DÁŠA VOKATÁ - BOJOVNÍCI SNŮ

DÁŠA VOKATÁ – BOJOVNICE SNŮ

Čechy jsou známé fenoménem písničkářů, počínaje počátkem 60tých let se u nás objevuje silná tradice. A dosud – přes občasné výkyvy jak „trhu“, tak „témat“ – neskončila. Kryl, Hutka, Merta, Třešňák, Nos… A další desítky jmen, známějších či méně známějších se jistě vybaví každému běžnému posluchači. Ale co ženy? Snad Dáša Andrtová-Voňková, harmonikářka Radůza a kdo dál? Tady je to už slabší.

A přitom 40 let na scéně letos „oslaví“ i Dáša Vokatá, nenápadná (nikoli však hlasem, ani osudem) písničkářka, dosud známá spíše v okruhu příznivců undergroundu, ovšem s nepopiratelnými ambicemi oslovit i daleko širší publikum. Před několik týdny jí vyšla třetí nahrávka na CD Bojovníci snů a její životní i umělecký příběh stojí nepochybně za zaznamenání.

Vyrůstala a umělecky se formovala v 60tých letech v ateistické Ostravě, což pro děvče posedlé básněmi, písničkami a malováním asi nebylo to nejpříhodnější místo. Ve chvíli, kdy mohla vystoupit z nejrůznějších školních besídek, soutěží v recitaci apod. a na regulérní písničkářské scéně zažívat to, co její jen o pár let starší vrstevníci, přijely ruské tanky a bylo po všem. Poměry se začaly utužovat, až postihly – poprvé - tragicky i její rodinu. Dášin otec se v roce 1976 z pocitu bezvýchodnosti oběsil.

Hnána touhou po poznání, po svobodném nadechnutí v čím dál více normalizované společnosti vydala se Dáša s baohem a kytarou stopem „on the road“, což znamenalo přinejmenším alespoň pryč z Ostravy. Při své pouti shodou náhod narazila na manželé Princovy, kteří tehdy začínali žít v undergroundové komuně v Rychnově u Děčína. To bylo přesně to, co Dáša hledala a co vyhovovalo jejímu nezkrotnému naturelu. Tam také zůstala, nalezla svého manžela Zdeňka „Londýna“ Vokatého a tam si začala plnit sny o svobodném životě. To samozřejmě v „předchartovním“ roce nemohlo trvat dlouho a tak ve společnosti přátel a hudebníků z undergroundových skupin (Plastic People, Dg 307, Svatopluk Karásek a další) byla velmi brzo svědkem prvních perzekucí a po Silvestru 1976/77, kterého se účastnili samotní „strůjci“ Charty 77 (Václav Havel, Pavel Landovský, Jiří Němec a mnozí další) a podepsání dokumentu většinou hostů baráku zažila pronáslodvání na vlastní kůži, které skončilo likvidací rychnovské usedlosti – objekt byl srovnán se zemí.

Začala jí další – a zdaleka ne poslední – doba opět „na cestě“. S manželem a dvěma malými dětmi střídala azyly u přátel (u Jana Litomiského ve Vyskytné, v bytě Václava Havla, když ten byl zavřený), ale pro chartisty tady nebyla ani práce, ani bydlení. Tehdy se její písně začínají měnit v angažované protest-songy, v kterých reflektovala jak realitu komunistického Československa, tak i naději, lásku a touhou po spravedlnosti, která ji provází po celý život.

Po marné snaze žít s přáteli v klidu alespoň na venkově, na samé periferii společnosti, vinou neustálé šikany StB se rozhoduje a s rodinou a dalšími disidenty opouští v roce 1980 rodnou zem. Díky politickému azylu, jež chartistům udělil rakouský kancléř Brunko Kreisky volí Vídeň, kde zůstává až dodnes.

Její odchod – ztrátu jediné vnučky a dvou pravnoučat – neunesou ani její prarodiče, kteří si krátce po jejím odjezdu za „železnou oponu“ společně pustí plyn a tak první, co Dášu v nové vlasti čeká je úmrtní parte osob, které hluboce milovala a obdivovala.

V Rakousku se aktivně zapojuje do života české menšiny, jezdí se svými písněmi po celé západní Evropě, s přáteli z undergroundu (Miroslav Skalický, Svatopluk Karásek, Čárlí Soukup, Vlasta Třešňák a další) kočuje po kulturních setkáních. Vzhledem k tomu, že jsou rozeseti po celé západní Evropě (Francie, Švýcarsko, Německo, Švédsko, Rakousko), to není vůbec jednoduché. Navíc se rozchází s manželem (rok po tom, co je církevně oddal opat Anastaz Opatek, obdobně se mu to „povedlo“ s Karlem Krylem, z čehož byl hodně smutný) a zbyla jí starost o obživu dvou dětí. Karel Kryl i  arciopat Anastáz Opasek (který ji v roce 1981 pokřtil a pořídil ji kytaru) se stávají jejími blízkými příteli a jsou jí stejnou oporou v emigraci, jako kdysi její přátelé z disentu doma.

Za pomoci Pavla Tigrida natáčí ve studiu Svobodné Evropy v Mnichově svou první LP desku Láska, která obsahuje její nejlepší písně, které napsala ještě v Čechách a v nichž se solidarizuje s útlakem přátel, nachází své kořeny a věčné téma svých písní – lásku a naději.

Kryl pak vysílá písničky Dáši Vokaté z rádia Svobodná Evropa do Československa.

Revoluce v roce 1989 v ní okamžitě vznítí touhu vrátit se domů, ale nemá ani občanství (Československého byla zbavena a na rakouské nemá dostatek finančních prostředků), ani nechce z dětí, které mezitím přijaly Rakousko za svůj domov udělat „Auslandery“ v Čechách a nemůže se vrátit tak rychle, jak by chtěla. Tohle čekání nevydrží její maminka, zlomená roky samoty a ztrátami nejbližších a v roce 1990 si vezme život – první Dášina cesta domů (občanství za ní zaplatil její dosavadní zaměstnavatel, aby u něj zůstala pracovat i nadále) vede na matčin pohřeb (i v tom ji spojuje i společný osud s Karlem Krylem, ten také poprvé přijel do Čech pohřbít milovanou maminku). Poprvé na podiu doma vystupuje (společně s Karáskem a Soukupem) na prvním oficiálním ročníku trutnovského festivalu v roce 1990.

Od té doby do Čech jezdí co možná nejvíce, navazuje vztah se známým básníkem, mluvčím undergroundu a politickým vězněm Ivanem „Magorem“ Jirousem, s kterým začíná společně žít, jednak na usedlosti v Prostředním Vydří („napůl cesty mezi Prahou a Vídní“), jednak v Praze.

Hojně koncertuje a v roce 2000 vydává své CD, nazvané prostě Dáša Vokatá. Kolekce 14 skladeb, částečně obohacená muzikantskými hosty jí posléze svou koncepcí a zvukem, který jakoby překryl její syrový a vášnivý projev sice příliš neuspokojuje, ale neustává ve svém hraní – a je jí jedno, jestli hraje pro pět lidí, anebo plný sál. Z uzavřeného ghetta českého undergroundu, ve kterém se setkala s osudovými lidmi a kam svou duší patří dodnes, ví, že není důležitý počet posluchačů a úspěch na podiu, ale upřímnost a pravdivost vlastní tvorby. Sama vzpomíná na hraní v emigraci: My hráli po těch barácích a stodolách a byli štěstím úplně bez sebe, když jsme hráli třeba pro 200 Čechů, to pro nás byl úplně vrcholný zážitek. My předtím vystupovali třeba pro 5 lidí. K Honzovi Litomiskému přijela na návštěvu Zdena Tominová a Jiří Němec a já hrála pro 3 posluchače. Zdena byla úplně nadšená a já zase byla šťastná, že jsem nadchla jednu ženskou. Jiří Němec to natočil na nějaký předpotopní magnetofon Uran a tahle nemožná nahrávka pak kolovala mezi lidmi a to bylo všechno, co my mohli zažít. Takže my z undergroundu jsme se radovali, byli šťastni, že můžeme zpívat, bavit se a veselit“

Stále skládá nové písně, nachází další posluchače, její životní partner se v roce 2007 stává nositelem prestižní Seifertovy ceny a tak mimo sólových koncertů neúnavně pokračuje v objíždění i těch nejzapadlejších míst s pořadem, ve kterém Magor čte svou poezii a Dáša Vokatá hraje na kytaru a zpívá. Zraje v ní nový repertoár, který se rozhodne po zkušenostech s předešlým nahráváním natočit jen sama se svou akustickou kytarou, tak se cítí nejjistější. V srpnu vydává svou třetí kolekci písniček na CD, nazvanou Bojovníci snů. Na ní vzdává hold zejména svému dědečkovi s babičkou, o kterých pojednává titulní píseň. Ale CD je opět plné lidských příběhů (Zdeněk Adamec, arciopat Opasek, Karel Kryl, František „Čuňas“ Stárek…), nekonečného boje o lepší svět a samozřejmě i lásky a naděje, že tento „boj“ se nakonec podaří…

Ostatně, jak v textu, který její CD doprovází, píše básník Ivan Jirous, že s jejími „bojovníky snů“ (kráceno): ji spojuje neústupnost a úsilí angažovat se nejenom pro sebe, nýbrž i pro bližní. Úsilí o to, abychom byli lepší a lépe žili. Ostatně: všimněte si, že většina Dášiných písní-básní je o lásce. Což je něco jiného, čím můžeme náš svět zlepšovat? A snad i zlepšit?

Není bez jisté symboliky, že pokřtít toto CD se uvolil Václav Havel. A na trutnovském festivalu v sobotu 24. srpna 2008, kde CD Bojovníci snů poprvé spatřilo světlo světa, tak skutečně učinil. Že u toho asistovali staří přátelé z undergroundu jistě není třeba dodávat.

Vladimír „Lábus“ Drápal

BOJOVNÍCI SNŮ (jeden křest Dáši Vokaté)

(dva texty z trutnovského Festivalového samizdatu, Trutnov 21. – 24.8.2008)

S Vláďou Drápalem (řečeným Lábus pro neuvěřitelnou podobu s hercem Jiřím) se známe nějaká léta. Jeho vydavatelství Guerilla records obdivuju nejenom proto, co v něm Vladimír vydává. Především kvůli úžasnému úsilí, jež do něj vkládá. Nicméně k věci: jde o další CD Dáši Vokaté. Není slušné žádat či prosit přítele ve prospěch svých milých. Dáša je moje milá, či milenka, jak chcete. Když začala před dvěma lety uvažovat o další desce a u koho ji vydá, první mne napadl Lábus. Ale řekl jsem: já se ho doprošovat nemůžu. Leč stalo se toto: loni jsem byl Vláďovi za svědka na svatbě. A Dáša mu tam hrála. Po její produkce se všechny Lábusovy ženy na něho vrhly – v čele s Vláďovou maminkou. Jakto, žes ji ještě nevydal? A jelikož Vladimír i já víme, že marné je s ženskejma diskutovat, natož jim odporovat, cédéčko Bojovníci snů je na světě. Jsem rád, že křtíme tady v Trutnově. Nemusím snad vysvětlovat proč. Zvláštní poděkování dlužím Čuňasovi, který mne k této anonci dokopal.

V Mokropsech 22.7.2008 MAGOR

DÁŠA VOKATÁ
Písničkářka z podhoubí undergroundu, žijící za komunistů v rakouském exilu, kde vystupovala na různých undergroundových koncertech (např. na mlýně u Charlieho Soukupa) nebo v Rádiu Svobodná Evropa. Přičiněním Karla Kryla se její hlas dostává přes éter a železnou hraniční oponu k mladším českým posluchačům, kteří její začátky v rodné zemi nepamatovali. Dáša vyzpívává do světa silné texty s neméně silným nábojem o nelehkém pozemském údělu prodchnuté zkušenostmi, vírou a láskou. Její prožitky a duchovní stavy se místy proměňují v modlitby i nářek či naopak v legraci a komičnost světa, který nás obklopuje. V její blízkosti se většinou pohybuje i jeden z největších žijících českých básníků, rocker, výtržník, „politický“ vězeň, myslitel a nejen duchovní náčelník undergroundu Martin Jirous (Magor) a na Trutnově tomu nebude jinak. Navíc zde i Dáša pokřtí svoji novou desku.

Doporučujeme obsáhlý rozhovor s Dášou v sekci Rozhovory.