BRATŘI KARAMAZOVI - BÁJEČNÉ PÍSNĚ ŽIVĚ

NOVÉ ÚSTECKÉ PŘEHLEDY – září 2006

BRATŘI KARAMAZOVI - "Báječné písně živě" (Guerilla Records 2006) - "Funguje to, funguje…" pochvaluje si někdo - snad přímo sám šéf Karamazových "Kůča"? - v úvodu večera. A já mu to můžu potvrdit. Tak, jak se mi vždycky tahle partička líbila, tady to navzdory všem nástrahám, které skýtá živák, vyčnívá nejvýrazněji. 18 skladeb o celkové délce 67:30, nahraných v budějovickém Černém Velbloudu 29.I.2005, je nálož, ale přesto nevím, co by se ze sestavy dalo vyřadit a neobrečet. Zatímco předchozí, loňská deska "Bod návratu" byla asi jejich nejdecentnější, tady jsou na opačném pólu. Takhle si je pamatuju z festivalu v Horní Plané 2000. Je to tak krásně znepokojivý, jak jim ta strojovna skřípe. A ty dvojhlasy, bučící i skučící kytara, tahaná kýmsi za ocas… A bicí vytloukají díry do osudů. Konkréta? Tak třeba "Zrcadlo", "Oslava ohně" nebo "Noc" jsou čísla, který se nezapomenou ani po letech, když jste je slyšeli jen jednou. I v těch tišších místech to řinčí - a řinčej i slova. Nepostradatelná doorsovka "Za pět pět" ("Five To One") - co by jí asi řekl James Douglas s odstupem 35 let od svýho úmrtí…? Ty jeho výkřiky jdou Kůčovi i v původních skladbách. Texty ani na páté řadovce nepolevujou v údernosti oslovení. Třeba ta mezilidská odervanost v písni "Krásná", verše jak ze syrově nabílenýho 1+0. "Několik chvil" je prý "píseň taneční v D dur" - vskutku, vždyť je to takový falešný reggae, aspoň na začátku, ale napůl stounovský, jak kdyby pod ním rozjížděli "Honky Tonk Women". "Khu a te", původně z první desky, je největší nakládačka na téhle placce, famózní dvojhlas, ten vzadu zní jak Láďa Klein před 41 lety ve "Vzpomínce plíživý" a celkovej dojem, jak to tak hrnou, je stejně silnej, jako z "Lady In Black" od Uriášů. (Podotýkám, že jde samozřejmě o všeobecnej pocit. Nic kradenýho tímhle směrem nehledejte.) Dokonce "Že už jsem po smrti" Sváti Karáska je kazatelštější, než od autora. Kůča by v Kapli Betlémský mechem neobrost. Akorát ten "…soud li-DÍ…" - jeden z mála obrácenejch přízvuků (a na ty já jsem svině !), ale za tenhle text Pavel Kučera nemůže, jedině že by to po autorovi tvořivě přefrázoval. "Dělníkův den" vypadá na nějaký třešňákovský sociální problémy makáčů, ale to si jen myslíte, B.K., že jenom jejich. Kdybyste to nazvali "Lékařův…" nebo "Učitelův den", event. "Den mzdového účetního", nic by se nestalo, věřte tomu. "Perpetum" - takhle by mohl vypadat "Stroj na nic", kdyby ho nenapsal Hladík, ale Plastici. "Teď spíš", údajně "taneční ploužák"… ta je fakt z jinýho barelu. Basa jede se zpěvem nečekaně delikátní dvojhlas, celý je to jak z poslední studiovky, jemňoučký… Tady bych je nepoznal, což je přesto myšleno pochvalně. Je to šáhnutí jinam, abychom viděli, co by taky mohli, kdyby chtěli. A poslední "Bylo jitro", taky decentnost, k biblickému tématu patřící (jak kdy) - ta je opravdu z té loňské. Krásná bodka na závěr. Škoda tam nebejt. Tak kdy už sakra přijedou někam sem?

I u těch míň výraznejch, který jsem třeba nejmenoval, je vždycky něco - třeba krásný dlouhý sólo na kytaru, nebo slogan, kterej člověka vypruží. Tak si zaparafrázuju: Karamazovi jak jsou velcí / neví, nikdo neví / - to neví nikdo.

Yarda Pichlík