EMAN E.T. - CO JE TO ZA LIDI?!

UNI 4/2008
Po tom, co se několik let různá vydavatelství (Black Point Music, Anne rec.) podrobně věnují mapování domácích hudebních archívů, snadno lze podlehnout dojmu, že vše důležité či zajímavé už na světlo vyplulo. Aktuálně vydaná vzpomínka na dávno u ledu uložený projekt Eman E.T., shromážděná na albu CO JE TO ZA LIDI? (Guerilla rec., 2008, 79:59) je důkazem, že se dají stále lovit perličky ze dna, a tak pouze dalším střípkem z mozaiky, která jen tak dokončená nebude.

Je zajímavé, jak původně sólový projekt Ludvíka „Emana" Kandla s odstupem let vyznívá vlastně krotce a neprovokativně. Na počátku devadesátých let, odkud je většina na desce zachyceného repertoáru, působil ovšem i vedle velké řady bizarností typu Sv.Vincent, jako úchylnost non plus ultra. Kdo měl to štěstí vidět Emana oděného do potrhaných dámských punčocháčů, omotaného hadicí od vysavače a obutého do jedné lyžařské boty, tak jak je vyfocen na obalu tohoto alba, asi jen tak nezapomene. To je ovšem jen slupka, která s odtupem času odpadá. Pod ní najdeme sice do prvoplánově působících říkanek zabalené, ale za to i na dnešek otevřené a trefné sociálně-kritické texty, platné zcela nadčasově. Obzvláště pak pro domácí, často panickým strachem z čehokoliv nepoznaného postiženou společnost. O nic méně zajímavý je i fakt, že přes technická omezení tohoto původně studiového projektu, se nemalé procento skladeb z dnešního úhlu pohledu nejvíc blíží hudební škatulce electronic body music, jejíž velký boom v té době právě probíhal.

V druhé polovině se pak nacházejí datem vzniku mladší nahrávky a celou kolekci uzavírá koncertní úryvek už zcela pódiové podoby regulérní kapely, kde coby baskytarista působil Mejla Hlavsa. Snadno tak lze vysledovat Kandlův hudební vývoj, od novovlnných úletů, hysterie a snahy šokovat, až k temným, skepticky neradostným polohám, které předznamenaly po letech bubnování v Hudbě Praha jeho dnešní účast v Plastic People Of The Universe. Přínosné ohlédnutí a rozhodně další červený puntík pro pana vydavatele.

Antonín Kocábek

Freemusic 05.04.

Někdejší bubeník Hudby Praha a současná rytmická opora Plastic People vydává u agilní lounské undergroundové značky Guerilla Records sólové album Co je to za lidi?!, které mapuje porevoluční tvorbu tohoto extravagantního hudebníka.
 Název projektu, vizuální i textová složka a někdejší způsob koncertní prezentace dává na srozuměnou, že je nutné se připravit na excentrickou show plnou pornografických obrazů a dekadentních kostýmů. Velmi trefně popisuje počátek zrodu repertoáru, jenž se objevuje na albu Co je to za lidi?!, sleevenote. Nechci ty z vás, kteří si album rozhodnou pořídit, okrást o poučné a zábavné čtení, ale v zásadě jde o to, že se Ludvík Kandl alias Eman nechal (mimo jiným) inspirovat porevolučním pornografickým boomem.
Větší část nahrávky, která byla nahrána v roce 1991, čerpá z lechtivých témat, která Kandl zpracoval s až odzbrojující upřímností. Můžete je brát jako samoúčelnou smršť vulgarit, provokaci či reflexi doby, je to na vás. Druhá část alba vznikala v letech lety 1994-1997 a textová témata mají mnohem širší záběr, oscilují od pranýřování maloměšťáckého pokrytectví, kritiku hololebého násilí až po černý nemocniční humor a S/M lyriku. Závěrečnou stopáž CD tvoří záznam koncertu z pražské Akropolis z 23.9. 1998, jehož se zúčastnil i Mejla Hlavsa, který s Kandlem a dalšími muzikanty po řadu let tvořil koncertní podobu projektu.
Hudebně se jedná o postkomunistickou představu o EBM (elektronické mašinky zapůjčil Dan Rodný z tehdy se rozjíždějící Vanessy) ovlivněnou postpunkovou a novovlnnou estetikou. Hodně z toho zní dnes vyčpěle a překonaně, ale najde se zde i řada nadčasových momentů, pro něž stojí za to si nahrávku pustit i dnes (kupříkladu bezmála hitový kousek Pubertální chlapec). Kandl, přestože nahrával převážnou část studiových hudebních partů, je především bubeník a proto zejména rytmická část alba je propracovaná a vytažená nad vše ostatní. Ne každému bude po chuti vulgarita a new wave škleb, ale upřímně řečeno - k pornografickým textům Kandlův hýkavě novovlnný, a kvazioperní projev jeho ženy Kateřiny, sedí.
Zmiňovaná druhá část alba se od dunivého EBM soundu částečně vzdaluje a přestože i zde se z elektroniky těží, příklon k undergroundu ovlivněného legendou PPU je zde zřejmý. Výsledek je tedy jakási kombinace obojího, přičemž závěrečná koncertní prezentace nepostrádá vysloveně rockové atributy jako je třeba kytarové sólo ve skladbě Sen.

Přes jisté výhrady se na svou dobu jednalo o pozoruhodnou hudbu, kterou se ale některým kapelám té doby podařilo dotáhnou přece jen dále (viz zmíněná Vanessa či Gun Dreams). Po textové stránce byl v minulosti ovšem málokdo tak přímý (pokud tedy pomineme otřesné projekty typu Pražská šunka, což je ovšem úplně jiný level, nebo v současnosti velice populárního knížete pornofolku Záviše). Kandl je bezesporu významnou postavou undergroundové scény a upřímně by mě zajímalo, jak by hudebně reagoval na tvář alternativní scény a současné společenské klima dnes. Třeba se ještě dočkáme.

Pavel FFF Sejfert