DG 307 - MAGICKÝ MĚSTO VYHOŘELO!

V souvislosti k rozpraskané paměti lze říci:
Klub Jilská existoval... byl založen počátkem devadesátých let majitelem domu Karlem Fořtem ve sklepních prostorách domu jako soukromý klub... byl otevřen tři dny v týdnu, vstup na zvonek z ulice, jméno, heslo. V klubu se odehrávala různá čtení, koncerty, přednášky, nahodilá setkání přátel, schůzky, kouření zakázaných látek, pití piva... v tom úžasném zakouřeném podzemí románských sklepení!
15. října 1994, v čase tohoto koncertu probíhal v Praze kongres PEN klubu, na kterém byl hostem americký dramatik Arthur Miller... odbočuji a klopýtám dál svojí pustinou paměti… Záznam koncertu DG 307 je autentický... Lidé zúčastnění jsou autentičtí též... Toto je jeho syrový záznam… Arthur Miller byl ten den na procházce Prahou s V. H. ... chystali se na tento koncert... mezi dveřmi klubu Jilská je zastavil Fillip Topol se slovy „je tam narváno, tam nechoďte“...nešli tam... koncert proběhl... záznam se zachoval...
zde je jeho příběh...

P. Z.  Praha, 15. srpna 2008

Týden 45/2008 – 10.11.2008

Vzpomínka na jeden říjnový večer

V těch dnes před čtrnácti lety se v Praze konal mezinárodní kongres PEN-klubu, což byla událost, jíž se věnovala ohromná, dnes těžko představitelná pozornost. Praha byla z ciziny pořád ještě vnímána jako město, kde se něco důležitého stalo, děje a od nějž lze cosi očekávat. Byla pravděpodobně mnohem šedivější, chudší a zaprášenější, než je dnes, ale mohla působit stále ještě dojmem, že se tady – řečeno s Egonem Bondym – „jednou zjeví Duch sám“. Václav Havel chodil po městě s dramatikem Arthurem Millerem, který vypadal jako mírně zestárlý hollywoodský herec 50. let. Měřil skoro dva metry, měl krásnou protáhlou americkou lebku a ostře modré oči. Byla si posledním žijícím člověkem, který věděl, jaká byla Marylin Monroe v posteli, byl s ní krátce ženat. Ale zcela jistě by o tom nemluvil. Pamatuji si, že jsme se s hochy bavili o tom, že by mu Filip Topol měl zahrát svou „Verzi! Marylyn Monroe…

A teď se na obalu desky od Pavla Zajíčka dozvídáme, že Václav Havel a Arthur Miller šli na koncert DG 307, který se konal v klubu Jilská, ale Filip Topol je prý zastavil přede dveřmi a řekl: „Je tam nerváno, ani tam nechoďte…“ A oni ho poslechli a dál chodili mlžnatou Prahou. Já už jsem tehdy musel být dole v tom narvaném románském sklepení v Jilské ulici, kde několik let fungoval asi nejmagičtější klub ve střední Evropě. Jak v onom textu připomíná Pavel Zajíček, „odehrávala se tu různá čtení, koncerty, přednášky, nahodilá setkání přátel, schůzky, kouření zakázaných látek, pití piva …“ Na ten večer nemám jinou vzpomínku, než že jsem tam byl, bylo tam skutečně plno přátel, pilo se pivo, s jointy se ani nechodilo ven – a do toho promlouval svou liturgickou mluvou Pavel Zajíček, kterého doprovázela nove seskupená DG 307. Zbytek setřel čas.

A teď vychází zásluhou lounského undergroundového „činitele“ V.L.D. CD s hodinovým záznamem onoho večera, kdy Prahou chodil Arthur Miller. Je to dokonalá evokace toho času, který myslím lze hodnotit jako přelomový. Revoluční euforie se někdy v té době začala měnit v realitu českého trochu podvodnického kapitalismu, Václav Havel začal dostávat stále častěji přes prsty, jakmile mluvil o nutnosti vize, zduchovnění a odpovědnosti. Lidé, kteří měli jiné představy o životě a jeho smyslu, než jaké odpovídaly mustru spolehlivého konzumenta, si začínali uvědomovat, že opět tu jsou za snílky, naivní bloudy a nepraktické fantasty. Postoj undergroundu jako způsobu existence, která je nezávislá na tužbách „úspěšného“ světa, která umí čelit tlakům, jež vše upravují do jednoho vzorce; která sama sebe nevnímá jako žrouta vší moudrosti, ale umí na sebe pohlédnout s odstupem, sice s vážností, ale ne s nabubřelostí, se znovu ukazoval jako možné východisko. tato citlivost pro tragické stránky života a vědomí, že jeho hodnota závisí od úplně jiných věcí, než jak si člověk „vede“, byla v českém undergroundu vždy hluboce přítomná a nereprezentoval ji ani nikdo jiný tak dobře jako právě Pavel zajíček, jeho texty, básně, hudba. A také jeho zjev, kolosální indián ostře řezaných rysů a poněkud šeplavé výslovnosti.

Na desce je devět skladeb. Hudebně jde o kompozice na pomezí artificiální hudby a neorganizovaného hluku. Vynikající jsou bicí tehdejšího zajíčkova spoluhráče Antonína Korba. Violoncello Tomáše Schilly připodobňuje zvuk k hudbě spřízněných a přece jiných Plastic People. Nejdůležitější je ovšem Zajíčkův přednes. Už to nejsou promluvy „chiliastického kazatele“, jak ho nazval I. M. Jirous v klasické Zprávě o třetím českém hudebním obrození, už to není „kázání na hoře“ z první etapy DG 307, kterou skončilo Zajíčkovým uvěznění a pak vynucený odchod do emigrace. Tady mluví básník prožité velikosti hrůzy světa, noci a prostoru mezi „tichem a šílenstvím“. Vyslovuje s monotónním odhodláním obrazy ptáků, nebe, tváří, masek, andělů. Má rád slova, když znějí pevně a jaksi geologicky. Snad v žádných jiným undergroundových textech se nevyskytuje tolik silných a vážných slov. Nikdo nepoužívá v české poezii halasovská slova „nikdy“, „nikdo“, „nic“ tak často a s takovou přesvědčivostí jako právě Zajíček. je to patetik s kamennou tváří, snivec hrůzy a básník světla.

Ano, Pavel Zajíček je básník. A ten koncert před čtrnácti lety byl vlastně prorockým večerem poezie. Bylo to rekviem za „magický město, který vyhořelo“. Tehdy to ještě možná nikdo nevěděl.

Jiří Peňás