THE PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE - 1.12.1973 VELEŇ

Lidové noviny, 15.3.07
Fragmenty ztraceného světa

Zpřístupňování české rockové historie se v posledních letech takřka zastavilo. Na výjimky by stačila ruka zasloužilého dřevorubce. Přesto tyto počiny patří k nejpozoruhodnějším dokumentům o tom, „co znamenalo hrát rock'n'roll v policejním státě".

Do konce devadesátých let se zdálo, že reedice důležitých i okrajových artefaktů z historie rockové hudby v bývalém Československu budou normální součástí gramotrhu. Oficiální nahrávky českého a slovenského rocku pokrýval velkorysý reediční program spojený se jménem Karla Knechtla a jeho kolegů. Podařilo se též dokončit Riedelův velkorysý komplet nahrávek Plastic People Of The Universe, dodnes co do pečlivosti zpracování nepřekonaný. Své si v následujících letech řekli Black Point a dnes už zaniklí Anne Records. Krátce po Knechtlově smrti v prosinci 2001 začal proud reedic vysychat, až dospěl k současnému, bez debaty bídnému stavu. Vyskytnou se občasné zášlehy Supraphonu, který díky vlastnictví archivu „drží bank", nebo aktuální snahu brněnských FT Records o tamní oficiální nahrávky, jejichž původní vydání jsou nedostupná. Ty však nelze brát za víc než volání na poušti. A k plnohodnotné reediční činnosti rozhodně nelze počítat hitové kompilace.
Na nedostatek zájmu o minulost aktuální stav svádět nelze. Pokud se zájemce porozhlédne po internetu, najde mnoho atomizovaných sběratelů a amatérských badatelů, kteří využívají rozvoje potřebných technologií ke zpřístupňování nahrávek pro osobní potřebu a směnu hodnou hrdinů knih Eduarda Štorcha. Objevují se nahrávky považované za ztracené a drobná doplnění dosavadního obrazu domácí rockové historie houstnou, aniž by ale pronikla do obecnějšího povědomí.
Pokud některý label dnes drží notně zplihlý prapor oficiálních vydání historických nahrávek českého rocku, je to lounská Guerilla Records, matka Tereza českého undergroundu. Její poslední počiny na tomto poli ukazují, co všechno ještě leží ladem a co všechno se dá z „fragmentu ztraceného světa" vyčíst. Respektive vyposlechnout.
Tenkrát ve Veleni, tenkrát v Humpolci
Záznam posledního veřejně přístupného koncertu Plastic People Of The Universe je v historii českého undergroundu výjimečný: několik písemných svědectví (Chadima, nevydané memoáry Bobeše Rösslera) doplňuje ucelená nahrávka.
Mimochodem, veleňský koncert Plastiků je snad jediným oficiálně vydaným zvukovým záznamem koncertu české rockové kapely z roku 1973: budiž jedním dechem dodáno, že to byl pro český bigbít jeden z nejhorších roků.
Když vydavatel na firemním webu cituje SMS pozdějšího bubeníka Plastic People Jana Brabce, že „takhle nikdy nikdo nehrál a hrát nebude", můžeme to brát jako ukázku mýtotvorných schopností, kterými český underground vynikal. Jenže porovnáním s tím málem soudobých nahrávek mainstreamových rockových kapel, i těch z okruhu protagonistů budoucí Scény české alternativní hudby (jak ji o pár let později pojmenoval Josef Vlček), zjistíme, že Plastic People Of The Universe byli unikátní.
Kapela je zachycena v „přechodném období": rané velvetovské vlivy překrývá inspirace Cpt. Beefheartem a v Čechách těch let velmi oblíbeným Zappou, kterého Plastici ostatně ještě rok předtím hráli, v té době opět skoro jediní. Většina tohoto repertoáru záhy zmizí v nenávratnu. Za dva roky budou na koncertu v Mokropsích provedeny z veleňského repertoáru pouze dvě skladby. Na festivalu v Bojanovicích, posledním hurá před policejním zátahem, už žádná.
Dobové fotografie v bookletu pak umožňují udělat si představu o vizuální podobě koncertu. Jestliže hudba Plastic People té doby -a vlastně i let následujících - byla vcelku imunní proti sílící jazzrockové vlně, vnímání koncertu jako „gesamtkunstwerku" ladilo s „dobovými tanci" těch let.

Radek Diestler

TÝDEN 10/2007

Poté co skupina Plastic People vystuouje v Národním divadle jako součást představení, lze o ní mluvit jako o zasloužilé národní kapele. Dvojalbum Do lesíčka na čekanou ukazuje, že vztah k lidové písni a zábavě měl underground vždy vřelý. Na historické nahrávce koncertu, který se uskutečněil před čtyřiatřiceti (!) lety v hodpodě u Prahy, je zachycena a atmosféra, kterou už člověk asi nezažije. Nejprve přednese Pavel Zajíček svou slavnou báseň Anti, jež sama stačí k vyhlášení kulturní apokalypsy. Pak ožralými (samozřejmě jen předstíraně) hlasy zapějí Plastici píseň, která dala koncertu název. Následuje několik skladeb, o kterých lze mluvit jako o klasických: Ranní práče, Francovka, Podivuhodný mandarin. Znalec ocení zhudebnění básně Jiřího Koláře Růže a mrtví (a při refrénu „Hmyz v kůži, hmyz ve vlasech, hmyz v krvi" si uvědomíme, odkud si Filip Topol vypůjčil verše do písně Žiletky...). Převážně instrumentální druhé CD pak dokazuje, že hranice, kterých se Plastici v té době dotýkali, byly v hudebním absolutnu. Jejich použití hluků, skřeků, šramotu a kvilu naznačuje, že tvrzení Milana Knížáka, že Plastici byli „kavárenská kapela", je ryzí pomluva. Jak připomíná ve skvělém komentáři v bookletu pečlivý a spolehlivý Jaroslav Riedel, o rok později, tedy po rozehnání koncertu v Českých Budějovicích (30. března 1974), mohli Plastici vystupit jen v utajení a se stálým rizikem zásahu SNB. Však se taky na závěr ozve hlas: „Neblbněte, nebo tady jsou za chvíli policajti."

Jiří Peňás

mGuide březen 2007
S archivními nahrávkami předlistopadových koncertů Plastiků je to docela sranda, vlastně cosi podobného jako třeba u raných koncertů Sex Pistols. Těch, kteří na těchto vystoupeních byli totiž příliš moc není, v podstatě stále stejná parta, vliv, jaký obě kapely ale měly, na daleko širší vrstvy, je přitom nezpochybnitelný. A stále přetrvávající. Koncert, který se konal 1. prosince 1973 ve Veleni u Prahy se stal legendární, možná hlavně díky úvodu Pavla Zajíčka, který odrecitoval svůj text Anti, obsahující i větu „běžím s hovnem proti plátnu, do plátna to hovno zatnu," jež se později tak dobře hodila StB. Ve Veleni zazněly skladby, které známe jak z fragmentů, které již vyšly, tak z alba Egon Bondy´s Happy Hearts Club Banned - jsou jimi MGM, Ranní ptáče a další. Sranda to byla v sále veleňské hospody jistě veliká, nikdo ještě netušil, že za dva a půl roku spadne klec a muzikanti budou bručet na Pankráci. Dvojalbum (díky za to, že zachytilo koncert v celé své délce, bez střihů, můžeme si tak učinit představu, jak to na Plasticích skutečně vypadalo) můžeme vnímat pouze jako dokument, bylo by to však hrubé oříznutí - navzdory technickým podmínkám, nahrávalo se na magnetofon Tesla, zní nahrávky vlastně docela skvěle. Klobouk dolů...
Zlatý hřeb: Podivuhodný mandarin

Zní to jako: Nic jiného - jako Plastici.

Josef Rauvolf (Instinkt)

UNI 1/2007
Lounské vydavatelství Guerilla rec. už v současnosti definitivně převzalo prapor důsledného mapování domácích archivních podzemních nahrávek po Black Point Music a zaniklých Anne rec. A čile pokračuje v dalším systematickém oprašování. I díky této bohulibé aktivitě dnes daleko snadněji seženete už prakticky cokoliv podstatného z domácího undergroundu sedmdesátých let. A mimochodem paradoxně mnohem snadněji, než třeba nekomerční nahrávky z první poloviny let devadesátých.
Jestliže i znalci undergroundové hudby mohli mít pocit, že tvorba Plastic People Of The Universe byla již dostatečně zpracována hned ve dvou v obsáhlých kompletech, může je premiérové oficiální vydání kompletního záznamu koncertu z Veleně z prosince 1973 pod názvem Do lesíčka na čekanou příjemně překvapit. Syrovost i bezprostřednost atmosféry, která z vyčištěného záznamu dýchá, je totiž to jediné, co na pozdějších, zvukově i technicky dokonalejších studiových nahrávkách Plastiků, výrazně chybí. Přímá konfrontace s reakcemi publika na dění na pódiu (v té době zřejmě jinde zcela nevídané a neslýchané), je rozhodně tím, co albu dává smysl, i kdyby nakrásně všechny skladby z něj vyšly na pozdějších deskách. Což většinou nevyšly. Navíc se jedná o vlastně úplně poslední opravdu komukoliv přístupné a v tom smyslu veřejné vystoupení Plastiků, po kterém už několikrát zahráli jen na soukromých akcích. Ale i když nepatříte ke skalním příznivcům českého undergroundu, může být pro vás tenhle dvojdiskový záznam zajímavým, nikterak nepřikrášleným a cokoliv předstírajícím odrazem těch časů. Mimojiné i pro názorný praktický důkaz toho, co již bylo tisíckrát řečeno, že totiž Plastici opravdu nebyli politická kapela, nějak cílevědomě nabourávající režim, ale prostě jen parta kluků, kteří si hráli po svém a možná ještě ani na tomto koncertě netušící, co všechno je to v budoucnu bude stát.
Záznam je to silný nejen svou autenticitou, ale i tím, s jakou samozřejmostí tu kapela mísí happening s hospodským koncertem, jak zcela přirozeně přechází od v jednoduchosti úderných rockových skladeb k divokým zvukovým experimentům a improvizacím. Úvodní skladba Anti s hostujícím Pavlem Zajíčkem by rozhodně neměla uniknout žádnému z příznivců industriální hudby, protože podobně jako ranní DG 307 i ona výrazně předbíhá dobu. Ale i zbytek koncertu představuje skupinu v plné síle. Ta se tu následně prezentuje bez uměleckých ambicí, jako s publikem čile komunikující těleso, bavící sebe i posluchače. To, že Mejla Hlavsa tehdy zrovna objevil kouzlo textů filosofa Egona Bondyho, groteskně glosujících realitu, do toho všeho zapadá s přesností klíče pasujícího do zámku. S obsahem nahrávky skvěle korespoduje i jednoduchý, ale o to působivější booklet s řadou výstižných dobových fotografií. Podobná ohlédnutí mají stále svůj smysl.

Antonín Kocábek

Nové ústecké přehledy 2/07
Hele, tak tohle je unikát - dvoucédé se záznamem koncertu Do lesíčka na čekanou z roku 1973. Do lesíčka na čekanou přináší posluchačům legendární Plastiky tak, jak o nich legenda vypráví, nezkresleny postupným technickým a hudebním vývojem ani časem. Syrová nahrávka ukazuje celou ambivalentní tvář původního undergroundu: na jedné straně živočišnost, opravdovost a paradoxní ležérní zapálenost, na straně druhé technickou nedokonalost a nepropracovanost skladeb. Přese všechny nedostatky, které záznam na kotoučák má, se jedná o skvělý autentický dokument. Přináší alespoň audio-obraz původních komponovaných multimediálních představení Plastiků, jak je mj. popisuje jejich hlavní spolustrůjce Magor Jirous ve svých Zápisnících. Živá atmosféra sálu, reakce hráčů na publikum a naopak a další prvky vypovídají nejen o hudbě své doby, ale i o společenské atmosféře uvnitř undergroundové komunity: rezonance a komunikace, které byly součástí tehdejších podzemních koncertů, může být příkladem především pro dnešní skvěle nazvučené xdecibelové koncerty pompézních nafoukanců ze Zadních Kotěhůlek, kde lesk hvězd je tak silný, že diváci nemají možnost ani zařvat si do ucha nějaký komentář...'

Jarobal (jarobal@seznam.cz)

FREEMUSIC 27.12.06
Po kompletu sebraných nahrávek největší legendy českého undergroundu se ke slovu přihlásilo lounské vydavatelství Guerilla Records s vydáním uceleného koncertního záznamu The Plastic People of the Universe z Veleně z prosince r. 1973. Určitě stojí za to.

O Plasticích toho již bylo napsáno tolik, že se lze jen těžko vyhnout opakovaným citátům a postřehům, podobně uzavřenou kapitolou se doposud zdálo být i vydávání jejich dosavadní tvorby. Stačí vzpomenout na nepříliš vydařený komplet z roku 1992, tak především na skvěle zpracované "sebrané nahrávky PPU", jež nám dlouhá léta servírovalo vydavatelství Globus Music, a které díky mravenčímu editorskému úsilí publicisty Jaroslava Riedela zachytilo spletitou hudební dráhu nejznámější domácí undergroundové legendy na skutečně reprezentativní úrovni. V souvislosti s těmito fakty tak zřejmě jen málokoho napadlo, že bychom se mohli dočkat ještě nějaké další historické nahrávky.
To by zde však nesměl existovat lounský label Guerilla Records, jehož ediční činnost se soustřeďuje mj. právě na mapování domácího undergroundu. V jeho katalogu totiž do těchto chvil figurovaly kapely jako Dg307, Orchestr Bissext, Aku Aku, Umělá hmota II., Hally Belly, Aktual, O.P.N. či nejnověji Bílé světlo. To nejdůležitější jméno, přesahující "povědomí podzemních sklepení" zde však dosud chybělo, navíc žádný z dosud oficiálně vydaných nosičů nezachycoval kompletní koncertní podobu Plastiků z doby před jejich kriminalizací v polovině 70.let... Nyní je vše jinak, a (nejen) pamětníkům oněch časů se dostává do rukou dvoj-CD se záznamem koncertu z 1. prosince roku 1973, kdy tehdy ještě relativně svobodně tvořící kapela vystoupila ve Veleni u Prahy.
Jak je z poslechu alba samotného i z obalu alba (především z jeho limitované edice v podobě digipacku) zřejmé, vydavatel se snažil o zachycení co největší autenticity koncertu i tehdejších podmínek. Album je rozděleno do dvou disků stejně jako tehdejší koncert, jež byl rozpůlen "cigárpauzou", zachovány byly i některé dnes již nepříliš poslouchatelné pasáže včetně poslední věty reagující na snahu o přídavek: "Už ne... za chvíli přijedou policajti..." Díky úplnosti záznamu se však máme možnost seznámit s tehdejším komplexním koncertním pojetím Plastiků, kteří se nacházeli ve fázi přerodu od přejatých skladeb psychedelického ražení (The Velvet Underground, Frank Zappa, The Fugs) směrem k happeningovému pojetí (zřetelné ovlivnění Knížákovým Aktualem) a původní, ryze české tvorbě s využitím "trapné" poezie Egona Bondyho.
Pro další generace tak zůstává "zakonzervováno" legendami opředené, nekonečné intro Anti s hostujícím Pavlem Zajíčkem, uši rvoucí falešný zpěv (na pódiu na rozložených pařezech sedících a v průběhu Zajíčkovy deklamace ještě v klidu svačících členů kapely) profláknuté dechovky Do lesíčka na čekanou (odtud také název celé performance), kakofonní bzučení thereminu v Kohoutkově kometě či šílený řev (parodující slavného lva na úvod filmů z produkce Metro Goldwyn Mayer) v kratičké MGM atd. Máme zde však co dočinění i s proslulými fláky jako Ranní ptáče, Podivuhodný mandarin nebo Francovka, vynikající písní s textem Jiřího Koláře Růže a mrtví, ovšem tím nejlepším se po letech ukazují dlouhé improvizované syrové plochy s hypnotickou Mejlovou basou, kvílením Kábových houslí a freejazzovým Brabencovým saxofonem, jež vyplňují prakticky celou plochu druhého disku.
Co však je už asi nesdělitelné, je pocit úžasně svobodné atmosféry, která z nahrávky vyvěrá, a jíž ještě násobí fakt, v jakých dobových poměrech spatřila světlo světa. I proto, navzdory mnohým pochybnostem o smysluplnosti vydání tohoto koncertního záznamu, se přikláním k názoru, že jde o důležitý ediční počin. Nejenže zachycuje Plastiky v jednom z nejinspirativnějších období jejich existence včetně všech kladů (originální rukopis, ryzost a nespoutanost) i záporů (některé nedotaženosti, dílčí instrumentální nedostatky), zároveň je skutečně jakousi autentickou zvukovou kronikou své doby.
PS: Z celého záznamu byly dosud oficiálně zveřejněny celkem čtyři skladby na albu Vožralej jak slíva (Růže a mrtví, My Guitar, Angel's Hair a fragment skladby Má milá je jako jabko), v souvislosti s nimi však jisté otazníky vyvolává kvalita remasteringu. V porovnání se zmíněnými skladbami, zvukově ošetřenými v roce 1997, totiž tato realizace vyznívá o poznání hůře.

Igor Nováček

Dodatek: k remasteringu, který probíhal v renomovaném studiu Svengali/Professional sound (kde byly ostatně upravovány takřka všechny nahrávky, které archivně vyšly na Guerille) byl použit originální pásek z roku 1973 (a už tady došlo k jistému posunu nahrávky na něm zachované), nicméně zvukovým úpravám se věnovalo takřka půl roku, a to i za přítomnosti členů kapely. Nakonec jsme se rozhodli dát přednost syrovému a realitě odpovídajícímu zvuku, než preparaci jednotlivých nástrojů-a tím i jisté ztrátě atmosféry. A je také rozdíl z celkem nevalné úrovně nahrávky vybrat tři, čtyři úryvky relativně nejkvalitnější úryvky, než pracovat s dvěma hodinami amatérsky nahraného, ba za ty roky i různě poškozeného magnetofonového pásku.

Lábus, Guerilla records