BBP - TOLIK ŠTĚSTÍ

Na nové desce se, mimo dnes už čtrnáctičlenného podzemního orchestru, objeví i několik zajímavých hostů a jejich nástrojů. Na trubku zde bude ku slyšení ďábelský chlapík, vystupující pod jménem Krásnej Novej Joe, svým temným vokálem ozdobila cd Plastická Eva, a na kontrabas odehrál své Dushan Hanz. A k úplnosti dlužno dodati, že své drahé banjo stiskl a rozezněl a svých pěti minut slávy se tu překvapivě dočkal i V. V. A. Imperiální Paul. A věřte, že použití banja v těchto temných a hlubokých vodách je právě v tomto případě čímsi opravdu křehkým. O výtvarnou stránku tohoto hudebního počinu undergroundového orchestru BBP se tentokrát postaral sám pan Michal Cihlář, a tak už nezbývá než říci, že tentokráte je vskutku nač se těšit a to včetně obalu zmíněného hudebního skvostu.
Album "TOLIK ŠTĚSTÍ" obsahuje dvanáct údajně tanečních skladeb, které si nepochybně najdou cestu k vašemu srdci, a to ať už budete chtít či nikoli!

A ještě aktuální reportáž p.Kocábka Antonína z UNI 12/07:
O pozici a případném významu současného hudebního undergroundu by nejspíš klidně mohla vzniknout nějaká pěkná studentská seminární či diplomová práce. Šíře tohoto pojmu je ovšem bezbřehá, a pomineme-li fakt, že za underground jsou často považováni i ti, kteří se sami k němu vůbec nehlásí, stále tu máme onen stín legendy Plastic People Of The Universe, který se i za mnohými o dost mladšími následovateli vleče s lepkavostí letité mucholapky. Pro jedny cosi, co se přežilo, pro druhé životní názor.
Pražské početné těleso BBP si existuje ve svém světě již dvacet let a aktuálně z něj vystrkuje uši se svým dalším albem s ironickým titulem „Tolik štěstí“. „Nepřijde mi, že bychom byli slepě a zarytě undergroundoví“, říká zpěvák a leader Otto. „Mimo toho podzemí je tam i alternativa, punk a konec konců teď i reggae a brutální dechovka. Děláme výlety kamkoli a rozhodně nemám pocit, že bychom právě my byli svázaní nějakým těžce undergroundovým klišé. Proto raději než undergroundová kapela používám označení podzemní orchestr. Nicméně underground nás ovlivnil, hlásíme se k němu a patříme tam.“ Zmíněný orchestr tvoří aktuálně v plné sestavě čtrnáct lidí, důsledně ukrytých za pseudonymy, což dovoluje zpestřující personální i nástrojovou proměnlivost. Mimo to má tenhle soubor v sobě navíc zřejmě určitou magickou přitažlivost, kterou do své blízkosti přitahuje nejen na nekomerční scéně etablovaná jména – ne nadarmo s nimi často na pódiu hostuje třeba Mikoláš Chadima, jedním z kmotrů nové desky se stal architekt David Vávra (druhým byl „samozřejmě“ Ivan Martin Jirous) a obal aktuálního alba vytvořil ze svých linorytů výtvarník Michal Cihlář. Pánové a dámy neúnavně proplouvají dobou, jejich diskografie čítá už slušnou řadu oficiálně či na své vlastní značce RAT neoficiálně zrealizovaných titulů. K vidění byli skoro na všech podzemních festivalech, ale i oficiálních akcích pořádaných sdružením Unijazz. Stejně jako krůček po krůčku stoupají po schodech respektu v rámci scény na které se pohybují, stejně tak jsou mnohým jiným černou noční můrou a nepříjemnou připomínkou, že svět není tak jednobarevný, jak by si možná přáli. „Dříve se téměř nic nemohlo kvůli socialistickému zřízení a jeho fízlům, a dnes je pro změnu problém dělat cokoli kvůli prachům. Tady rozhodně není zvykem, dávat peníze na něco, co je pro masu nepřijatelné. A to lze použít nejen na nezávislou hudební scénu. Stačí, že ti lidé jsou divní a vypadají jinak. A i když je to o něco lepší, než za komunistů, tak to lidi v sobě mají zakořeněný pořád. Myslím, že nám to tady ještě dlouho vydrží“
Hudba a hlavně texty se tu rády stylizují do temných poloh, což v sobě mnohdy naopak skrývá opačná vyznění. Černý humor jako obranná taktika k přežití? Jsme v Čechách.. Kamufláž realitou. Ale hudba sama se mi nejeví tím nejdůležitějším. S BBP můžete totiž lehce nabýt dojmu, že se zastavil čas. Na jejich koncertech i akcích jimi pořádaných, snadno uvíznete v onom veselém ghettu, jak ho kdysi v sedmdesátých letech popisovali mnozí slavní. „Je to jeden z malých ostrůvků svobody ducha, který nám pokrytecká a ekonomicky myslící společnost naštěstí ještě nedokázala vzít. Ale ten ostrůvek je čím dál menší a jednou ho to moře pohřbí celý“, komentuje to Otto. Jsem si jist, že BBP k tomu budou vyhrávat do tance.

Antonín Kocábek

Tak tedy stručně. Snažíme se dělat jinou muziku, než je v kraji zvykem.Tím, že jsme si vybrali právě tenhle směr, musíme počítat s tím, že davy našich fanoušků haly nezboří. Ale to nám celkem dost vyhovuje. Alespoň máš jasno v tom, že tě nebude nějakej ambiciózní manažer cpát do debilních pořadů a nebo nutit hrát na debilních akcích.

Zkus pro neznalé představit váš široký ansamble. Máte mezi sebou i profesionální muzikanty.

Jo, je nás v týhle divný kapele poměrně hodně. V BBP hrají školení muzikanti, jako třeba slečna violistka. Pak jsou tam ale i naprostí hudební analfabeti, jako třeba já. Klarinetistu dobře vyškolily pohřby, tubista hraje u Kmochů, bubeník se vyučil sám, kytarista Hux M.J. rovněž. Já říkám, že obklopen hudebníky ukazuju správný směr.

Také máte novou posilu, kytaristu Big Johna. Vypadá to, že se jeho kytarový styl nachází spíše v těch bluesových polohách. Jak to jde dohromady a přineslo to něco nového do charakteristického potemnělého zvuku kapely?

Jo, to je ten velikej chlapík a svou přezdívku si vybral sám podle jednoho typu vibrátorů, i když o tom asi neví. Big John hrál s naší spřátelenou kapelou Všude pozdě a my jsme si ho půjčovali na záskok, když Hux Jiřičný nemohl. Nakonec se k nám přidal. Big John je skutečně nenahraditelnej v těch bluesových polohách, ale do rychlých rytmických věcí ho stále ještě musíme malinko nutit.

BBP funguje už poměrně dlouho. Pořád vám to klape?

Hrajeme více než 20 let. Kapela stojí hodně času a při tom množství lidí to nejde dělat už jen jako zábava. Když koordinuješ skupinu až 14 lidí, je to záležitost na plný úvazek a bere ti to čas na vše ostatní, jako je třeba rodina, přítelkyně. To pak funguje docela spolehlivě. A lidi? Jsou fajn, ale někdy bychom se samou láskou pozabíjeli. Ale přes další rozdílné zájmy si po lidský stránce poměrně dost vyhovujeme a na tom ta kapela stojí. Prostě se máme rádi jako lidi. A díky tomu to taky může fungovat tak dlouho.

Než se dostaneme k připravované desce, chci se vrátit k pohřbu Valetolmana, který se konal na jaře na Proseku. Teď se ale chystáte k jeho exhumaci v synagoze Na Palmovce. Tak jak je to s tím nebožtíkem?

Máš pravdu. Kdysi jsme ale chtěli v synagoze udělat křest cd VALETOLMAN. Nevyšlo to. Tak jsme se ho tu rozhodli alespoň důstojně a definitivně pohřbít.

Dobrá, pusťme se tedy do nové desky. Co nám o připravované desce můžeš říct?

Po opusu Valetolman jsme se opět vrátili k písničkové formě. Na desce bude dvanáct skladeb a v počítačové stopě videoklip k úvodní CD4, který je very crazy. Písničky jsou poměrně dost pestré, což možná leckoho překvapí. A obal téhle desky dělal Michal Cihlář, slovutný to linorytec.

…a deska nese název Tolik štěstí. Znamená to obrat v tvorbě BBP, dočkáme se pozitivně laděných písní?

Pod tím názvem si většina lidí asi představí okamžiky nečekané radosti a štěstí, tedy pokud se nejedná o BBP, samozřejmě. V případě nové desky to znamená téměř pravý opak, protože „tolik“ je jen vyjádření míry a i zatraceně málo štěstí se dá označit tímto pojmem. A tolik štěstí může bohužel být i urna naplněná lidským popelem. Tento název vzniknul letos. Asi žádná z našich desek není moc veselá, tak jsem hledal nějaký název, který není tak jednoznačný a bude vystihovat její obsah. Pak se stalo, co se stalo, tím myslím smutný konec našeho kytaristy a houslisty BBP No:6. Takže to zas taková prdel není.

Říkal jsi, že se dočkáme pestrých písní a opět zavála pochmurná nálada z těchto slov. Nechceš se pro jistotu zastavit u jednotlivých skladeb?

Pravda je, že mystérium života a smrti je téma, které mě zajímá asi víc než ostatní a je to cítit nejen v textech BBP, ale i v té muzice. Konkrétně ve skladbě No:6 je verš „Všichni jsme na cestě k jednomu konci a život tančí se smrtí v kruhu.“ Text té skladby vznikl v den, kdy kytarista a houslista Jarun Japavič opustil, pro nás všechny dost nečekaně, tenhle svět. A tahleta deska je i naším rozloučením s jedním z nás.

Přes to všechno si myslím, že je to od BBP nejpřístupnější deska, a to právě tím, jak je barevná. A nebojte se, na desce jsou i veselejší kusy, přestože tam některé z nich vůbec být neměli. Teď mám na mysli dřevní Fízláckou polku se starším textem. Přemejšleli jsme, jestli ji na desku zařadit, ale ta skladba je čas od času pořád aktuální. Vyloženě taneční je píseň Řecký reggae, i když ten text taky není zrovna moc veselej. Hodně svižná skladba jsou Sny, děti měsíce, leč mezihra jest caveovsky křehká a něžná. Uši jsou věc věnovaná Václavu Havlovi a jeho téměř neznámé rozhlasové hře Anděl strážný. Oficiálně nikde nevydaná Máma z PVC je zase o tom, jak tuhle kdysi pěknou planetu připravujeme na konec její i náš. A jedinou už oficiálně vydanou písní na CD je Trpaslík. Tak proč znovu? V aranži s tubou a hobojem by byl hřích ho nenatočit. Bluesová záležitost New Orleans taky není moc veselá, stejně jako věci, který se právě tam před časem udály. A tenhle kus také celou desku uzavírá.

Kde bereš témata k tvorbě? Je smrt tvé téma?

Spíše je to o životě a smrti. Smrt by byla moc krátké téma. Jiří Suchý v jedné knížce napsal, že smrt je možná malé, roztomilé děvčátko v růžových šatičkách, a né stará kostnatá bába s kosou, které se celý svůj život bojíme. Smrt není jenom špatná. Je to druhá strana mince. Ty chceš ale asi slyšet takový ty umělecký kecy. Dobře, mám určité vnitřní potřeby a potřebuju je nějak vyslovit. Ty témata přicházejí samy. Už dorůstáme do věku, kdy přátelé ubývají. A tím víc tě to oslovuje a určitě o tom přemýšlíš výrazně víc, než dřív. Zvlášť, když tví kamarádi odcházej ve věku, kdy by ještě neměli a kdy pořád ještě měli hodně co říct. Já možná asi navenek působím jako poměrně veselej chlapík, ale vevnitř to tak úplně není.

Jak dlouho vznikala nová deska a kdo všechno se na ní podílel?

Desku jsme začali točit víc jak před rokem. Natočili jsme sedm skladeb s tím, že zbytek doděláme pěkně v klidu a časem. Ale nakonec to v klidu a časem moc neklaplo, protože jsme domluvili ve studiu nějaké termíny a pak už hořel čas jako koudel u prdele. Takže v létě 2006 byla natočená zhruba půlka věcí letos v tom samém čase i zbytek desky.

Jsme početná kapela, ale presto ještě zbývá dost nástrojů, které buď neovládáme, nebo máme a známe přátelé, kteří je ovládají lépe. A tak si tyhle kámoše zveme jak na živé hraní, tak i do studia. Na desce bude tudíž také několik hostů. Objeví se tam trubka, kterou divoce obsluhuje Krásnej Novej Joe (třeba se dopídíte, z jaké kapely jsme si jej vypůjčili), dále banjo, který nahrál současný manžel mé bývalé přítelkyně a ve třech věcech zahostuje na kontrabas jazzman Dushan Hanz. Občas si půjčujeme i vokál, a tak se na desce objeví ve dvou skladbách i hlas Plastické Evy. Prostě takový třešně na otráveném dortu.

Kde jste novou desku nahrávali?

Ve studiu 3bees, stejně jako celého VALETOLMANA a část naší první oficiální desky "... A V OČÍCH STÍNY NOCI". Lidi v 3bees jsou fakt příjemný a vládnou tam takový rodinný vztahy. A navíc, to, co z toho studia leze, je fakt dobrý! Kakaxa a Balko, s nimiž jsme míchali nahrávky, jsou neuvěřitelně schopní.

Můžeš říct o studiu 3bees také něco pro nezasvěcené? Zaměřují se nějakým směrem?

Mají široký záběr, nezaměřují se na konkrétní typ hudby. Točili třeba Petra Nikla, Mikoláše Chadimu, Pavla Zajíčka, Pod Černý vrch, Timudej a hafo jiné muziky. V podstatě koně z Lábusovy stáje a řada nezávislých bigbeatů. A Black Point s nimi také úzce spolupracuje.

A ještě by bylo dobré doplnit, na jakém labelu deska vyjde.

Tentokrát vyjde pouze pod hlavičkou Guerilla Records, a to na Lábusovo výslovné přání. Naše vydavatelství RAT, kde jsme vydávali předchozí desky, si ušetříme pro jiné tituly. Guerilla je pro mě vlajkovou lodí téhle scény a já si za tu práci Lábuse opravdu vážím, už proto, že to dělá pro radost a né pro prachy. Ty v tom akorát společně topíme. Prostě to není hajzl a svině a takového člověka je zkrátka radost potkat. Už jich není moc.

Kdy a kde bude křest nové desky?

25. listopadu ve Vagonu na Národní třídě a to za účasti Domácí kapely Honzy Brabce z PPU. A po letech se na to zase dost těším.

Kdo přijde novou desku pokřtít?

Dlouho jsem se zabýval touhle otázkou, kdo by to měl vlastně pokřtít. Nakonec jsem dospěl k závěru, že by kmotři musí být dva. Tím prvním byl architekt dobrého vkusu David Vávra a druhým kmotrem se stal Seifertovou cenou zasažený básník Ivan Martin Jirous. Přijde mi, že právě tihle dva lidé se měli potkat, a bylo príma, že se potkali právě na křtu téhle desky. Myslím si, že tihle dva pánové jsou dost zásadní postavy české kultury. Stojí sice na stejném břehu, ale přesto kousek od sebe a zatím k sobě ještě nedoputovali.

A kam s BBP poputují návštěvníci tohoto velkolepého křtu?

Nepochybně do horoucích pekel, ale slibuji, že se cestou dobře pobaví.

Pro koho je deska určená?

Pro Vás, drazí přátelé. Pro všechny věkové kategorie, živé i mrtvé. Hezká písnička si vždycky najde svou cestu k posluchači.

Každopádně si na desce smlsnou hlavně rádia, protože je plná tanečních věcí a očekáváme, že se díky tomu rapidně zvýší prodejnost a my začneme konečně používat vysoké bankovky místo toaletního papíru. Sice ještě nepřišel ten čas, kdy přestaneme hrát jenom za dobrý slovo a smradlavej benzín, ale cítím, že úspěch už je za dveřmi. Dost pevně zatlučenými, ale je tam.

Určitě k tomu přispěje i otištění rozhovoru v Uši a Vítr. Ale vážně, sice z ničeho nekoukaj žádný prachy, ale jsou, zaplať pánbůh, chvíle a věci, kdy to nevadí.. Dělá se kultura, na kterou se společnost tváří, že tu už dávno není a nebo by tu už dávno být neměla. Ale já jsem moc rád, že pořád ještě existuje svět, kde se všechno nedá koupit za špinavej niklák.

Tak hodně štěstí.

Převzato – v původním, nekráceném znění - s laskavým svolením Fida z podzemní revue UŠI A VÍTR. Díky. Viz www.sopel.freemusic.cz