MILAN KNÍŽÁK - BROKEN TRACKS / ROZBITÉ STOPY

Polipet.cz, 28. 10. 2008
Svého času i současný exponent establishmentu Milan Knížák býval androšem. A možná jím stále zůstává někde v podzemí podzemí nebo v podzemí podzemí podzemí. Tam, kde je to už vlastně zase blízko k vrcholu.
Knížák ale nikdy nebyl úplně součástí té vlasaté pobožnůstkářské party. Byl jí spíše jednou ze zásadních inspirací, ba vzorem. Mladého kunsthistorika Jirouse si člen hnutí Fluxus a jeden z mála českých umělců, kteří se přímo a osobně účastnili soudobého avantgardního dění ve světě, jistě musel získat. Začínajícímu básníkovi Pavlu Zajíčkovi byl pak zcela nepochybně výrazným impulsem k diagnóze. Knížákova kapela Aktual, spojující brutálně neumětelský rock s avantgardními tendencemi, mu ukázala cestu. Kdysi, na samém začátku sedmdesátých, se Aktual dokonce sešli na jednom podiu s Plastikama. Ti si ale tehdy ještě hráli s psychedelií. Přestože byl budoucími androši uznáván a obdivován, Knížák se do veselého ghetta undergroundu nikdy zatáhnout nenechal. Nebyl ten typ. Ani tehdy, ani dnes. Umělec s jistým mezinárodním renomé prostě nechtěl zapadnout do hnoje normalizace. Ostatně, zaplést se s politikou své doby nechtěli ani ti vlasatci, jenže měli smůlu. Možná i proto, že jim chybělo ono renomé. Svět o nich, alespoň zpočátku, nevěděl a soudruzi s přehazovačkama na hlavách i v hlavách neměli pro jejich umělecké snažení pochopení.

Přítomný výběr Knížákových skladeb ale s Aktualem moc společného nemá. Jde vesměs o sólové pokusy s tzv. destruovanou hudbou. Kousky sebrané z poměrně dlouhého časového údobí (od začátku 60. let do začátku 90.), které pokrývá téměř celý život Knížáka jako umělce. Deska nazvaná Broken Tracks, proč to nevybalit hned, znovu potvrzuje to, že Knížák je člověk, jak se říká renesančního záběru a jeden z největších českých umělců minulého století, který snad ve všem, do čeho se na poli umění pustil, dosáhl podstatných a zajímavých výsledků. Když si Broken Tracks pustíte, nemusíte mít pocit, že se na nich nějak zvlášť podepsal čas, a pokud zněly aktuálně a soudobě v časech avantgardy, zní tak i o dvacet až třicet let později v časech turntablismu, elektroimprovisingu a různých volných manipulací. Připomíná to překvapivý úder. Vkládáte do přehrávače fosílii a z repráků se na vás vyřítí zcela oživlý tyranosaurus, na jehož resuscitaci se podílela spíše genetická manipulace, než staré alchymické postupy nebo meliésovské filmové triky.

K balíku hudby patří i booklet psaný samotným autorem, ve kterém vysvětluje okolnosti vzniku jednotlivých skladeb, jejich provedení a zaznamenání. Knížákova pověstná megalomanie zde místy nabývá takové intenzity, až to člověka někdy přinutí k hlasitému smíchu. Mě se to stalo u zmínky, že zpěvák Sting nazval nějaké své album stejně jako umělec, aniž by se ho zeptal.

A teď něco k hudbě. První, téměř osmnáctiminutový flák, zvaný Bossa Nova Suite, je čistý mash-up. Nebo snad hudební koláž? Už jenom ten orchestrální nástup rozdrcený vzápětí hip-hopovým rytmem vás přesvědčí, že to dýchá, a byla by škoda to uzavírat do trezorů uměleckých institucí. Sám Knížák říká, že v téhle skladbě použil úryvky různých svých starších kousků a ty jsou velmi pestré a šťavnaté. Dvojka se jmenuje Záznamník/Answering Machine. Název napovídá, jaký nástroj byl k jejímu vytvoření použitý. Kromě hlasů ze záznamníku ale slyšíme i táhlé plochy kláves, různé cinkání atd. Střední část alba tvoří záznam koncertu v Ballhausu v berlínském Kreuzbergu, který se uskutečnil v 92. roce. Podle slov autora jde o nahrávku z videokamery, ale zvuková intenzita záznamu rozděleného do dvou dlouhých částí (17:18 a 30:35) dává na nedostatečné ošetření nahrávky snadno zapomenout. Skladba tvořená podobně jako Bossa Nova Suite kombinací osvědčených autorových postupů – přehráváním destruovaných desek, pouštěním úryvků vlastních skladeb z magnetofonu, conradovsky táhlými plochami kláves a hřmotnými rytmy – se neztratí jak ve srovnání s tvorbou industrialistů, tak v souvislostech klasické avantgardy. Album doplňují dvě roztomilé písně. Ani ne dvouminutový Multisong je složený z nahrávek různých autorových písní přehrávaných najednou a všelijak přes sebe. Závěrečný Žlutej marťan pobaví hlavně výslovností německého sboru, který ulítle operetním způsobem pěje český text určený původně pro Aktual.
Booklet je k dispozici v českém originálu i anglickém překladu. Obsahuje navíc několik archivních fotografií a texty dvou písní: Koledy a Žlutýho marťana. Pěkně vypravená a zatraceně živoucí archiválie je pro milovníky hudebních zvláštností dobrou investicí. Poděkujme pouličním bojovníkům z Guerilla Records a přejme jim i sobě další podobné výškraby i v budoucnu.

val.k (www.diycore.net)

UNI 4/2008
Milan Knížák je kontroverzní. Myslí si, že nad něj není a nutně se mu musí dařit vše, na co sáhne. Kvůli tomu by se však neměly přehlížet jeho kvality, a to ani v oblasti hudby, kde byl také vizionářem. Jasně to ukazuje až nyní vydané album BROKEN TRACKS s nahrávkami z počátku 90. let, které zachycuje jeho zvukové koláže a práci se záměrně poškozenými gramofonovými deskami, jež pro něj nebyly jen výtvarným dílem, ale občas i zdrojem zvuku. Nijak se netajím, že jsem k albu přistupoval s rozpaky a obavami. Umocnil je ještě průvodní text. Knížák v něm upozorňuje, že dvě nejdelší nahrávky z roku 1992, dohromady třičtvrtěhodinový Ballhaus 1 a Ballhaus 2 pro dva gramofony, syntezátor a magnetofonové pásky, byly pořízeny amatérsky na videokameru a nepostihují ani zvukovou kvalitu kompozice a mají spíše dokumentární charakter. Není to na nich nijak patrné. Nejde však ani tak o zvukovou kvalitu. Ta sice v dnešní době hraje velkou roli, ale nejpodstatnější je samotné dílo. Broken Tracks ukazují, že Aktuál byl jen prvním pokusem na hudebním poli a dává zapomenout na nepovedené polodemo Navrhuju krysy, které potvrdilo, že písničky skutečně Knížák neumí a že při práci se syntezátory má asi podobný cit pro zvuk jako František Janeček.

Broken Tracks zachycují to, v čem je Knížák nejsilnější – v kolážích. Dokáže zajímavě skloubit útržky vážné hudby včetně operních partů s plochami syntezátorů, nejrůznějšími ruchy, vzkazy z telefonního záznamníku a třeba i tleskáním nebo zpěvem. Výsledné koláže ještě narušuje škrábavými zvuky, a to vše v reálném čase, jak ukazují právě oba Ballhausy. Varhanní rejstřík na začátku druhého je možná až příliš poplatný pompéznímu artrocku a bručení syntezátoru uprostřed mohlo být o dost kratší. Úvodní Bossa Nova Suite ukazuje, že si Knížák rozvleklost živého hraní uvědomuje. Studiová nahrávka má sice také přes čtvrt hodiny, skladba však sestává z několika odlišných vět. Pouze v úvodní části vadí zprofanované zvuky a rytmy jednoho z prvních malých samplerů, Casia SK 5, který předznamenal všechny ty dnes tak oblíbené Dr. Samply, Electriby a další groove mašinky. Musím ale ocenit práci s klopýtavým rytmem a přerývanými útržky předtočených pásků. Slabší je pouze zpívaná pasáž s pianem, v níž parodie na kýč sklouzává k banalitě skutečného kýče. Ani závěrečné záměrně falešné sborové miniatury Multipíseň a Žlutej Marťan, odkazující se k tvorbě Aktuálu, však nezmění nic na tom, že Broken Tracks lze řadit mezi koláže Nurse With Wound a vizionářský DJing Philipa Jecka, který se nedomnívá, že úkolem muže za gramofonem je vytvářet především hutný rytmus pro dav zpocených roštěnek, ale bere gramofon jako zdroj zvuku s nebývalými možnostmi. Knížák přitom ani jednoho z nich nenapodobuje. A pro pochybovače rovnou podotýkám, že podobně velkohubého Malcolma McLarena nechává daleko za sebou.

Alex Švamberk

RESPEKT 13/2008
Milan Knížák, dekonstruktér a destruktor

Marná sláva, na škvaření elpíček autogenem má ředitel NG talent Ředitel Národní galerie bývá dnes vnímán jako notně kontroverzní osoba. Dá se předpokládat, že provokativní pověst Knížákovi nikterak nevadí, část veřejné kritiky jistě ano. V diskusích se naštěstí pořád ještě daří oddělovat Knížáka-ředitele a Knížáka-tvůrce. Ať si o jeho společenském angažmá myslíme, co chceme, nové album jeho hudebních skladeb zase přináší cosi neotřelého, absurdně humorného, zároveň v čemsi hlubšího. A to i přesto, že deska Broken Tracks je nesourodý katalog autora, který posbíral fragmenty z minulosti.
Jsem světovým protagonistou
Když Knížák v roce 1964 začal destruovat gramofonové desky, těžko mohl tušit, že se tím zapíše do světových análů avantgardního dýdžejingu. Rozrušoval povrch gramodesek izolepou i autogenem, pohrával si s prvkem středové etikety, kterou rozšiřoval, nebo vychyloval. Kombinoval několik vinylů jako díly koláče, do elpíčka zaťal kus singlu. Výsledné objekty jsou vizuálně výrazné, působí jako komentář k popkulturnímu fenoménu gramodesky, která uchovává jednou vysoké hodnoty klasické hudby, podruhé hudbu bigbítových ikon. V Knížákově „broken music“ je zřetelný ironický odstup, jemuž se nechce sdílet kolektivní obdiv k sebelepším nahrávkám. Ve hře bylo nepochybně i dobové pachtění za elpíčky z ciziny, povýšení gramodesky na hodnotu a fetiš, ke kterým se hlásíme. S určitou mírou zlomyslnosti Knížák tuhle situaci torpédoval.
Ale nejen že alba sprejoval na zlato: začal je i přehrávat. „Nahraná média mají za úkol přehrát hudbu pokaždé stejně. Já si přeji, aby zněla pokaždé jinak,“ řekl Jasunao Tone, Knížákův kolega z hnutí Fluxus.
Právě proto se Knížákovy zvukové koláže silně připomněly v devadesátých letech, kdy hráči na gramofony začali vytvářet hudbu recyklací. Pravda, nestává se, že by jeho slavnější – a dodnes aktivní a vyvíjející se – kolegové Christian Marclay či John Oswald napsali v doprovodném textu: „Jsem jedním ze světových protagonistů této hudby.“ To by s prominutím měli určit spíš druzí: a protože Knížák nepokračuje ve zvukové tvorbě, je dnes především položkou v historických antologiích. Na druhou stranu: Bývají to antologie důvěryhodné a jiného Čecha v nich těžko hledat.
Komentovat druhé shora
Na albu, jež právě vyšlo, je evidentně nejcennější osmnáctiminutová ukázka klasické „broken music“ Bossa Nova Suite. Modernistické smyčce se po pár vteřinách střídají s diskosoulem, zářezy a poruchy udávají rytmus, automatický bubeník přes to vytváří neodbytný rastr. Je otázka, zda v půli musí zaznít Knížákův šanson Láska hoří („padá do nebe kříž, je lidem na obtíž“): působí trochu jako snaha o poselství a trochu jako chuť autora neochudit publikum o svůj procítěný zpěv. Mimochodem, písnička je z alba Obřad hořící mysli (1991), kam Knížák přizval Lucii Bílou, léta předtím, než je spojila veřejná podpora ODS.
Broken Tracks netvoří celek, působí jako úklid v archivu. Ale jednotlivé kusy ukazují, jak čistě umí Knížák uskutečnit primitivní a absurdní nápady. Sbor brémského rozhlasu zpívá akcentovanou češtinou píseň Žlutej Marťan (skladatel vybavil partituru pokynem „nejlépe falešný sborový zpěv bez doprovodu“). Na několik stop pásu vedle sebe Knížák s vervou nazpíval své různé písně: melodie a texty se do sebe pletou jako klubko tkaniček, rozumět je jen málo („voníš oblohou...“, „divný lidi na hranici...“). Může to působit jako abstraktní parodie na chraplavé sebeprožívání takového Petra Hapky.
Téměř se nechce říkat, že Milan Knížák jako výjimka z českého undergroundu pronikl do světového kontextu současné hudby: sám Knížák to neopomíná zdůrazňovat, a občas to (poněkud protivně a nedžentlmensky) používá proti Plastikům. Šťastný rozměr „rozbité hudby“ spočívá v tom, že je komentářem k hudbě, ale zároveň – v lepších momentech – přímo i muzikou. Pozice kohosi „nad scénou“, kdo manipuluje výsledky hudební práce druhých, je pro Knížáka ovšem zásadní. Jako by mu to nedalo a víc chtěl být parafrází na hudebníka než „jenom“ hudebníkem jako druzí.
Možná se tu nabízí paralela a klíč k jeho ředitelské činnosti: jako by i tady Knížák občas jednal jako provokativní „variace na ředitele“ než přímo ředitel. Knížákovým odpůrcům by se takový obraz mohl zamlouvat: pokud po hudebníku Knížákovi zůstávají rozbité desky, pak po tvůrčí ředitelské činnosti to nemůže být nic jiného než – broken gallery.

Pavel Klusák

Freemusic 23.03.2009
Pro Milana Knížáka je hudební tvorba jen jednou z mnoha podob jeho uměleckého vyjádření. I přesto dokázal natočit pár pozoruhodných nahrávek – od destruované hudby, přes svůj band Aktual až po subtilní písně. Nahrávka Broken Tracks je jakousi jejich syntézou.
O Milanu Knížákovi toho bylo řečeno a napsáno už tolik, že se zdá zbytečné jej příliš představovat. Nejznámější je svými společensko kritickými pohledy a výtvarnou tvorbou, činný je však i v mnoha dalších uměleckých oborech. Jedním z nich je hudba, s kterou začal v době svého působení v hnutí Fluxus již v dávných šedesátých letech. Byl pionýrem destruované hudby, kterou definoval tím, že pouštěl různým způsobem poničené a poslepované vinylové desky, čímž jejich původní obsah dostával do zcela nových zvukových souvislostí. Poté následovala činnost v rámci vlastního „noice-voice“ bandu Aktual, přičemž výčet jeho doposud realizovaných hudebních prací, zachycených na oficiálních nosičích, dovršují dvě alba subtilní písňové tvorby.
Mezitím však, především v devadesátých letech, realizoval své koncerty pro destruovanou hudbu, kterou kombinoval s vlastními, autorskými nahrávkami z magnetofonových pásů a elektronikou. Z této doby bylo pořízeno několik nahrávek různé zvukové kvality, z nichž je nám nyní prostřednictvím lounského vydavatelství Guerilla Records představeno zřejmě to nejpodstatnější pod názvem Broken Tracks .
Úvod alba patří již dříve realizované čtyřvěté kompozici Bossa Nova Suite, nahrané ve vídeňských studiích ORF v roce 1991, jež byla současně s pěti dalšími pracemi z dílny evropských rozhlasových stanic realizována téhož roku pod názvem Ars Acustica – EBM Selection 1991. Knížák zde představuje jakousi „autorskou koláž“ všech dosud realizovaných hudebních podob – od destruované hudby, přes písňový formát až po vlastní kompozice.
Další nahrávka Záznamník je ukázkou Knížákova ničím neohraničeného a nespoutaného tvůrčího potenciálu. Za základ zde použil možná poněkud banálních klávesových motivů, jež kombinoval s magnetofony, kazetovými nahrávkami a především hlasy z osobního záznamníku. Podobně postupoval i při realizaci rozsáhlého koncertního programu, který představil v roce 1992 naživo v berlínském Ballhausu (odsud název obou částí Ballhaus koncert). Zde však jeho osobitá syntéza (bohužel dochovaná pouze v druhořadé zvukové kvalitě z videokamery) měla základ v destruovaných vinylových nahrávkách, ve výsledku pak působí až neuvěřitelně hutným, místy takřka brutálně hlukovým dojmem, posouvajícím nahrávku až někam k legendárním minimalisticko-industriálním nahrávkám Maurizia Bianchiho z počátku 80.let.
Závěrečné dvě kratičké ukázky, pracující se záznamem lidského hlasu, zde plní funkci jakési sladké třešničky na dortu, deklarujíc přitom úžasnou Knížákovu uměleckou variabilitu, s jakou přistupuje ke zpracovávání zvoleného motivu. Zatímco v Multipísni umí docílit maximálního účinku „pouze“ mechanickým spojením útržků ze svých jednotlivých písní, v závěrečném Žlutém Marťanovi, napsaném původně pro kapelu Aktual v roce 1970, využil zvláštního kouzla vznikajícího foneticky podivně nazpívaným českým textem v podání německého vokálního sboru Radia Bremen.
Přestože jednotlivé vybrané ukázky z přepestré Knížákovy umělecké dílny nikdy nebyly (vyjma úvodní Bossa Nova Suite) motivovány vytvořením nějaké oficiální autorské realizace, a jsou jen jakýmsi uměleckým dokumentem té které fáze autorovy umělecké etapy, drží až nečekaně dobře pohromadě a jasně deklarují Knížákův tvůrčí přesah a zároveň lehkost a nadhled, s jakými ke svým jednotlivým uměleckým počinům přistupuje. Nic na tom nemění ani fakt, že přitom použil v podstatě velmi jednoduchých a dostupných forem.

Igor Nováček