HOUPACÍ KONĚ - TICHÉ DNY NA KLÍŠI

Nové ústecké přehledy, červenec 2006
Abych řekl pravdu, po prvním poslechu jsem nemyslel… ale po druhém už jo. Ale abych nepředbíhal: 1. dojem = donesevší se předzvěsti nekecaly. Je to opravdu klidnější než dřív, akustický, žádnej obvyklej rachot, žádnej řev. Rozjímání, meditace, preludia… Náladovky, který nenarušuje žádná raubírna. Od začátku až do konce… 2. (a definitivní) dojem = neboli ještě jednou od začátku… a hele - jestli v úvodní netuším stíny "Redhotů"! Mnohovrstevnatost, akustika, jo, akustika, ale KRÁSNÁ! O textech zbytečno moudra šířiti. A název - "*666#" - vyvolejte si sami Satana na mobilu! …Volání se uskutečňuje…, znáte to. A už při druhé je mi to jasný: u nich (HK - www.houpacikone.cz) to bude VŽDYCKY rachot, i kdyby drnkali na citery či na cembalo. I kdyby šeptali. Tohle JE svéprávnej, soběstačnej a tudíž životaschopnej pohrobek grunge, ať už o tom chlapci vědí, nebo ne. Zvuk překvapuje s každou další skladbou. Všechno jmenovat nejde, tak třeba (nebo hlavně) "El. Story" - souzvuk trubky a akordeonu mi skoro vyrazil pivo - tedy chci říct večeři - z ruky. Hudebně tady dávám asi nejvíc. A takhle to jde od čísla k číslu, až po závěrečnou "kantátu" "Vysoký Ostrý". Mimo jiné velmi zajímaví hosté. Za všechny jmenuju Davida Babku (z mých, jak si račte pamatovat, oblíbených Míchaček betonu) na pedal-steelku. Vokální projev duševního otce skupiny Jirky Imlaufa? Říkat tomu naléhavost je otřepané. Neříkat tomu naléhavost je nesprávné. (Jak tomu mám teda říkat?) No a texty - jako obvykle. Tadyhle ironie ("Lokální kapely") - nojo, ale bohužel hlavně pravda. Támhle náladovka-pocitovka ("Ona & ona") - já ty všecky ústecký nádraží a ty holky na nich vidím - byl bych hodně trapnej, kdybych se zeptal, jestli je tahle o lesbách? Ale takhle obrazotvorný jsou VŠECHNY ! "Pilotní singl" - doufám, že je to prdelka… a jak slyším, tak jo. To je dobře. Jo, "jsem vysoký jak hory v Nizozemí…" - to stačí, chlapci, už mě netrapte. "Klíčová píseň" je možná podobnej případ, ale to se zdá jen zas než slyšíte celej text… Booklet, práce pánů Faigla, Bartůňka a Maříka, je výtvarně pochoutkovej, na dlouhý prohlížení.

No, nemůžu popřít, že Koně jsou holt zas (a tedy furt) anebo furt a zas MOJE koně. (Jsou to koně MÝ…) Už asi nemůžu bejt objektivní. Tak víte co? Třeba je ta deska blbá a já jsem vůl…

Yarda Pichlík

MUSICZONE.CZ 19.6.
Sedíš s kámošem za špinavou výlohou bistra na periferii zaprášenýho a sluncem okrášlenýho města, kde se tenhle večer, stejně jako každý jiný, zase nic neděje. Dělíte se o poslední paklík cigaret, po podvečerním guláši popíjíte lehce zteplalé pivko s příchutí, jakou umí vykouzlit jen sto let nemyté trubky tohodle typu podniků a přemýšlíte, co dál s volným časem.
Před chvílí se zvedla Elvíra, co šéfuje kasu v místním lunaparku a vy musíte vypadnout taky, protože je krátce před zavíračkou. Servírka je lehce po druhém rozvodu, ale vypadá celkem sympaticky. Právě se rozhodla, že si teď trošku užije života, což se jí s těmi dvěma magory, co měla před tím, moc nepovedlo. "A nyní vám pustíme hit od kapely Houpací Koně z Ústí, kterej se výborně hodí třeba k balení rozvedených servírek," ozve se z rádia a vy si spokojeně začnete broukat ústřední melodii téhle lehkým smutkem protknuté chytlavé kytarovky. Ta za výčepem se na vás lehce usměje, přijde k vám a vy už najednou víte, co s tímhle večerem v prašivým městě. "Vemu dva litříky červenýho a zajdem ke mně, ne?" loupne po vás očima...
Stop! Tady snění končí, protože ti, kteří šéfují zdejší rádia, čest výjimkám!, nejsou většinou schopni pustit nic jiného, než komerčními firmami protlačované sračky, z nichž mnohé se vydávají za tak moc "trendy" typy, co právě letí. Kdyby tomu bylo jinak, letěli by určitě i Houpací koně. Co ale zůstává s předchozích dvou odstavců je alespoň výše pospaná atmoška. Deska "Tiché dny na Klíši" je totiž často právě o těhle náladách a pocitech.
Musím přiznat, že první poslech téhle novinky ústeckých dlouholetých bardů s omlácenými kytarami z neúnavného koncertování a hledání si svého místa na zdejší podivné "scéně", mne trošku překvapil. Do doby prvního "setkání" s Houpacími koňmi jsem patřil do té obrovské skupiny neznalých, kteří tuhle kapelu pamatují ještě z 90. let z psaní v někdejším hodně povedeném ústeckém zinu Scene Report. Nikdy jsem jí ale pořádně neslyšel a sledoval jí jen tak nějak "z dálky". Často jsem při tom slýchával řeči třeba o českých Pixies. Jenže, dnes je to už trošku jinak.
Houpací koně zřejmě dospěli. Znamená to, že jemně sundali nohu z plynu. Své kytarovky teď hrají lehce lehčeji a uvolněněji, aby jim zároveň naplno vtiskli mírně nostalgický opar a náladovost, jak se píše výše. Co mne na Houpacích koních hodně baví je pak i jejich velká upřímnost a otevřenost, s jakou své pocity, nálady a zkušenosti podávají v textech. Důkaz? Třeba pomalejší kousek "Lokální kapely", který to věčné hledání, ježdění, vydávání desek a probíjení se "lokálních" spolků podává s nostalgií tomu úměrnou, zároveň je v něm ale ukryto i spousty vtipu. "Lokální kapely jsou jak loď, co míří, dál než může plout a noc se blíží, kapitán je jednoruký trpaslík a já, v podpalubí zkouším lodní deník psát. Vsadili na koně jménem Nýmand, že jim to vyjde šance bývá mezi nulou a jednou. // Lokální kapely, si svoje sny sní, z louží pod okapy a za výčepem spí, mžourají do tmy a pak dřív, než se rozední, naděje umírá, i když poslední."
No, a v podobném duchu se nese deska celá. Při pozorném poslechu se tak dozvíte něco ze života kasírky z lunaparku Elvíry, která v noci mezi spícími kolotoči vždy navštíví pavilon hrůzy, kde místní figury tančí a ona se líbá s upírem. Dozvíte se ale také o erotickém jiskření mezi dvěma holkami v dusném kupé, které dohromady svedla společná cesta vlakem. Nebo si vyslechnete lehce posmutnělý textík o dvojici, která už je spolu strašně dlouho a neví, jak vztah směrovat dál. "Jsme jak dva noční stolky, ložnicí hlídaní, nosíme modrý sponky, talíř se snídaní. Jsme jak dva noční stolky, s lampičkou na čtení, stínítka ještě horký, do sebe začtený. Jsme hladký, v koutech u topení, jsme vratký, z proutí upletený. A naše budíky si tikají," ozývá se tenhle výborný textík s lehce plynoucí posmutnělou muzikou, provoněnou až šansonem. "Oholen čistý, zjistím, jaký je den. A zas ničím jistý, klíče, napít a ven." Ne, myslím, že o textařských kvalitách zpěváka a kajtráka kapely Jiřího Imlaufa už více mluvit nebudu.
Vrátím se ještě k onomu menšímu překvapení, které mi přivodil úplně první poslech téhle desky. Úvodní hit "666" mne, po oněch řečech o Pixise atd., uvedl v lehčí šok a já si zamumlal něco o pokusu o rádiový hit s nutnou příměsí vtíravé melodie k tomu. A pak jsem na to ale po dalších posleších přišel. Ne, Houpací koně prostě opravdu neletí, i když by na to měli. Jejich melancholický kytarový zvuk je sice i lehce "pop". Jenže na to, aby jej přijaly masy je zároveň až moc chytrý, dělaný poctivě a jen a pouze z pocitů, které tihle muzikanti do své upřímné muziky vkládají. Tak je to!
Na místě je určitě ještě i pochvala za čistý a zároveň i různými parádičkami lehce prošpiněný zvuk, který vznikal pod dohledem mistra zvukaře Ondřeje Ježka. Ten desku nahrál, smíchal i prdukoval. A myslím si, že právě jeho producenstká účast se projevila také v používání dalších nástrojů, jako třeba trubka, či klavír, které aranže mnohých songů činí ještě zajímavější a barevnější.
A i když se tady hodně píše o nostalgii a smutku, který občas popadá lidičky z nudnýho města, nemějte strach! Končí to dobře. "Zlato ty nespíš, řek, z pokoje vplujem na druhý břeh. Vysoký ostrý..." Ano! I občas smutný lidi pořád ještě dokáží snít a udělat si třeba i hezkou chvilku. A to je dobře. Zvlášť když vám k tomu zvučí příjemně znějící na nic si nehrající kapela, které to při tom opravdu hraje!
Úplným závěrem pak už jen upozorním na graficky docela nápaditý a vtipný obal se všemi texty a důležitými informacemi a vše zakončím konstatováním, že pokud jste se pídili po české kapele, která umí kytarovou muziku dělat tak, aby byla poslouchatelná, chytrá, náladotvorná i lehce nostalgická a v rádiích jste na ni dosud nenarazili, narazili jste na ni právě teď u Guerilla Records. Pa

Richard Kutěj

FREEMUSIC.CZ, 7.6.2006

Houpací koně - Tiché dny na Klíši (pohled první)
Noisem umazaný temný pop, působivé texty, melancholie, smutek, naděje i vášeň … Houpací koně nahráli čtvrtou řadovou desku a vy jejím prostřednictvím máte jedinečnou šanci zjistit, jaké že jsou ty Tiché dny v ústecké čtvrti Klíše.

Všichni stárneme a spravedlivý tok času strhnul i Houpací koně. Současní HK odložili mladickou zuřivost, nechávají se unášet proudem a elegantně stárnou, nebo zrají, chcete-li. Někdejší definice Houpacích koní hovořila o ústecké odpovědi na Pixies. Ty časy jsou ty tam, dnes při poslechu čtvrté řadovky, bude-li posluchač chtít mermomocí srovnávat, napadnou ho kapelou milovaní belgičtí dEUS, nebo třeba tuzemští Priessnitz. Který z tehdejších příznivců by si pomyslel, že budou jednou HK koketovat s tangem (El. story). Aby však mezi námi bylo jasno, Koně si za těch patnáct let poctivé dřiny vybudovali charakteristický zvuk, devizu, která v českých krajích není úplnou samozřejmostí.
Během oné půl druhé dekády se muzikanti střídali jak svatí na orloji, až z původní sestavy zůstal jen Jiří Imlauf, písničkář s duší básníka a tváří české mutace Hugha Granta. A právě frontman, neúnavný tahoun kapely, dodává celkovému vyznění neokázalý punc originality (i když se o ostatních členech kapely rozhodně nedá říci, že by byli jen do počtu). Přestože jeho kytarová technika ani zpěv neohromí, melancholická stopa v hlase i melodiích přirozeně souzní s výtečnými texty, jedněmi z nejlepších na jaké lze na tuzemské scéně natrefit. Je působivé vnímat je společně s hudbou.
Na textařském rukopisu Jirky Imlaufa je poznat, že má hodně načteno (bodejť by ne, když vyštudoval na peďáku češtinu, kterou už léta učí na Obchodní akademii - osvětlující pozn. pana Brady). V jeho textech lze narazit na řadu méně i více patrných odkazů na slavné spisovatele: Mark Twain v 666, Jack & Neal je samozřejmě narážka na Jacka Kerouaca, a samotný název alba je parafrází slavné knihy kontroverzního Henryho Millera (kdo zná Ústí nad Labem, ví, že Klíše je jedna z nejhezčích čtvrtí architektonicky jinak dosti zmrzačeného města).
Tiché dny na Klíši je album kompaktní a přesto dostatečně rozmanité (svým náladotvorným dílem přispěly i hostující akordeon a trubka). HK se na novince povedlo složit i několik nápěvů s hitovým potenciálem (Jack & Neal; Noční stolky). Převládají však písně, při nichž se výskat nesluší. HK balancují na hraně patosu a melancholie, avšak ti poučení vědí a ti méně cyničtí přinejmenším tuší, že to není prázdná póza ale zkušenost. Letitá zkušenost kapely, která kašle na image, nikam se necpe a na vlastní kůži zná nespravedlivý nepoměr mezi vlastní pílí a poloprázdnými sály. Zesměšnit se dá cokoli, záleží jen na úhlu pohledu, ovšem to, jak trefně a citlivě dokázali HK postihnout pocit lokálních kapel ve stejnojmenné písni, nebo jak se v Ona & ona erotické dusno doslova vznáší nad vaším přehrávačem, bere dech. Alespoň mně ano.
Přes to všechno lichotivé jsou HK bezesporu jednou z nejméně doceněných kapel tuzemského písečku. Změní se to touhle deskou? Přál bych jim to ... a i kdyby se tak nestalo, v mých očích si místo v první lize už dávno vydobyli.

Pavel FFF Sajfert

Houpací koně - Tiché dny na Klíši (pohled druhý)

Houpací koně jsou takoví čeští Don Quijoti. Už mnoho let se snaží proniknout do podvědomí českých posluchačů. Snad se jim s novou deskou podaří dobýt i váš domov. Oni si totiž váš zájem opravdu zaslouží.

Když jsem k vám skrz tyhle stránky promlouval minule, dovolil jsem si, kromě fundovaného rozboru nové desky kapely Diario, také krátké nostalgické zavzpomínání na jejich koncerty. Dnes budu ještě sentimentálnější a vydám se do mnohem temnějších zákoutí své chátrající paměti. Polohu prvního flashbacku bych na časové ose umístil někam na konec první poloviny devadesátých let, prostorově pak spadá do brněnského Semilassa. Obskurní večírek rozjíždělo několik hudebních spolků a jméno Houpací koně mám spojeno s kapelou, která začínala dlouhou noisovou pasáží a jejíž image tvořily z 90% vlasy splývající do výše proklatě nízko zavěšených kytar. Vzpomínka číslo dvě má prapůvod v klubu Mersey. Ten měl tenkrát ještě svůj ksicht a dalo se v něm vidět a slyšet jinde nevídané a neslýchané. Střípky z této události už mají ostřejší kontury, ale nadevše ční sekvence ve které si to bubeník rozdává jednou rukou s bicími a druhou s přistavenými klávesami. Tenkrát měli venku dvě ucházející desky a docela dobře nakročeno k ještě lepším zítřkům. První krok nakonec nikdy nedokončili a já jsem je přestal na několik let potkávat. Znovu jsem o ně začal zakopávat na koncertech, které absolvovali se spřátelenými Bez peří. Na to, abych si je úplně oblíbil, to bohužel stále nevypadalo. Až před třemi lety jsem si přečetl několik pochvalných recenzí na Písně z bistra, risknul jsem směnu peněz za CD a tentokrát jsem byl s Koňmi v jednom sedle. Jak jsem si ověřil během brněnské zastávky potulného cirkusu nazvaného Freemusic Tour (někdy v době vydání živáku Haiku), i na živo to konečně bylo ono. Na novou desku jsem se fakt těšil. Když jsem stal vlastníkem Tichých dní na Klíši, neměl jsem ani stín pochybností o tom, že bych je nepřijal s úplnou samozřejmostí. Zvláště poté, co jsem z názvu vytušil propojení s Henry Millerem. Už u třetí skladby jsem si ale uvědomil, že sice poslouchám kapelu z ústeckého bistra, ta si však přesedla na jinou barovou stoličku. Podivná poetika samozřejmě zůstala, jen by se dalo říct, že ještě více zdokonalili svoje motto. Novou desku lze, určitě daleko lépe než kytarové pletýnky na Písních z bistra, využít jako nástroj k namlouvání rozvedených servírek. Melancholií prodchnutá hudební koláž se do zšeřelého barového prostoru hodí mnohem více. A o to snadněji může zaujmou srdce dívky, jejíž pracovní doba končí dávno po tom, co večerníček odmává konec dne značnému procentu populace.
Předně bych si dovolil přijít s doporučením. V těsné spolupráci se sluchátky se vám podaří svět Houpacích Koní prozkoumat dříve a mnohem snadněji, než když mezi ušní boltce a reproduktory postavíte hektolitry vzduchu. Jako první budete asi vnímat texty, jež stojí na pomyslném žebříčku veršíků líhnoucích se v hlavách českých hudebníků hodně blízko vrcholu. Sledovat příběhy podivných existencí je díky neotřelému jazyku Jirky Imlaufa hodně zábavné. Další poslech odhalí melodie, tu nevtíravé, onde obdařené téměř rádiovou chytlavostí. Při třetí rotaci už sloupáváte jednotlivé vrstvy, slyšíte jak si počínají jednotlivé nástroje a znovu se ujišťujete, že kytar opravdu ubylo. Jsou tam, ale už nestrhávají takovou pozornost jako dříve. V úvodní *666# nebo v Ona&ona ještě kytary zaburácí, ale třeba v countryovce Lokální kapely už se tváří mnohem umírněněji. Druhá polovina je přeci jen uhlazenější s větším důrazem na klavír. Jeho použití mě sice na několika místech nebylo po chuti, naštěstí se s ním často pustí do křížku trubka, která dokáže písně lehce zdrsnit. Optimálním příkladem spolupráce těchto dvou nástrojů je skladba Recepční. Svůj stín Ústečáci sice nepřekročili, ale na druhou stranu to nebyl ani ústup zpátky, takže jim na kontě přibyla další povedená deska.

gORg

ŽÁDNÉ KLIŠÉ OD HOUPACÍCH KONÍ

Držím laťku vysoko. Těmito slovy mě přivítalo nové album labskoústeckých Houpacích koní.

Tiché dny na Klíši se už nenesou na vlně temného kytarového rocku jako předchozí tvorba kapely, ale o to víc z desky vyzařuje lyrické podání, které vážně stojí za to. Texty Jiřího Imlaufa jsou velkým plusem kapely. Posluchač si při slovních hříčkách nemá čas přepnout na jiné myšlenky. "A naše budíky si tykají / a naše lampičky si blikají / a naše šuplíky si zvykají," zní text skladby Noční stolky. Kvalitní texty, které mají hravost a melancholii zároveň, aby v dnešní české produkci pohledal. Houpací koně znějí sice servilněji, ale o to více přijatelněji. Kytara už "koně" nedrásá, současný repertoár se přiklání spíše k písničkářskému rocku nebo popu s občasnými výlety s dechovou sekcí. V pražském Rock Café Tiché dny na Klíši pokřtil literát Jára Rudiš. K jeho pohledu svět se Houpací koně hodí, vždyť titul alba je parafrází názvu skandálního románu Tiché dny v Vpichy od Henryho Millera.

Petr Holeček, Musicsite

HOUPACÍ KONĚ: TICHÉ DNY NA KLÍŠI

Ústecká hudební formace Houpací koně vydala CD Tiché dny na Klíši. Název alba parafrázuje knihu Tiché dny v Clichy amerického spisovatele Henryho Millera. Kromě literárního odvazu a kouzla Klíší inspirovaly image CD i jeho obsah zahraniční filmy z 50. a 60. let.

Na koncertu k vydání titulu a v jednom ze dvou klipů, přidaných na médiu jako datová stopa, jsou scény z těchto filmů pouštěny na plátně za hrajícím bandem. Filmový je i výpravný booklet z dílny grafika Václava Faigla, pojatý jako scénář. Album produkoval Ondřej Ježek (OTK), nahrávalo se v jeho studiu já MOR a vyšlo u značky Guerilla Records. Jako první singl například vyslala kapela skladbu inspirovanou magií beatniků Jack a Neal, slyšet ji můžete například v české hitparádě Rádia 1. Tiché dny na Klíši navazují na linii načrtnutou titulem Písně z bistra. Houpáči poskytují čím dál méně prostoru sonicovsky valivým a rozječeným kytarám, které razili v raných albech Houpací koně a Záříjen. Angloamerické indie kytarové scéně se kapela nyní vzdaluje ještě radikálněji: například písní Lokální kapely – díky vláčnému tempu a steel-pedalu hostujícího Davida Babky – se nese líná atmosféra amerického středozápadu. Strašidelná skladba El. Story, která se zalíbí i dětem, je zase téměř orchestrální; pochodové bicí s naléhavým pozadím akordeonu Davida Bendela se zde zajímavě doplňují s melodiemi klavíru a foukačky Ondřeje Ježka. Kytarovku ale zcela nezavrhli. Imlaufovy zuřivé vyhrávky j ištěné basou dkp – kvůli které znejistíte, zda vám nebrní mobil – a Strnadovy bicí, deroucí se vpřed jako kopyta stád, stále okupují většinu ploch, zejména refrény a finiše. V intrech a slokách se častěji ozývají melodické hrátky akustické kytary a kláves Miloslava Kolenatého, někdy však jeho rozkládané akordy a jednoduché melodie působí trochu infantilně. V komornější, někdy až barové muzice vyniká projev Jiřího Imlaufa. Daleko více než dříve se dá označit za zpěv. Rychle střídá polohy, vokály jsou melodičtější, pestřejší, barevnější. Dkp mu skromně přizvukuje v sekundacích a sborech. Texty píše výhradně Imlauf. Opět se dočkáme schizofrenních přesmyček jako „čerti kreslí sebe na zeď“ (*666#). Zastoupeny jsou vtipné a trefné obraty jako „jsem vlezlý jak reklamní jingl“ (Pilotní singl). Poetický je refrén Jacka a Neala („sejmi měsíc a tenkou nití zašij díru v mracích“). Naopak přihlouplé mi přijdou texty u skladeb Recepční a Noční stolky. V první z nich se Imlauf snaží vyvolat erotickou atmosféru, což se mu nedaří zdaleka tak jako v předchozí písni Ona a ona o lesbické vášni na železnici. Noční stolky, hezounká písnička pro holky, příliš (i hudbou) připomíná Ramínka od Tata bojs. Sebeironickou nalezenou pravdu o lokálních kapelách, které „jsou jako loď, co míří dál, než kam může doplout“ (Lokální kapely), přes pár nedostatků svým dalším albem vyvracejí. Otázkou ovšem je, jestli se jim podaří zakotvit i v honosnějších přístavech, než jsou jejich oblíbené koncertní štace Ústí – Litoměřice – Sušice a několik dalších.

Jaroslav Balvín, Ústecký týdeník

Magické Ústí

Jako by všechny ty smradlavé Setuzy, tepelné elektrárny a povrchové doly měly blahodárný účinek na hudební talenty. Melancholický kytarový rock Houpacích koní dospěl v dráždivě příjemný tvar. Jejich deska plyne zrovna jako to Labe, sem tam jez, na konci proud sílí a kulminuje Klíčovou písní. A ač leckdy zní až britsky nekonfliktně, je to zas ta špína polabská, co jí dodá patřičný šmrnc. Producent Ondřej Ježek naučil kapelu větší uměřenosti ve stopážích písní, hudebně nic neruší a tak zavřete oči a poslouchejte texty, protože v nich je toho vůbec nejvíc. Jiří Imlauf přímo překypuje originalitou („naše budíky si tykají“, „náboj dne už je slepý“, „letím sám jsem pilotní singl“), je poetický i mrazivý, noblesní i uhrančivě špinavý od severního mouru. Namátkou cirkusácké tango El. story zpodobňuje opuštěný lunapark snad ještě sugestivněji než kdysi Hudba Praha. „Lokální kapely jsou jak loď, co míří dál, než kam může doplout,“ stýskají si Houpací koně. Nutno říci, že tahle „lokální kapela“ by si zasloužila sakra víc pozornosti.

Ondřej Fencl, Report

Houpací Koně - Tiché dny na Klíši (2006) - hudba v postranních uličkách vedoucích z bulvárů jsou hotely, jejichž ohyzdnost je tak zlověstná, až váma otřásá hrůza při pouhém pomyšlení, že byste tam měli vstoupit, a přesto je nevyhnutelné, abyste jednou v některém z nich strávili noc a třeba i týden nebo měsíc. Můžete k tomuhle prostředí přilnout dokonce natolik, že jednoho krásného dne zjistíte, že se změnil celý váš život a že to, co jste kdysi měli za hnusné, nečisté, ubohé, je náhle půvabné, něžné a krásné. Henry Miller, Tiché dny v Clichy

mockrát sem přemejšlel nad tim, estli má tenhle citát něco společnýho s deskou.. pokud bych to bral takhle, tak mi to spíš sedí na předchozí počin: Písně z Bistra. pak mě eště napadlo, že by to mohlo bejt takový malý alibi těm, kerejm se ta deska nelíbí, ovšem při bližším pslechu ve mně zvítězila myšlenka, že je to vlastně takový shrnutí vnitřního světa oněch písniček — jak prosté..

po textový stránce je to výtečná deska.. (neska je furt slyšet, jak neni dostatek kvalitních slov a vět, jenže většinou ve spojení, jak někdo skvěle votextoval desku.. zajímavý..) jiří imlauf je prostě hudební básník, stejně jako jarda švejdík, s jeho vyjádřením graduje nebo padá skladba, z jeho obratů Vám běhá m ráz po zádech (např. jsem vysoký jak hory v nizozemí /pilotní singl/) nebo Vás jenom příjemně šimrá, jak to do sebe skvěle zapadá (v podstatě zbytek.c)) dyž těm textům dává dech jeho hlas (samozřejmě, že to není kdovíjakej zpěvák, ale to charisma..) jest mikroklima vzniknuto..

oproti poslední řadovce je to nezvykle písničkový.. ovšem furt v tom neni přímočarost — bicí rozjížděj, zasekávaj.. dirigujou celou kapelu.. basový linky sou taky senzační.. na nich stojej jak melodie, tak nadupanější momenty.. kompozice kolikrát bejvá dost rozvláčná, často se opakujou sloky, refrény, pak je tam bridge a pak zase refrén.. na vkus českejch kapel dost neobvyklý, ale povedený!! v hojnym měřítku je to deska gradací, jak to ovlivňuje zvuk později, a tak sem se moc nenudil — snad jen první půlka Lokálních kapel je k ukousání. obsahově se jedná o vyrovnaný a vyzrálý album, kapely, kerá ví co chce hrát.. otevírací 666 zasekne nehet a pak už je to jak na vlnách.. mezi ty nejsilnější patřej ona & ona, noční stolky, pilotní singl, vysoký ostrý.

co se týče zvuku, tam už sem trochu skeptičtější.. rozhodně by si zasloužili lepší. první věc je z tohohle hlediska nej — úvodní akustika si plave mírně pod hladinou, hlas pak odhaluje, že je trochu hloubš než sem čekal.. kapela dohromady šlape, příjemný basy, zajímavej zvuk kytary.. násladně přijde krásně klenutej, plnej refrén a dál se to točí stejně.. super.. jenže čim víc se prokousávám, tim víc mám pocit, že je to odfláklý.. nechápu, proč si prostě O. Ježek při mixu a produkci nevyhrál i s těma zbylejma.. asi prachy no.. v tomhle plochym prostředí se pak nedá pořádně vygradovat ani sebelepší melodie.. a nebejt zpěvu, tak je to totálně zabitý.. dost mě to mrzí, protože to je ta chvíle, kdy se jim zase nepodaří prosadit někam výš.. je to ta chvíle, kdy Houpací Koně budou zase jenom Lokální ústeckou kapelou, pro lidi, kerý se o to trochu zajímaj..

karboblugue.cz

RESPEKT 22.5.2006

Deník z podpalubí: Ústecká skupina Houpací koně objevuje kouzlo lokální hudby

Svým písničkám říkají hudba ke svádění rozvedených servírek a už patnáct let se drží na samém dně české pop music. Ústecké kapele Houpací koně se tu ovšem daří.

Rozmanité krajové speciality dnešním posluchačům nezprostředkovává jen world music. I rocková hudba mívá občas svůj místní kolorit. Ne každá kapela o  něj  samozřejmě stojí, řada jich naopak usiluje o světový zvuk a většinu tvůrčích schopností vynakládá na to, aby působila  světácky. Regionální šmrnc může být ovšem vítaným občerstvením. Pokud jsou hudebníci zároveň poučení současnými proudy, můžeme pejorativní označení provinční směle zaměnit za daleko příznivější přízvisko lokální, a dočkat se rockové originality v místech, kde bychom jí  možná  normálně nehledali.

Taková je i nová deska Tiché dni na Klíši kapely Houpací koně. Pořídíte ji zhruba za cenu zpátečního lístku vlakem z Prahy do Ústí nad Labem, odkud kapela pochází. V devadesátých letech byla jednou z tuzemských nadějí a teď po letech skomírání chytila druhý dech. Její nahrávka vám zprostředkuje pocit severočeského průmyslového města a přitom jí rozhodně nelze vytknout provinčnost.

Ten pocit tesknoty
Hudba ke svádění rozvedených servírek – vlastní charakteristika Houpacích koní dobře vystihuje pocit tesknoty, který se někde vespod v písničkách skrývá.  V tuzemsku  je melancholický podtón spojuje asi nejvíc s jesenickými Priessnitz. Současně připomíná, že nezáleží na tom, kolik tlustých čár za minulostí Sudet nakreslíme - v hudbě obou kapel je minulost zneklidňujícím způsobem stále přítomná.„Že je Ústí v Sudetech jsem si vlastně moc neuvědomoval,“ říká autor textů a zpěvák Jiří Imlauf, který sem přišel před patnácti lety ze Žatce studovat, založil Houpací koně a dnes učí na Obchodní akademii češtinu. „Ale ten pocit tesknoty je natolik výrazný, že do těch písniček prostě prosákl.  Ústí je jako Serge Gainsbourg - čím hnusnější, tím přitažlivější,“ přirovnává severočeské město k sympatickému francouzskému zhýralci a šansoniérovi, jednomu ze sexuálních symbolů 60. a 70. let. „Tenhle pocit nemám jen já - třeba herci, který sem přišli na pár let hrát, tomu divnýmu kouzlu podlehli taky.“
Název desky zas záměrně připomíná knihu Henryho Millera Tiché dny v Clichy. „Můžete k tomuhle prostředí přilnout dokonce natolik, že jednoho krásného dne zjistíte, že se změnil váš život a že to, co jste kdysi měli za hnusné, nečisté, ubohé, je náhle půvabné, něžné a krásné,“ cituje kapela Houpací koně v bukletu své desky Millerův popis pařížské čtvrti plné ohyzdných hotelů v postranních uličkách. Pro Imlaufa je takovým místem prvorepubliková čtvrť Klíše. „Dny na Klíši vůbec nejsou tiché – asi tak jako nebyly ty v Clichy. Vcucnou vás, přežvejkaj a vyplivnou,“ popisuje hudebník prvorepublikovou čtvrť vystavěnou původně pro majitele a zaměstnance chemičky a dodává: „Čím byla Millerovi pařížská Clichy tím je Klíše pro mě se svýma uličkama, vysokoškolskýma kolejema, hospodama, kopcem Střižákem, zákoutíma jak z Foglarových Stínadel“.

Prchavý triumf
Imlauf je v deseti písních na nové desce střídmým vypravěčem, suplujícím nedostatek epického dění v krajském městě pozorovatelskou fantazií. Na rozdíl od lehce nejistě intonujícího hlasu, zachází se slovy s u nás neobvyklou lehkostí. Texty jsou ze všeho nejvíc mikropříběhy na pozadí nehybnosti červnového odpoledne. Důležitou roli hrají sex, cigarety, průvodčí, pobryndaný stůl nádražního bistra i kapela, jejíž sny blednou „jak vycpaný Vinetů/ve školním kabinetu“.

V titulu úvodní skladby se sice objeví démonská číslice 666, ale do Ústí je to i pro ďábla daleko a tak jsou  tu  jeho regionálními zástupci jen smyslnost a chtíč. Odcizení má svůj obraz v nočních stolcích, kde si „jen naše budíky tykají,“ samota je lunapark po zavíračce, kde pokladní „zhasíná upíra“ a největší hrůza je ta bez publika.

Hraní v poloprázdných klubech občas působí stejně bezútěšně, ale noční návraty se v blikavém světle noční zastávky u benzínky mohou změnit v pocit prchavého triumfu. “Dokážeme být skepticky nadšený, když se povede udělat písnička - to je potom krásný,“ říká Imlauf. Houpacím koním se na poslední desce podařilo dospět k uměřenosti a vzácné vyrovnanosti, jsou zároveň ležérní i extatičtí. Další rozměr přidal písničkám ve studiu přidal Ondřej Ježek, stále důležitější zvukový manipulátor, producent a zvukař.

Imlauf říká, že deska Tiché dni na Klíši je deníkem psaným v podpalubí lodi, jejíž osádka dobře ví, jak mizivé jsou šance uspět.

Na desce je všechno na svém místě - ale není po patnácti letech přeci jen trochu pozdě? Nejspíš ano, jenomže pravé bojovníky přece zajímá boj teprve tehdy, až když se zdá být prohraný.

Petr Vizina,
autor je redaktorem Lidových novin.

Právo 21.4.2006
Labskoústečtí Houpací koně spolu se skupinou Priessnitz dále nesou vlajku potemnělého kytarového rocku, jaký se objevil v polovině osmdesátých let.
Věrnost stylu však na lyrické novince Tiché dny na Klíši trochu ustupuje do pozadí, je civilnější, méně rozdrásaná a to nejen ve srovnání s výtečným koncertním albem Haiku, ale i s předchozím studiovým opusem Písně z bistra. Kytara své nabroušené ostří ukazuje jen v dravější Klíčové písni. V dalších skladbách je potlačená i gradace.
Příklon k písničkovému rocku, který zdůrazňují přehlednější aranžmá zpestřená průraznou trubkou, akordeonem a foukací harmonikou, však nechává vyniknout největší devízu souboru, texty Jiřího Imlaufa, který přichází s fascinujícími obraty. Jen namátkou: „Jsem trochu do větru, tak tu vlaju“ (Pilotní singl) nebo „Jsem vysoký jak hory v Nizozemí“ (opět Pilotní singl), či „A naše budíky si tykají / a naše lampičky si blikají / a naše šuplíky si zvykají“ (Noční stolky).
Deska Tiché dny v Klíši dokonce přináší dva potenciální hity, jimiž jsou právě Pilotní singl a Noční stolky, otázkou však je, zda si příslušní hudební redaktoři všimnou nahrávky, která vychází na malé regionální značce. Houpací koně přitom nesklouzávají do podbízivosti a machy, jaké je typická pro Chinaski. Alex Švamberk

INSTINKT 13.4.2006 (15/V)
Tahle ústecká kapela má možná smůlu, tvrdí se – přestože již hraje patnáct let a jejich nejnovější album je již páté v pořadí, nejsou zdaleka tak známí, jak by si zasloužili. Prý kdyby krapet slevili, vyšli naproti vkusu dospívajících holčiček, přesídlili do Prahy a upsali se velké firmě... mohli by klidně konkurovat takovým Chinaski. To však Ústečáci nejspíš nechtějí, a ze své existence stranou velkého světa showbyznysu dělají výhodu – mohou si tak dál vydávat co chtějí, nic je neruší. Od posledního studiového alba Písně z bistra se Houpací koně zklidnili, ovšem pohodička to rozhodně není, to jen kapela přišla na to, že méně je někdy více. Písně jsou sevřené, jejich chytlavost se naplno projeví až po několikátém poslechu, texty jsou opět spíše melancholickými výpověďmi než rozjásanými proklamacemi, přesto se z nich netáhne smutek. A pokud jde o ty Chinaski, může se stát, že je z pofidérního trůnu sesadí právě tahle kapela. I bez nějakého podbízení. A možná že Tiché dny... jsou dalším nakročením.

Josef Rauvolf

Lokální kapely cti netratí
13. dubna 2006, Lidové noviny

Ústecká kapela Houpací koně natočila vynikající album Tiché dni na Klíši
Vymírají, ale pořád na ně narážíme. Na veterány kvasící klubové scény první půlky devadesátých let, kterou s odstupem času a tváří v tvář stále recyklovatelnějším produktům současnosti a také v souladu s přibývajícími lety stále víc obestíráme mýtem ztraceného ráje.
Houpací koně z charismatického škaredince Ústí nad Labem jsou v mnohém typickými představiteli této generace nespojené věkem, ale datem zjevení. Tam, kde jsou doma, jsou nedopsanou, významnou kapitolou v rock'n'rollových letopisech města s nejlépe zmapovanou klubovou scénou u nás (až do průkopnické bakalářské práce a výstavy Filipa Šůchy, absolventa zdejší univerzity). Osud podobný mnoha dalším: status místních ikon, v jednu chvíli s přesahem takřka celorepublikovým, potom „sejde z očí, sejde z mysli“ a tápavé přežívání na nekonečných štacích po stále užším okruhu klubů.

Noblesa, intelekt a magický místopis
Následuje více či méně nastavovaná agonie a konec: a právě v tom se příběh Houpacích koní obvyklému scénáři vymyká. V posledních třech letech soubor ožil a všechny atributy, které s nimi byly spojovány - od „Pixies ze severu“ k ctitelům květů melancholie od Tindersticks k dEUS a zpět - rozvinul do výsostné podoby. Aktuální album Tiché dni na Klíši, třetí u nenápadného lounského labelu Guerilla Records, to potvrzuje.
Snad za to může právě setkání s lounským přístavem pro opomíjené a často neopominutelné, snad nalezení ideální a déletrvající sestavy. Posledním kamínkem do mozaiky byl před čtyřmi lety příchod klávesisty a kytaristy Míly Kolenatého, kapitána místních Schwarze Aussig, jeden čas součásti pozoruhodné severní aliance Houpací koně - Bez peří - SA (poslední už neexistují, druzí zmínění procházejí podobně hluchým obdobím jako Houpací koně před lety). A last but not least, setkání s producentem Ondřejem Ježkem, decentním sparingpartnerem, který kapelní zvuk možná usměrňuje, ale nediriguje. Tiché dni na Klíši jsou kompaktní, vyzrálý útvar. Někdy přehnaně dlouhé stopáže písniček z předchozí studiovky Písně z bistra kapela stlačila na únosnou mez.

Kdo podléhá pokušení v letním vlaku?
Hudba dobře slouží slovu a naopak (kabinetní příklad: El. Story, odložená z Písní z bistra, působivý noční dance macabre podivných figurek z tohoto i jiných světů). Oproti koncertnímu, ostřejšímu zvuku skupina kroutí volume doleva, což prospívá písničkám, které nestojí primárně na kytarách.
Zvláštní kapitolou jsou texty Jiřího Imlaufa, posledního mohykána z původních sestav kapely (není spravedlivé vypichovat jeho podíl na úkor ostatních, ale texty jsou výhradně jeho doménou).
Ti, kdo nad současnými českými texty propadají záchvatům smíchu a zoufalství, si sem mohou jít pro útěchu. Práce s jazykem, cit pro atmosféru příběhu, našlapování mezi reálem a neskutečnem, prostor pro posluchačovu fantazii. Kdo podléhá pokušení v uhrančivém mikropříběhu z letního vlaku Ona&Ona? Jedna z dam? Vypravěč?
Tohle všechno tu je - a navíc „magický místopis“, nepopisné a trochu snivé obrazy domovského města.
Na albu najdeme písničku Lokální kapely, jako by smířený žalozpěv nad častou marností vlastního usilování. Po těch letech, porážkách a Pyrrhových vítězstvích je pochopitelná: ale v kontextu desky tak noblesní a inteligentní, jako je tato, ne zcela na místě. A i kdyby, přinejmenším dokazuje, že lokální kapely cti netratí.

Radek Diestler