ORCHESTR BISSEXT - PROKAPANÝ ČAS (2CD)

Byl to tehdy pitomý čas, šedivá a plíživě dusivá doba, přesto, že jsme byli mladí. Nehybný močál s všeprostupujícím pachem zapšklosti a hniloby nás nutil hledat utajené ostrovy, na nichž se dalo svobodně nadechnout a nezešílet….

Jedním z těch míst, kde se dala načerpat síla k dalšímu pobytu ve chlévě, nazvaném Československá socialistické republika, byly v osmdesátých letech také soukromé koncerty. Občas se podařilo uniknout všeobjímající náruči Státní bezpečnosti, PS VB i domovních důvěrníků a uspořádat někde na vsi utajený koncert, na kterém vystoupily skupiny nejrůznější úrovně, spojené - a počítaje v to i jejich nadšené posluchače - zejména potřebou otevřené a necenzurované tvorby. Bez ohledu na následky, které tato tvorba všem zůčastněným přinášela.

Orchestr Bissext vznikl v Žatci, v ekologicky i duchovně zdevastovaném prostředí severních Čech. Navzdory tomu se ve svém projevu málokdy zaobíral marasmem doby prvoplánovitě, kulturní poušť, která tady panovala, mu byla k smíchu, pohrdal poslušností a přetvářkou, vykoupenou plným korytem. Demonstrativně se bouřil proti všudepřítomné české malosti a připosranosti, byť texty (o hudbě ani nemluvě) byly - snad v sebeobraně? - nečekaně veselé a naivisticky hravé. Přesto věrně odrážely pocity mladých, nonkonformních lidí, denně narážejících na ubíjející realitu, důvěrně zachycují absurditu, nemorálnost a kolorit doby. Je to pravdivá a syrová výpověď o životě ve stínu Velkého bratra, žádné „já chci žít nonstop“, ale „chtějí nás zlomit svou mocí“. Když pak totiž už něco vyřkli, vyřkli to naplno a nekompromisně. Nutno podotknout, že k takové výpovědi bylo zapotřebí nejen talentu, ale stejně tak odvahy.

Nemůžeme pominout ani značnou hudební zdatnost muzikantů, originální zvuk „undergroundové dechovky“, za kterou se sami prohlašovali a čemuž nakonec odpovídalo i nástrojové obsazení, je slyšet nezvyklé nasazení, lehkost a pestrost. Hudba vznikala ponejvíc spontánně a kolektivně uvnitř orchestru, textovou - a nejrizikovější - složku obstarával zejména Zelí, vůdčí duch souboru.

Výsledek „naživo“ obvykle násobilo ještě nevázané veselí a rozjuchaná atmosféra koncertů, kterou Orchestr Bissext nejednou zpestřoval nezvyklými kostýmy a přinášel tak ojedinělou podívanou i na svobodné a pestré (avšak poněkud posmutnělé) scéně podzemního ghetta. Členové souboru vědomě rezignovali na možnost vystupovat kdekoliv jinde, nežli v okruhu toho nejryzejšího českého undergroundu, dobrovolně se vzdali perspektivy a ochranných mimiker „šedé zóny“, nemilosrdně se vysmívali veškerým společenským tabu a tuposti. Za což ostatně dostali nejednou přes držku. Včetně policejní výstrahy. Atd.atp.

Orchestr Bissext byl nedílnou součástí mého světa, navštívil jsem každý jejich koncert. Měli jsme k sobě ale blízko i jinak - protože jsme byli ze stejného okresu, měli jsme i stejné vyšetřovatele Státní bezpečnosti. Vzpomínám si, jak mě nutili při jednom výslechu písemně stvrdit, že Zelí kdesi zpíval píseň „Komunisti žerou listí“. Já bych měl prý „pokoj“ od nich a oni od Zelího, ten jim byl pěknou vší v kožichu. A já přitom tuhle - jistě skvělou - píseň ani neznal! Nehledejte ji však ani na tomhle kompletu, nikdy totiž neexistovala. Ale verš je to, myslím, nosný. I StB měla své básníky… Anebo se mělo onehdá hrát v jedné vsi, ovšem sál byl v patře. A ačkoliv byl pozdní sobotní večer, přesto orgáni bleskurychle sehnali „statika“, který - aniž do sálu vůbec vkročil - oficiálně potvrdil, že patro je natolik poškozené, že by nevydrželo nápor skotačících mániček (přesto, že nedlouho předtím tam probíhala nějaká převeselá veselice místních družstevníků). Hospoda potom zůstala pro jistotu několik měsíců zavřená úplně. Nebylo v zájmu republiky poslouchat hudbu, hranou pomocí kytar. Největší pozdvižení ovšem nastalo, když se k nenechavým uším StB doneslo, že v rámci vystoupení byla zdemolována televize, symbol státního oblbování. To bylo považováno doslova za zhanobení hromadného sdělovacího prostředku a za pohrdání civilizací, což soudruzi skutečně mysleli vážně! Dlouhé hodiny výslechů měly za cíl dokázat, že tento „barbarský“ čin znamenal cosi obludně nepřístojného, kriminálního, útok na samu podstatu života v teple socialismu, na výdobytky „jeho“ dělnické třídy… Dalo by se pokračovat dál, kusé vzpomínky jen dokazují, jak státní moc nenáviděla vše, co neměla pod kontrolou.

Tyto nahrávky jsou dodnes ironickým svědectvím o tom, že i uprostřed normalizační schizofrenie se dalo žít radostně, svobodně a důstojně. Jako by ani neexistoval stálý tlak StB, na malém městě ještě ostřejší a drtivější, jako by zločince a život v kleci ani pokaždé nevolilo 99,9% obyvatel, jako by televize a rozhlas ani nebyly od rána do večera zahlceny lhaním, hnusem a třídním bojem…

Právě proto, že svou poetiku a hudební výpověď Orchestr Bissext neomezil jen na prvoplánovitý protest a bezhlavý odpor vůči komunistickému režimu, jejich písně budou dráždit měšťáka (a establishment) v každém čase. V každém…

Lábus, podzim 2001