Pavel Zajíček : Hudba nebo psaní, to jsou jenom obtisky...

Pavel Zajíček : Hudba nebo psaní, to jsou jenom obtisky....


Člověk v sobě nese úzkost, která je různě rozpínavá. Tu a tam je zaznamenatelná, tu a tam ne. Tu a tam je celá bytost úzkostí. Pokud jde o to neco měnit, já nemám "alternativu", jak by svět měl vypadat jinak. Spíš se stahovat do koutu. Já mám v sobě spíš potřebu, i když se to možná tu a tam nezdá, skutečné nenápadnosti. Až takový "neviditelnosti"! To jsou ale nedosažitelný věci.

Pavel Z. v rozhovoru pro Vokno 1993       

Při rozhovoru, kterej je později publikovanej, existují dvě úskalí: první je, že člověk toho nažvaní moc. A druhý, že člověk neřekne vůbec nic. Potom je ještě stereotyp otázek a odpovědí, otázek, odpovědí... prázdnota. Protože jsem ale slíbil, že to pro tebe udělám, můžeš se teda ptát a já ti budu odsekávat. Nebudu se vzdalovat od svejch vnitřních zásad, to znamená, že ti nebudu odpovídat na otázky jak žiju, nebudu příliš popisovat místa, kde žiju nebo kde jsem žil, jistý věci jsou pro mě příliš obnažující a držím je v sobě. Používám je třeba ve svým psaní, ale ne při rozhovoru, kterej se potom objeví na nějakejch stránkách. Zřejmě jsem toho dost prožil, prošel jsem světem, ale nechci se dělat nějak zajímavým, protože to bylo v podstatě strašně obyčejný. Je samozřejmě dobře, že tohle vydáváte, protože se domnívám, že čím větší barvitost mezi lidma, tím zajímavější může být bytí v tomto světě a vůbec svět samotnej. Důležitý pro mě je, aby si lidi navzájem nechávali prostor, aby se netlačili, nenutili do stejnýho vidění, vnímání, myšlení, neboť pouze skrze vzájemnej prostor, kterej je víceméně v každým jedinci nedotknutelnej, vzniká - či může vzniknout - mnoho různejch věcí, který nejenom, že mají právo na svou existenci, ale touto existencí člověka obohacujou. Kdybych se obrátil nazpět a dal dohromady lidi, s kterými jsem se přátelil či stýkal, tak jsou mezi nimi takový rozdílnosti, že kdyby se navzájem potkali v jedný místnosti, tak by se buď vůbec nedorozuměli, nebo by taky mohlo dojít k fyzickýmu konfliktu - natolik byli různí. Jsem pro otevřenost, i když ani nevím, co otevřenost je - u mě to znamená věcný boj s tím, že příliš neukončuju, ale nechávám věci otevřené. Dále mě napadá, že člověk by si neměl příliš myslet: ať o tom, co je, co žije nebo co dělá. Vždy mi dělalo veliký problémy rozlišovat mezi termíny dobrý a špatný, popřípadě správný... Vždycky mě to nahánělo hrůzu, husí kůži... Takže jestli se chceš něco dozvědět, což se zřejmě nedozvíš, ptej se....

Chceš se vracet do minulosti?

Samozřejmě že ne, i když jakákoliv přítomnost je vlastně kontinuitou toho minulýho, toho prožitýho...

Jak ti bylo, když jsi v roce 1980 odjížděl?

Velice dobře. Byl to bod totální změny, byl to krok do neznámýho, bylo to obnažení se. Byl to zárověn počátek jakýhosi života na cestě. Vybíral jsem si vždy z divadla světa to, co mi něco dávalo, co mě obohacovalo. To nepříjemný, co člověk musel prožít, jsem ukládal do zapomnění a příliš si toho nevšímal.

I když jsi vpadnul nepřipravený do jiného, cizího světa?

Jakej cizí svět? Cize jsem se cejtil především tady. Od svýho narození. Ze svejch zkušeností, chození do školy, ze všech těch lží, přetvářek, který člověka obklopovaly. Ten svět, do kterýho jsem vstoupil, byl naopak naprosto otevřenej a člověk se musel všemu učit od počátku. Učit se jazyku, učit se poznávání lidí, učit se způsobu života, učit se naslouchat. Učit se tichu, protože člověk nesmí příliš křičet, to nikoho nezajímá. A mne ten stav clověka bezejmennýho či bez minulosti naprosto vyhovoval. Život jako hra plná dobrodružství, proměny, příběhů. Cosi, co není definitivní, cosi, co je nedefinovatelný, cosi co je otevřený. A to mně bylo vždycky velice blízký...

Co jsi dělal v tý samotě?

Nevím o jaký samotě mluvíš. Svět, v kterým jsem žil, byl plnej lidí, plnej barev. Pokud už ses dotknul tý samoty, ta potřeba samoty u mě je, ale ta je zřejmě u každýho. Je to zkrátka potřeba bejt sám a zpracovávat si věci. Tu potřebu mám především když na něčem dělám, anebo taky když na ničem nedělám.

Používáš něco, co vzniklo tehdy a tam taky teď a tady?

Část toho, co jsem napsal v New Yorku bylo použito v knize „Kniha Měst“, ovšem já jsem celej ten text zkrátil asi na třetinu, což teď vidím jako omyl, ale už to tak bylo uděláno, takže je to stejně úplně jedno....

A "D." z Knihy měst - to je "P.Z."?

Ne! To může být kdokoli, je to vlastně takový chodec. Jsou to samozřejmě moje oči, který to viděj, který odchytávaj ty fragmenty, ale je to různě zkreslovaný, některý pohledy jsou víceméně několik kroků ode mě.... Původně, když jsem to dával dohromady, jsem myslel na svého přítele Davida Němce a představoval jsem si ho v různých situacích. Ale jak jsem řekl, ten "D" může být kdokoli, je to vymyšlená postavička.

Jak vzniká hudba, kterou provozuješ, kde se berou ty nápady...

To je hromada otázek najednou, který na mě vrháš. Já k tomu můžu říct pouze to, že jak vzniká hudba, kterou děláme jako Dg 307 nevím, nedokážu vysvětlit vznik týhle hudby. Nápady jsou stejně tak nepopsatelný, že cokoliv bych řekl, stejně by to bylo jinak. V podstatě jde o to, že jsem něco nepatrnýho dělal, takže tohle všechno vyplývá nějak zřejmě z toho, že byl vhodnej čas, došlo k setkání s vhodnejma lidma. A hudba mě zajímá, i když vlastně mě nejvíc zajímá to nedělání hudby, ta provokace někde uvnitř.

Proč jsi nechal žít název Dg 307?

Oživení Dg 307 nevzniklo vlastně jako oživení, ale jako takovej nápad s Mejlou v roce 1991, kdy jsme si řekli, že po těch mnoha letech, kdy jsme spolecně nic neudělali, něco vymyslíme. Název jsme ponechali a vlastně to nemá žádný vysvětlení z vnějšku, je to takový, jaký to je. Nějak jsem o tom nepřemejšlel, prostě to zůstalo.

To mluvíme o projektu, který byl zachycen na desce Uměle ochuceno...

O tom jsme už mluvili, o tom koketování s myšlenkou něco udělat, takže v dosti hektickým několikadenním souznění - aspoň tak to vidím nazpět - se nám to povedlo. Myslím, že můžu bejt spokojenej. Dopad věcí, o kterejch človek ani neví, kam se dostávaj, to je když je někdo aspoň trošku osloven. Smysl toho všeho je vlastně oslovení, protože speciálně v týhle době by to mělo doléhat. Nemá smysl si změť těch zvuků pouštět v místnosti sám pro sebe. Myslím, že pár lidí to potešilo, což je vždy důležitý a mnohdy dostačující.

Pak byla dlouhá pauza vyplněná vlastně vydáním archivních nahrávek dřevních Dg 307 z let 1973-75 a trilogie Dar stínům, Pták utrženej ze řetězu a Torzo z přelomu roku 1979/80. Vyjadřoval ses k tomu nějak, dotýkalo se tě osobně "znovuzrození" těch historických projektů?

Osobně se mě to samozřejmě dotýkalo, pamatuju si, že jsem vlastně neměl příliš velkou chuť dávat to zpětně dohromady. Nahrávku z let 73/75, sebranou z těch různejch starejch pásku jsem dělal já, a trilogii v dřevěný krabici dělal Váňa Bierhanzl a David Němec, takže tam jsem z toho už jaksi vycouval. Zároveň jsem to párkrát pouštel různejm lidem, třeba v New Yorku, hlavně to první období 73/75, nehledě na technickou kvalitu, která pro mě není příliš důležitá, a někteří z nich, což byli většinou hudebníci, který se navíc nezasírali hledáním toho, jestli věci jsou čistý nebo nečistý, falešný nebo nefalešný, vyslovili jakýsi svoje potešení a obdiv z toho, že něco takovýho vznikalo tady v Praze v tehdejší době, kdy spousta z těch nápadů, který my jsme měli a dělali, se objevily jinde, třeba v Anglii, nebo ve Státech, ovšem později... Což vzhledem k izolaci a našteští naší neinformovanosti bylo dobrý, protože človek nepřijímal informace a dělal jenom sám sebe, vyjadřoval sám sebe - ale to se nemusí podařit vždy, je to velice individuální...

A venku jsi narazil na věci, které tě oslovily, které jsi cítil nějak podobně, jako svoje vlastní?

Vlastně každej den byl nějakým oslovením a nemuselo to být, jen co člověka zajímá, byly to třeba daleko obyčejnější situace, který ve mně zanechaly nezapomenutelný stopy a stavy, s kterejma jsem se plně identifikoval. Mě v tomto světě zajímá člověk, jeho přítomnost, jeho tvář, jeho myšlenky, jeho úsměv atd. Hudba nebo psaní, to jsou jenom obtisky, který jdou mnohdy kousek vedle tý skutečný cesty...

Ale přesto jsi hudbu dělal dál, po tříleté pauze přišla "samizdatová" kazeta s názvem "Tvář jako Boticelliho anděl",záznam koncertu z 1.11.1995.

Ano, dělal jsem dál a dělal jsem s novejma lidma a vlastně se to protáhlo až doteď....

Následovalo CD "Kniha psaná chaosem", které na rozdíl od té předchozí samizdatové epochy je po všech stránkách vyrovnanější...

Jestli je vyrovnané či není, to nemohu říct. Byla to zajímavá práce se všema zúčastněnejma, který tvořej Dg 307 a snad se to podařilo i dobře dokončit jakoby celek, i když ta úplná ucelenost se tam neozývá, jsou to vlastně takový rozsekaný písničky... Nahrávalo se všechno dohromady a většinou jsme pak použili ty první záznamy, se všema chybama, kdy občas zpomalíme, zrychlíme a podobně. Já to ovšem nevidím jako něco, co by mělo rušit. Osobně nejsem příliš velkým přívržencem dokonávání věcí do dokonalosti, protože mnohdy - opakuju, že mluvím za sebe - z toho cítím dosahování jakýsi sterility. Proto se domnívám, že je dobrý nahrávat i v místnosti, která má otevřený okna a chytaj se tam zvuky z ulice, vaření z kuchyně a tak. Věci, který se mě dotýkaly, tak pokud jsem v nich necítil jistou autenticitu - což pro mě znamená pravdivost - tak mohly být jakkoli dokonalý, ale nic mi neříkaly.

Mýlím se, když mi připadá, že hudba, kterou Dg 307 hrají slouží nejvíc jako papír, na který píšeš svoje texty?

To slyším dost často a stejně tak, jako slyším, že obojí - moje texty i moje hudba - jsou depresivní, což jsem nikdy dost nepochopil, proč je to takhle vnímaný. Především jsou to ty psaný věci: to co v nich je, je především autentickej prožitek, to znamená není to nic vymyšlenýho. Zrovna tak samozřejmě můžu ale říct, že všechno je tam vymyšlený, že celej svůj život jsem si vymyslel. Někdy bych rád, aby slova byly zrytmizovaný a aby hudba, nebo ty zvuky, tam jen tak doznívaly, jako ozvěny. Někdy bych chtěl, aby se tam ozývaly rušivý melodie, který se prostupujou. Něčeho z toho se člověk tu a tam dotkne, něčeho se nedotkne... Texty jsou tam stejně jenom tak, zrovna jako hudba je tam jenom tak. Někdy je to ve vzájemný vyrovnanosti a někdy ve vzájemný nevyrovnanosti...

Cejtíš něco při tom, když jsi na pódiu, před lidma?

To zní jako otázka pro nějakou pop hvězdu.... Především na ty pódia moc nelezu a lidi, před který jdeme, před kterýma vystupujeme, to je vždycky takový zvládnutelný množství. Nejsou to žádný anonymní sály, tolik lidí na nás nechodí. Někdy má člověk pocit, že dochází k jistýmu souznění, že prostě ty věci jakejsi smysl dávaj. Někdy bych se nejradši sebral a odešel, protože je to vlastně takový veliký obnažení se a pokud zjistíš, nebo pocejtíš, že je toho moc, tak bys toho nejradši nechal. Jsou ale situace, vystoupení, který jsou skutecně skvělý a nabíjej mě jistým velikým pocitem radosti. Že je to děláno a že to bylo uděláno. Jinak je to velice obnažující v tom, že jseš to ty, kdo to dělá, že za těma věcma si stojíš. Ale abych příliš nežvanil, jak sis jistě všim, hrajeme velice zřídka, tak to jen na vysvětlenou....

Asi by ti vadilo, kdybych se ptal na tebe....

Jako třeba kolik měřím? Měřím 189 cm. A vážím 80 kilo.

Hmmm, mě jde spíš o to, jestli se třeba tím vystupováním na veřejnosti, psaním, malováním nějak očištuješ, jestli je to jako nějaká terapie, nebo spíš živočišná potřeba....

Vstupuješ do mých nejintimnějších bludišt, takže o tom mluvit nebudu. Jenom bych poznamenal, že ty nejkrásnější chvíle jsem prožil a prožívám, když příliš nepoužívám rozum. To znamená, že ani nemám žádné vysvětlení pro to, proč. Nemám odpověd ani na to, jestli se tím vším očištuju nebo zaprasuju. Je to jistá forma hraní si jako díte, který si hraje a to v člověku probouzí vlastně takovou obyčejnou živočišnou chuť udělat krok dál... A tohle jde mimo jakýkoli společnosti, mimo jakýkoli jazyky, mimo jakýkoli hnutí tohoto světa.

U hudby je dopad na publikum v podstatě zhodnotitelný v tu danou chvíli, buď se koncert vydařil či nevydařil. Dá se o nějaké zpětné vazbě mluvit i v případě tvého psaní?

Nejdřív k tomu hraní: koncerty, to není žádný fotbalový utkání. Někdy je to falešný, někdy je to nefalešný, někdy je to rychlý, někdy je to pomalý, někdy je to mimo. K tomu psaní: psaní pro mě není žádný zrcadlo a pokud ano, tak pořádně rozbitý. Někdy cejtím, že jsem dotknul toho, čeho jsem se dotknout chtěl, jedním, dvěma, třema slovy. Někdy cejtím, že jen tak blábolím, že jsou to šílený kecy.

Ovlivňují tě nějací jiní autoři?

Ovlivnily mě fragmenty oprašovanejch myšlenek, ovlivnilo mě vědomí archetypu vyslovení. To první slovo. Ovlivnily mě lidský osudy, žitý až na doraz. Lidi žijící v jakýsi vnitřní věrnosti. Ovlivnili mě lidi, který byli schopný ve svejch ústech nést kámen skrze celej svůj život. Je to celá řada bezejmennejch i celá řada se jmény, ale ty nejsou vůbec důležitý.

Kam ses všude dostal na svý pouti?

Daleko. Až na špičku svýho nosu. Svět, kterým jsem prošel, bych ti dokázal popsat podle vůní, podle nepatrnejch detailů, podle lidskejch tváří. Ale nedokázal bych ho popsat jako celek, z toho všeho bych dokázal splácat jedno místo dohromady, který by se klidně vešlo do týhle místnosti. Nejsem turista, který se žene za nějakejma podivnejma atrakcema, za pozlátkem. Mnohdy jsem vstoupil do těch míst bez ničeho, možná znal pár lidí, ale moc se na ně neobracel. Poznával jsem to zespoda, vdechoval to město ze skal na pokraji lidí, z kanálu, chodil jsem po okrajích, protože si myslím, že esence míst je tam. Takže vše, co bych k tomu řekl, k tý svý každodennosti, kterou jsem vlastně žil všude, by nebylo příliš zajímavý. Takže ukončím tento rozhovor podobenstvím: Don Quijote osedlal svoji Rozinantu a vydává se na cestu krajem. Vše si začíná představovat. Toť vše.