J. H. KRCHOVSKÝ & KRCH-OFF BAND - NAPOSLED

www.freemusic.cz 16.2.2009
Není nad to, když si vlastní poezii zhudební sám autor. Kdo už může mít niternější vztah k vlastním veršům než on sám. Album Naposled je příležitostí poslechnout si, jak si s tímto úkolem poradil J. H. Krchovský s elitní undergroundovou partou v zádech.

Už nějakou dobu se proslýchalo, že básník J. H. Krchovský (vlastním jménem Jiří Hásek) se nechal přemluvit k zhudebnění vlastních textů. Nyní máme před sebou zakonzervovaný výsledek jeho snah. Patnáct skladeb s texty z let 1979 až 2007. Není to první básníkova hudební zkušenost. V osmdesátých letech byl členem O.P.N., jimž mimochodem v roce 2005 vyšla u Guerilla Records rekapitulační deska Procházka urnovým hájem (stejnojmenná píseň se objevuje i na Naposled).
Od té doby uplynulo v řekách hodně vody a návrat k rockovým kořenům nebyl pro Krchovského jistě snadný. Naproti tomu muzikanty asi těžké naleznout nebylo. Renomé, které Krchovský v undergroundových kruzích požívá, je značné a proto v sestavě, která CD nahrávala, naleznete taková jména jako: Jiří Michálek (OPN, DG 307, Echt! - bicí), Tomáš Schilla (Plastic People, Půlnoc, Národní třída, Domácí kapela, DG 307, Echt! - cello), Ota Sukovský (DG 307, Domácí kapela - baskytara) a Pavel Cigánek (Psí vojáci, DG 307, Sladký konec – housle, kytara).
Poznámka pod čarou: Krchovského básně zhudebnila už hezká řádka skupin, avšak sám autor až na výjimky spokojený nebyl. Osobně si ale myslím, že pár klenotů by se v hlušině nešlo. Kupříkladu zpracování Krchovského textů Hudbou Prahou patří k těm nezapomenutelným.
Je vcelku překvapivé, že hudební složku nahrávky má na svědomí sám Krchovský a kapela mu „jen“ pomohla realizovat nápady. Melodie a aranžmá korespondují s duchem dekadentně nihilistických básní. Je logické, že tahle nahrávka vám do skoku vyhrávat nebude, to spíše k pohřebnímu pochodu (Marche funébre). Krchovský jako kytarista (a bohužel ani jako skladatel) není žádný ekvilibrista, ale od instrumentálních výkonů, kde dominují smyčcové party, tu má koneckonců kapelu. Ta se sice snaží, avšak ubránit posluchače jisté monotónnosti přece jen nedokáže. Hraje takříkajíc na jistotu a nikterak inovativně. V tomto směru se pohříchu příliš překvapivého neodehrává.
Jednoznačnou devizu nahrávky spatřuji ve frontmanově výrazu (a síle básní, samozřejmě), který je jakýmsi průsečíkem Pavla Zajíčka a Mikoláše Chadimy. Spíše než o zpěv se tedy jedná o jakousi melodickou deklamaci. Dobrým tréninkem byla Krchovskému jistě pravidelná autorská čtení. Barva a jistý tón vokálu J. H. Krchovského jako by byly k těmto účelům stvořeny. Temný odstín povětšinou neradostných písní (výjimkou budiž například sexuálně laděná Vlak jede krajinou) získává autorským přednesem další rozměr, je naprosto přirozený a tudíž i uvěřitelný.
Možná jsem od tohoto alba po hudební stránce očekával vzhledem k muzikantskému obsazení víc, než mohli Krchovský a spol. nabídnout. Možná ta deska je přesně tím, co si Krchovský představoval. Přesto mě nemohla nenapadnout ryze hypotetická otázka, kterak by si s materiálem poradila mladší muzikantská generace, nezatížená vazbami na undergroundovou minulost.

Pavel FFF Sajfert

XMachr (4.1.2009)
Ale tak co říci k tomu CD ... Začíná tak pohodově a celkem rozjíždí, první písnička je dobře vybraná "Jako vloni" Pak přichází na řadu klasiky "Neděle smrtná" "Procházka urnovým hájem" pak tu je "Marche funebre" Tam mě trochu irituje na konci to zdlouhavé někdy až nekonečné opakovaní: Vším čím jsem byl jsem nebyl rád... kombinované s: Vším čím jsem nebyl byl jsem rád .... Jako minuta a patnáct vteřin je moc..... Pak je tu "Epitaf" to je takový běžný průměr, dále přichází písnička "Prázdnotou" Ta by byla fajn, kdyby to byla nějaká vsuvka na svou krátkost, člověk by to bral jako takové oživení, jenže následující písnička "Dráty" která má zajímavou hudbu ,ale hrozně krátký text to celé nějak utopí, ty dvě písničky prostě nejdou k sobě a jedna s těch dvou prostě měla jít z kola ven... a však pak je tu písnička "Naposled" která otevře jako by druhou část alba a mnohem lépe provedenou část, samotná písnička je dobře udělaná. " V nádražní hospodě" to byl můj favorit už po poslechu na Bandzone, ještě než jsem měl album, takže jistě že je dobrá.."Pod lipkama" To je pohodička a úplně si umím představit dav lidí pohupující se temnotou se zapálenými zapalovači, jo jo dobrá . " Idylka pozdního večera" Tak taková průměrná písnička která ale na ramenou pevně podpírá kladnou část alba.... " Vlak jede krajinou" Tak to je hodně dobrá písnička, umí upoutat a jako tak akční pojetí téhle básničky jsem opravdu nečekal , jo povedené. " Klíšťata" S tou jsem se setkal prvně na youtube jako live a i na Album na mě udělalo dobrý dojem. "Kyselina" Mám nejoblíbenější básnička a hudební zpracování mě nezklamalo a jsem tomu tedy rád ( zejména konec písničky je skvělý). " "Hudba srdce" Hezké zakončení.... Celkově album na první poslech zní hudebně monotónně ,ale to vícero posleších to člověk začne spíš brát jako takový hudební koncert který do sebe zapadá jako kousky puzzle, zpěv je takový mluvený, neberu to jako zápor, neb v dnešní době té spousty kapel je to běžný jev na který už jsem si už zvyk... Tak asi tak o tom albu...

MUZIKUS 2/2009
Po archivních nahrávkách souboru O.P.N. (Procházka urnovým hájem) z let dávno minulých, které vyšly v roce 2005 péčí Guerilly se zdálo, že se J. H. Krchovský bude i nadále věnovat pouze poesii – mimochodem, zájem čtenářů z něj udělal našeho nejprodávanějšího básníka – a hudba bude zapomenuta. Nebylo však tomu, naštěstí, tak, a Krchovský se obklopil spolehlivými a zkušenými spoluhráči a přišel s novinkou. Toto slovo je třeba podtrhnout. Krch-Off Band zní totiž naprosto současně, nejedná se o nějaký klon undergroundu model 1978... Nálada je jaksepatří ponurá až neveselá, nepůsobí však hraně, nesklouzává ani do parodie. Jistě, je to dané autenticitou Krchovského civilního projevu, samozřejmě i jeho básní, ale také kapely jako celku. Podzim je sice již za námi, proč si ale nepřivolat trochu z jeho zádumčivosti – Naposled je k tomu skvělým průvodcem.

Zlatý hřeb: Marche funèbre

Zní to: zadumaně, jak také jinak!

Josef Rauvolf (Instinkt)