty písně vznikly jedna za druhou, ale zároveň jsme se zase víc přiblížili tomu, co jsme vždycky chtěli nahrát – nejsme ten typ kapely, kde se písničky podřizujou určitýmu zvuku nebo image, spíš naopak, a tak je to album pestřejší, s různými tvářemi a polohami – jako v Kámasútře. S různými zvuky a názvuky, které máme rádi a které nám sedí. Z nahrávání ho mám ještě v uších jakoby víc zkrotlý, i když to asi není moc atraktivní výraz. Není pubertálně rozervaný, spíš postpubertálně. No ale třeba je to celý jinak.

Taky jste jí jak při přípravách, tak při vlastním nahrávání věnovali hodně péče a času…

Ta deska je ústecká snad ještě o něco víc než ty předešlý, ale neplánovaně. Ústí je natolik výrazný, že do těch písniček prostě prosáklo. Je jako Serge Geinsburg - čím hnusnější, tím přitažlivější. Další věc - dali jsme si s tim tentokrát fakt práci, a to všichni zainteresovaní - kapela i hosté, Ondřej Ježek, autor obalu Vašek Faigl, tiskař Ondra Bartoš a pár dalších lidí, koneckonců i Guerilla, která do nás zainvestovala víc…Petr Kuneš, kterej nám s lecčíms pomáhá a tak. Na albu jsou také dva klipy, které dělali dva studenti FAMU

Proč se v názvu objevuje Klíše – co to vlastně je?

Klíše je ústecká čtvrť, taková na Ústí docela malebná, s uličkama, vysokoškolskýma kolejema, hospodama, kopcem Střižákem, zákoutíma. Takový Foglarovy Stínadla. Bydlím tady celou dobu, co jsem v Ústí – nejdřív na těch kolejích, pak jinde kousek od nich a teď ještě trošku dál, na spodním okraji tý čtvrti – „na hradbách“ tomu řikám – pod náma už je „šervůd“. Proč se objevuje v názvu: no jde tady o paralelu s tím příběhem z Henryho Millera (i když je spousta lepších knížek, ale tahle má takovou zvrhlou noblesu, takový to – ber si, co se nabízí a neměj pocit, že jsi dlužníkem), to se úplně nabídlo – to, co pro hlavní hrdiny byla pařížská Clichy jako symbol toho okouzlení vším, co život nabízí, to je Klíše pro mě. Ty dny na Klíši vůbec nejsou tiché – asi tak jako nebyly ty v Clichy. Vcucnou tě, přežvějkaj a vyplivnou. Dost jsme řešili, jestli to někomu něco řekne, Klíše - kde to je..a není to s těma mejma slovníma hříčkama už trošku klišé…ale právě že ona to slovní hříčka neni, je v ní to přihlášení se k tady tý podobnosti a vlastně taky k tomu, že jsme takoví lokální solitéři a druhá liga a tak, že nás to prostě od toho hraní neodrazuje.

Nalezl bys nějaké společné prvky mezi Clichy a Klíši?

Vlastně už jsem říkal, v čem je tam podobnost, teď když si tady čtu ten úryvek, tak mě to úplně praštilo do očí.

Sám jsi jsi vyznění písní na Ticých dnech na Klíši pojmenoval jako „pesimistický optimismus“ – můžeš to vysvětlit?

To si teda nepamatuju, to je trošku upovídaný – ale jestli, tak prostě to znamená, že všechny ty chutě se daj nejlíp vychutnat, když je mezi nima i hořká. Pak vynikne ta sladká.

Ty písně jsou zvláštně potemněle osamělé? Já z nich cítím – a každý, kdo někdy hrál s kapelou ten pocit dobře zná – takovou tu bezútěšnost návratů z koncertů v poloprázdných klubech s noční zastávkou na benzinové pumpě…

No to je právě to, když se do tý bezútěšnosti po koncertě, kde bylo 20 lidí, ponoříš, zvlášť třeba v noci na benzínce, tak zjistíš, jak je na světě pěkně. A ještě mě napadá, že vychází skoro přesně patnáct let od prvního koncertu Houpacích koní. Tak uvidíš, co z toho vylezlo. Snad ne další zbytečná deska.

A jak vidíš vlastně to patnáctileté účinkování Houpacích koní na koncertních pódiích,? Nějaká reminiscence…

Houpací koně vznikli v roce 1991 v Ústí nad Labem v divokých porevolučních dobách. V počátcích hráli hudbu, která byla stejná jako ta doba - jednoduché rockové písničky s českými texty, boostrovanými kytarami a šíleným baskytaristou. Všeho bylo hodně - hluku, hořkosti, koncertů i ambicí. Během let kapela odehrála stovky koncertů po celé republice, na Slovensku, v Německu a Holandsku, natočila čtyři alba, měnila členy, zvuk i zájem posluchačů. Vlastně nikdy se nedostala do první ligy - vždycky o sobě říkali, že jsou nejlepší kapela v paneláku. Nynější zvuk Houpacích Koní není tak násilnický jako dřív - zjistili, že schovávat se za stěny kytar, angličtinu a rockové pózy není vůbec nutné (což neznamená, že by se jim to u některých kapel nelíbilo). Co se nezměnilo, je posedlost písničkami, vlaky, hraní v těch nejzastrčenějších místech, nervózní zpěvák a problémy s baskytaristy. V textech můžete potkat opilou recepční, lakující si nehty, nebo půlměsíc, který se zamiloval do průvodčí ve vlaku do pekla. Jeden ze zakládajících členů kapely, který už s nimi dávno nehraje, říká, že pravý čas pro houpací koně teprve přijde. Kdyby se tenhle předpoklad měl potvrdit, znamenalo by to nejspíš porušení fyzikálních zákonů.

…Na rohu Place Clichy je Cadé Wepler, které bylo po dlouhou dobu mým oblíbeným úročištěm. Sedával jsem uvnitř i venku v každé denní době a za každého počasí. Znal jsem ten podnik jako knihu. Tváře číšníků, vrchních, pokladních, kurev, stálých hostů, a dokonce i záchodových bab mám vryty do paměti jako obrázky z knihy, kterou jsem čítal dnes a denně….Často jsem za šedých pařížských dnů vyrážel k Place Clichy na Montmartru. Z Clichy do Aubervilles se táhne dlouhá šňůra kaváren, restaurací, divadel, kin, módních obchodů, hotelů a bordelů. Je to Broadway Paříže, odpovídající tomu krátkému úseku mezi 42. a 53. ulicí. Broadway je rychlá, závratná, oslnivá, a není kam si sednout. Montmartre je loudavý, líný, lhostejný, tak trochu omšelý a šupácký, ani ne tak okouzlující jako spíš svůdný, nikoli jiskřící, ale sálající doutnavým ohýnkem. Monmartre je sešlý, vyšisovaný, zpustlý, bezostyšně neřestný, prodejně vulgární. Chcete-li, pak spíš odpudivý, tak jako sama neřest. Je plný hospůdek, navštěvovaných takřka výhradně kurvami, pasáky, hrdlořezy a hazardními hráči. A kdybyste tisíckrát přešli kolem bez povšimnutí, nakonec vás stejně vcucnou a padnete jim za oběť….

Henry Miller – Tiché dny v Clichy

(napsáno 1940, vydáno 1956)

ROCK AND POP 5/2006
Houpací koně se prohánějí po stepích, prašných cestách a klubech už patnáct let. A zdaleka nejsou v soupisce domácí scény jen pouhým inventářem. Můžete je ostatně dobře použít i jako indikátor – kdo se opravdu orientuje, jen sotva se vám bude snažit vnucovat, že je “nikdo nezná”. A nejen proto, že vzrůstá množství těch, kteří na ně nenechají dopustit nebo je alespoň obyčejně respektují. Již dávno nejsou jen jednou z lokálních kapel, o kterých zpívají v jedné své písni, daleko za sebou mají i hledačství z dob svých prvních dvou alb i tolik u nás rozšířený zpěv ve špatné angličtině. Možná se mohou pro někoho jevit jako až moc nenápadní, ale ani trochu jim to neubírá na výrazné tváři. Navíc z jejich současné podoby těžko necítit, že znají své možnosti a vědí kam jdou.

V ústecké čtvrti Klíše jsem nikdy nebyl a upřímně řečeno jsem až donedávna netušil, že nějaká taková existuje. Ale soudě podle nového, celkem již pátého alba Tiché dny na Klíši, to bude inspirativní místo. Podobnost názvu se slavným románem Henry Millera samozřejmě není náhodná. Ona zvláštní kombinace melancholie, lehce dekadentního smutku a temných tónů je totiž ve své podobnosti s atmosférou knihy až příznačná. Album následuje až překvapivě brzo po loni vydaném ´živáku´, a ačkoliv si ho kapela poměrně důkladně, a s předstihem naplánovala (mj. i proto, že zvukař a producent Ondřej Ježek je stále více žádaný a vytížený), leccos se mezitím změnilo. Rozpadl se spřízněný triumvirát kapel, jehož byli několik let nedílnou součástí, když činnost ukončili Schwarze Aussig (odkud do Koní přišel kytarista a klávesista Míla Kolenatý). A krátce na to bubeník Honza Strnad opustil své dlouholeté souběžné působiště v mosteckých Bez peří, se kterými nadále hraje už jen basista řečený dkp. Poprvé také došlo k tomu, že materiál na albu zachycený neprošel dlouhodobým obehráváním na koncertech jako v předešlých případech, a všechny skladby jsou čerstvé, až z posledního období. “Jediná trochu starší je ´El. Story´, kterou jsme ale totálně předělali”, poznamenal k tomu autor, kytarista a leader Jirka Imlauf. “Spousta těch písniček doznala definitivní podoby pod vlivem akustických koncertů, které jsme v období po minulé desce často hrávali. Leccos se zjednodušilo a pročistilo, podívali jsme se na ně odjinud a vyloženě jim to prospělo”. Pro toho, kdo si kapelu pamatuje z devadesátých let a doby věčného zmiňování souvislostí s Pixies či Sonic Youth, může být současná, mnohem klidnější podoba nemalým překvapením. Obloukem nás to vrací k nezvyklému pojmenování desky. “Když jsme se bavili o názvu, rozhodně nepanovala shoda. Někteří z nás měli dojem, že ten název je příliš místní a nikomu cizímu toho moc neřekne. Já jsem měl ale pořád před očima tu knížku o dvou Američanech, kteří přijedou do Paříže, a úplně je odrovná ta spleť barů, klubů, uliček, vztahů. To, jak se hnusný spojuje s krásným, takový ten intenzivní pocit života... Podobně Klíše je město ve městě, určitý symbol svobody a nevázanosti, který jsme i někteří dříve žili”. Právě kontrast hlučného světa s tajuplnou atmosférou plnou obrázků ztracených existencí, nenaplněných tužeb a osamění, je tím základním pocitem, který z novinky Houpacích koní vyvěrá. Od amerických nezávislých kytarovek se tak celkový zvuk posunul ještě blíže k vlastní podobě, ve které osobně hodně cítím duch ´berlínských Australanů´ Huga Race či Micka Harveye, zatímco kapela zmiňuje třeba belgické dEUS. “Chtěli jsme, aby ta deska zněla jinak než ty předešlé, a aby si ty písničky svůj zvuk samy našly. A Ondřej zase ukázal, jaký má cit, nejen pro tu techniku a akustiku, ale i písničky samotné. Už to není tak pubertálně rockový jako dřív. Spíš postpubertálně (smích). Jsme starší, spoustu věcí dneska vidíme z jiného úhlu. Není to prvoplánově smutné, je tam ta krása, kterou právě přes ty hořké texty lépe vnímáš”. Napadá vás nějakýlepší projev vyzrálosti?

Antonín Kocábek