EGON BONDY - MY ŽIJEME V PRAZE…

A2 47/07

Hold undergroundové superstar

Dílu letos tragicky zesnulého spisovatele a filosofa Egona Bondyho (1930-2007) se poslední dobou dostává zasloužené pozornosti, pokud jde o reedice a vydávání dosud nezveřejněných archiválií. Kromě Sebraných spisů, vycházejících ve vydavatelství Akropolis, spatřují světlo světa i jiné dokumenty, v našem případě zvukové záznamy čtení a samizdatové filmy.

Komplet My žijeme v Praze..., vydaný na značce Guerilla records, se skládá ze zvukového CD a DVD. Jejich obsah svou obrazovou a zvukovou kvalitou odpovídá možnostem doby a časovému odstupu, který nás dělí od jejich vzniku; Egon Bondy se zde ale představuje v roli, kterou potištěný papír není s to zcela zprostředkovat, v roli „underground superstar", postavy, která za svého života dosáhla v androšských kruzích statutu legendy. Umná autostylizace, kombinující image lehce nepraktického důchodce s pestrou minulostí a obdivuhodnou erudicí, nadšeně, typicky vysokým hlasem prezentované neotřelé názory a zapamatovatelná sloganovitost těch známějších z Bondyho básní dělaly opravdu divy. I díky tomu se (coby hlavní postava své Sklepní práce) stal komiksovou postavou, jakož i nedílnou součástí pražských městských legend, které s oblibou sám rád přiživoval. Bondyho literární styl je stejně snadno rozpoznatelný jako jeho mluva, vzhled, chování; všimněme si, kolikrát a s jakým gustem účinkující v dokumentárních filmech věnovaných Bondymu (Fišer alias Bondy, Bigbít) napodobují jeho hlas, typické nadšení a gestikulaci, důsledné vykání...

Extatičnost, něha a nihilismus

Z básní a filmů na kompletu obsažených jasně vyplývají dvě věci: Bondy je jednak vynikajícím, okouzlujícím a strhujícím vypravěčem se záviděníhodnou schopností podmanit a rozesmát, a dále je také jedním z předních básníků pražského genia loci - ve svém díle zpřítomňuje zejména Malou Stranu, Hlubočepy a Podolí. Tyto dvě skutečnosti vypichuji proto, že v debatě o Bondym - literátovi a filosofovi - nebývají zmiňovány. Častá polemika vedená s Bondyho filosofickými vývody a politickými názory zapomíná na jeho ojedinělé vypravěčství, s nímž aplikoval ontologické, etické, teologické a jiné problémy do antiutopií (677, Afghánistán), intimní poezie (Naivita), historických črt (Šaman, Mníšek, Hatto, Severin) či science-fiction (Cybercomics), z nichž ale vždy vykukuje on sám, muž působící v Praze druhé poloviny dvacátého století. Ať je verdikt teoretiků filosofie a literatury jakýkoli, zdá se mi, že jednu věc nelze Bondymu upřít - je to autor, který o své době a místě zanechal cenné svědectví.

Poezie, kterou Bondy předčítá na prvním disku, pochází - kromě několika dodatků - především ze sbírek Zbytky eposu a The Plastic People of the Universe.

Zbytky eposu (1954-1955) jsou ve shodě se svým názvem rekonstrukcí dvakrát ztraceného prozaického textu, který Bondy naposledy vzkřísil ve formě básnického cyklu. Pětadvacetiletý autor zde těží z kombinace svého totálního realismu (podle vlastních slov jej „vynalezl", jsa nespokojen s omezenými možnostmi surrealismu v době, která byla mnohem absurdnější než jeho nejodvážnější literární konstrukce, a kterou tudíž už nebyl s to postihnout) s intimní milostnou lyrikou, reflexí své životní situace (neustále hrozící postih za žebrotu a tzv. příživnictví) a svého světonázoru. V podobných hranicích se Bondyho básnické dílo bude pohybovat již stále a jeho převažující atmosféra bude kopírovat vzestupy a pády autorova tu více, tu méně klidného života; básně o žebrotě a potýkání se s láskou Honzy Krejcarové vystřídají verše o občanské plovárně a Ťapce - Bondyho životní družce Julii Novákové. Ve Zbytcích eposu se humor a erotika mísí s extatičností, nihilismem a něhou tak působivým způsobem, že lze mluvit o jedné z Bondyho klíčových kreací.
Sbírka The Plastic People of the Universe vznikla v roce 1976, v „Jirousově roce", jak Bondy říká, v roce soudního procesu se skupinou, která sbírce propůjčila název, procesu, který vedl ke vzniku Charty 77. Záznam čtení pochází ze září 1977, kdy se na Hrádečku u Václava Havla uskutečnil Třetí festival druhé kultury - mnoho ze zmíněných zadržených se patrně chechtá, veselí a donekonečna kašle na pozadí, mnohdy i v popředí, Bondyho přednesu - jak se zdá z bujarých reakcí publika, četlo se patrně v pozdních hodinách. Škoda, že občasná nesrozumitelnost textu není kompenzována uveřejněním básní v bookletu dvojdisku. Bondyho Básnické dílo vydala v osmi svazcích Pražská imaginace již počátkem devadesátých let a v současné době se jedná o poměrně obtížně dostupné knihy.

V hospodě i na plovárně

Na DVD nalezneme tři filmy natočené v sedmdesátých a osmdesátých letech. Devítiminutový záznam čtení Bondyho asi nejvýznamnější prózy, Invalidních sourozenců, které se uskutečnilo v Klukovicích v roce 1974, natočil tehdy dvorní filmař Plastic People, fotograf Jan Ságl. Němý film je doprovázen magnetofonovým záznamem čtoucího Bondyho, na obrazovce kromě něj vidíme tu více, tu méně soustředěné posluchače, především z řad undergroundové komunity.

O deset let mladší snímek Tomáše Mazala Židovský hřbitov je šestnáctiminutovou procházkou po žižkovském židovském hřbitově. Bondy, který se objeví jen v několika záběrech, se zde postaral o komentář, spontánní proud myšlenek o pomíjivosti života, radosti z procházek a neveselém židovském údělu - svůj pseudonym si ostatně zvolil počátkem padesátých let na protest proti vzrůstajícímu antisemitismu. Podobně jako následující film trpí Židovský hřbitov občasnými řemeslnými nedostatky a neduhy doby, cítím ale, že takto nedobrovolně demonstrovaný časový odstup, zrnité, chvějící se dávno tomu, ve výsledku bondyovské legendě jen přidávají na atraktivitě.

Konečně film, který dal celé kolekci My žijeme v Praze... název, pětasedmdesátiminutová kreace Tomáše Mazala a Pabla de Sax, tuto legendu programově zachycuje, jak naznačují již titulky uvádějící „undergroundovou superstar". Oba filmaři s Bondym procházeli jeho oblíbená pražská zákoutí: Malou Stranu, kde básník laje na množství schodů, které je mu zdolávat, občanskou plovárnu, kde před kamerou dovádí pod sprchou, starý židovský hřbitov, kde se dočkáme přednášky o historii a mystice, sídliště Petřiny, kde v zahradní hospodě Bondy přemítá o obyvatelích paneláků a úpadku českých restauračních zařízení. Vše s dovádivou lehkostí, která z Hrabalových memoárů, plných básnických licencí (Něžný barbar), činí poměrně neživou záležitost. Bondy dovádějící ve svém bytě v Nerudově ulici v hábitu sešitém ze dvou dek, soundtrack, v němž kromě obligátních Plastiků nechybí Lenka Filipová, záběry na Malou Stranu prostou turistického šmelinářství, to vše jen přispívá k pestrosti nepatetického pomníku muži, který pro druhou generaci pražského undergroundu (kromě autorů filmu například bratři Topolové, Vít Kremlička, Viktor Karlík a další) představoval v pravém slova smyslu gurua.

Komplet je vybaven bookletem s Bondyho životopisem z pera Martina Machovce, vzpomínkami Tomáše Mazala, opravdu detailním výčtem okolností a zúčastněných na klukovickém čtení a článkem Petra Placáka převzatým z Lidových novin, jehož umístění zde považuji za velmi nešťastné. Za prvé se tematicky částečně kryje s Machovcovým životopisem, za druhé opakuje všeobecně známé (alespoň zájemci o Bondyho dílo, tedy tomu, kdo si komplet nejspíše pořídí) triviality s patetickou servilitou, které se Mazal a de Sax úspěšně vyhnuli. To je však jediná chyba na jinak zdařilém a cenném vydavatelském počinu.

Petr Ferenc

Vydavatelské P.S.

Článek Petra Placáka byl zařazen zcela záměrně. Podle mě je jeho vyznění opačné, nežli Machovcovo. Martin Machovec vycházel striktně ze životopisných údajů a „sebraných spisů", zatímco Placákův příspěvek je podle mě právě komentářem, jdoucím do dobových souvislostí a odrazu Bondyho ke konkrétní době, je hodnocen kritickým pohledem konkrétního člověka, který s ním byl v úzkém kontaktu. Čili dva rozdílné úhly pohledu, které se samozřejmě protínají, ale každý je osobitě autorským.           

Lábus

EGON BONDY - INVALIDNÍ DŮCHODCE Z PŘESVĚDČENÍ
Bondy se narodil v meziválečné Praze roku 1930 jako syn generála československé armády. Svůj život tvůrce "na okraji společnosti" započal v roce 1947, kdy přestal docházet do gymnázia. Od té doby žil Bondy de facto na hranici zákona. Poznal se s dcerou Mileny Jesenské Janou Krejcarovou, odešel z domova, nepracoval, živil se všelijak (mimo jiné ještě před hermetickým uzavřením hranic pašoval s Krejcarovou zboží do Rakouska a zpět), poprvé byl hospitalizován v psychiatrické léčebně v Bohnicích. V roce 1950 zakládá Bondy s básníkem Ivo Vodseďálkem rukopisnou edici Půlnoc, kde vydává i své první texty. V té době se přátelí mimo jiné s Bohumilem Hrabalem a grafikem Vladimírem Boudníkem (viz Hrabalovy prózy Něžný barbar nebo Legenda o E. B. a Vladimírkovi). Bondy "se normalizuje" až koncem 50. let, kdy si dodělal maturitu, a začal dálkově studovat filozofii a psychologii na Univerzitě Karlově a přitom se živil jako noční hlídač. Už v roce 1967 se mu však podařilo získat invalidní důchod. Bondy se jednou provždy rozžehnal s představou jakéhokoli společenského uplatnění či nějaké kariéry, opustil navždy "pracovní proces" a plně se oddal literatuře a vlastnímu bádání: i v rovině obecné s definitivní platností učinil to, co již dávno předtím učinil v rovině umělecké - odmítl jakoukoli možnost oficiálního působení (tomuto postoji Bondy zůstane věrný i po roce 1989).

Magický totální realismus
Přes neobyčejnou rozsáhlost a všestrannost dosavadního Bondyho díla, sahajícího od několika desítek básnických sbírek a řady próz a esejů až po několikasvazková filozofická kompendia, se Bondy v českém (nezávislém) kulturním prostředí zapsal především svými básněmi, které patří k tomu nejlepšímu, co v ovzduší socialistického Československa v poezii vzniklo. Ukázaly to již jeho rané básně z počátku 50. let. Ve sbírce Totální realismus (1950)ondy na první pohled bez jakýchkoli poetických ambicí popisuje "všední" realitu oné doby:
Četl jsem právě zprávu o procesu s velezrádci/ když jsi přišla/ Po chvíli jsi se svlékla/ a když jsem si k tobě lehl/ byla jsi jako vždy příjemná Když jsi odešla/ dočetl jsem zprávu o jejich popravě
Básně, ve kterých Bondy vedle sebe klade bez jakéhokoli upozornění či komentáře denní život jedince se šoty z tehdejšího života veřejného, mají až jakýsi magický výpovědní rozměr a sotva mohl být silněji vyjádřen hnus oné vražedné doby komunistického nástupu. Totální realismus sám název sbírky Bondyho básně přesně vystihuje. Zatímco zfanatizované davy kvílejí nad smrtí Stalina, ve stejné době Bondy rýmuje:
Čechy připomínají mi nočník nejspíše/ a uvažuji ve své patriotické pýše/ že je z cibulkového porcelánu/ na nějž i Masaryk chodil na stranu/ Praha pak je v jeho přímém středu/ přesnějc vysrat sám se nedovedu...
Vedle " společensky angažované" poezie stejně tak u Egona Bondyho najdeme krásné texty čiré poetiky:
A zas nový den plný děsu/ rozvinul se jak moře černi/ sotvaže spaní s víček střesu/ jsou tu mí průvodcové věrní/ hnus z života a všenesmysl/ na bobku sedí u mých skrání/ a jak řemdihem by mě křísl/ zavyju - zvíře k nepoznání (Deník dívky která hledá Egona Bondyho, 1971)

Guru undergroundu
Byla to právě Bondyho poezie "magické reality", která svedla básníka dohromady s mladší generací českého undergroundu, s kterou pak Bondy prožil celá 70. a 80. léta. Nejznámější je v tomto ohledu jeho spolupráce s hudební skupinou The Plastic People of the Universe. "Pražský" Kanaďan Paul Wilson, který s Plastiky hrál, než byl úřady z Československa vyhoštěn, vzpomíná na to, jak k tomuto setkání došlo: "Nad zemí jsme měli premiéru nových věcí v červnu 1972 v dělnickém klubu jedné továrny na konci Prahy. Byl to náš největší koncert v Praze a zároveň taky poslední. Mezi obecenstvem byl Egon Bondy, undergroundový básník, velmi populární mezi mladší generací, a byl bezmezně nadšen tím, co slyšel."
Ze spolupráce s Bondym vzešlo první LP Plastiků Egon Bondy s Happy Hearts Club Banned".
Když je dnes člověku dvacet/ chce se mu hnusem zvracet Ale těm co je čtyřicet/ je toho vyblít ještě více Jen ten komu je šedesát/ může jít se sklerózou klidně spát
zpívají Plastici Bondyho verše za kvílení kytar, violy a saxofonu v rytmu bubnů.

Marxismus a směšnost jsou sestry
"Duchovní" souznění mezi mladými undergroundovými tvůrci a Bondym bylo možné především proto, že ačkoli se Bondy hlásil k marxismu, který by mohl být v undergroundovém prostředí synonymem pro směšnost, nebyl dogmatik ani sektář (např. levicové opoziční intelektuály I. Svitákem počínaje a Z. Mlynářem konče, kteří mu zdánlivě mohli být ideově blízcí, Bondy ve své Sklepní práci (1972/73) označil za "morální pomyje" a "intelektuální splašky"). S Bondym bylo možno mluvit o čemkoli a ke všemu přistupoval s veškerým nasazením a zaujetím bez ohledu na věk, pohlaví, náboženské přesvědčení či politickou orientaci "diskutované věci".
Bondyho zjev v českém prostředí je osvěžující především v tom, že ačkoli se jeho texty hemží vulgarismy, Bondy sám je přímo opakem vulgárnosti - myšlenkové hrubosti, jednoduchosti a jednostrannosti, která je tolik rozšířena mezi tuzemskou intelektuální obcí. Bondy je všechno jiné, jen ne šťoural, analytik, rozpitvávač. Ačkoli je schopen psát o těch nejintimnějších věcech člověka, přesto je mu intimita věcí posvátnou a naopak u něj nabývá jakési transcendentní polohy. Takováto "aristokratičnost ducha" je více než vzácná.

Bondyho kříž
Bondy byl natolik soustředěn na svět umění a myšlenek, že všechno ostatní bylo pro něj přítěží, kterou je možno se zabývat jen s tím největším sebezapřením. Toto absolutní soustředění na jeden aspekt lidské existence, které vše ostatní pomíjí a které tak dobře známe ze života mnoha výjimečných duchů, u Bondyho mimo jiné zapříčinil to, že se několikrát stal spolupracovníkem tajné policie (StB s ním spolupráci přerušila např. z důvodu, že byl Bondy hospitalizován na psychiatrii, aby jej opět později "zlanařila"). Ačkoli Bondy komunistický establishment nenáviděl, jeho anabázi s StB zapříčinila (pomineme-li jeho psychickou nevyrovnanost) zřejmě skutečnost, že se státní mašinerie bál jako čert kříže. Ostatně bylo veřejným tajemstvím, že Bondy na StB vždy vyžvaní i to, co neví, a nikdo soudný jej také do žádných politických záležitostí nezatahoval.

Egon Bondy versus Zbyněk Fišer
Na obranu Bondyho ve věci jeho selhávání v občanském životě lze snad říci to, že se tohoto života vědomě odříkal, nechtěl s ním mít absolutně nic společného, záměrně ze sebe udělal "invalidního důchodce", člověka žijícího na periferii, a žádal jen, aby tento svět nechal stejně tak na pokoji jeho. Ovšem v reálném světě, mimo klášterní zdi, je něco podobného těžké a takřka nemožné v totalitním režimu, který společenskou angažovanost vyžaduje a nespolupracující jedince trestá. V oblasti, s kterou se Bondy identifikoval, přes kterou udržoval svůj kontakt s vnějším světem, kde se cítil být "legalizován" jako člověk, v oblasti, která byla jeho výsostnou doménou, kde byl "čitelný" a kde se s ním bylo možno konfrontovat, vést rozhovor, tedy v umění a poezii, neudělal nikdy kompromis nejen ve směru ke státní moci, ale ani co se týká jeho samého. Distancoval se od disentu, neprohlašoval se za "svědomí národa". Bondyho texty patří k tomu nejsvobodnějšímu a přitom konzistentnímu, co bylo v duchovní sféře druhé poloviny tohoto století v českých zemích vytvořeno. O co více byl Bondy, jak sám říká, posranější na StB, o to odvážnější texty pak napsal. ("V Čechách bude vždycky krásně, teď to vidím jasně." )

Petr Placák, Lidové noviny 2.3.2003
(přetištěno se souhlasem autora)