J. H. KRCHOVSKÝ & KRCH-OFF BAND - NAPOSLED

SME (Slovensko) - 19. 12. 2008

Jiří H. Krchovský nahrál CD, na které zhudebnil výběr ze svých textů.

Básník Krchovský: V čítankách jsem proti své vůli.

 „Těch hrůz, co bdí u mého lože / zvlášť tyhle dvě, tak odlišné: / co když dnes umřu, panebože / a nebo probůh, co když ne?" Opar smrti a všude přítomné tajemno, morbidita a nihilismus, zmar a dekadence, ale také erotika, sarkasmus a sebeironie.
A neodmyslitelná básnická virtuozita. To jsou poznávací znaky poezie J. H. Krchovského, svébytného kultovního básníka, který se právě představuje i jako zpěvák a hudebník autorským albem Naposled.
Kde se v introvertním básníkovi vzala chuť takhle se prezentovat?
 „Před třemi lety jsem dostal nabídku vydat výběr z mých básní, které už byly zhudebněné opravdu kdekým. Protože až na pár výjimek se mi z těch 60ti kusů, co mi kdy zprznili, opravdu nic nelíbilo, tomuhle nápadu jsem se bránil. "
Vy jste si však občas doma také nenápadně zhudebňoval svoje básně.
 „No právě. A argumentu, že když se mi nelíbí, jak mi to przní jiní, ať si to zprzním sám, jsem se už neubránil. Cédéčko vychází v bohulibém vydavatelství alternativní či různě outsiderské hudby Guerilla Records."
„Smrt a marnost ve mně bydlí / v sále bez zdí úpí stesk / netopýři svými křídly / starají se o potlesk," zpívá se na albu. Komu budou mimo vás tleskat?
 „Kapelu jsem sestavil účelově pro toto cédéčko a hrají tam muzikanti, kteří prošli skupinami Půlnoc, DG 307, Psí vojáci či Plastic People."
Kdy se ve vás vzala tato témata?
„To je to stejné, jako bychom pátrali, jak jsme přišel ke svému nosu, nebo bujné čupřině. Zásluhy bych připsal spíš mé brněnské babičce, které nás vláčela po všemožných pohřbech a i ve svém domku, který byl samozřejmě hned pod hřbitovem, dokázala neustálým vyprávěním o smrti docílit svého."
To vás inspirovalo k psaní takových básní?
„Ještě Erben a podobné horory,  na kterých jsem vyrůstal. Básničky se mi líbily pro jejich magickou schopnost, až tantrickou působivost. Ale když jsem je chtěl číst v pozdějším věku, tak mi chyběly a začal jsem je psát sám. Vznikala různá zaklínadla, v kterých jsem zaháněl svoje úzkosti, běsy, bolesti, lásky. Psal jsem je vlastně pro sebe na uklidnění, namísto hypnotik. Netvrdím, že zabírají."
Nemohou na čtenáře působit spíš opačně?
„Nedávno v rozhlase chtěli oživit rozhovor se mnou nějakou ponurou básní o smrti. Navrhli Neděli smrtnou, ale já je opravil, že je to přece jarní optimistická básnička o vynášení smrtky a pochování Morany. O chlapci, který si jednu z těch hořících smrtek vytáhl z vody, přinesl domů, tam ji aktivoval rumem a pravděpodobně uvedl do činnosti. Netřeba všechno vidět hned morbidně."
A co třeba tahle adventní: „Co samo nezhyne, to lidé povraždí / sněhem se ubírám k vzrostlému smrku / balíček s provazem nesu si v podpaží / vánoce na krku, vánoce z krku."  To si přece lze vyložit všelijak.
„Ano, ale čtenářským ohlasem se příliš nezabývám. Kdyby mi šlo v první řadě o něj, tak bych se tomuto žánru buď vůbec nevěnoval, anebo by to vypadalo podstatně jinak. Navíc, o těch ohlasech já moc nevím."
Ale ten je výrazný, pozitivní, vaše knihy se dobře prodávají i překládají do různých jazyků.
 „Možná právě proto, že jsem na ten primární efekt u čtenářů nedbal."
Takže jde o absolutně upřímnou tvorbu?
Je upřímná v rámci mojí falešnosti. I tu tam upřímně odkrývám."
Ale připouštíte aspoň určitou stylizaci v tvorbě?
 „To  jsou pozůstatky z mladosti, kdy jsem začínal, abych naštval své okolí, a jistě je to také v souladu s mojí duševní konstitucí. Či duchovní? Raději duševní. Té stylizace však ubývá. Těm, kteří moje básně čtou jen pro pobavení a hledají v nich jen ty hřbitovy a smrtky, ta stylizace chybí, naopak, ti pozornější, citlivější, v nich objevili víc."
Zdá se, že i té vnější stylizace jen už méně. Kdysi jste důsledně trval jen na jediné vaší fotografii, připomínající portrét z náhrobního kamene. Byla na obálkách vašich knih, dokonce i u článků v tisku.
 „Tahle známá fotka Ivana Pinkavy je už fakt anachronická. Na poslední sbírce jsem měl bustu, kterou jsem si sám vytvořil ze sádry."
Začínal jste v undergroundu. Spojovali vás tam i přátelské vztahy, nebo jste měli společnou jen publikaci v samizdatu?
„Byli jsme dřív hospodští kumpáni, s Jáchymem Topolem jsem až později absolvoval pár cest, s Petrem Placákem několik rodinných výletů, když byli naše děti malé."
Část lidí svůj pobyt v undergroundu vnímala i jako politikum.
„Hlavně Placák, a to nás časem diferencovalo. Ale i Topol se zajímal o širší společenské jevy, zatímco já jsem v tomhle důsledný a to není žádná stylizace, opravdu na to kašlu. Ne, že by se mě věci kolem mě lidsky nedotýkaly, ale pro mě tady není umění kvůli tomuhle."
A co starší básníci, třeba Zbyněk Hejda či Ivan Blatný?
„Hejda je mi jedním z nejbližších lidí, bohužel, teď se málo vídáme. Je mi velmi blízký lidsky i svojí tvorbou, polohou básní, jejich atmosférou, Blatného jsem objevil později, jeho poezie na mojí vliv už neměla."
U něj se nabízí spíš paralela vašich podobných lidských osudů.
 „On skončil opravdu tragicky, ale mně se nic špatného neděje, zatím. Jestliže narážíte na pobyty v blázinci, Blatný se tam dostal až na závěr svého nešťastného života, zatímco já jsme v nich začínal. Nehodlám tam končit. Už je to dávno za mnou, v mladosti mi pomohli od společenských problémů, vycházejících z mojí nepřizpůsobivosti."
Z undergroundu jste se dostal až do školních čítanek. Jak to vnímáte?
„Možná mě to lehce těší v zadním místečku nějaké prvoplánované marnivosti, ale opravdu je mi to velmi protivné, Mám ještě ze školy zakořeněno, že co je povinné, je zákonitě odsouzené otravovat studenty."
Ale verše typu „Házela sebou jako vzteklá / prý abych dával pozor, řekla / teď na ni čekám. Bude sedum / (v šest šel jsem dávat pozor před dům)" by mladé mohly potěšit, nebo ne?
 „Jestli jim je nebudou vnucovat. Principiálně platí, že moje psaní se chtělo vymykat establishmentu, a vůbec masovému zneužití, dříve i nyní. A teď jsem se předmětem toho zneužití sám stal."
Snad se nebudete soudit?
„V rovině vtipu jsem o tom uvažoval, ale teď mám s úřady spíš opačný problém. Před třemi lety jsem dostal stipendium literárního fondu na dokončení sbírky, která stále není, a už se po ní shánějí. Snad to nebudu muset vrátit, ale jisté obavy mám. To jsme tedy dopadl, dřív mi hrozil postih za moje psaní a teď za to, že jsem nic nenapsal."

Alexander Balogh (přeložil Lábus)

Tento článok bol uverejnený v tlačenom vydaní denníku SME.