CERMAQUE - DŮM SLZÍ

Musicserver 20.11.2009
Zasněná poetika nezpěváka Jakuba

Jakub Čermák aka Cermaque je v alternativních kruzích označován za objev letošního kalendářního roku. Nikdo jiný totiž nedokázal natočit album tak autentické a éterické, aby zanikl i fakt, že hlavní interpret ve skutečnosti vůbec neumí zpívat. Deska "Dům slzí" má ale jiné priority než zpěv...

Žánr: heavy-soul

Vydavatel Lábus z lounské Guerilly Records má jednoduše čich na kvalitní umělce. Jedním z nich je mladý teplický básník Jakub Čermák, který svým projektem Cermaque posouvá ryzí písničkářství ke škatulce heavy-soul. Právě těžká duše je pak sexy symbolem druhé desky jeho teplicko-brněnské kapely. Stavebním kamenem alba "Dům slzí" je totiž intimní poezie, která občas pohladí svou naivitou, jindy však drásá srdce i uši svou syrovostí. Autentickou výpovědí příslušníka postmoderní generace je pak píseň "Slunovrat", která patří k nejsilnějším tuzemským skladbám letošního roku.

Cermaque se nebojí experimentovat a pokoušet se o alternativní přístup k hudbě, což ve výsledku znamená vytvoření nadčasového alba, které zůstane pochopitelné a uchopitelné jen pro tu část z nás, která občas sní o svých vlastních únicích ze všední reality kamsi do hlubin vlastní psyché.

Vrcholem jsou již zmíněné texty. Čermák se svým poetickým umem řadí k předním tuzemským básníkům mladé krve a na desce "Dům slzí" tak pořádá intimní autorské čtení, ke kterému zve každého z posluchačů. Jeho velkorysost je podpořena nezvyklou barvou hlasu, která visí někde uprostřed mezi projevem Karla Kryla a ostravského písničkáře Davida Bartoše. Pomyslné křoví Čermákovi dělá Martin E. Kyšperský z kapely Květy, jenž má na svědomí bohatá a nevšední aranžmá desky, která finální sound přibližují právě k jeho mateřské kapele.

"Dům slzí" je výjimečný i v počtu hostů, kteří se na nahrávce podíleli. Celkem spolupracovalo šestnáct různých muzikantů včetně americké zpěvačky Nelle Ward nebo lotyšského avantgardního hudebníka Tomse Auniņše. Základem alba je ale brněnská undergroundová scéna a především Jakub Čermák osobně. Každým stiskem PLAY se "Dům slzí" dostává stále více pod kůži. Jestli i vy po několikátém poslechu písně "Ingrid" zbystříte v prostoru kolem sebe ducha Jima Morrisona, věřte, že nejste v pekle, ale v ráji. A poděkujte za to Čermákovi...

Lukáš Benda

Musiczone 21.10.2009
Když se sejdou talentovaný autor, muzikant a interpret spolu s protřelým muzikantem v roli producenta, bývá z toho mnohdy pěkné poslouchání. Mladý interpret vrhne do nahrávky svou plnou páru, energii a nápady, zkušený producent se tenhle "výbuch" snaží posunout, aby zbytečně nic nepřebývalo ani nechybělo a příjemné dílko je hotovo. Jedním z důkazů výše psaného budiž i letošní novinka básníka a písničkáře Jakuba Čermáka, vystupujícího pod pseudonymem Cermaque, jehož deska "Dům slzí" vyšla na labelu Guerilla Records. Role producenta se zde ujal Martin E. Kyšperský z kapely Květy, jehož osobitý muzikantský rukopis nelze místy neslyšet. Deska však svou pestrostí přesahuje pojem stylu a hraje si po svém.

S písničkáři se na řekněme alternativní či nezávislé scéně už dávno doslova roztrhl pytel. Každý z nich, který tak dokáže být svůj, osobitý a oproti kolegům se něčím vymyká, je určitě hodně příjemným osvěžením. Cermaque do tohoto ranku patří. Originální, zajímavé a svojské jsou již jeho básně-texty. K tomu si přičti poměrně osobitý neškolený hlas. Ten hlas může místy znít svou syrovostí skoro až provokativně. Ovšem neboj. O tohle tady nejde. Autor si prostě své básně interpretuje po svém a pokud přistoupíš na tuhle hru, zjistíš, že je vše v pořádku a jak má být.

Příjemně a hodně zajímavě pak zní i samotná muzika. Ta se drží neokázalé písničkářské formy, většinou s jemným nádechem posmutnělosti a melancholie. Aranže každého songu jsou ovšem každá svá. Ty aranže jsou především hodně pestré a promyšlené. Jak jsem již psal, svůj rukopis tu třeba zanechal zmíněný producent. Krom ozvuků brněnské avantgardy tam ovšem slyšíš i mnohé další. Však na desce spolupracovalo několik dalších postav našeho i světového undergroundu a alternativní scény, Jmenujme alespoň Tomáše Vtípila (DG 307, Čvachtavý lachtan), Veromiku Havlíčkovou či lotyšského avantgardního hudebníka Tomse Auninše. Co je však důležité, deska ani přes poměrně velký počet spolupracovníků a použitých vlivů nepůsobí roztříštěně či zmateně. Autorovi i producentovi se celý ten "kotlík" podařilo navařit přesně tak, abychom měli co do činění s příjemně a vyrovnaně znějící alternativně-písničkářskou kolekcí se zajímavým a osobitým soundem. Dílkem plným příjemných písniček, z nichž každá žije svůj život a dohromady tvoří jednu z nejzajímavějších a nejpříjemnějších písničkových desek, které se na téhle scéně za poslední léta urodily.

Richard Kutěj

ROCK & POP 10/2009
Druhá album písničkáře (a básníka) Jakuba Čermáka patří v rámci letošní domácí „alternativy“ k nejzdařilejším projektům. Baví především obraznost a sugestivita Čermákových textů. Struktura a melodika písní by byla průzračná a prostá, kdyby ji produkčně a aranžérsky neuchopil Martin E. Kyšperský z Květů a řádně „nepokvětil“. Což je míněno v dobrém smyslu slova. Kyšperský písně zpestřuje a odbourává stereotypy, ale logická příbuznost zvuku alba se zvukem producentovy domovské kapely nepřetlouká Čermákovu poetiku. Po technické stránce není Čermák dobrý zpěvák, ale přibližnost intonace a frázování vyvažuje přesvědčivost autorské interpretace.

Tomáš S. Polívka

UNI 9/2009
Nahrávka DůM SLZÍ (Guerilla, 2009, 42:09) projektu teplického básníka a interpreta Jakuba Čermáka a jeho přátel nazvaného CERMAQUE v sobě spojuje hned několik poloh a přístupů. Je tu ryzí písničkářství, alternativní postupy, šansonová intimita, křehká poezie, mladistvá energie i chuť k vyjádření. Autor deklamuje, procítěně zpívá i vykřikuje svoje pravdy, a nikde nejsou ani stopy po póze či kalkulu. Občas se mihne stín naivity a vytváření si vlastního paralelního světa jako ochrany před nechutnou realitou, ale kdo to někdy nedělal?

Co je hodně důležité, jak má Čermák jasno v textech, tak ve všem ostatním se nebál obrátit se na zkušenější. Vedle řady více či méně muzikantsky vypomáhajících přátel je tu zásadní dvojice, která dala všemu tvar a dotaženou, vyzrálou podobu: hyperaktivní Martin Kyšperský, který se postaral o propracovanou produkci a bohatá aranžmá, a Tomáš Vtípil, stojící za zvukem. Oba se pochopitelně jako aktivní muzikanti přidali i instrumentálně, ale měli natolik odstupu a soudnosti, aby výsledek nezněl jen jako cosi, co je odvarem od jejich mateřských kapel. Opakovaným poslechem trochu vystupuje nepříjemně jen jedna neproměnlivá poloha Jakubova hlasového projevu, ale vše vynahradí procítěnost a mnohovrstevnaté texty plné nápadů, místy díky vyprávěným vizím trochu nechávající vzpomenout na Jaroslava Ježka z někdejších Č.p.8 A podobně jako u něj ačkoliv se tu hovoří v melancholických polohách o ne zrovna veselých tématech, stejně je produktem poslechu čirá radost. Výjimečnou a zcela současnou desku skvěle dokresluje výtvarně nápaditý i propracovaný booklet i zdařilý digipack. Pozoruhodná deska.

Antonín Kocábek

www.freemusic.cz, 4.9.2009

Jakub Čermák je mladý autor rozličných zájmů vydávající pod hlavičkou projektu Cermaque. Jeho lo-fi folkový debut Krajina bez rytíře vyšel loni u Polí pět, rok poté vychází o poznání propracovanější následovník Dům slzí u lounského vydavatelství Guerilla.

V Brně usazený Jakub Čermák před rokem v tichosti vydal pozoruhodný debut Krajina bez rytíře (Polí pět; 2008) a stal se tak utajeným objevem roku. Přes určité nedostatky a mezery v projevu bylo evidentní, že by mladý umělec s nezvykle širokým okruhem zájmů (hudba, poezie, nezávislý film) neměl zůstat nepovšimnut. Díky druhému albu Dům slzí, vydanému pod hlavičkou projektu Cermaque, se tomu snad nestane.

Nejsme sice bulvár, ale přesto mi nedá, abych nezmínil rodinné poměry. Nutno ovšem jedním dechem dodat, že se Jakub Čermák tím, že je jeho otec Miroslav Wanek z UJD, nikterak nechlubí a ani články o něm tuto informaci neupřednostňují. Jenže dříve nebo později se informace tohoto druhu stejně provalí (jako se tomu stalo v článku v Respektu).

Jakub Čermák se ovšem pohybuje v poklidnějším zálivu alternativního moře. Slovo folk není v jeho případě od věci. Nikoli však v jeho tradičně „portovním“ významu. Na to jsou vrátka desky příliš otevřená dalším vlivům. Což mimo jiné garantuje osoba producenta Martina E. Kyšperského (Květy), jednoho z nejoriginálnějších tuzemských muzikantů současnosti.

Na albu je jeho přítomnost znát na první poslech. Na rozdíl od lo-fi debutu Krajina bez rytíře je následovník Dům slzí po produkční stránce na jiném levelu. Charakteristická hravost (tu naleznete i ve vizuální podobě povedeného bookletu a dvou klipů) a instrumentální barevnost, kterou je možné slyšet na nahrávkách Květů, se vryly i do Čermákova alba. Avšak Kyšperského vliv je cítit i přímo - ve způsobu Čermákova skládání. Květy evidentně patří mezi Čermákovy oblíbené kapely. Instrumentální party šestnácti hudebníků, kteří na nahrávce vystupují, se podařilo rozvrstvit tak, že deska nepůsobí přeplácaně. Kyšperský dávkoval uváženě.

Vedle češtiny zazní na albu i jiné jazyky. Čermák spolu se svými hosty přirozeně přechází například do francouzštiny, což odkazuje k Čermákovu ročnímu studijnímu pobytu ve Francii. Anglicky si zazpívá společně s americkou vokalistkou Nelle Ward v písni Mnémosyné. Dostane se i na performance-track Vorvani zaznamenaný v plenéru na jakési brněnské ulici. Další skladbou, jež hudebně vyčnívá z jinak kompaktního celku, je Židovská, o jejímž hudebním směřování vypovídá už jen samotný název.

Asi nejdůležitější součástí alba jsou Čermákovy texty, které omlouvají nedostatky frontmanova vokálu. Nezdráhám se je označit za poezii. Koneckonců autor paralelně s hudbou vydává i básnické sbírky. Posluchač s všeobecným rozhledem rozpozná odkazy na literární tvorbu jiných autorů, jako je tomu v případě Ingrid, kde Čermák cituje Jima Morrisona. A počítám, že takové momenty nebudou na desce ojedinělé. Vzhledem k věku autora (ročník 1986) se jedná o vyzrálou tvorbu, která vzhledem k míře umělcova přetlaku bude nejspíše brzy následována dalším počinem. Zda-li to bude album písní, sbírka básní či krátký film, se nechme překvapit.

Pavel FFF Sajfert

www.rockstorm.ic.cz, 4.9.2009

http://www.rockstorm.ic.cz/forum/viewthread.php?forum_id=11&thread_id=206

Když jsem CD vybalil z obálky a následně z celofánu, radostně počal nasávat informace a obrázky. První ohledání digipaku přineslo zklamání. Zdálo se mi všeho nějak málo. Další předposlechová omakávání však plynule přešla v optické nadšení. 'Málo' se přeměnilo v 'jinak'. Ku vstřebávání je toho více než zdrávo. Obvyklé psaní recenze zoleje jsem taktéž musel odložit napodruhé a následně i dopsat při poslechu třetím. U prvního vstřebání ušima nešlo dělat nic jiného než poslouchat - pečlivě. K tomu hledání textů, které nejsou v bookletu řazeny postupně. Chytře dotažené, vtipně obohacené, aranžérsky inteligentní, produkčně bezchybné písničky. Nízko položené melodie mi skýtají možnost ku falešnému pobrukování. Tak uchvatitelsky silné jsou. Trochu květnaté (aby ne, když se muzikanti podílí), s občasným kašperského výrazem (tu a tam zase to zvláštní, svojské frázování). Bez obav zúčastnění použijí věci jakoby odjinud, přispějí svými troškami do mlýna - klarinet se včasnou melodií album oživí, beatbox rozpůlí, dívčí zpěvy, cizí řeči, housle, trumpeta, zvuky perkusivní, intonční schválnostní ústřely a mnohé další uniknuvší elementy vyšperkují. Využití terénní nahrávky pro experimentální potřeby je běžné, ale točit tímto systémem píseň přímo je krásná zvrhlost, v případě Cermaque party povedená drzost. Teď si uvědomuji, že album je pestré až běda, přesto je v něm dostatek prostoru i pro písničky jako takové. Texty jsou kapitolou samy o sobě. Přiznávám, že jim ani na potřetí plně nerozumím. Ne, nejsou nesrozumitelné, ale jednoduše nestíhám, nepobírám je. Skoro bych si nikdy netipnul, že je možně mozkové závity takhle roztočit. Ani nejdivočejší fantazie nebude stačit vnitřnímu tempu téhle desky. Nezbýva než poslouchat, poslouchat, poslouchat... a přemýšlet. Což o to, zkouším to, ale víte jak to bolí?

p.s. Na datové stopě jsou ke shlédnutí videa k písním z desky: Vorvani a Natáhni ruku.

RadeK.K.

Slova-po-tichu.blogspot.com - 19.6.2009
Oč nečekaněji a (oka)mžikověji se ke mně toto CD dostalo, o to hlubší a trvalejší stopu ve mně zdá se zanechává.

Jsem trochu na rozpacích, komu je vlastně připsat. Ač je výhradním autorem všech 11 písní (i jednoho bonusového videa) Jakub Čermák, nevydal je pod svým vlastním jménem. Psát o "projektu Cermaque" se mi vzhledem k žánru (jednou samotným autorem vtipně označeném jako "nechtěný folk") příčí. A Cermaque není ani řádná, tj. koncertně vystupující kapela, byť proběhlo kratičké křestní turné Praha-Brno-Teplice.

Nikdy jsem pořádně nerozuměla tomu, proč si interpreti pro své nahrávky zvou externího producenta. Po opakovaném poslechu tohoto CD a porovnání nahraných verzí písniček se záznamy živých vystoupení na Jakubových stránkách jsem zdá se prozřela. Dobrý producent dokáže písním vdechnout něco svého a rozsvítit je do pestrosti. Producentem a současně aranžérem byl Martin E. Kyšperský, kapelník oceňovaných brněnských Květů. A ten pro nahrávání CD Dům slzí zangažoval téměř dvacítků převážně brněnských muzikantů a umožnil tak Jakubovi Čermákovi soustředit se pouze na zpěv. Otevřeně řečeno, Jakub není žádný televizně-sobotně-večerní krásnohlásek. Ani to ale nepotřebuje, protože jeho síla je jinde. Jako muzikant sice tímto CD oficiálně debutuje (samo-palným nákladem si v roce 2006 Bubáci a hastrmani, a o rok později CD Krajina bez rytíře), ale jako básník vydal knižně už dvě své sbírky (Resume 17, nakladatelství Šimon Ryšavý, 2004 a ještě sehnatelná Padavčata, nakladatelství Protis, 2006 ) a na literárních webech lze najít jeho díla dřívější i pozdější. A jsou to jednoznačně texty, které na CD Dům slzí na první poslech zaujmou. Každý text obsahuje minimálně jeden poetický klenot ( včetně "buskerské" písně Vorvani, nahrané v ulicích nočního Brna s kulisou projíždějícíh šalin a zvonění klíčů náhodně zimprovizovaného sboru, jak to dokumentuje druhý na CD zařazený klip v režii Pavly Kačírkové .) Až se skoro bojím vyslovit, která textařská jména se mi po prvním poslechu vybavila; ale dobře, klepu do dřeva a přeju Jakubovi mnohem příznivější sudičky : podobně poetické, mnohovrstevnaté a přitom zpěvné texty psávali třeba Jára Ježek z Č.p.8 anebo František Stralczynský z Bonsaie.
Jen tak na ukázku, s vědomím vytrženosti z kontextu :

"... vzpomeň si, až tě štěstí vyleká
že není jenom věcí lidí
že je i věcí člověka ... " (Anežko)

" ...chytit svou touhu za ocas
jak bílého draka
jak voda oblaka
a hnát se s ní až nadoraz
až tam, kde nic není
kde vítězí snění
nad vleklým osudem

Mnémosyné! děravá paměti,
propusť mě z objetí
nech být, co bude..." (Mnémosyné)

Dlouho jsem přemýšlela, do jakých souřadnic písničky z tohohle CD zasadím, až je budu chtít doporučit hrstce svých hudebních přátel. A řešení, jako už tolikrát, přišlo samo, stačilo na chvíli přepnout svou pozornost. Chtěla jsem si sama pro sebe uctít památku smutných, protože nedožitých, padesátin Zuzany Navarové a pustila si CD její skupiny KOA - Barvy všecky ... a najednou jako by s analogiemi roztrhl papírový sáček na bagety. Začalo to obdobně výraznými figurami kontrabasu, pak jsem si uvědomila shodnou lehkost v angažování nejrůznějších hudebních žánrů, přechody do jiných jazyků, smysl pro vyváženost mužského (resp. chlapeckého) a ženského vokálu (zde skvělý soulad hlasů Jakuba a hostujících Anny Sypěnové a americké písničkářky Nelle Ward ) a skončilo to třeba použitím poloprůhledného papíru v barevně velmi střídmém a proto krásném bookletu. Ale to jsou vlastně všechno jen shody v použití formy a já cítím i tu důležitější, vnitřní, obsahovou. Z takového pokračovatele má jistě Zuzana tam nahoře v hudebním nebi VELKOU radost.

Vy(Ky)šperkovaná aranžmá jsou druhou skutečností, které z tohoto CD dělají opravdovou událost. Může být něco potěšitelnějšího, než když si snad u jediné písničky (rytmicky nesnadné Natáhni ruku) vybavíte charakteristický zvuk Martinových domovských Květů a to přesto, že jejich druhá opora, bubeník, perkusista a hračičkář všeho druhu Aleš Pilgr se podílel i na tomto CD.
Ale ani sólový koncert Jakuba Čermáka není chudou příbuznou. Co se mu nedostává z nástrojové a hlasové pestrosti, to je vynahrazeno Jakubovým nasazením, otevřeností a spontaneitou. Dřevěně se tvářící podlaha klubu Loft577 jistě ještě teď občas rezonuje rytmem vetkaným jeho bosými chodidly, zato ta naprosto mokrá košile, přehozená po vystoupení přes krk kytary, je jistě už zase v pohotovosti pro nějaké další koncertní příště. Oproti hrstce ostatních posluchačů jsem měla výhodu v tom, že jsem měla již CD Dům slzí naposloucháno a namísto registrace první signální jsem si mohla vychutnávat detaily. Přestože CD ještě vonělo tiskařskými barvami, Jakub zařadil i písničky novější, které napsal pár dní předtím při svých toulkách Polskem.
Zdá se, že ustrnutí na místě mu nehrozí, spíš asi dilema, kterému ze svých talentů věnuje rozhodující část svého času a soustředění. Již zmíněný klip k písni Natáhni ruku totiž prozrazuje jeho nadání i erudici vizuální a režisérskou.

Přestože se CD jmenuje Dům slzí a slzy, melancholie a smutek jsou častými rekvizitami všech písní, není se třeba bát nějaké adolescentní ufňukanosti. Tenhle člověk je sice podle občanky mladičký, ale vnitřně toho musel prožít už opravdu hodně ....
V románu Davida Zábranského Slabost pro každou jinou pláž (ARGO, 2006) jsem se aktuálně prokousala až k této (jedné, té pozitivní) části definice ryzího básníka :

Čeho se ryzímu básníkovi dostává ? Světa. Světa v ohromném množství, nabírá ho plnými dlaněmi. Tam, kde ostatní vidí strom, ryzí básník prožívá každý list. Je to osud : ryzí básník se narodí citlivější než ostatní, jeho duše je celý život jako po těžkém úrazu, zjitřená, citlivá. Intenzita, s níž na ryzího básníka působí svět (vnitřní a vnější), je darem i prokletím. V ryzích básnících se jedinečným způsobem kloubí krása a utrpení.
Tahle charakteristika Jakuba jako básníka (alespoň pro mě) padne, jak ulitá.

Těžko vyzdvihovat některou písničku na úkor jiných, ale v uších se mi střídají třeba

"ty ještě vepíšeš písničku života do fugy této smrti " (Židovská)

anebo

"hřmí v nás vše, co ještě nesmíme
...
nevím, zda tě ještě víckrát spatřím
nevím, zda už někam a někomu patříš
a jen ten, kdo nic neví
může slepě milovat
je svátek slunovrat

noc je náš jediný majetek"
(Slunovrat).

Jednoznačně : můj soukromý hudební Objev roku 2009 (titul udělen už v jeho téměř přesné polovině :-))

S.

RESPEKT 25/2009 - kultura (14.6.)
Jakub Čermák pozoruhodně zpracovává impulzy z undergroundu a literatury: romantická rozervanost tu má dost hloubky a odvázanosti, aby zabírala. Poezii pomohl usadit do jakýchsi alternativních šansonů producent Martin E. Kyšperský (Květy). Promyšlené a dotažené, od vytříbeného studiového zvuku (Tomáš Vtípil) po track natočený guerillově v tramvaji.

Pavel Klusák