DO SHASKA - ALCHYMISCHE ALRAUNE

DO SHASKA! ANONYMNÍ APOKALYPSA…

M. Finsternich přišel a odešel. Během těch třiceti minut, co plynula slova, potemněla obloha…

Co si mají čtenáři Metra představit pod ambientně-industriálním hudebním projektem?
Jedná se o jakési propojení současné elektroniícké hudby s určitými postupy moderní „vážné“ hudby za využití klasických hudebních nástrojů i rozličných objektů jako zdrojů dalšího modulování a na sebe vrstveného zvuku. Důležitým znakem je důraz na práci se zvukem, netradiční strukturu skladeb, využívání hluků, ruchů, zvukových útržků filmů apod. Samotná hudba bývá neoddělitelně spjata s vizuální stránkou, pročež důležitým členem těchto projektů je VJ (video-jockey). Výsledek obsahuje většinou silný emocionální náboj a koncertní vystoupení připomínají jakýsi kybernetický šamanismus.

Jak vznikl ten prazvláštní název skupiny?
Tradiční otázka. Název se odvíjí od traumatického zážitku, který nezávisle na sobě zažilo v  dětství několik členů souboru při návštěvě cirkusu, kde publikum terorizovat démonický klaun. Dodnes mám z klaunů hrozivý pocit něčeho děsivého. A to DO a ! souvisí s našimi punkovými kořeny.

Jak byste vymezil současné pojetí Do Shaska!?
Do Shaska! fungují jako živý organismus, takže se stále vyvíjejí a proměňují. Za 17 let své existence prodělali mnoho změn – od typického undergroundu s punkovým podtextem přes experimentální hlukové období, ovlivněné etnickou hudbou až po „taneční ambientní minimalismus“. V současné době jako by se velkým obloukem vraceli ke svým kořenům a předvádějí jakýsi industriální „elektro-punk´n´roll“ s výrazným podílem živých nástrojů (kytara, basa, fagot…).

Pokud se vrátíme do minulosti vašeho ansámblu, počáteční punkové vody, které se vlivy do vašich uměleckých koryt již koncem 80. let, střídá za pár let nová koncepce, která se již zpočátku nebránila digitálnímu umění. V čem tkví změna ze syrového, platonického, punkového trivia v industriální, apokalyptické zobrazení očistce?
Změna tkví především v použitých prostředcích a ve výsledné formě. Obsah se příliš nezměnil, pouze se přímočará punková naštvanost proměnila v ironický „smích skrze slzy“ a lehce cynické zkoumání symbolů, obsesí a traumat jedinců i lidstva. S tím souvisí – pro dnešní, postmoderní dobu tak typické – eklektické spojování protikladů, míšení Vysokého s Nízkým, posvátného s profánním. A to vše s využitím digitálních technologií.

Pro vaši hudbu jsou charakteristické hypnotismy. Co chcete v člověku vyvolat hypnotickým pojetím hudby? Cílené poblouznění či „zflákanou“ podobu světa?
Bude to znít trochu hloupě, ale ve své podstatě jde o jakýsi očistný rituál, alchymickou purifikaci každodenní relity. Pokud se posluchač naladí na podobnou vlnu, může objevit sám v sobě netušená zákoutí. Musím zdůraznit, že velmi podstatným prvkem při živém vystoupení je vizuální doprovod.

Nechybí vám ona konkretizace hudby? Do citů skladeb můžete vkládat cokoli…sny, vlastní schizofrenie, zlost, kazatelství… jak se sami v sobě přesvědčíte, že bez textů obsáhnete, co chcete?
Nechceme sdělovat nějaká poselství, zaujímat vyhraněné postoje k čemukoliv. Ve své podstatě necháváme rozeznívat archetypy kolektivního nevědomí, které mají nekonečně mnoho podob. Konkretizací (např. texty) bychom již posluchači podsouvali svůj názor.

Jaké vidíte klady a naopak zápory na nové desce?
Jelikož deska vyšla před několika dny po více než půlročním úsilí, doufám, že uvidím samé klady:) Samozřejmě by se dalo ledcos ještě upravit, ale myslím, že nové CD jako celek je kompaktní a posunuje nás zase o kousek dál.

A na závěr : žijete v jakémsi oparu truchlivosti. Mohl byste exkluzivně pro náš deník odhalit vaše anonymní seskupení?
Máte štěstí, tady jsou jména i nástrojové obsazení: M. Finsternich – shuttle, tascam, efekty, mix, P. Welle – vizualizace, V. Silenctone – fagot, P. Schwarzruber – roury, hračky, zpěv, M. Dubai – basa, V. Waschku – basa, notebook, M. Jelloelvis – kytara.

Deník Metro 30.6.2006,
Jan Černý