VLADIMÍR FRANZ - TRIPTYCH

SVĚT A DIVADLO 2/2008 - www.divadlo.cz/sad

ČEHO SI NAPŘ. KRITIK NEVŠIMNE A CO NENAPÍŠE aneb Hana Burešová o V. F.

Smrtí Pavla I. se završil jakýsi triptych mých inscenací v Městském divadle Brno, na kterých se jako hudební skladatel podílel Vladimír Franz. Při pražském uvedení „Pavla I.“ v listopadu 2007 jsme také pokřtili jeho nové CD, nazvané právě Triptych, obsahující valnou část hudby složené k inscenacím Znamení kříže, Amfitryon a Smrt Pavla I. Posluchač si musí všimnout, že ač jsou vybrané skladby původně inspirovány hrou či inscenací a vytvářeny takříkajíc na objednávku, mohou fungovat zcela samostatně. Zároveň však hudba funguje výborně právě jako scénická. K tomu je zapotřebí nejen talentu, ale i velkého souznění skladatele s dramatickou předlohou a zároveň srozumění s režisérem, případně s herci. A ovšem i naopak.

Pracovali jsme spolu již dvakrát předtím v Praze, ale brněnská spolupráce nám zatím „provozně“ vyhovovala nejlépe, protože mé zkoušení je tam vždy rozloženo na čas před prázdninami a po nich, kdy Vladimír není tak zavalen prací ve škole či jinde.

Pošlu mu vždy nejprve text a po nějaké době mu předestřu svou představu o budoucí inscenaci (na to bývá ideální májové odpo-ledne na naší chalupě, kde se Vladimír zajímá především o zahradní květenu). Snažím se všemožně pojmenovat představu stylu, nálady a funkce hudby v tom kterém místě hry, avšak Vladimír je nerad svazován a napíše si jen pár poznámek. Předem zná širší zázemí autora, sloh – nejen hudební – jeho doby, a má tudíž vždy dopředu nějakou svoji představu. Přesto jsou zřejmě mé výklady pro něj důležité, někdy si je poslechne radši, než by četl text. Občas je mu zadání záminkou složit něco, o čem už déle uvažoval (příkladně šest madrigalů souborně nazvaných Zářící noc na básně sv. Jana z Kříže, které jsem původně sice k Znamení kříže vůbec nepotřebovala, ale když už byly – tak pěkné – na světě, tři z nich jsem v inscenaci přece uplatnila a pro zveřejnění všech posléze udělala v Dlouhé scénické čtení z textů sv. Jana z Kříže). Chci-li po něm někdy jen „minimál“, nepochodím, stejně nakonec přinese košatou hudbu, protože Vladimír „minimálu“ ne snad není schopen, ale hluboce jím pohrdá. Má také nedůvěru k hereckému zpívání a úplné osypky z „amatérské svépomoci“, jak říká všem druhům hereckých hudebních či rytmicko-zvukových projevů v inscenaci. Dohodneme si datum předání nahrávky a on do té doby napíše a rozepíše noty (už dlouho skládá jen pro skutečné nástroje, ne pro studiové náhražky), dohlíží pak na nahrávání s orchestrem a s Ars Brunensis, případně sám nahraje něco na klavír či varhany a je posléze přítomen i poslední mixáži. Nikdy však nechodí na zkoušky (s výjimkou případů, kdy musí s herci nastudovat například voiceband, jako v Běsech), dokud se nepracuje s hudební nahrávkou. Zatímco skládá a nahrává, pracuji s herci, než se sestaví celá hra, kterou si poslední den před prázdninami (ještě bez hudby, kostýmů a dekorací) nechám natočit na video. Záznam mi totiž později usnadní výběr a rozvržení hudby a zvuků v inscenaci.

Když pak asi v půli léta Vladimír dodá CD se svou „hodinou hudby“, nastane dobrodružná chvíle poznávání: Bude se ta hudba hodit? Najdu klíč k jejímu správnému užití? Bude stačit, co je natočeno? Na první poslech je to vždy pěkná muzika, některá čísla jsou hned naprosto jasně použitelná, jiná zase – aspoň pro mě – k inscenaci nepředstavitelná, další jsou třeba překrásná, ale trvá, než člověk přijde na to, jak je, hergot, použít (viz případ madrigalů nebo taky ústřední skladby k Amfitryonu, která mi ve výsledku již dost složitý žánr inscenace rozšířila o melodram...). Ač léto láká k vodě, sedím tedy týden až deset dní nad textem s videem a CD přehrávačem a zkoumám, jak k sobě pasují situace a hudba, zapisuji si časy, možnosti střihů a kombinací jednotlivých čísel. Obvykle najdu víc hudebních variant k jedné situaci a pak těžce i s pomocí Štěpána O. zvažuju, které dát přednost, mnohdy se rozhodnu až později s Vladimírem při zkoušce v divadle. Jiná potíž je, že mi taky ale vždy ještě nějaká hudba či zvuky chybí. Tehdy Vladimír přinese něco ze svého bohatého archivu (dbáme ovšem, aby takto dodaná hudba nebyla nikdy předtím použita), spíše však to, co chybí, „dovyrobíme“ z výchozího materiálu až po 20. srpnu na počítači v divadle. A to již je fáze „nasazování“ hudby, což je zkouška výdrže pro všechny zúčastněné. Nejprve jsme se zvukařem a Vladimírem (i s jeho neodmyslitelným psem Ondřejem) zavřeni až deset hodin denně ve studiu, kde vyrábíme – to jest řadíme hudební sekvence za sebou, střiháme, mixujeme a jinak upravujeme – a večer (s dalším zvukařem) zkoušíme připravenou hudbu sesadit s herci. Následující den pak opravujeme, eliminujeme a připravujeme další porci, kterou zase večer vyzkoušíme s herci a tak to jde tři až pět dní, po nichž už může Vladimír odjet (nutně musí instalovat nějakou výstavu, namalovat obraz nebo si ještě projít pár krásných míst Čech či Moravy, která on takřka všechna nepochopitelně podrobně zná), aby přijel až na premiéru. Opravy a dodělávky hudby a zvuků jsou sice na denním pořádku až do premiéry, ale jsou čím dál drobnější a vejdou se už mezi ranní a večerní zkoušku. Většinou inscenaci hudbou zpočátku přecpeme, když konečně vidím celek, ubírám. Ale to již jsme mezitím vpluli nepozorovaně do hlavních zkoušek, dolaďují se zvuky, světla, kostýmy etc., zkrátka, slovy Terry Pratchetta, „mnozí efektové“ – a ovšem sami herci a rytmus a nálada inscenace...

Na počátku naší spolupráce na „Pavlu I.“ nás Vladimír úpěnlivě nabádal, abychom text krátili co možná nejvíc ve prospěch hudby. Přitom už ví, že hudba se stává v mých inscenacích často rovnocenným spoluhráčem herců, a když mě inspiruje, neodolám uplatnit ji v maximální možné míře. Sebelepší slova sice plně nemohou vyjádřit emoce, ale přece jen zůstávají základním stavebním kamenem činohry (kterou možná právě proto Vladimír nenávidí, jak přiznává). Vyměnili jsme si na to téma pár esemesek ve tvaru: „Vladimíre, vždyť mě znáš, neboj se, jistě tam bude hudby dost, ale nezapomínej, že to není balet, je to mimo jiné i trochu konverzačka, trochu detektivka, politická hra...!“ – „Ty nezapomínej, že slova jsou jen make-up inscenace, hudba je její astrální tělo, niterná tkáň! vf“ A z tohoto přesvědčení V.F. asi nikdy nesleví.

Hana Burešová