NAPALMED - NOISAX JAZZOSTRIAL FRACTAMENTAL

FOBIA (cze, 5.9.2009) www.fobiazine.net
Dobrá, tohle vezmeme zgruntu. Kapela Napalmed, o které se Johan poměrně nedávno vyjádřil jako „o snu každého recenzenta“, si pro nás připravila „album“ „Noisax Jazzostrial Fractamental“, nahrávku s celkovou dobou trvání 79 minut (více se na CD nevejde), jež je jakýmsi řemeslně dokonalým sjednocením avantgardy, hudebního neumětelství (flákám do piána, tak jsem sakra hudebník), vrzajících dveří, japonských bohémů a všeho, co vás napadne pod pojmy „Překvapivé“, „Šokující“, či „Naprosto a dokonale příšerné“.

Víte, možná je nahrávka „Noisax Jazzostria Fractamental“ experimentální, ale to je tak vše, co k jejímu dobru říci. 30 minut šumění větru a vrzání všeho? Posunujete jezdce po stopáži a divíte se, co všechno se mění. Vůbec nic!

Možná, že recenze nového „CD“ Napalmed bude aspirovat na nejkratší recenzi v dějinách (alespoň co se mých stanov týče, tak určitě), ale nemohu si toto umělecké dílo vynachválit. Láďa Chocholouš dostal hezkou 1, ale to jsme mu křivdili. Příště hrajte hudbu, pokud to půjde, kluci. JEN NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ!

P.S: Pozdravuji kolegu Dalihroba, ten člověk musí mít nervy jako špagáty a nadhled velikosti Tichého oceánu. Jsi opravdu frajer (bez ironie)!

DW (Michal Šafránek)

MORTEM (cze, 03.08.2009) www.mortemzine.net
„Noisax Jazzostrial Fractamental“, docela zvláštní název alba, co? Ale přitom tak výstižný. Když trochu zapátráte do pozadí vzniku desky, či si prostě album pustíte, název se záhy vysvětlí sám. „Noisax…“ je výsledkem spolupráce/improvizace domácích hlukově - industriálních NAPALMED, ve složení RadeK.K a MartiN.B. Společně s nimi se na albu podíleli i japonští pánové Hiroyuki Fujiwara (saxofon, digitální piáno) a Teruhiro Shiojima (fraktální kytara).

Myslím, že mohu na rovinu říci: „Noisax Jazzostrial Fractamental“ není žádný destruktivní výplach! Ulevilo se vám? Nemělo by. :) Místo toho album nabízí širokou škálu zvukových vrstev, drobných „melodických“ kudrlinek a loopingů. Je mnohem jednodušší vypnout u agresivního frekvenčního deliria, než u podobné změti různých pazvuků, která na první poslech ani nedává smysl. Zde je holt třeba se trochu zaposlouchat. O to větší je pak odměna…

Stěžejní část alba tvoří dvě půlhodinové skladby „D-sax Weirdax“ a „FractaScape“. Ty slouží zmíněným hostům jako hřiště. V první jmenované je to saxofon pana Hiroyukiho, kdo za industriálního lomozu určuje chod věcí. V té druhé má hlavní slovo Teruhirova „fraktální“ kytara. V případě „FractaScape“ mám docela jasno. Hluk a kytara k sobě zkrátka pasují. Shiojima v naprosté většině případů upouští od nesmyslných kytarových masturbací a je schopen tvořit kvalitní vrstvy zvuku a drobné melodické linky. Odvážil bych se i říct, že se chvílemi jedná o parádní hluko(vo)vý rock’n roll! :)

Horší to je v případě „D-sax Weirdax“… Ne, že by skladba byla špatná. Svým způsobem je zajímavější a experimentálnější. Zcela rozhodně je však chaotičtější a ulítlejší. Žel, při poslechu mám pocit jakési nevyrovnanosti. Občasné nudné momenty mi kazí celkový dojem ze skladby. A to tak, že dost! Pokud bych ale tyto škraloupy pominul, žasnu nad jinak parádní gradací. Saxofon skutečně umí divy a i když občas zní až moc chaoticky, dává všemu tomu lomozu energii a zajímavost. Musím vypíchnou moment cca v půlce skladby, kdy se z jednoho reproduktoru line šílený noisaxofonní bordel a z druhého krásná, až tklivá, melodická linka. To vše s vkusným průmyslovým doprovodem.

A aby vám z toho všeho pukla hlava, tyto dvě skladby jsou přerozděleny třemi kratšími, avšak fungujícími na podobné bázi. I s podobnými klady a zápory. Minimálně v první skladbě „Pciano" je kombinace „kočka lítá po piánu, pejska mele hydraulický lis“ dosti nudná a mimo. Naštěstí, než „Noisax Jazzostrial Fractamental“ skončí, je i tento nedostatek napraven a „PianOmputer“ už opět baví a příjemně album uzavírá.

Ještě dva týdny zpět bych byl na slova chvály hodně skoupý. Měl jsem docela velký problém do nahrávky proniknout. Snad za tím bylo jiné rozpoložení, či prostě jen chuť nahrávku dostatečně naposlouchat a posléze strhat. Ale zvládl jsem to a našel jsem si své, i když to skutečně nebylo lehké. Pokud na podobné věci nemáte nervy, raději se „Noisax Jazzostrial Fractamental“ vyhněte velkým obloukem. Pokud máte ale trpělivost a chuť se pitvat ve struktuře zvuku a hudby, tak go on!

MoonRoot (Dalibor Goj)

PAŘÁT 28 www.paratmagazine.com
Duchovní otec českého hluku (přinejhorším jeho korunní princ) Radek Kopel je fakt "blázen k pohledání". Jeho výtvory pod Napalmed (momentálně hluk vytváří ve dvojici s Martinem B.) jsou registrovány přesně od 18.6.1994 a po řadě nosičů formátů na jaké si jen vzpomenete, je tu čtvrté řadové full CD samozřejmě originálního hluku, protože možnst improvizace zahrát něco dvakrát na chlup přesně nedovoluje.

No schválně, kdo z Vás někdy vydržel poslouchat Napalmed třeba hodinu v kuse? Z důvodu sepsání tohoto článku jsem podstoupila osmdesát minut těžkou torturu, která teda stála za to...

Spolupráce s dvěma japonskými improvizátory se zhmotnila do tří kratších skladeb, mezi nimiž se tkví dva půlhodinové extrémy. V prvním z nich saxofonista Hiroyuki Fujiwara rozehrává své bláznivé představení znějící asi jako rozvrzaný stroj ve fabrice, než ho někdo pořádě promaže vazelínou. A do toho zvuky sága improvizačních partitur tahajících kočku za ocas, neumím na klavír ani zbla a přesto hraji... hrozně falešně, která klapka zrovna přijde pod ruku, ale hraji... A teď si představte tohle poslouchat půl hodiny... docela na bednu. No ale Hiroyuki je dobrý i ve hře na klavír. Sice Vás z toho po sedmi minutách první skladby bude bolet hlava, ale co, jeden velký klad to má - i pokud jste totální antitalenti na tvorbu muziky, tenhle hudebník ve spojení s Napalmed naleje sebevědomí... tak co se třeba pustit do nějakého vlastního hlukového projektu? Teruhiro Shiojima, kytarista, je asi to samé v bledě modrém, akorát místo altsaxu a digipiana brutálně a neurvale znásilňuje zase jiný nástroj...

Nechci Napalmed urazit, Radkovi všechna čest za výdrž a odhodlání, ale jeho hudební myšlenky a postupy se jasně minimalizují do zcela semknuté cílové skupiny a nějaká "urážka" ho za ta léta hlukové tvorby už nemůže urazit. Něco jiného jsou sporadická živá vystoupení... nezapomenu na Obcene Extreme 2006, parádní podívaná, ale poslouchat to doma je tak na dva pětistovkové brufeny.

Původně zamýšlený plán s průřezem tvorby se vlivem pánů Japonců nezadařil, tak někdy příště. Ale co na tom sejde?

Tamara Sawicka

SPIKE 02/09 (cze) www.spikemag.cz
Byť bychom mohli snadno obhájit i opak, skutečnost zůstává, že všemožné odnože noise mají s metalem leccos společného. Přinejmenším pocit výlučnosti a koneckonců i výlučnost samotnou. Dokazuje to též kolaborační nahrávka skupiny Napalmed a japonských hudebníků přizvaných ke spolupráci přes portál MySpace.

Se zvuky a hluky všemožného původu se však daly do disharmonického tance i tradičnější nástroje (saxofon, kytara), jimž čas od času přizvukují elektronické prvky. Napalmed opět potvrzují, že požitky nemusí pramenit z konformního pjetí krásy. Lze je totiž hledat třeba v saxofonovém cvrlikání, které je tak nervní, že od něj budete - kdo by to byl řekl - utíkat k pestrému industriálnímu šramotu. Album je evokativní, ale ani v nejměnším návodné, a svazuje ho jen rozsah nosiče, s čímž skupina zápasí umisťováním četných hudebních záznamů na svůj web. Zasytit se takovouto "hlukbou" není možné. Nechat se jí vysílit naopak.

Pokud Vás nudí interpreti, kteří neponechávají žádný prostor Vaší představivosti a upřednostňujete nespoutanost a nonkonformnost, která ale nemá nic společného se siláckým hulákáním u piva, jsou Napalmed skvělou volbou a "Noisax Jazzostrial Fractamental" deskou, která Vás do jejich tvorby relativn nenásilně navede. Přestaňme hledat útočiště v melodiích a nechejme se vést nespoutanou a nenucenou živelností, která dokáže narušovat naší pohodlnost.

Viktor Palák

Rockstorm.ic.cz
Album Noisax Jazzostrial Fractamental vyšlo na konci roku 2008 , čímž se Radek K. překonal neb vydal v jednom roce hned dvě CD placky. Na rozdíl od předešlé , kterou jsem zde představil je tato v naprosto jiném duchu. Totiž celé album po poslechu bych pojal jako naprosto noise kakofonický kalt jazz. Tak samozřejmě pro ortodoxní vyznavače Napalmedu nemusim představovat. A pro ty co se setkávají s tvorbou skupiny jen sporadicky a znají něco málo z jejich tvorby tak v tomto díle se ukázalo jakým pánem zvuků a hluku pan Kopel a spol je.

Ti ze staršího osazenstva , pokud zde nějací jsou a budou ochotni si přečíst těchto pár řádků a mají v oblibě psychische terror , tak s něčím podobným se mohli setkat na MC ( kazetě ) vydané v roce 1992 u Šot records se skupinou Nacht Luft. Ke vzniku tohoto introvertního alba byly přizváni další hudebníci a to z Japonska Hiroyuki Fjiwara saxofon a Teruhiro Shiojima kytara. Oba dva fenomenální hudebníci, kteří svůj um zdokonalili až na živočišně spontální jazzové variace, vycházející z daného momentu překvapení. Zdá se to někomu jako blábol? Věřte není, opravdu toto v našich podmínkách ještě nebylo. Setkal jsem se s ledajakou věcí , ale takto dravou scenerii dokáží krom výjimek pouze v Japonsku a zmiňovaný Nacht Luft snad při dobré paměti i němečtí Swans zavítali do Jazzově elektronického noise. Proto je Napalmed uznáván ve světě v industrial experimental noise hudbě jako špičku v tvořivosti. A samozřejmě v zemi vycházejícího slunce obzvláště.

Pro mne jsou spíše okrajovou záležitostí i když velmi uznávanou pro svoji tvorbu a několikráte jsem viděl produkci naživo, tak tato kakofonie která dává smysl souzvuku mne unesla. Opravdu dobré toto album musí potěšit sluch i Stivína a spol. Tak až takový je to Jazz. A samozřejmě nemohu pozapomenout , že opět vše provází zvuky městského hluku a fabriky, které nás obklopují denodenně alespoň tu větší část populace. No co více napsat snad jen to. Pokud něco doporučuji a dělam to docela dost často , tak toto doporučuji na 100% každýmu posluchači jakékoliv hudby ať si rozšíříte obzory , ale pouze pro otrlé nátury.

Totiž pouze odbočuji od tématu, spoustu milovníků jazzu není schopno strávit kalt jazz, takže jestli si chcete album pořídit jen pro pobavení návštěv u známých, tak od toho odstupte. Toto je vážná záležitost , i když braná s humornou nadsázkou. Opět tím nemyslim příznivce skupiny, těm je jasné oč běží.

Zvuková aranžmá opět na výbornou, totiž ani jinak by to nešlo k zaměření hudby, kde musí být rozpoznatelný každý tón. Uf 79 minut jsem překousl na jeden zátah. Pod vyobrazením bookletu si můžete představit co chcete fantazii se meze nekladou. Obsahem jsou i fotky účastníků tohoto projektu a vyobrazení opět části šroubů, fabriky atak dále.

A2 č. 6 (18.3.2009)
Napalmed (A2 č. 25/2008) jsou dlouholetými českými průkopníky hluku. Svou hudbu zakládají především na kombinaci elektroniky s industriálními zvuky plechů, kovových pružin nebo řetězů. Na jejich poslední desce se setkáme s něčím, co u nás rozhodně není obvyklé. Jedná se o extrémní, ale zároveň otevřené dílo s nečekaně mnoha výrazovými polohami, které bylo stvořeno poněkud netradičně …

Zde následuje obecně známý příběh vzniku CD – sólové improvizace japonských hudebníků – free jazz, respektive volná improvizace – zuřivé industriální rytmy, potažené tlustou vrstvou ruchů a šumů – atd.

Vznikla tak hutná mezižánrová skrumáž, jejíž díly do sebe zapadají, možná i proto, že free jazz je radikalizovanou verzí jazzu a noise je v podstatě jen přebuzeným rockem či elektronikou. Vrcholem alba je půlhodinová D-sax Weirdax, jejíž kostrou jsou dvě freejazzové improvizace, nahrané saxofonistou H.F. Obě hekticky proplétající se linky zní současně, přičemž RadeK.K. i MartiN.B. je intenzivně dokreslují tak, že nemáme sebemenší pocit uzurpace akustického nástroje. Druhá polovina alba stojí na improvizaci kytaristy T.S., jehož zkreslený nástroj je využit surověji a bezohledněji. Vše je proloženo kratšími skladbami, v nichž jsou podrobeny digitální manipulaci Fujiwarovy pianové improvizace.

Jedna ze zásadních českých nahrávek uplynulého roku.

Karel Kouba

HARDROCKER 2/2009 (cze)
Světově respektované mostecké hlukové kombo (na scéně od roku 1994) se tentokrát spřáhlo s dvěma japonskými experimentátry, saxofonistou Hirojuky Fujiwarou a kytaristou Teruhiro Shiojimou. Společně vytvořili materiál, jenž je rozhodně svébytným a originálním pohybem o hlubokého nitra chápání zvuku a hudby. Samotné názvy jednotlivých kousků již něco napoví: "PCiano", "D-sax Weirdax", "ComputerIano", "FractaScape", "PianOmputer". Osobně mi tahle téměř 80minutová masáž připomíná věci z dílny geniálního dua John Zorn (PAINKILLER, NAKED CITY) a Mike Patton (FAITH NO MORE, FANTOMAS, MR. BUNGLE). Pokud rádi objevujete něco nového, zapomeňte na vytyčená a omletá klišé kytarových sól, frázovaní zpěvu, bicích masírek a zavedených producentských triků. Ponořte se do světa, jehož hlavním přínosem je nesmlouvavý postoj k originalitě a novátorství. Vždyť tahle partička je tak daleko, že každá nahrávka je ryzí originál bez míchání a jiných producentských "švindlů". Zde je možné slyšet upřímnou, nefalšovanou radost ze hry - tu, kterou u rockové, potažmo metalové hudby ničí komerce a tržní pojetí chápání hudby. Hudba přece nejsou závody, soutěže ani business. Vždy bývala mostem mezi lidmi a kulturami přinášejícím radost z spolupráce, spojení a jednoty. Skutečný mezinárodní jazyk beze slov a bez omezení nic neznamenajících kategorií. Tahle nahrávka je skutečnou energetickou vánicí zvuků, hluků, parytmů, fraktální kytary, digitálního piána a experimentální lap-topovou syntézou s velkou příměsí kovů! Zajímavostí je, že uskutečnění tohoto projektu je čistě virtuální kolaborací, jež proběhla přes portál MySpace, zhmotnění nahrávky se uskutečnilo díky domácímu vydavatelství Guerilla Records, jež se nebojí podporovat ryze originální záležitosti, chcete-li underground! Obal je neméně zajímavou koláží barev, tvarů, symbolů, stínů a obrazců. Většina posluchačů možná nesáhne po této nahrávce vícekrát než jednou, ale pro seznámení se s jiným přístupem i tak stojí za to! Nic než zesílený život...!!!

ALDA-MAN (Aleš Fuchs)

www.dyicore.net - 4.3.2009
Jak je slyšet, i páni z Česka by mohli tvořit soundtracky k lynchovským filmům. Neříkám ale, že by poté z kina nevystartovali vyděšením i ti největší štamgasti klubů náročného diváka. Tohle je ambientní apokalypsa bez sebemenšího náznaku ústupku. Deska šílenější než rentgen mozku prožraného tourretem. Bezmezní uctívači hluku si šmáknou, totální kraťas.
Tahle nejen u nás industriální ikona (momentálně dvojčlenná) se na své novotině spaktovala s novými kámoši z majspejc. Konkrétně freejazzovým saxofonistou Hiroyuki Fujiwarou a stejně free-ulítávajícím kytaristovi Teruhiro Shiojimou. Ti jim na požádání zaslali svoje infarktové záchvaty, dlouhé něco kolem třiceti minut, tedy dost materiálu k improvizačnímu vyřádění se a vytvoření neopakovatelných výtrysků avantgardní zběsilosti. Servíruje se pět části skvělé neprostupnosti.
Po šestiminutovém otvíráku, kdy je disharmonické třískání do klavíru obklopeno hlukovou stěnou a přehlídkou zvukově prorezlé šperkovnice se dostáváme k prvnímu čarování ze saxofonovou orgií. Song delší než koncertní Stairway to Heaven je opravdové řádění svobody, žádné pravidla, žádné šablony. Začíná se celkem poklidně, ke dvěma stopám saxíku (z každého kanálu jedna) se přidávají různé rytmické cákance a noiseové chapadla. Atmosféra ale tak houstne, že se po chvíli cítím jako v bombardovaném klubu na vystoupení Coltrana, který zrovna prohrává boj s koksem. Je možný, ne-li pravděpodobný, že ty prohraješ souboj s tímhle songem. Možná nejen s ním.
K postupnému odumírání šedé kůry mozkové dochází i při běsnění s kytarovým partem. Šílené skřípáni a pískot, který místy polechtá na bubínku i příznivce Psychocandy. Ano, i tady se Napalmed industriálně vyřádili do sytosti a jako na celé desce – bez hranic. Schizoidní nekompromisnost a surovost.
Tahle deska si zasluhuje pořádný obdiv, ať už ji třeba nedoposloucháte. Není snad tahleta zarputilost, tvrdohlavost a hudební volnost inspirativní a sakramentsky sympatická? Vyslyš a nezhebni.

trenT

www.payo.cz - 22.2.2009
Mostečtí hlukaři NAPALMED zanedlouho oslaví obdivuhodných 15 let existence. Dovolte mi při příležitosti tohoto jubilea prosím menší shrnutí a ohlédnutí. Za tu dobu se stali (od svých noise core počátků, přes krátkodobé ukončení koncertní činnosti a změně názvu na NPLMD) výrazným jménem tuzemské, a díky neutuchající aktivitě, i světové hudební okrajové scény. Doba vzniku NAPALMED přála nejextrémnějším formám muziky. Vznikalo tehdy velké množství nových spolků a projektů používající noise-hluk, jako své umělecké vyjádření. NAPALMED jakoby však byli o stupeň před nimi, byli výraznější, působili vyzráleji. A tak zatímco většina ostatních industrial-noise skupin žije svůj jepičí život, o NAPALMED je stále slyšet. Vysloveně chrlí nahrávku za nahrávkou (noční můry hudebních recenzentů) na všech dostupných nosičích, s velkým důrazem na kvalitu obsahu i obalu. Koncertují. Vzniká rozsáhlá hudební distribuce spolu s vydavatelskou značkou Napalmed, na které vycházejí mj. i skvostné hlukové cd kompilace – „Anomalous Silencer“ - umělců z celého světa. NAPALMED přispívají svými zvuky na alba kapel FSFI, SMASHED FACE, GRIDE atd. Opouštějí roli „exotů“ na metal/punk/hc scéně a festivalech a čitelně se zapisují v tuzemské experimentální hlukové alternativě. Aktuální, čtvrté plnohodnotné, album na ploše zdánlivě obludných 79 minut obsahuje 5 skladeb. Původní bohulibý záměr vydavatele vydat album profilové nakonec při dodání nového materiálu a posouzení jeho kvality vzal za své. Čerstvé album je v několika směrech a ve vývoji NAPALMED jedinečné, přelomové. Velký významný posun je ve vydavatelské firmě. Lounský label Vladimíra „Lábuse“ Drápala - Guerilla Records - zasvětil svou existenci vydávání a dokumentování historie kapel, které se dají svou hudbou a přístupem řadit do české undergroundové scény (DG 307, UMĚLÁ HMOTA, SKRYTÝ PŮVAB BYROKRACIE, AKTUAL…). A tam NAPALMED dle mého názoru od prvopočátku patří. Na svou nejnovější regulérní nahrávku si pozvali dva hosty z Japonska: Hiroyuki Fujiwaru – saxofon, digitální piano a Teruhiro Shiojimu – kytara. Tito dva umělci nahráli a poskytli několik svých skladeb, improvizací a pomohli tak NAPALMED k natočení mnohem stravitelnějšího materiálu. Očekával jsem hlukovou stěnu, obohacenou ještě o dva další (tradiční) nástroje, které se víceméně ve všem tom kvílení, skřípotu, úderech a pazvucích ztratí a ve výsledku nikterak tvorbu vlastně neposunou. Při každém z poslechů CD se musím za mou nedůvěru NAPALMED omluvit. Skvostně a citlivě totiž dvě stěžejní úderné půlhodinové energické improvizační exhibice Japonců „jen“ po svém doplňují a podbarvují, nepohlcují je. NAPALMED povětšinou doprovázejí hudebníky čistým industriálem, minimem zkreslených úderů a elektroniky. Dávají tak prostor k vyznění člověčí energie, energie z upřímné hry umělce, energie živého nástroje a celkové nálady. Tyto dvě psychedelické free jazzové exhibice oddělují tři „krátké“ oddychové šestiminutovky, kde Hiroyuki Fujivara ještě jazzově improvizuje na digitálním pianu za přispění elektroniky a kovů. Vzniká tak křehké hlukové křoví. Neznamená to však, že by se NAPALMED zřekli poctivé hlukařiny, která se na novince také sporadicky objevuje. Díky saxofonu a elektrické kytaře úchvatným způsobem dokázali přenést erupci emocí, energie a nálad, dobře známou z jejich live vystoupení, na studiové CD. Leckterý rockový živák není ani z poloviny tak živý jako tato nahrávka. Živelnost a radost ze hry z placky přímo cáká. Zlí jazykové mohou tvrdit, že NAPALMED „vyměkli“, změnili se. Není to pravda. NAPALMED byli vždy o věčném hledání, stylové neohraničenosti, komunikaci, svobodné tvorbě, spolupráci, originalitě, radosti, emocích. A právě toto CD vše do posledního puntíku splňuje. Deska pro posluchače s otevřenou myslí, kteří chtějí a umějí poslouchat. Dnešního člověka v jeho malosti a dosebezahleděnosti už moc věcí na zadek neposadí. Toto album s ním přinejmenším zamává. Zmlsán předchozími speciálními obaly, trochu mrzí jen „tuctová“ CD krabička jinak tradičně napalmedovského obalu. Přesto - čerstvá, otevřená, pestrá, pulsující deska. Tleskám!!!

Pidgeon

NOISE MASTER #20/2009
Nevím kde začít a nevím kde skončit... Nejradši bych opsal z bookletu prohlášení Mr.Lábuse z Guerilla Rec., který vystihuje snad vše. Mimochodem, zná vůbec někdo tohle vydavatelství? Osobně si myslím, že vás bude hrstka a přitom Guerilla tu je už pěkně dlouho, leč hodně okrajová náplň labelu je asi tím “problémem”. V Týně nad Vltavou existuje jeden postarší týpek co tenhle label miluje – na ten večer když jsem se to dozvěděl nikdy nezapomenu, byl jsem v šoku a přitom štastnej... Ale zpět k NAPALMED. Téměř 80 minut a 5 skutečně opravdových úletů co kdy bylo u NAPALMED k zaslechnutí. Naprostá poblázněnost, garantuji vám, že tohle nedoposloucháte i kdybyste se posrali... Osobně nemám rád jazz a když už, tak musí být jako kulisa anebo v krátkých sekvencích. Tady, ovšem tady je to jazzová onanie jednoho japončíka. Je to ZLO!!! Zničí vás to, zešílíte, udělá to z vás všechno možný, jen ne normální existenci... Hiroyuki (tak se ten pán jmenuje) je torturista a chce vás nechat co nejdéle na živu než pochcípáte jak malý prasata... a tak se pokouší o experiment na klavír (nebo abych byl přesnej, digitální piano). Jako host číslo dvě tu je další Japan specialista, tentokrát na kytaru. Čtvrtý song je jeho a tady to je už v pohodě.... Klasika, koupíš si kytaru, ani nevíš jak vypadá struna, jak se na to hraje, ale píchneš to do komba a valíš. Tady to je něco podobnýho, ale jakoby v profi kvalitě s obrovskou onanií. Ale pomalu a jistě se kompozice ubírá jakoby do klidných vod aby poslední krátká skladba (opět s tím pianem) jen uspala naprosto zničenou existenci.... ááááá šumění moře......, bdím či spím? “Pian Omputer” hlavně v závěrečnej fázi je SKVOST!!!! Miluji to!!!! Ovšem to nemůžu říct o zbytku CD!!! Tohle je fakt psycho!!!! Sorry.... Přeci jenom těch šumů, ruchů je pomálu, respektive jsou potlačeny..... CD vyšlo v 500ks nákladu, prvních 50ks s bonusem (3”CDr s mp3 a Avíčkem). Ale aby se dostalo na každýho, je celý bonus zdarma ke stáhnutí na webu NAPALMED. MP3 je saxofónová masírka, samozřejmě s trochou hluku a video je podomácku sestříhaný mix obrázků...., efektů......, videa.....

>ŠA< (Jirka "Šakal" Klomfar)

Freemusic 19.12.2008
Napalmed se dá rovněž jako v případě Žabího hlenu těžko hovořit jako o hudbě v tradičním slova smyslu. Jenomže zatímco Žabí hlen přišel k diskutabilnímu titulu „průkopníci industrialu“ tak trochu jako slepý k houslím, u Napalmed se jedná o činnost promyšleně zacílenou.
Dle slov vydavatele, mělo být další album Napalmed průřezové (bylo by ovšem bláhové hovořit o nahrávce typu best of či greatest hits). Mostečtí zvukoví teroristé však vytvořili natolik pozoruhodný materiál, že vydání retrospektivní desky ustoupilo ve prospěch novinkového alba Noisax Jazzostrial Fractamental , které je spoluprací industriálních nadšenců s japonskými hudebníky Hiroyuki Fujiwarou (digipiano, alt sax) a Teruhiro Shiojimou (kytara).
Noisax Jazzostrial Fractamental je možná nejpřístupnější nahrávka mosteckých hlukařů vůbec. Zásadní podíl na tomto faktu mají právě japonští instrumentalisté. Napalmed jim poskytli štědrý prostor k seberealizaci a nesnažili se je převálcovat atakem hluků (a že hluční být umějí). Najazzlé výkony Japonců tak brousí ostré hrany noise-industriální mašiny. Asi těžko si budete tuhle desku pouštět k nedělní kávičce, avšak že by Napalmed novinkou konečně mohli oslovit i ty alternativněji naladěné posluchače, pro něž byla obligátní produkce mosteckých vždy příliš „strojová“, není zase tak utopická myšlenka.
80 % (!!!)

Pavel FFF Sajfert

UNI 11/2008
Ty tam jsou doby, kdy se tvůrci pokoušeli na každém albu přijít s něčím odlišným, kdy bez ustání hledali nový výraz a nové inspirační zdroje. Dnes se každý vší silou snaží držet pojetí, s nímž uspěl, aby náhodou neztratil posluchače. O to jsou cennější výjimky, zvláště když jde o zavedený soubor s vyhraněným stylem, jenž zaznamenal úspěchy i za hranicemi naší vlasti jako mostečtí Napalmed, jejichž nekompromisní industriální noise je dobře znám i v žánru zaslíbené Zemi vycházejícího slunce.

Ne snad, že by se Napalmed na svém aktuálním albu Noisax Jazzostrial Fractamental (Guerilla, 2008, 79:00) vzdali hlukových koláží a opustili baterie želez, oscilátorů a efektů. Nekompromisní noise však není cílem, všechna ta rámusící železa a kvílející tónové generátory slouží v klíčové skladbě D-sax Weirdax jen jako doprovod k divokým free sólům japonského saxofonisty Hirojukiho Fudžiwary. Výsledek má mnohem blíže k radikálnímu free jazzu, jaký těsně před smrtí produkoval John Coltrane nebo jaký přinášel John Zorn v období Spy vs. Spy. Napalmed s Fudžiwarou jsou jazzovější než Paraneuro nebo 23 Skidoo, když s nimi hrál Pharoah Sanders. Nevytvářejí za pomoci delayů na pokraji zpětné vazby masivní pulsující plochy, ale hrají na železa jako zběsilí freejazzoví bubeníci, kteří se ocitli ve výkupně železného šrotu.

Jazzová však není jen jedna jediná skladba, ale většina alba. I úvodní PCiano, kde Fudžiwara vyměnil saxofon za klavír, se nese v jazzovém duchu. Napalmed jeho jazzůvku celkem citlivě doprovázejí, vzhledem ke stavbě skladby a charakteru nástroje však zvolili odlišný přístup, vsadili na delaye a tónové generátory, s jejichž pomocí vytvořili hlukové pozadí pro piano. Podobně pracovali i v ComputerIanu a PianOmputeru, kde nabízejí až psychedelické hrátky se zvukem. Údernosti půlhodinové D-sax Weirdax však žádná z těchto šestiminutových 'miniatur' přece jen nedosahuje. Kvílející saxofon se s kovy a hlukovými plochami pojí přece jen organičtěji než piano, jehož zvuk je vzhledem k tradičnějšímu pojetí Fudžiwarovy hry uměřený.

Trochu jiné pojetí nabízí FractaScape, kde Napalmed doprovázejí jiného Japonce, sólujícího kytaristu Teruhira Šjódžimu. Zvuk jeho kytary se dobře pojí s hlukem a vazbami produkovanými Napalmed. mostecká parta navíc dodává jeho trochu zdlouhavému a únavnému sólování v duchu raného Frippa novou dimenzi a posouvá ho z dávnověku éry progresivního rocku do celkem žhavé současnosti, přestože se jedná o nejnudnější část desky.

Alex Švamberk

MUSICZONE 11.12.2008
U této novinky stálice naší i světové industrial-experimental-noise veličiny Napalmed jsou kouzelné už jen okolnosti, za kterých nahrávka vznikla. Známý nadšenec pro experimenty všeho druhu Lábus (Guerilla Records, vydavatel tohoto počinu) chtěl původně vydat jakési retrospektivní CD s dřívějšími nahrávkami Napalmed, kteréhož to duší je zasvěceným známá postava výše jmenované scény u nás i ve světě, RadeK. K.(opel). Jenže osud tomu chtěl jinak. Ke Kopelovi se mezi tím přidává novou energii přinášející člen MartiN.B. Pak přichází seznámení se s dvěma japonskými improvizátory a experimentátory Hyroyuki Fujiwarou a Teruhiro Shiojimou. K tomu dochází pomocí hudebního portálu MySpace. První z Japonců je pak Čechy požádán o zaslání vlastní, animální a zcela free zahrané improvizace na saxofon. Japonec posílá okolo 30ti minut záznamu. Druhý z japonských přátel činí něco podobného pomocí kytary. Česká letka pak obě nahrávky zvukově dodělá a přikládá k nim své zvoučky, zvuky, ruchy a elektro smyčky.

Výsledkem je CD, z kteréhož poslechu vás buď jebne a vy budete možná nadšeni, možná zděšeni, vší tou spontánností, psychem a energií, nebo ho po chvíli úplně znechuceně vypnete a už se k němu zřejmě nikdy nevrátíte, protože vám bude připadat jako nesourodá směs do sebe naskládané zvukové energie a proudů, které si plynou zcela volně a jako by bez řádu. Nebo vás třeba taky nakopne, aby jste zvedli zadek a začali přemýšlet o tom, že ačkoli nejste žádní hudební virtuózové, chtěli by jste někde a s někým tvořit něco podobného. Tedy hudbu, kde se více než na nějaké virtuozitě a dokonalosti sází na pudovost, radost ze společného prožitku a až jakousi rituálnost, v níž zúčastnění dávají až animálním způsobem průchod svým emocím, pohnutkám a nápadům.

Inu, nejnovější dílo naší dlouholeté hlukařsko-improvizačně-industriální veličiny Napalmed nazvané "Noisax Jazzostriál Fractamental" nabízí všechny tři výše popsané možnosti. Na ploše 79ti minut se na vás vyvalí pět tracků totální hlukařsko-freejazz-elektro improvizace, kdy dva z tracků se dokonce pohybují na ploše okolo 30ti minut. To jsou ty hlavní. Zbývající tři jsou vydavatelem nazvány v předmluvě v bookletu tohoto CD jako "odpočinkové". Velmi trefně se mi pak jeví Lábusův popis CD jako celku, kdy o něm hovoří jako o "svébytném a originálním pohybu v hlubokém nitru hudby".

p.s. Experimentátorské hrátky na mimořádné lince "Praha-Tokyo" odpovídající názvu alba. Nejnovější dílo naší dlouholeté hlukařsko-improvizačně-industriální veličiny Napalmed nazvané "Noisax Jazzostriál Fractamental" nabízí na ploše 79ti minut pět tracků totální hlukařsko-freejazz-elektro improvizace.

Richard Kutěj