PAVEL ZAJÍČEK - KAKOFONIE CESTY/AUTORSKÉ ČTENÍ

KAKOFONIE CESTY
de-lirická slova/obyčejný hlas

Na hraně poezie.
Co je to poezie?
Na hraně toho ostrého, oslavného výkřiku.
Stejným způsobem vnímat jako jít kupředu, dál.
Stejným způsobem v proměnách milovat,
šeptat, přivírat oči. Milovat proměnu!
V jistém okamžiku začít naslouchat,
tančit, hladit.
Trochu se otoč a dívej se někam jinam!
Tu ostrost, kterou jsi v sobě vždy měl neztrácej!

Chtěl jsem, ale nemohu.
Byl jinej čas, nedokázal jsem to
a trochu se styděl.
Vše živé prošlo obrovskou proměnou.
TO však nevadí.
Dalo se to každopádně čekat.
Přátelé se proměnili, milenky též.
Odešly kamsi daleko za novým vábením, vydaly se na pouť osvobození,
za obzory, nedohlédnu tam.
Na tvůj dnešek přišitá je budoucnost. Čí?
To co je, v mžiku oka zase není.
Neděle.
Oplakává svoje zvláštní svědomí.
Odkrývá v lidech krásu a co víc?

Večer na téma, před kterým se sklání,
kde se berou poklady?
Neděle večer, spíše noc.
Odhozené odpady, zatažená obloha,
poklady se nedají vyrobit.
A co za mnou tak lezeš?
Zdravím tě ze své ne-pohádky...

P.Z. zima 2006

Každý si v sobě nese město

31. května 2007, Lidové noviny

Básník a hudebník Pavel Zajíček vydal album Kakofonie cesty

Cesta, po které jsem šel, nebyla ničím zvláštní. Byla to vlastně obyčejná cesta, pouze vedla jiným směrem než cesta někoho jiného. Vždyť v každém člověku dýchá neopakovatelný příběh, říkal jsem si... Pokoušel jsem se něco nového říci, snad. Alespoň se mi to zdálo. Toto však není zdání, nebo snad ano?

Slova básníka a zpěváka Pavla Zajíčka (56) otevírající poslední skladbu z jeho nového alba Kakofonie cesty (Guerilla Rec., 2007) v mnohém vystihují nejen samotnou nahrávku, ale za doprovodu pulzující hudby předjímají mnohé z toho, na co se posluchač má chuť zeptat. Tentokrát tu v šesti delších skladbách zní delší texty připomínající deníkové úryvky či záznamy.
„Jestli mám z té desky radost? To je zajímavá otázka... Cítil jsem vnitřní napětí, proto byla deska natočená za dva dny,“ vysvětluje Pavel Zajíček. „Asi bych z toho radost měl mít, viďte?“ usměje se.
Nemám v sobě soudcovství Přinejmenším jej může těšit, že z hudebníků, kteří se na albu podíleli („bylo to narychlo, jako když zametáš“) je cítit, jak dobře se Zajíčkem souzní. „To jo! Z těch lidí mám šílenou radost!“ dodává autor na adresu o několik hudebních generací mladších spolupracovníků, k nimž například patří talentovaný Tomáš Vtípil, který na koncertech Zajíčkových DG 307 přechází od houslí k laptopu.
„Když jsem odjížděl, tak s myšlenkou úplně utnout jazyk, nechat si ho jako paměť. Používat ho k práci co nejméně, což se mi nijak nepodařilo,“ říká o začátku 80. let, kdy po vykonstruovaném procesu s českým undergroundem emigroval nejprve do Švédska a později do USA, kde se věnoval výtvarnému umění.
„Už od dávných, pobělohorských dob bylo držení jazyka důležité. Jen jsem nežil v exilových ghettech – neříkám, že to bylo dobře nebo špatně,“ vysvětluje na dotaz, jak léta v zahraničí ovlivnila jeho vztah k češtině, která zní v jeho básních plně a nekompromisně. „Nemám v sobě to soudcovství, kdy člověk ví, co je dobře, a co špatně. Vynést soud znamená vymezit se vůči nějaké situaci, jako by ten, kdo o ní promlouvá, věděl, jak by měla být správně.“

Otevírám další krabičku s nápisem Kouření může zabíjet. Zapaluju. A milostné dopisy na kusech papírů, mezi živými a mrtvými, mezi ještě nenarozenými. Mezi těma všema neviditelná nit... Jiskra, oheň a požár v tobě, spalující kroky nazpět. Slova, která škrábou v krku.... Každý člověk v sobě nese nejkrásnější město, město snů.

„To není žádné nebeské, imaginární místo, ale naprosto konkrétní svět, skutečný, dotykový,“ říká Zajíček o zmíněném městě ze skladby Pokleslá zábava.
Jak se podobá Praze, v níž se narodil? „Je to zvláštní, k městu P. mám velice rozporuplný vztah. Je to město jednou opuštěné, které jsem ze sebe vysekal. A teď s tím vším bojuju.“ Pořádek ve svém bytě, v němž sedí na židli, obklopený hudebními nástroji, útržky textů a knihami, žertem označí za asambláž. „Taková je moje koncentrace. Nejsem koncentrovaný. Rád bych se do té naprosté koncentrované jednoduchosti a koncentrovanosti znovu dostal,“ říká hlasem, který nejen na nahrávkách působí magicky právě klidem a rozhodností, která z něj vychází.

Byl jsem plný obrazů a přetrhaných filmů, doma jsem měl chaos, rozházené papíry a milosrdná slova, která mně někdo napsal. Asi jsem si je nezasloužil!

„Dělal jsem velice aktivně karate, s tou vnitřní zenovou tradicí jsem byl propojen léta. V době návratu po kruhu do města P. jsem tu tradici přetrhl. Přestal jsem cvičit, nenašel jsem tu společníky. V karate nejde jen o boj nebo o fyzičku,“ říká majitel hnědého pásku v karate.

Co se děje za příběhem, za zrcadlem, za kulisou, za obrazem? Důležité rekvizity, důležité doteky, důležité detaily, důležité pohledy... Odhalení, a žádné odpovědi... Nikdo není tím, za koho se vydává.

„Vždycky jsem cítil, že v poezii, v tom nehmotném jazyce, se lze dostat tam, kam se jinak člověk nedostane. Možná proto ji nikdo nečte...“ uvažuje básník. Motiv cesty a tázání se znovu vrací.
Zajíčkův generační blíženec Svatopluk Karásek kdysi v jedné písni rozdělil lidi na „zabydlené“ a „průchozí“, ale za jednoho z „těch druhých“ se Pavel Zajíček nepovažuje. „To jsem si vždycky myslel, že jsem ten průchozí, ale tak to není. Myslel jsem si, že budu do všech situací vstupovat, ale zároveň z nich odcházet. Tak to však neplatí ani o situacích, ani o lidech. Lidé potřebují struktury, aby přežili v proměnách světa. Ve strukturách se člověk lépe orientuje. Tím, že si vytvoří nějaké jistoty, v sobě může objevit zvědavost.“

Nejsou to pouhá slova, jsou tam i stopy touhy a vášně, malomyslnost i pokora... Stopy po chybných krocích, stopy po chybných kruzích... Asi to tak má být! Protože cesta, po které jsem šel, nebyla ničím zvláštní... Kakofonie cesty!

Petr Vizina