DOMACÍ KAPELA - KRAJINA MLČÍ

Rock + Pop VI/2008

Je dobře, že se Jan Brabec (ex-PPU) vrátil od pokusů propojit zvuk Domácí kapely s Dingem a módními žánry k osobitému melancholickému stylu , vycházejícího z undergroundu i minimalistických postupů soudobé „vážné" hudby, byť v písních zbyl i nepřekážející triphopový nádech. Převážně repetitivní „dvouakordová" struktura písní může na první poslech působit monotónně, ale postupně dodává albu hypnotický účinek. V Petře Kalusové našel Brabec důstojnou náhradu oduševnělého altu Míši němcové. Nově nabytou kvalitou je větší civilnost písní., vydařený návrat po dvanáctileté pauze od druhého alba Jedné noci snil.

Tomáš S. Polívka

UNI 6/2008

Je dobře, že to Jan Brabec nevzdal. S třetím albem KRAJINA MLČÍ totiž dokázala jeho Domácí kapela prolomit dlouholeté období (často marného) hledání výrazu, znovuzačínání, pokusů a omylů, trvající už od rozchodu sestavy, která natočila minulou desku Jedné noci snil. Nahrávka je to plná podzimních melancholií, poklidné atmosféry a teskných motivů.  Nabízí se hypotéza návratu ke kořenům a úvod alba s klávesami ala Doors  by tomu i odpovídal, jenomže v dalších skladbách se projevuje i zatím předposlední, téměř folkové období skupiny, a výsledná fůze má tak mnohem blíž  k šansonu než k „plastikovskému" undergroundu. Přemýšlivé písně pro dospělé, pocitové a náladové. Brabec měl navíc štěstí na zpěvačku Petru Kaluschovou, která snad jako první od dob Míši Němcové je schopná jeho texty (v jednom případě Jirousův) podat  bez patosu,  s procítěnou lehkostí a hlavně uvěřitelně. Na nahrávce zachycený repertoár sice postrádá onu nervnost a místy až agresivní přístup z ranného období Domácí kapely, ale v důmyslně vystavěných skladbách mu přesto nechybí ani napětí ani potřebná energie. Výrazným bonusem je pak hostování Michala Gery, jehož trubka tu přirozeně vyčnívá nade vším.  A jestli se v něčem album dost diametrálně liší od většiny současné produkce, pak v tom jak je vzácně vyrovnané a plné pokory. Z Brabcových textů jsou cítit pochybnosti, váhání i  vkrádající se marnost, ale zároveň i smíření. Z roviny alba vybočuje snad jen závěrečná Cestou do tmy, ve které se rychlejší tempo zvrhává v příliš chtěnou radost a poněkud křečovitý optimismus. Dojem z nahrávky trochu kazí i poněkud uhlazený a zbytečně vyumělkovaný zvuk - trocha syrovosti by albu jen prospěla. Přesto se jedná ve výsledku o nadprůměrný počin a navázání na to nejlepší, co Domácí kapela v minulosti vytvořila. Což je po rozpačité tvorbě z minulého desetiletí více než příznivá zpráva.

Antonín Kocábek

MusicZone.cz 2.6.2008

Kapelu Domácí kapela mám rád už dlouho. Jejich muzika na mne vždy působí jakousi zvláštní, příjemnou, lehce tajemnou a také uklidňující atmosférou. Ne jinak je tomu také na jejich letošní novince nazvané "Krajina mlčí".

Domácí kapela dělala vždy svou osobitou potemnělou muziku s dumavými a zamýšlejícími se texty hlavní osoby souboru Jana Brabce, známého také ze svého dřívějšího bubenického působení u "slavnějších" kolegů The Platic People Of The Universe. Ne jinak je tomu také na nové desce, na které zároveň slyším i určitý posun oproti předchozím, snad temněji znějícím počinům. Ne, nelekejte se. Pořád máme co do činění se zadumaně znějící alternativně-undergroundovou atmosférou, na jakou jsme u písní Domácí kapely zvyklí. Zvuk a znění písní na nejnovější desce je ale zároveň jako by více písničkové lehčí, přirozeně plynoucí a jako by hladící.

Přesvědčí vás o tom třeba hned úvodní "Den co den". Ta začíná poklidně, podbarvená jemnými klávesy. Až minimalistickou náladu pak všemu dodává Brabcův skoro až deklamovaný poklidný zpěv. Song se ale vzápětí přelomí ve fakt hezky zazpívaný refrén, kde s Brabcem souzní i zpěvačka a dechařka kapely Petra Kaluschová. Hladivá a příjemná je také třeba hned druhá "Černá květina". Ta začíná s až undergroundově temným motivem. Jenže pak vše přejde do jemně snového melodického oparu a pak dál do dalších příjemných melodických linek, které opět dokresluje hlas zpěvačky.

Domácí kapela ovšem rozhodně nenatočila desku typu: jeden model stačí na celou délku alba. Písně na "Krajina mlčí" sice drží pohromadě a při celkovém poslechu tvoří hodně příjemný melancholický celek. Jenže stejně tak je každá píseň svá a osobitá. Třeba "Noční psi" je postavená na hypnoticky houpavém motivu. Nebo třeba hned následující "Na židovských hřbitovech", nádherná to balada doprovázená klavírem a provoněná trubkou a jemným strunným podkladem. A mohu jmenovat třeba ještě "Oceán" který začíná Brabcovým téměř až rapovým zpěvem.

Domácí kapela prostě natočila desku, která možná osloví i jiné lidi, než jen okruh současných fanoušků kapely. Jestli ovšem u Domácí kapely něčemu stoprocentně věřím, tak tomu, že při skládání písní na album ani při nahrávání na něco takového nikdo z členů vůbec nepomyslel. Na tohle jsou v kapele moc osobití a svébytní muzikanti. "Krajina mlčí" je prostě jen deskou, která může zaujmout všechny ty, kteří v hudbě hledají i něco jako hloubku, myšlenku, dumání, to vše zabalené do moc příjemného, jemně posmutnělého zvuku, majíc svou vnitřní sílu i účinek rovnajícímu se jemnému pohlazení.

U Domácí kapely by pak bylo hříchem nezastavit se ještě u textové stránky. Krom jedné výjimky, kdy text kapele poskytl Ivan Martin Jirous, má všechny ty poetické, dumavé a hloubavé texty na starost již zmíněný bubeník a skladatel souboru Jan Brabec, který na desce také v některých kusech zpívá a hraje na klávesy. Brabec je totiž další ze zpívajících autorů, jejichž texty zaslouží pozornost i bez hudebního podkladu. Já si dovolím pár ukázek.

"Noční psi": "Jak noční psi, táhnou se sny, ulicí dlouhou. Stromy a květiny, nocí se dívají. Ztracené sny v listí zpívají"

"Oceán": Putují tam. Šedivá břicha ryb. Po nebi. Hladině. Cáry plachtoví. Bílá pěna. V kamení. Šepotu lastur. Mámení. U nohou. Hřbety vln syčí. A ptáci křičí. O cestě tajemství..... Hluboko sám. Zpívá oceán.

"Stařec strom": "Nad řekou vůně, v pavučinách slunce. Zelené moře, kameny, rudé listí, plameny, žluté chladnoucí prameny. Je podzim, jako on, s korunou od krve, stařec strom"

Po básnickém okénku už zbývá jen pochválit pěkně vyvedený obal CD s fotografií na přebalu, která i opravdu symbolizuje název "Krajina mlčí". A samotné desce pak popřát, ať svou čirostí, něhou i uhrančivostí a dumavostí zapadne do srdcí těch, kteří podobnou hudbu potřebují a chtějí.

ZÁVĚR

Příjemné, zadumané i potemnělé album z dílny letité alternativní kapely, u které jsou zajímavá muzika i zajímavé texty-básně vždy jistotou. Písně, které hladí a nutí dumat a poslouchat.

Richard Kutěj

Freemusic 23.04. 2008

Domácí kapela se vrací po dlouholeté odmlce s velmi oduševnělým albem Krajina mlčí. To je sice méně ambiciózní než předešlé Brabcovy projekty, v písních převážně středního tempa však nalezneme dnes jen zřídka slýchanou uvěřitelnost, hloubku a pokoru.

Poslechnete-li si nahrávky The Plastic People of the Universe, vzniklé od druhé poloviny 70.let, uvědomíte si zvláštní potemnělou atmosféru, pod níž se kromě skvělé hudby z pera Mejly Hlavsy a neuvěřitelných Brabencových textů zřejmě nejzřetelněji podepsaly tepající metronomy bicích Jana Brabce. V jeho osobě tehdy kapela nalezla dosud svého instrumentálně nejdovednějšího a zároveň - vyjma Mejly - nejcharizmatičtějšího člena.

Potvrzují to nejen legendární pořady PPU Jak bude po smrti, Pašijové hry velikonoční a Co znamená vésti koně, ale i dvě „písničkové" desky z půle osmdesátých let, kdy se stal Brabec po Brabencově odchodu do exilu nejzdatnějším Hlavsovým hudebním partnerem. Poté se jejich cesty rozdělují, Mejla chce hrát za každou cenu, pár měsíců před listopadovým převratem volí kompromisní řešení a zakládá kapelu Půlnoc, na což Brabec reaguje vytvořením jednorázového projektu Z jedné strany na druhou. Oba sice ještě několik let k sobě jen obtížně hledají cestu (přesto nemohu nevzpomenout na Mejlovo osobní vzpomínání na téma vzniku jeho nových skladeb, u nichž prý jako na jediného „soudce" jejich kvality myslel vždy na Honzu Brabce), nakonec se spolu střetávají v znovuobnovených The Plastic People of the Universe v roce 1997.

To však již má Brabec za sebou dvě alba své skupiny, nazvané bezděčně Domácí kapela. Zatímco první Neděle ještě prozrazuje zřetelný vliv bývalého domovského seskupení, i když posluchačsky poněkud náročnějšího ražení, druhá nahrávka Jedné noci snil, vzniklá zhruba rok před plastikovským reunionem, zachycuje Brabce v hodně ambiciózní, zřetelně artificiální podobě, plné ostrých varhanních tónů, těžkých kytarových riffů a dokonalého vokálu Michaely Němcové. Na sklonku milénia však Brabec jakoby nevěděl kudy dál, a pustil se na odvážnou cestu míchání všemožných stylů. Jeho poněkud době poplatný elektronický „tavící kotel", kloubící v sobě kromě undergroundových kořenů ingredience jazzu, hiphopu a soulu, však nebyl příliš životaschopný, a Domácí kapela (přičemž Brabec navíc odešel i od Plastiků) přestala na dlouhá léta fakticky existovat.

S jejím jménem se setkáváme až nyní, kdy se Domácí kapela „vrací ke svým kořenům", o čemž svědčí její nové, třetí album Krajina mlčí, vydané lounským vydavatelstvím Guerilla Records. To nabízí posluchači jedenáct svěžích skladeb, jež se více než kdy dříve nesou v písničkovějším, i když stále stejně posmutnělém, až melancholickém duchu. Většina z nich je převážně středního tempa, ubylo smyčcových ploch, Brabec se svými spoluhráči kladl zjevně mnohem větší důraz na vyvážení nástrojových partů. Pakliže na albu Jedné noci snil se snažil o návrat k tradici „Pašijí" či „Koní", tentokrát v sobě nalezl silné melodické nápady, které vměstnal převážně do kratších písní, jímž dominuje hřejivý vokál Petry Kaluschové.

Zároveň však možná nechtěně dosahuje jisté zaměnitelnosti či podobnosti s některými dalšími domácími interprety. Zatímco sametová potemnělost písní Černá květina a Noční psi prozrazuje spřízněnost s nenapodobitelným Hlavsovým rukopisem a jeho někdejší kapelou Fiction, v několika dalších písních melodické linky i Kaluschové frázování upomene na sound Majerových brzdových tabulek z období jejich Gabréty. Jak je u Brabce obvyklé, veškerou hudbu i texty si napsal sám, s výjimkou písně Bílé pivoňky, jejíž text z pera Ivana Martina Jirouse pocházející ze sbírky Magorovy labutí písně, je nejen nejpodmanivějším momentem alba, zároveň i jakýmsi autentickým a nepatetickým apelem, podtrhujícím dnes již zřídka slýchanou hloubku a poselství celé této nahrávky.

Možná, že pro někoho přesto bude znít až příliš profesionálně smíchaná, možná že leckdo na ní bude postrádat větší míru zvláštně zabarvené Brabcovy hry na jeho bicí soupravu. To nejdůležitější, totiž uvěřitelnost, hloubka a pokora tu však zůstává zachované. Píši to i s tím vědomím, že zážitek v podobě až odzbrojující plachosti a bezprostřednosti potem zalitého Honzy Brabce či v slzách se topící Petry Kaluschové po odzpívání Bílých pivoněk ze křtu alba Krajina mlčí v klubu Kaštan, tu bohužel najít nemůžete.

Igor Nováček