EGON BONDY - MY ŽIJEME V PRAZE…

EGON BONDY - My žijeme v Praze...
Guerilla records 2007

Jeden musí umřít, aby si zasloužil takovou poctu. Bondymu se to povedlo loni 9. dubna a Guerilla Records nějaký čas na to vyrukovali s tímto úchvatným balíčkem. Je nazvaný Egon Bondy - My žijeme v Praze a obsahuje CD s autorským přednesem, DVD se třemi undergroundovými snímky a booklet s podrobnostmi, fotkami a zasvěcenými kecy.

Je jasné, že tohle nemůže žádnému zájemci o dílo českého velikána chybět, podívejme se ale na obsah zevrubněji. Cédéčko s autorským přednesem začíná jedním z mistrových zásadních děl. Zbytky eposu psal asi natřikrát od začátku padesátých, přičemž výsledky jeho práce dvakrát zničila Státní bezpečnost. Přestože fragmentárnost v tomto případě skvěle sedí, nemusíme nutně tajné pány považovat za spoluautory. Sami by asi rádi zůstali bezejmenní.

Zajímavé je poslouchat Bondyho umný přednes, který svou dikcí trochu připomíná hvězdy meziválečných filmů. Na Oldřicha Nového však - naštěstí - nemá. Slyšet Bondyho recitovat „Čechy připomínají mi nočník nejspíše..." anebo „Hovno-litanii" („Po tramvajích, po Národním divadle...) stojí za to. Další audio položkou, spadající svým vznikem ještě do 50. let, je úryvek z delší poémy Nesmrtelná dívka.

Potom už se posluchač přenese o dvě desetiletí dopředu a vychutná si básně ze sbírky The Plastic People Of The Universe. Tato nahrávka, jak informuje textová příloha, byla pořízena na Hrádečku - chatě Václava Havla, která tehdy byla jakousi neoficiální ambasádou disentu. Cédéčko uzavírá pět kousků pocházejících z různých sbírek a také při různých příležitostech zaznamenaných. Za nahrávky můžeme být vděčni pánům Machovcovi a Mazalovi, kteří vybrakovali své archivy a také samizdatové knihovně Libri Prohibiti.

Druhý disk s DVD stopou nabízí tři filmy postupně rostoucí délky i zajímavosti. První snímek, devítiminutový záznam nazvaný Klukovice 1974, přináší vlastně jen obrazovou reportáž z autorova čtení Invalidních sourozenců. Tehdy byl underground ještě veselým ghettem, takže se není co divit, když kamera pozorně snímá tváře všech zúčastněných. Z tohoto hlediska si lze představit, že by se tento Ságlův film dobře hodil i estébákům. V sedmdesátém čtvrtém však represe nejspíš ještě nebyla tak zdrcující jako o pár let později.

Druhý dokument Židovský hřbitov vznikal v režii Tomáše Mazala v orwellovském roce 1984. Tohle je něco speciálního. Záběry ze starého židovského hřbitova lze považovat za filmovou báseň. Šestnáct minut pohledů na rozpadající se hroby doprovází mistrův komentář. Působí trochu improvizovaně, ale kdoví jak to bylo. I tady se ukazuje nakolik je Bondyho hlasový projev nezaměnitelný.

Třetí snímek je při sedmdesáti pěti minutách délky už regulérním „celovečerákem", a tomu odpovídá i jeho obsah. Jmenuje se podle mistrovy klasické básně My žijeme v Praze, ale soustředí se spíš na život samotného Bondyho. Ten byl tvůrci snímán na různých oblíbených místech svého města. Vidíme ho sedět před hospodou v Petřinách, kde v sedmdesátých napsal pár fláků, vidíme ho na Nerudovce v doprovodu jeho lásky Julie, ukáže nám svůj byt v téže ulici nebo i své intelektuálně vysportované tělo při sprchování na podolském koupališti. Cestou taky sem tam potká své známé. Nejčastěji Vincenta Veneru (Na jaké orbitě se ten chlápek pohybuje dneska?) a básníka Františka Pánka, ale například taky kritika a svého souseda Jana Lopatku. Většina ostatních byla tehdy buď v emigraci, nebo v kriminále. Ano, Bondy tady skutečně působí jako „undergroundová superstar" a náramně si to užívá.

Booklet obsahuje biografický úvod z pera bondyologa Martina Machovce, poznámky k jednotlivým filmům, které nevynechávají bizarní příběhy charakteristické pro dobu jejich vzniku. Slova k dokumentu Jana Ságla napsal znovu Machovec. Vše je doplněno článkem Petra Placáka převzatým z Lidových novin. Úprava je nerušivá. Jako milý bonus obsahuje textová příloha několik vzácně publikovaných fotografií. Zbývá otázka, zda by si podobnou poctu nezasloužili i další podzemní klasici. Dokumentů například o takovém Magoru Jirousovi je taky dost. Ty, o kterých vím, vesměs patří České televizi. Proč čekat na smrt?

val.k

Instinkt 48/2007

Bondy recitující i pijící

„Nikdo o mě neví, že jsem marxist levý," prozpěvovával si v dávných  padesátých letech filozof a básník Zbyněk Fišer, známější pod přezdívkou Egon Bondy - to bylo ještě v dobách, kdy společně s Bohumilem Hrabalem a výtvarníkem Vladimírem Boudníkem (o jeho osudu psal Instinkt nedávno) provozovali všemožná alotria, kromě hojného navštěvování hostinců  také vydatně tvořili. Bondy se stal průkopníkem vlastního směru totálního realismu - syrového pohledu na realitu 50. let. Bondy, který v dubnu zemřel, byl výtečným básníkem, což  je krásně slyšet z dvojalba My žijeme v Praze..., na němž čte své verše i úryvek z románu Invalidní sourozenci. Jeho texty se nám nemusí nutně líbit, Bondy neopěvuje kvetoucí louky ani západy slunce, jedno se mu ale upřít nedá: málokdo tak věrně popsal ono šedivé bezčasí reálného socialismu.  Druhý disk nabízí tři filmové dokumenty - předčítajícího Bondyho, hlavně ale dva filmy Tomáše Mazala z let 1984 až 1985, představující Egona Bondyho v různých pražských prostředích, přim psaní filozofických pojednání i pití piva. Je to výtečný dokument, výpověď, celé album zároveň znovu připomíná dobu minulou. Což v době koketování s komunisty rozhodně neškodí...

Josef Rauvolf

DIVADELNÍ NOVINY 18/31.10.2007

Usednout Stalinovi na hlavu mě nesmrtelně láká

Egon Bondy alias Zbyněk Fišer (1930-2007) je figura, která se již za života stala legendou. Obdivován a milován undergroundem, odsuzován a nenáviděn milovníky řádu a jednoduchých řešení. Ať už před listopadem či po něm. Po celý život kontroverzní postava - filosof, básník, excentrik, blázen, podivín. Můj nejlepší žák, erudovaný, schopný do hloubky porozumět tématu, analyzovat a domýšlet dávné i současné filosofické koncepty, největší intelekt, jaký jsem za svého života potkal, škoda, že se nevěnuje víc filosofii než těm pitomým básničkám, říkal mi o něm při našich setkáních v holešovických putykách v polovině osmdesátých let filosof Milan Machovec. Pomatený stařec, napsal o něm po jeho smrti Jan Rejžek. Po listopadu 89 byla většina jeho díla u nás vydaná, přesto zůstává v české kultuře nepohodlným outsiderem. Obdivovaným, a přesto odsouvaným na její okraj, ne-li až za něj. A mnoho na tom nezměnil ani bohulibý červnový projekt Národního divadla Bouda Bondy. Spíš ukázal, jak málo si s Bondym a jeho dílem víme rady.

Jak mluvil a jaký byl Egon Bondy se nyní můžeme aspoň zčásti dozvědět z CD a DVD Egon Bondy: My žijeme v Praze..., které ve formě dvojdisku vydalo nakladatelství Guerilla Records. Na hodinu a čtvrt dlouhém CD čte Bondy svou poezii z padesátých a sedmdesátých let. Jedná se o dobové nahrávky, jež pocházejí ze soukromých archivů jeho přátel Martina Machovce a Tomáše Mazala a z fondů Libri Prohibiti. Filmy zachycují v ilegálně pořízených amatérských nahrávkách Bondyho v sedmdesátých letech. Jako literáta, kterak čte své texty v klukovické hospodě na akci PPU, jako tanečníka, kterak tančí na hudbu PPU, a jako průvodce po různých koutech Prahy, kterak se vyznává z lásky k ní a jejím slavným literátům. Zvukové i filmové nahrávky vycházejí oficiálně poprvé.
Hned první text CD napoví, jak moc se od své doby, v tomto případě raných padesátých let, Bondy-básník i Bondy-člověk vždy odlišoval: Čechy připomínají mi nočník nejspíše / a uvažuji ve své patriotické pýše / že je z cibulkového porcelánu / na nějž i Masaryk chodil na stranu // Praha pak je v jeho přímém středu / přesnějc vysrat sám se nedovedu... Právě v té době napsal Pavel Kohout drama Zářijové noci a vydal sbírku budovatelské poezie Čas lásky a boje...
A v těchto intencích pak pokračuje každý text, každá nahrávka. Najdeme mezi nimi báseň z Bondyho nejradikálnějších (a nejslavnějších a obávám se, že vždy platných) - Pražský život:
Po tramvajích po Národním divadle i po mřížích hrobu Václavova / budu s tebou psáti sprostá slova /.../ vaše svoboda je pro mne ještě něco horšího než horror vacui / ať ji narudo či oranžovo lakují / já radši prstem kundy maluji /.../ Hovno vláda hovno demokracie a hovno svoboda / hovno skvělá hospodářská prosperita národa / hovno mír a hovno práce / hovno sranda bez legrace / hovno krása hovno umění / hovno peníze bez reformy či s ní / hovno láska hovno rodina / hovno domovy jimž kouká hypotéka z komína / hovno na ulici / hovno v tramvaji / hovno na nebi / i v pekle skryté potají / hovno v hlavě / v srdci / v kalhotách / hovno na košili / na přirození / i na botách / ... / hovno Marx a hovno papež hovno revoluce / hovno vaše víra hovno vaše pracovité ruce / hovno naděje dokonce všech hoven meta / hovno vlast a hovno vývoj světa / hovno budoucnost vás čeká hovno z pokroku / hovno kde domov můj / a hovno ty armádo otroků / s hovnem z hovna jste se narodili / v hovnu žijete až jste se uhovnili / pro hovno děláte / v hovnech milujete / od hovna k hovnu se váš život plete / hovno zbožnili jste / už jen ono je vaše víra / hovno to jediné co ve vašem světě neumírá / jen když máme Hovno / aspoň Hovínko...
Kdo zná Bondyho poesii, jistě nebude překvapen ani zaskočen. Nicméně v autentickém podání znějí jeho texty ještě o poznání jízlivěji, vtipněji a uhrančivěji. Bondy dokáže odlišit vážně míněné intimní pasáže od ironických a nadsazených. Má obrovský dar vtáhnout posluchače do svého, vždy, v každém okamžiku filosofujícího světa. Neustále zkoumá historii i současnost, nadčasovost i absolutní přítomnost. Zvláštní piskřivostí svého hlasu a křehkostí své tělesné schránky vábí a přitahuje posluchačovu pozornost, již neustále provokuje intelektuálními fórky, různými odvážně cílenými nadávkami, jedovatými šlehy na všechny strany. A pochopitelně košatým využíváním razantních slov, libým žonglováním s nedotknutelnými symboly a erotickými odkazy.
Po padesátých letech, po sbírce Zbytky eposu a úryvku z básně Nesmrtelná dívka přicházejí na CD undergroundová léta sedmdesátá. Bondy kamarádí s Plastic People of the Universe, účastňuje se jejich večírků (na nahrávkách je často slyšet smích Ivana Jirouse), jezdí k Havlovi. Právě z Hrádečku pochází další velký oddíl Bondym čtených básní (z 30. 9. 1976). Část Bondyho recitací pak můžeme sledovat „živě". První nahrávka na DVD - Klukovice 1974 (autor Jan Ságl) - totiž pochází z hospody Na Zavadilce v Klukovicích u Prahy, kde Bondy čte z tehdy zcela nových Invalidních sourozenců. Teprve po této „čtené zkoušce" byl text přepsán na stroji.
Ovšem ještě osobnější, intimnější a autorsky kreativnější jsou další dva filmové příspěvky, v podstatě eseje. Je neuvěřitelné, že vznikly a ještě neuvěřitelnější, že se zachovaly. První - Židovský hřbitov - natočil publicista, básník a editor Tomáš Mazal (známý mj. nedávno - v roce 2004 - vydanou biografií Spisovatel Bohumil Hrabal) v roce 1984. Bondy ve snímku provází diváka vinohradským židovským hřbitovem a vypráví o svém vztahu k tomuto místu, k osobnostem, které tam jsou pochované, a pochopitelně se nechává unášet k mnoha úvahám o historii, o Čechách, o životě a také o Praze.
V básni (na CD přednášené) z 12. 7. 1976 říká: Nejsem milovníkem této země / a tím méně tohoto národa / mám jenom rád Prahu / není to město veselé / snad kromě Malé Strany / ale jako by to bylo město ducha / jestli kdy sestoupí / bude to právě sem / na tyto smutné lidi / vyjde od Staré Školy a židovské Radnice / půjde kolem hospody u Malvazu přes Karlův most / a vystoupí opět na nebesa na Novém světě...
Právě Bondovu vyznání Praze je věnován z tohoto kompletu nejcennější, nejucelenější, kompozičně i režijně uzavřený dlouhometrážní dokumentární film (75:28 min) My žijeme v Praze... Natočili jej v letech 1984/85 Tomáš Mazal a Pablo de Sax (kurátor a editor Pavel Veselý). O jeho vzniku a peripetiích uvádění podrobně píší v obsažném bookletu. Je to pitoreskní čtení. Jako film sám. Bondy pouští diváka do svého soukromí. Vidíme jej v jeho bytě v Nerudově ulici č. 51, jdeme s ním a jeho celoživotní partnerkou Julií dolů do města kolem - vesměs zavřených - obchodů a hospod do Malostranské kavárny. Zde se Bondy - již sám - potkává s excentrickým básníkem Vincentem Venerou a pokračuje dál. Přes Karlův most, kde se zase potkává s Fandou Pánkem. Tancují spolu... Ve filmu se mihne i Jan Lopatka, Vladimír Šmerda či Martin Machovec. Bondy však nechodí jen Malou Stranou a Starým Městem. Vydává se i na Petřiny, do svých oblíbených hospod IV. cenové kategorie a do zahradních restaurací na Hvězdě. Vtipně glosuje Prahu, její historii i současnost, dobu, svět a lidi kolem. Je to vyznání básníka a pamětníka srovnatelné třeba s procházkami Prahou s V. V. Štechem či Werichem, jak je zaznamenala televize v polovině 60. let. Ovšem jsou to procházky daleko osobnější, vtipnější, svobodnější. Zkrátka procházky s legendou, která o tom, že je a bude legendou, ví. Toulky s filosofem, básníkem, excentrikem, bláznem a podivínem. S originálem, který nás i Prahu přežije. Na život a smrt se vyser / tady leží Zbyněk Fišer

Vladimír Hulec

LIDOVÉ NOVINY 4.10.2007

Nechechtejte se mému hlasu

Záznamy autorských čtení a kniha Leden na vsi přibližují Egona Bondyho, básníka českého undergroundu

Půl roku po smrti Egona Bondyho pokračuje zveřejňování jeho díla pozoruhodným tempem.
Vedle knih z nakladatelství Akropolis (letos zatím dva svazky) jsou to čerstvě dva tituly: Torst teď po dvanácti letech znovu vydal knížku Leden na vsi a firma Guerilla Records přišla s kompletem CD a DVD, které poprvé představují nahrávky Bondyho tvorby v autorských interpretacích..................................................................................
Bondy zvukem a obrazem
Dvojalbum My žijeme v Praze... zahrnuje téměř vše, co se dochovalo ze záznamů Bondyho autorských čtení v sedmdesátých letech, a navíc tři ozvučené filmy z let 1974 a 1984. Egon Bondy jako básník nepředstupoval před publikum často. A když už přednášel, bylo to výhradně pro úzký okruh přátel. Je asi dobré připomenout, že až do roku 1990 Bondy žádnou knihu své poezie či prózy oficiálně nepublikoval; i v liberální atmosféře konce šedesátých let mu mohly vyjít pouze tři filozofické práce.
Téměř dvě třetiny pětasedmdesátiminutového CD zabírá Bondyho přednes poemy Zbytky eposu, vzniklé v letech 1953-1954. Sarkastické, ostře pointované verše, v nichž se vulgaritami rozhodně nešetří, podává autor skvěle - a zásluhu na tom má i jeho vysoký hlas. V krátkém úryvku z večírku na Hrádečku, zařazeném na závěr CD, se někdo Bondyho pisklavému hlasu posmívá a Bondy rozhořčeně protestuje: „Nesmíte se chechtat tomu, jak mluvím. Každej mluví nějak." Tady každopádně mluví tak, jak si to básně vyžadují - zcela v souladu s jejich bizarně provokativní podstatou. Básnická sbírka The Plastic People Of The Universe je v podstatě deníkem roku 1976; přednášená druhá část začala vznikat v dubnu 1976, krátce po zatčení undergroundových hudebníků, a byla dokončena v září (kdy se konal soud). Bondy ty básně plné bezmocného vzteku četl před publikem 30. září 1977 na Hrádečku, v předvečer Třetího festivalu druhé kultury; tehdy už byl čerstvě propuštěn i Ivan Martin Jirous, který dostal nejdelší trest.
Na DVD jsou tři filmy, přepsané z osmimilimetrových originálů: čtení novely Invalidní sourozenci (1974), zaznamenané Janem Ságlem, a dva dokumenty Tomáše Mazala, v nichž Bondy vystupuje jako průvodce a komentátor - jeden je o pražském Židovském hřbitově, druhý - který trvá celých 75 minut a dal teď celému dvojalbu název - mapuje místa, která se objevují v Bondyho pracích. Jak už bývá u podobných rekapitulačních počinů vydavatelství Guerilla Records dobrým zvykem, album je opatřeno pečlivou dokumentací, hutným životopisným heslem od Martina Machovce a důkladnými komentáři. Tomáš Mazal připomněl komplikované okolnosti natáčení filmů i jejich dodatečného ozvučování. Filmy samozřejmě mají do technické dokonalosti daleko, na působivosti jim to ale určitě neubírá.

Jaroslav Riedel