HALLY BELLY - DNESKA BUDE JINEJ DEN

ROCK & POP 10/2009
“Hally belly od svého vzniku v roce 1986 neustoupili od svého soundu ani o krok,” píše se v bookletu druhého alba kapely. Přesně vystiženo. Při poslechu živě natočeného (1. března 2009 ve stylově žižkovské hospodě U vystřelenýho voka) a následně lehce studiově ohoblovaného materiálu mate pocit, jako byste se vrátili do sklepení českého undergroundu let lehce předrevolučních. Je to dobře, nebo špatně? Asi obé. Řečeno žargonem opozičnickým, doba si možná žádá nové výrazové prostředky a nové bojovníky, ale těch samozvaných je až až. Tak proč občas neabsolvovat poučnou návštěvu undergroundového skanzenu, dokud existuje?

Tomáš S. Polívka

MUZIKUS 10/2009
Hally Belly hrají už přes dvacet let vlastně pořád to samé, tedy hudbu přesně v intencích tradičního českého undergroundu. Ale není androš jako androš, takže HB rozvíjejí spíše odkaz v podstatě normálního hospodského rock’n’rollu na způsob, dejme tomu, Umělé hmoty nebo Garáže, než aby se zamotávali ve složitostech jako třeba Plastic People v některých fázích své existence. Syrovou neotesanou muziku adekvátně doplňují texty, v nichž nejiskří kdovíjak perlivá poezie, nýbrž máme co do činění s obyčejnými příběhy ze života, jimž místy (bohužel zdaleka ne vždy) neschází potřebný nadhled a vtip.

Že kytarista a frontman Svědek tyhle svoje verše v podstatě vůbec nezpívá, ale víceméně jen deklamuje (a navíc si přitom trochu šlape na jazyk)? Nevadí – tím hlavním je tu autenticita. Ono tady celkově téměř o nic nejde, žádné křečovité pokusy o závratné umění se nekonají, což působí sympaticky a věrohodně. Na studiových nahrávkách ovšem tahle kapela „funguje“ jenom tak nějak napolovic – zajděte si raději na jakýkoliv koncert Hally Belly.

Zlatý hřeb: Krize
Zní to jako: ortodoxní český underground

Petr Korál

www.freemusic.cz 11.9.2009
Pražský hospodský underground Hally Belly našel před časem azyl u spřízněných Guerilla Records, kde jim v roce 2004 vyšel CD debut U Zpěváčků ve tři ráno. Po pěti letech na stejné značce nedávno vydali i své druhé album Dneska bude jinej den.

Je nasnadě, že Hally Belly, jejichž vznik se datuje rokem 1981, nemohli vzhledem k tehdejší společenské situaci oficiálně cokoli vydat. Koneckonců ani v současnosti by se o Hally Belly mainstreamové firmy zrovna neporvali. Kapela však získala zázemí u předního undergroundového labelu, jenž dává prostor jménům, jimž by jinak zbyla možnost vydávat své nahrávky snad jedině svépomocí.
Ačkoli se zde hovoří o druhém albu pražského alko-sex-undergroundového bandu kolem zakladatele, kytaristy a zpěváka Svědka, neměli bychom zapomínat na kazetu Fialový prase, která vyšla pod hlavičkou Black Pointu v roce 1994. Fialový prase bylo jakési tehdejší best of, jehož setlist později částečně kopírovalo první CD U Zpěváčků ve tři ráno....
Oproti zmíněné kazetě, kterou mám ještě stále v paměti, nedisponuje novinka tolika chytlavými a dnes již vlastně zlidovělými popěvky. Taky sexuálních témat malinko ubylo, což možná souvisí s věkem. Nikdo nemládne a vidět připlešatělého, obtloustlého chlápka v letech, kterak huláká cosi o pořádný šukačce, může působit na leckoho minimálně úsměvně. Přestože takový Záviš si na tom založil živnost a Bukowski, ten starý prasák, se taky držel svého kopyta až do finále.
Tohle si zkrátka musí vyřešit posluchač (a samozřejmě autor) sám. Ani Svědek ovšem, jak se zdá, nemyslí celý den jen na souložení a chlast. Na Dneska bude jinej den se objevují i vážnější témata: vzpomíná se na Karla Kryla, se žlučovitou pachutí populismu se připomíná Sametová revoluce, rozjímá se v Nevim, co hledám a ani v Závrati či Vlajce se za břicho popadat nebudete. Pořád je tu ovšem dostatek veselých a lechtivých popěvků, kvůli nimž je v určitých kruzích kapela tak oblíbená – viz Tamara, Koubek (Dotaz směřující na Svědka zní: Ta píseň je o tom Koubkovi s akordeonem?) a řada dalších.
Z primitivních pub-rockových schémat s poněkud marnou sisyfovskou snahou vytahuje kapelu sólová kytara, prozrazující jistou dávku instrumentální zručnosti a zálibu v bluesrocku. Saxofon sice ani zde nehýří originalitou (nelze nevzpomenout garážovské harmonie), ale alespoň je pro sound kapely osvěžením. Svědkova kytara zase nepopře majitelův vztah k tvorbě Plastic People, ale to není až tak důležité. Od Hally Belly by totiž jen ten největší pošetilec čekal hudební a textařskou invenci. Kapela zůstává v zajetí vlastních zprofanovaných témat a snad až příliš přímočarých melodií. Hrubé riffy, doplněné neotesanými rýmy zpívané charakteristickým na jazyk si šlapajícím Svědkovým vokálem – to je zkrátka trademark kapely. Úzkoprsý intelektuál by se otřásl hrůzou. Ale ten na koncerty, kde jsou Hally Belly zákonitě více ve své kůži než na nahrávkách, asi stejně nepáchne. Otázkou pak zůstává, zda-li má smysl, aby kapely jako Hally Belly natáčely studiové desky. Živá nahrávka by možná byla přesvědčivější.

Pavel FFF Sajfert