SKRYTÝ PŮVAB BYROKRACIE - PŘEDVOJ ARMÁDY MONSTER

www.violacore.cz - 23.7.2007

„A nepozorovaně se prosazuje stroj“. Ne do té míry, že by rockové obsazení nahrazovaly mašiny, spíš z hlediska obecného, z hlediska věčnosti. Téma se odráží i ve formě samé, takže aranže jsou plné ruchů a ech, samplů. Detail zůstává detailem, ale když se s ním pracuje důsledně a v souvislostech, vzniká kompaktní album. Nikoliv koncepční jak je chápáno, není tu jednotící příběh ani skládanka osudů jednoho mikrokosmu, zato máme jednotící prizma, které pronásleduje téma co pohroužený filosof mihnuvšího se brouka myšlenky. Koloběh života.

Jasná východiska hudebního undergroundu nemusí znamenat přežitek nebo patinu zvetšelého, jakkoliv afrodiziakální je, když zasmušile krásná Kristýna řekne: starý hovno nesmrdí. Parafrázovaná klasika Hey Joe, zauzlované kytarové tahy, jejichž důraz vyniká syrovým rytmem bicích, Chadimovy kapely, „plastikovská“ obřadní roucha, magické zaříkávání, „přesvědčování o neexistenci pekla občany donutí, aby se chovali, jako by znali pravdu o existenci pekla“, Vítrholc. Deklamace více než zpěv, sbory a táhlé duhy dechů nebo kláves, temné a černobílé, celkové vyznění vytváří dramatický dojem, kousek od divadla, na krok od rituálu. „Smrt je náboženství, odolává i matematice.“ Na místo, kde dříve ohlodávaly dřeň písně industriál a domácí udělátka, je dnes brána elektronika se stejnou funkcí, s podobným vyzněním. Hrubé a noisové, deziluzivní a civilní.

Jakýpak přežitek. Deska jde po mejkapu dnešku a v tom směšném blátě iluzí hledá cenu smrti. Bodá to a nejen do ledvin. Nože, odposlechy, kurvy a politici, výplachy mozků, úřední postupy, součástky a systém. „Poznané zlo je lepší než nepoznané dobro.“

U těchle kapel není třeba hledat škatule, undergroundu se všichni brání jako krojcu ďas a alternativa je vágní. Mimo zábavní sféru, mimo kšeft a jeho princip návykové slasti. Do krve a bez slitování, kdo chceš, poslouchej. V závěru se Předvoj armády monster podivně semkne, přitvrdí, electronic body music vnese mimořádně výhružný a přesvědčivý náboj, nové sepětí, deska se i hudebně zacelí. Mohutná tlaková vlna až laibachovského charakteru v songu Úzkost děsí, elektronické dráty mohutní, aniž by ztratily na ostří. Nový kabát, stará píseň. O pravdu...

„Program pacifikace je nutno provést, třebas i násilím.“

Maxim Horovic

Freemusic 10.3.

Říká se, to nejlepší na konec. Skrytý půvab byrokracie už ve svých začátcích vzbudili zasloužené pozdvižení na místní klubové scéně. Renomé nadějné alternativní kapely, která sice evidentně navazuje na český underground, avšak nepřešlapuje na místě a neopakuje již jednou napsané jako většina neo-androšských spolků kolem, vbrzku podtrhnul debut Nic se nestalo (Black Point Music; 2002).
Čtyři roky dělí debut od novinky, leccos se změnilo, včetně změny vydavatele, charakteristické ovšem zůstalo zachováno. SPB mají natolik originální sound, že je bezpečně rozeznáte, mezi stovkami jiných. Zatímco debut byl nahráván ve spartánských podmínkách domácího studia, aktuální desce se dostalo péče kvalitního studia. Rozšířil se i realizační tým. K základní trojici Josef Jindrák (basová kytara, sequencer, scratching), Roman Plischke (tenor saxofon, el. kytara, druhý vokál) a Jakub Žid (deklamace, drobné rytmické a hlukové nástroje) přibyl Roman Kolliner (modifikované bicí, vrtačka) a jako hosté přispěli především Václav Polívka (housle, viola) a Jiří Alexa (trubka).
Skladby SPB zůstávají jakýmsi zvláštním kovovým způsobem stále strohé, zároveň však zbytněly a zdrsněly. Celkovému vyznění velmi prospěla industriální bicí souprava benjamínka souboru Romana Kollinera (ex Děti deště). Na debutu mi podvědomě scházel právě živý zvuk bicích. Rovněž kytarové party dostaly více prostoru, mám alespoň ten dojem. Basové linky jsou tradičně výrazné, nikoli jen do počtu, jak tomu často bývá. O nějakém krasozpěvu se vám opět může jen zdát. Mrazivě odosobněné deklamace textů s výběrem témat souzní. Kritika technokratické společnosti, téma smrti, filozofické a politické náměty skýtají neradostný pohled na současnost. Přesto lze nalézt v tvorbě SPB specifický smysl pro humor. Třeba když v politicky "nekorektní" písni Poznané zlo je lepší než nepoznané dobro zaslechnete citaci Beethovenovy Ódy na radost, hymny Evropské Unie nebo při poslechu Hey, Joe, tradicionálu, který proslavil v šedesátých letech Jimi Hendrix a jenž v podání SPB s příslovími místo regulérního textu vyznívá... ehm, velmi netradičně.
Nad vlastními textařskými počiny Jakuba Žida co se počtu týče vedou převzaté (například Michal Ajvaz, Jiří Dědeček, Hannah Arendtová, Vasilij Rozanov, William Burroughs a mnozí další). Leckdy se jedná o heslovité výtažky z rozličných textů poskládané tak, že získávají nejen novou formu, ale i nový obsah. Jedná se de facto o jakýsi textový sampling. Členové SPB jsou evidentně sečtělí a přemýšliví jedinci, tak vzdáleni tupému konzumnímu stádu, jež nás obklopuje.
Milým bonusem je datová stopa, kde vedle fotografií naleznete řadu důležitých informací o kapele, její historii, až po detailní vyobrazení a technické parametry vskutku netradiční bicí soupravy, kterou používá Roman Kolliner.

Pavel FFF Sajfert

mGuide březen 2007

Druhé album prý bývá prubířským kamenem, zkrátka hop nebo trop. V případě pražského Skrytého půvabu byrokracie (kďasu, co to asi tak může či má znamenat) naštěstí potvrdilo oprávněnost nastoupené cesty, zároveň ukázalo, jak osobitý soubor na naší scéně vyrostl. Chtělo by se napsat scéně „alternativní“, proč to ale takhle dělit. SPB prostě hrají muziku, která je zajímavá, která něco sděluje. Muziku, která zrovna nehladí, ovšem skutečnost, že se nejedná o sdělení zrovna příjemné, to už je problém posluchače, ne kapely. Ta pouze odráží realitu, v níž všichni žijeme. Kapela se opět ukazuje jako knihmilovná, všechny texty si vybrala z různých publikací, i tentokráte jde o záběr velmi široký, o autory, kteří by se možná takhle vedle sebe ani octnout nechtěli. Budiž, je přeci ta postmoderní doba (nebo jak se tomu vlastně říká). A hudba? Inu, jak již bylo naznačeno, žádná selanka. Na rozdíl od debutu, který byl přeci jen trochu ve vleku předchůdců je tentokráte zcela svá. Kvílivá kytara, industriální zvuky, psychotický soundtrack k nějakému apokalyptickému sci-fi? Možná. Rozhodně však vzrušující, a jsem si jist, že svém posluchače si jistě najde. Zákonitě totiž musí někde být.

Zlatý hřeb: A nepozorovaně

Zní to jako: Hudba k našim všedním dnům

Josef Rauvolf (Instinkt)

ROCK AND POP 2/2007

I na třetím albu SPB je jakákoliv stopa půvabu důkladně skryta. Kapela přece chce předhazovat posluchačům samé nepěkné až ošklivé záležitosti. Deklamace veršů jako „okamžik svobody netrvá dlouho/následuje noc hrůzy“ nebo „kurvy spolupracují s politiky/ dovádějí v zahradách rozkoší“ vážně dokáže potěšit.

Kapela se dobrala osobitého, sevřeného tvaru na pomezí „českého“ undergroundu a industriálu a takovou bizarnost na naší scéně jen tak nenajdete. Což míním jako lichotku, protože spolu s až příliš proklamovanou existenciální tísní kráčí nadhled. Vydařil se zvuk nahrávky, kdy se půvabnosti jako zachovaný řev vrtačky efektně propojují s elektronickými smyčkami i skutečnými nástroji. Vydařilo se propojení slova a znervózňujících hlukových ataků. Muzikantské neumětelství prvních demáčů je dávno pryč. Co si o téhle nahrávce myslet? „Cítíme úzkost z temné hudby/která rozleptává náš řád,“ napoví báseň Michala Ajvaze Úzkost.

Tomáš S. Polívka

Pozn. L.: Pánovi se vloudily chybičky: kurvy nespolupracují, ale SPOLUPRCAJÍ a Druhý město laureáta Seifertovy ceny je prózou, nikoliv poesií

MUSICZONE 10.1.2007
Ne, tahle armáda monster vás milé děti nepřišla k smrti vystrašit. A když tak jen v míře únosné. Chce to ale přeci jen více poslechů. Ona je tahle deska sice řádně temná, jak by jste od party navazující na to nejlepší, co přinesla novější vlna českého undergroundu a avantgardy, mohli čekat. Pod temnou obálkou je ale ukryta také velká dávka, pravda, byť spíše černého, humoru, nadhledu a je vidět, že umělci si nahrávání uměli užít a pobavit se u něj. Ano, i taková je novinka známé pražské podzemně-experimentátorské kapely Skrytý půvab byrokracie zvaná "Předvoj armády monster".
Jak jsem již naznačil v úvodu, vyrůstá Skrytý půvab byrokracie někde z míst, kde své poselství zaseli třeba jejich starší kolegové MCH band. Skrytý půvab ale dokáže jít zase jinam a dál. Základ tvoří temná a monotónní spolupráce basy a bicích. Kolem nich ale jako duha v temném nebi dokáží zazářit zvuky elektronických pomocníků a zvoučků, kytar, dechů, plechů a dalších ruchů. Inu, odvaha nebát se experimentovat v tomto případě vůbec není od věci.
Temný a víceméně jen deklamátorský je při tom i zpěv, který přednáší texty rovněž nepříliš veselé. A když se máme zastavit u textové stránky, nutno podotknout, že pánové z kapely zde sahají většinou na zdroje mimo. Ve dvou případech se ale ukážou také jako šikovní textoví remixéři, když si půjčí kus textu jiného, který doplní do nového tvaru hlavní deklamátor souboru, Jakub Žid. A jeden z nich, "Poznané zlo je lepší než nepoznané dobro" patří pro mne osobně mezi ty nejlepší. "Lékaři spolupracují s mimozemšťany, provádějí genové manipulace za pomoci sunaru a léků. Ale jestli nás odposlouchávají, tak teď už vědí, že o nich víme, takže je od nich konečně pokoj. Politici spolupracují s lékaři, provádějí výplach mozků za pomoci médií a léků. Ale jestli nás...... Kurvy spolupracují s politiky, dovádějí v zahradách rozkoší za pomoci Viagry a léků. Ale jestli nás....."
Vím, budu se opakovat, ale podobná jako výše psaný text, je vlastně i celá deska. Najdete jí tam, kde se beznaděj potkává s nadějí, či břitkým humorem nad tím, že lepší už to zkrátka nebude. Někde tam, kde své reje tančí sarkasmus, cynismus i ironie. Tam, kde se na vás zároveň zvesela šklebí i maska, která říká: "nic se nejí tak horké!". Takže fandové temných experimentů, dobrou chuť!
Závěrem by bylo škoda nezmínit věc, která se u věcí vydávaných u Guerilla Records, kde vyšlo i výše recenzované album, stávají samozřejmostí. Maximální snaha o využití všech forem nosiče pro poskytnutí co nejvíce informací posluchači. Tentokrát najdete překvapení v podobě doslova kvanta informací o "Předvoji armády monster" i historii kapely samé přímo na samotné stopě CD.

Richard Kutěj

Respekt 5.2.2007
Alternativní soubor udělal od svého debutu Nic se nestalo pořádný krok směrem kupředu: kapela konečně pochopila, že být alternativní nutně neznamená preferovat zvuk a melodie, ze kterých polovina lidí ohluchne a zbytek zešílí.
Novinka se dá poslouchat bez jakéhokoli zdravotního nebezpečí, některé písně by se dokonce daly s drobným přivřením očí pouštět snad i ve veřejnoprávním rozhlasu. Nicméně o svou vroucnou naléhavost, s jakou se ve skladbách pouští do kritiky nebezpečí technokracie, kapela rozhodně nepřišla. Na desce k tomu Skrytému půvabu byrokracie slouží slova, která si vypůjčil od skutečně pestré směsice autorů: Michala Ajvaze, Williama Burroughse, Jiřího Dědečka i Hannah Arendtové.

UNI 1/2007

Není to tak dávno, kdy byl soubor Skrytý půvab byrokracie považován za jedno z čerstvých jmen domácí alternativně hudební scény. Oficiální druhé album Předvoj armády monster (vydali Guerilla rec.) je ovšem zastihuje ve špičkové formě, ve které za sebou nechávají bez přehánění většinu známějších, etablovanějších a respektovanějších jmen, která ale často žijí jen ze své minulosti. Rozdíl, kterým se aktuální album liší od debutu Nic se nestalo, je jasně slyšitelný už na poprvé. Nahrávka je ve všech směrech dotažená, produkčně do detailů propracovaná, s jasně zřejmým hudebním názorem, navíc prostá snahy se komukoliv podbízet - nemyslím tím ani tak oficiální komerčně orientovanou hudební scénu, plnou nevědomých kompromisů a mimoděčné autocenzury, jako spíš hudební underground, v mnohém ustrnulejší a konzervativnější než se na první pohled může zdát. Dá se říci, že kapela dospěla? Po poslechu tohoto alba o tom rozhodně nemusíte pochybovat.

Jistě se na tom určitou měrou podílí i současné personální obsazení souboru, ve kterém oproti debutu přibyla kytara a ( o industriální perkuse obohacené) bicí. Celé to působí tak, jakoby se kapela konečně našla, dosáhla něčeho, o co již delší dobu usilovala. Otevřený přístup k experimentům ve všech formách se nejenže vyplatil a vyplácí, ale otevírá zároveň i nové, svobodnější výhledy a možnosti. SPB jsou mnohem jistější muzikantsky, také by se tu už nejspíš technicky úplně obešli bez samplovaných smyček, v počátku působení natolik nezbytných. Jenomže proč by to dělali, když si je osedlali k tomu, že výsledek nenásilně a přitom chytře obohacují a zpestřují? Na druhou stranu se tu až nezvykle často kapela oprošťuje od na debutu časté programově se tvářící nestravitelnosti (přiznejme – nejen pro nezasvěceného posluchače), a přibližuje k klasické písničkové formě. A nemyslím tím jen vtipnou hudební parafrázi Hendrixovy Hey Joe či jak z filmu vypadlý melodický saxofonový motiv v Koloběhu života. Třeba industriálně laděná a zvukově zběsilá Úzkost pak o to lépe vyzní. Slušný kus cesty skupina urazila i ve výpovědní schopnosti.Ubylo vlastních textů na úkor zhudebňované poesie a kombinovaných literárních fragmentů. Ústředním tématem stále zůstává boj se systémem a zhoubnost technokracie, ale při hlubším soustředění se se objevují další znepokojivé roviny. Černý humor a surová ironie jsou pak milým bonusem za odměnu.

Deska má špičkový zvuk, navíc nezkažený ani často umravňujícím mixem, syrový a zdravě agresivní. Vyrovnanost materiálu pak dokazuje skutečnost, že skladby jsou řazeny za sebou abecedně, jasném to signálu, že pořadí na jejich vyznění nemá žádný vliv. Dokud budou vycházet podobná alba, netřeba mít o domácí hudební avantgardu strach.

Antonín Kocábek