BBP - TOLIK ŠTĚSTÍ

MUSICZONE 15.1.2008
Je až s podivem, jak starý český underground dokáže být pořád tak živým, svěžím, inspirujícím a nevyčpělým hnutím, ačkoli jeho počátky sahají až někde k 70.a 80.letům a mnohé postavy se v něm pohybují právě už od té doby. Mnohdy se proto nemění ani styl a přístup třeba k pořádání koncertů a festivalů téhle otevřené komunity. Stále tady máme spolky, které se plně hlásí k této kultuře, hudebně vycházejí z přibližně stejných stavebních základů, ale zároveň znějí krajně svěže a současně. Jednou z takových kapel je bezesporu BBP z Prahy, které label Guerilla Records vydal koncem loňského roku skvělé album "Tolik štěstí".
Kořeny BBP, jak lze možno vyčíst z webu kapely, sahají právě až někde do 80.let a kapela tehdy vznikla na troskách Plastic Peoples Of The Universe, kteří v té době přestávali zase jednou hrát. Tolik z historie. Jenže my máme dobu současnou. A BBP taky zatraceně současně znějí. Ano, BBP jsou "androši". Jenže! Ani věk, ani under kořeny téhle kapele nebrání, aby svou temnotu, ponory a zamýšlení se nad neradostnými stránkami života lidského nehrála krajně energicky a odvázaně. Z téhle lehce temné kapely stříká tolik energie a uvěřitelnosti, že by jí to mohla závidět nejedna rádoby tvrdá parta! A parádní při tom je, jakým způsobem toho BBP dosahují. Podzemní orchestr BBP je rafinovaný. A pestrý. Aniž by při tom ovšem deska "Tolik štěstí" zněla, jako když pejsek a kočička dělali dort.
Inu, přemýšliví muzikanti si mohou pestrost dovolit, aniž by zněla rušivě, či rádoby zajímavě. BBP si to může dovolit asi i pro nesmírně pestrou skladbu nástrojů jednotlivých členů, kde krom těch klasických bigbítových nechybí třeba ani klarinet, viola, flétna, saxofon, uslyšíte i klavír. Neboj se ovšem, že uslyšíš nějakou kakofonii. BBP jsou muzikanti natolik zkušení, aby věděli, do nálady které že písně sedne právě ta správná skupina nástrojového parku kapely.
Vedle potemnělého a místy ve středním tempu hraného (leč zároveň energického) bigbítu si tak kapela dovolí výlet do reggae, blues, šansonu i dalších vod, ba i variace (a vtipná) na polku se najde.
Velkou chybou by pak bylo neupozornit na skvělé texty! Ty má na starost, pokud se nepletu, výhradně frontman a zakladatel souboru Otto Kunert a já si nemohu nedovolit necitovat některé z nich. Ten pán je totiž básník! Básník nesmírně drsný, syrový, pravdivý i poetický a vtipný. Posuďte sami" "Okolo hřbitova truchlivá cesta, k patologii na kraji města........ Studené světlo na mrtvých tvářích, příběhů konce, nebo trest za hřích. A z lásky zbyly jen city holé, krvácí srdce na pitevním stole. Těžší je ale, víc než kdo tuší, namísto těla otevřít duši!!!" zpívá se například v rytmickém, flétnami protkaném songu "Patologie". A následující "Máma z PVC"? Promiňte punkáči, ale syrovější a drsnější sociálně-kritický text jsem ještě nečetl, a že jste jich už stvořili. Staré (nemyšleno zle) máničky vedou! "Chemický továrny, chemický ovzduší a stíny na plicích a taky na duši. Ženeme chemii do velkejch obrátek, těžko se vrací z té cesty nazpátek....... Matky jsou nemocný, děti se roděj dál, a hned po porodu, abys je zahrabal...." ...uff, dál už ne! A abychom byli pořádní, pojďme jen o kousek dál. Skoro šanson s příjemným klavírem, zvaný "Trpaslík". "Trpaslíka na kryse, kdo kdy viděl jet. A v komety obryse, spatřit hořet svět...... Trpaslíka na hřbetě krysy drží čas. A život běží hřebenem, jak tenký vlas."
Drazí lidé. Těch skvělých textů i songů je tam několik s malým překvapením na konci a taky s vysvětlením, jak lze pojem "Tolik štěstí" různě chápat. Smutné je, že album je pak věnováno také jako vzpomínka na jednoho z členů kapely, který předloni opustil náš svět. Jmenoval se Jára Jarun Japavič a pokud se na náš svět odněkud kouká, může být na své kolegy patřičně hrdý. BBP nahráli vůbec jedno z nejlepších a nejsilnějších alb, které jsem z loňské produkce vůbec slyšel! A že byl rok 2007 hodně silný, dámy a pánové! Píšu to občas na konci recenzí a tady opět nemohu jinak. Vykašlete se nyní na škatulky a na to, že BBP patří do "androšského" podsvětí. Pokud hledáte muziku i texty silné, otevřené a upřímně hrané od srdce, zde jsou! BBP - "Tolik štěstí". Vše navíc zabaleno v krásně udělaném digi packu.

Richard Kutěj

UNI 12/2007
Nový opus undegrorundových BBP nazvaný Tolik štěstí představuje skutečně vyzrálé dílko, které rozhodně přesahuje jejich dřívější „řízené plagiátorství“ PPU (i když i to bylo v mnohém inovativní). Základní esprit kapely sice zůstává stejný, ale práce s aranžemi je ještě vybroušenější. Obohacující jsou zejména prvky jazzu – a to neplatí pouze o vrcholné skladbě New Orleans s hostující trubkou Krásného Strojníka Joea. Nakolik je Řecké reggae skutečně reggae je skutečně diskutabilní, ale to vůbec nevadí, ba právě naopak. Řízná Fízlácká polka je pak věrné svému žánrovému zařazení a navíc je to dupárna, která má svůj autentický příběh a předatavuje filipiku věnovanou nevítaným návštěvníkůlm koncertů souboru. Jistě potěší i zařazení letitého megahitu Trpaslík, který dodnes dokazuje melodický potenciál těchto „smrtonošů“.

Ano texty jsou opět převážně procházkou urnovými háji všeho druhu a vzýváním existenciální marnosti pozemského bytí. Najdeme zde i ekologický špílec Máma z P.V.C., kde se strašidelný hlas Kunnerta St. Lebky krásně snoubí s éterickým vokálem Plastické Evy. Zároveň celková koncepce směřuje k jakési věčnosti a pokračování cesty slzavým údolím do životů po životě, ale to odhalíte až po „cageovské“ pauze…. Ale to je vlastně tak trochu tajemství, na které si musíte přijít sami. Nicméně Tolik štěstí krásně vystihují úvodní slova zmiňované tryzny za zaplavené americké město: „Tak ještě chvíli/před koncem světa/bylo by príma/slyšet jazz.“

Příjemnou třešinkou na smutečním dortu je videoklip, překvapivě k instrumentální skladbě CD4, který ovšem dokonale vyjadřuje poetiku ansámblu. A v neposlední řadě je pak potřeba vyzdvihnout výtvarné pojetí renomovaného umělce Michala Cihláře, který tuto krysí společnost dokázal vymalovat zcela dokonale v duchu svých proslavených zoologických studií.

Petr Slabý

FREEMUSIC 18.1.2008
BBP vyplňují na naší nezávislé rockové scéně zvláštní místo. Zcela plánovitě navazují na český underground, zejména The Plastic People of the Universe, během svého vývoje si však dokázali vytvořit svůj vlastní nezaměnitelný styl. Na rozdíl od většiny ostatních podobně orientovaných kapel pak svojí hudbou doslova žijí. Vše - od přípravy koncertů, pěstování vlastní image až po vypiplávání nahrávaných partů ve studiu do posledního detailu - dělají až neuvěřitelně pečlivě a v dobrém slova smyslu profesionálně.
Stejné je to i s jejich novým albem Tolik štěstí, na kterém se BBP oproti předešlé nahrávce Valetolman opět vracejí k písničkovému formátu. Navazují tak na desku A v očích stíny noci, ve srovnání s ní však pokročili o pěkných pár koňských délek kupředu. Jejich táhlé písně doprovázené temnými texty, pro něž jsou typické důrazně tepající basové figury a náhlé změny tempa, vyzrály do mnohem přesvědčivějšího tvaru. Již nezní tak upjatě, průzračnějšímu soundu o poznání pomohlo ještě pestřejší zastoupení melodických nástrojů jako piano, viola či saxofon, především však velmi pěkně znějících klarinetových partů. Osvěžující je určitě i zapojení hostů, především uhrančivého vokálu Evy Turnové (PPU) a energetické trubky v podání Pepy Hřebena z Krásných nových strojů.
Takřka všudypřítomným prvkem alba jsou motivy smrti, strachu a ohrožení. Oproti předchozím nahrávkám jakoby vymizel ironizující tón, tentokrát je vše vážnější a více znepokojující, což zdárně dokresluje i grafická (a velmi vydařená) podoba obalu. Nechybí však ani zlehčující prvek v podobě dechovkové legrácky Fízlácká polka a z lidových motivů poskládané protiskinheadské taškařice Ukřižujte, naopak svoji vyzrálost kapela potvrzuje jazz-bluesovou baladou New Orleans. Paradoxně nejpřesvědčivěji však přesto vyznívají starší kousky, takřka do dokonalosti dotažené legendární písně Trpaslík a Patologie.

Igor Nováček