HOUPACÍ KONĚ - KOŇSKÉ SÍLY (1991–2007) – DEMA, BOOTLEGY, RARITY

www.musiczone.cz
Neúnavný archivář českého undergroundu a nezávislé scény Lábus z vydavatelství Guerilla Records připravil zase jednu bilanční CD kolekci. V tomto případě ale nejde o vzpomínání na již neexistující kapelu. Nové CD "Koňské síly" ústecké indie kytarovky Houpací koně nabízí dema, bootlegy a rarity z tvorby dodnes zajímavě znějící kapely. Nejen fanoušky příjemného kytarového indie rocku tak dozajista potěší kolekce toho, jak to Houpacím koním znělo v letech 1991 až 2007.
CD "Koňské síly" nabízí celkem 19 songů, které tvoří časový průřez od počátku 90. let až téměř po dnešek, kdy dva poslední kusy jsou z roku 2006. Jak už jsem psal výše, "Koně" už od počátku najeli na příjemně znějící "kytarovku", jak sami členové přiznávají, ošlehanou třeba i poslechem takových jmen, jako třeba Sonic Youth, Pixies či Girls Against Boys. Houpací koně ovšem nikdy nebyli nějakou kopírkou, ačkoli, což opět sympaticky přiznávají v bookletu desky, zcela výjimečně došlo k tomu, že spíše nevědomky použili hodné podobný riff. Šlo ale opravdu o úplné výjimky. Houpací koně se prostě časem vyhráli a jen se zařadili do okruhu kapel, hrajících se stejným feelingem a nápaditostí.‘
Úplně první songy při tom jistě nedosahují, a ani nemůžou, té lehkosti, suverenity a zvuku, jakými se kapela pyšní nyní. I tak je ale slyšet, že už od svých počátků patřili "Koně" k tomu nejlepšímu, co se na naší "indie" scéně pohybovalo. Zajímavé a zábavné je při tom i sledování celkového vývoje kapely. Od poměrně syrových a někdy až emotivních výbojů, až po výraz, ke kterému se kapela vypracovala lety hraní. Dnes máme co do činění s hodně přemýšlivou kapelou, která svou kytarovou energii a smysl pro melodii místy zároveň elegantně halí do dýmu nostalgie a přemýšlivosti. ‚
A plusem jsou i až na výjimky české texty, kdy naprostá většina z nich patří do kategorie textů hodně povedených. Textů vpravdě generačních, kdy v nich autoři poměrně svěže a vtipně dokáží popisovat vše, co život týpka z menšího města a jeho kapely provází. Jasně. Lásky, nelásky, mejdany, divoký život muzikanta i postupné zrání a přemýšlení nad děním kolem.
Dodnes mi přijde hodně nespravedlivé, že zrovna tahle kapela patří pořád do kategorie těch, o kterých se neví tolik, kolik by si zasloužila. Inu, nesmírně pracovitá kapela, které se ovšem nikdy nikam uměle necpala.
Závěrem snad již jen, v případě Guerilla Records už víceméně pravidelná, poklona nesmírně zdařilému bookletu dílka. Ten obsahuje nejen texty, sestavy, v kterých byl ten který song nahrán, staré fotografie či vyznání kapele z pera samotného pana vydavatele. Graficky hezky udělaná knížečka navíc u každého songu obsahuje i vzpomínky těch, kteří se na jejich nahrávání podíleli a věřte, že jde o velmi zábavné čtení.
Nedá mi, abych ještě nostalgicky nevzpomněl na zmíněná 90. léta, která pro mne byla nejen bezstarostnými léty dospívání, ale i léty, kdy mohl člověk najednou opravdu volně dýchat a poznávat kvanta parádní a zajímavé muziky. Jedním z mých průvodců té doby byl i parádní ústecký hudební zin Scene Report. Dodnes se mimo jiné usmívám jednomu z tamních článků, kde dnes již nehrající člen Houpacích koní Jan Brambůrek ostře kritizoval koncert jakýchsi místních hard rockových baronů. A úsměv ještě větší mi vyvolává vzpomínka na označení jedné z oněch kapel, které mistr Brambůrek nazval, pokud mne paměť neklame, těmi "nejpitomějšími pardály rockových pódií" a doslova smršť uraženeckých reakcí oněch kapel v následujícím čísle. Ano. Poslední odstavec už s touto recenzí v podstatě nemá co do činění. U mě osobně ale prostě tahle vzpomínka dodnes patří do koloritu tehdejší scény Ústí nad Labem a okolí, scény, která nám dala jednu z nejlepších "lokálních" kapel na světě, Houpací koně.

Richard Kutěj

Muzikus 15.5.2009
Titul a podtitul CD mnohé napovídají. Až na to časové ohraničení, protože kromě dvou výjimek (singl z roku 2006) toto informačně naprosto precizně vypravené album obsahuje oficiálně nevydané nahrávky Houpacích koní pořízené „jen“ do roku 1998, jež přehledně dokumentují vývoj téhle ústecké party.
Houpací koně odjakživa přísahali na pravidla kytarového rocku. Zpočátku měl v jejich pojetí místy až punkový břit (bylo to krásně neohrabané, ale ve své syrovosti a neučesanosti nesmírně autentické – viz téměř hardcorově neurvalý song Wilde spí), aby se kapela postupně přikláněla ke kultivovanějším (leč bez ztráty energie!), svým způsobem melancholičtějším, resp. zadumanějším písničkám. Ovšem pozor: i ty rané věci měly velice silný myšlenkový náboj. Texty HK jsou totiž, troufám si tvrdit, opravdové verše, nikoliv náhodný shluk slov bez hlavy a paty.
Úhrnem vzato Koňské síly představují sbírku až překvapivě hodnotných „odpadků“, které nenašly místo na řadových deskách HK. A na stránkách skupiny si můžete zdarma stáhnout i druhý díl této kompilace!

Zlatý hřeb: Tiché dny na Klíši, Wilde spí, Doteky
Zní to jako: Pixies, Sonic Youth apod

Petr Korál

(Text z bookletu CD-r II.)
Houpací koně mě často štvali

„Bomba. Pecka. Jsou skvělí,“ odcházel jsem nadšen ze svého prvního koncertu Houpacích koní. Snad to bylo v Božtěšicích, čtvrti Ústí, na Taneční besedě ústecko brněnského Českomoravského podpůrného spolku, asi v roce 1993. Ale dost možná si to pletu s premiérovým koncertem ústeckého undergroundového orchestru Invalidní důchod tamtéž. Nebo hrály na stejné akci obě kapely.

Na Koních se dalo dobře pařit, bavila mě rozervaná image kytaristy i zpěváka Jirky Imlaufa, jeho hlas a texty/příběhy. „Ale ne všechny ty starší texty mne baví. Ta poloha ‘rozháranýho, rozervanýho dandyho’. Víc se snažím je dělat jako příběh, a ne v ne v první osobě, snažím se to ‘shodit’ na někoho jinýho,“ vzpomínal na začátky Koni Jirka zhruba o 15 let později.

Pěkné i obyčejné slečny/fanynky u pódia byly na koncertech Koní VŽDYCKY, Jirkovy duety se zpěvačkou Romanou Doležalovou, ústeckou Siouxsií (dnes v Rose Means Rose) – měly šťávu a erotický nádech i obsah; jiskřilo to mezi nimi a kapela šlapala. Ten druhej kytarista (David Šíma), co si pořád koukal dolů na tenisky a vazbil, byl sice nějakej divnej – ale to spíš dokazovalo, že nejsem in. Že mi britský kytarovky moc neříkají, natož ty americký.

A to už jsme u Pixies, bostonských skřítků, ke kterým byli Koně tenkrát přirovnáváni. „Pixies z Ústí“ – sám nevím, kolikrát jsem ten termín použil. Hodil se. Ale mohli si za to sami: v rozhovorech se k nim hlásili, i v ústeckém klubu Tukan hráli v jejich trikách… Později si – ze stejných důvodů, jen už v klubu Zeppelin, pohrobku Tukanu – vzali za své Sonic Youth. Historie se opakovala. Nějaký čas si pak říkali i Rockin´ Horses, v redakci časopisu Scene Report jsme jim na to dělali plakáty stejně, jako třeba teplické punkové Jateční ulici.

Poprvé mě Koně naštvali, když byla odejita Romana Doležalová. I když Bůh ví jak to bylo – tehdy současně zpívala v Caries (= zubní kaz), kapele okolo kytaristy Martina Bechynského (dnes doprovází básnířku Svatavu Antošovou a hraje v rozšířené sestavě The Boom). Bez Romany pro mě Koně na čas ztratili kouzlo a šmrnc.

Období s americkým kytaristou Adamem šlo nějak mimo mě, holandská anabáze kapely taky. Dech jsem chytl až na festivalu Habrák. Ten byl ale bohužel labutí písní pro Honzu Brambůrka (baskytara, zpěv). Velká škoda. To, jak tehdy Honza vylepšil její hudbu elektronikou, bylo sakra životaschopné, nové a svěží! Naštvání číslo 2.

Zatímco Jirkovy texty byly čím dál lepší, víc depresí, víc deziluzí, víc Ústí, kapela – v období alba Písně z bistra, řekl bych – ubrala na plynu. Proto snad, že rozvedené servírky, jimž (hlavně) byly ty songy určeny, se už tolik neodvazují? Písničky se najednou zoufale táhly, 10 skladeb v 54 minutách CD – co dodat? Jirka Imlauf: „Naše koncerty už nejsou tak divoký a agresivně-energický, už nelezeme po lustrech a neskáčeme. Proč prej už to není takový? Slyšíme to ze všech stran, ale kroutíme nad tím hlavou, protože tam tu energii dáváme a cítíme ji tam, jen už to dnes asi není tak prvoplánové. Spousta lidí asi ‘odpadla’ proto, že už na pódiu nevidí tři neurotiky, kteří šíleně blbnou.“

To už hráli – po období tria – v „poslední klasické sestavě“ Jan Strnad (bicí, klávesy), dkp (basa, zpěv, i Bez Peří, „něco divokého Koní“), Miroslav Kolenatý (akustická kytara, zpěv, ex Schwarze Aussig) a Jirka. Na řadovku ještě ne, ale na živák Haiku, točený v říjnu 2004 v Národním domě v Ústí, si jako hosta pozvali do nejlepší skladby Marseille – Oděsa hosta Davida Bendela (ex Hanuman) na akordeon. Dalším zklamáním/naštváním bylo, že už pak moc dalších pozvání pro Davida a jeho akordeon nepřišlo.

Jirka Imlauf, dnes středoškolský učitel, stál u zrodu Koní a texty pro ně píše /i zpívá a hraje na kytaru v nich/ dodnes. A co pro něj znamená Ústí, bylo by bez něj Koní? „Protože jsem se sem před více jak deseti lety přistěhoval, ještě pořád Ústí objevuju. Chodím na výlety, procházím místa, který ještě neznám, objevuju starý domy a schodiště… Ústí mě takovým zvláštním způsobem láká: na jednu stranu je fakt hrozný, od dealerů na Míráku až po zdejší sociální složení, ale zároveň mě nějakým zvláštním způsobem přitahuje. A nemyslím jen skvělé okolí, ale i město samotné. Když si třeba zkrátím cestu a procházím areálem Letňáku, vybavujou se mi věci…“ (2002)

Podzim 2008. Stojím v bývalém bunkru pod Domem kultury Ústí, kde mají Koně zkušebnu. Kapela (mi) hraje novou písničku, je v ní spousta energie, razance, je to zase tam. Jakoby se vrátili k začátkům, duní jak Pixies (kteří se po letech zase vrátili), je tam špína i melodie, je tam naděje. Helium.

Radek Strnad