DO SHASKA! - ANDROGYNE HAAREM

ROCK POP 2002/6
Do shaska! patří k předním představitelům tuzemské industriální scény druhé poloviny devadesátých let. I na svém třetím albu Androgyne Haarem se pohybují v oblasti ambietního industriálu a přinášejí zneklidňující zvukové plochy s až hypnotickým účinkem. Skupina dobře ví, jak působivé je opakování základní struktury opatrně oživované podivnými zvuky, které zdůrazňují napětí, ovšem nemění charakter skladby. Žánr mají Do shaska! zvládnutý skvěle, dokáží najít zajímavé melodie hlasů i motivy, v nichž se exotika mísí s ozvěnami vážné hudby, doplnit je temným podkladem a narušit samply. Snad jen primitivní rockový rytmus v úvodní Schwarzwaldklinik a do jisté míry i v následujícím, byť jinak povedeném Hulm Al-Muslim působí rušivě. Rytmická složka představuje v tvorbě skupiny nejslabší položku - jeho monotónnost devalvuje i účinek Maaristaan Mummenschnaz, povedlo se jen šamanské Sahir Bashish.
Problémem je jistá absence originality, která se projevuje ve dvou aspektech. Přístup Do shaska je nejen příliš poplatný vzorům jako Zoviet-France, Cabaret Voltaire (kteří také využívali služeb bubeníka) a zejména Muslimgauze, jejichž Poison Citrus skupina dokonce zařadila na desku. Až příliš velkou roli hrají ve skladbách vysamplované motivy, jejichž smyčky sice skupina dokázala zajímavě zkombinovat, což však nic nezměnilo na jejich dominantní úloze. Vlastní příspěvek ke zvukovému spektru se omezuje na klávesovou podmalbu a ruchy. Označovat takovýto přístup za méněcenný by bylo ignorantstvím. Koláže, frontáže a muchláže Jiřího Koláře také využívají slavných děl minulosti, ovšem podávají je nejen nezvyklým, ale do té doby nevídaným způsobem, zatímco Do shaska! jsou pouhými epigony. Přestože jsou i u nás originálnější kapely, nelze albu upřít působivost - stačí si poslechnout nejen arabsky laděné Opium Jazata, ale také temnou Madame Todfrau či poklidné Ruihani Sekkatur s nervními ruchy v pozadí a kňouravým zpěvem.

Alex Švamberk

Musicpage
Schválně - zkuste popsat standardní nahrávku relaxační, či new age muziky! Spočítáte ptačí trylky, se stopkami v ruce změříte přesný čas průtoku vody sluchátky, zaregistrujete změnu tóniny každých 237 sekund (Ta pravidelnost! Ten řád! Žádný Nový věk čili New Age - pěkně po staru!), opíšete si použité nástroje a zaangažované celebrity. A nakonec snad dokonce chcete i toho věčně vrzajícího cvrčka rozmáznout po podlaze sušárny, a housličky mu rozšlápnout jediným elegantním pohybem palce levé nohy.
Nic takového ale u Do shaska! nehrozí, byť na kohosi ta nahrávka i relaxační účin může mít. Její obal i booklet odkazuje spíš na death, electro core nebo HC, snad ještě grind tracky by mohly obléknout takový zimník. Nicméně už název kapely (kdysi si říkali prostě Do šaška) a pak také jména jednotlivých skladeb (úvodní “Schwarzwaldklinik”, “Madame Todfrau”, “Sahir Bakshish”, “Maaristaan Mummenschanz”), svědčí o notném smyslu pro humor, kombinujícím sudetské názvy s Orientem. Podle bookletu nahrávka vznikla 2/2002 v Toeplitz, kde je tuším i mešita či něco podobného. A v jejím podzemí nejspíš…
Svůj sound lety zjemnili, či spíš masám zpřístupnili i takoví industriální pradědové jako Einstürzende Neubauten, ale pořád to TAM v té jejich muzice ještě je. To šílenství bublá hezky pod povrchem a sbíječky, brusky, šrouby či plechy a kovadliny neduní tak prvoplánově, či zmizely zcela. Vždyť i ony byly prostředníkem, ne cílem. A na koncertech to vyznívalo dost efektně.
Poslech shaska je legrace i dobrodružství. Sranda ve chvílích, kdy se co tonoucí chytáte záchranných kruhů použitých samplů, z nichž v “Opium Jazata” třeba Jitka Molavcová tvrdí cosi o Štěpánce Haničincové, či hned na začátku alba zpívá některá česká zpěvačka z 30., 40. let (asi), což naruší německý rozhovor a mužský německý hlas dál přidává nahrávce na tvrdosti přesto, že se žádný bigbít ani elektrorytmy nekonají. Spíš dominuje tísnivá, působivá atmosféra, z níž není vysvobozením ani následující “Hulm Al-Muzlim”. Muezín tu zve na modlitbu a vůbec se vespod dějí věci (zvony, siréna, zvuky bazaru - věřím že pravé - a další hluky i ruchy. Slušný prostor pro fantazii.), zatímco klasické bicí udržují klidnější rytmus. Důležitější ale je, že to vše tvoří jednolitý celek, že to dobře funguje, že je to slušně vymyšlené a ještě lépe nahrané a smíchané. A že se to nepodobá ničemu, s čím u nás (či kdekoli jinde) běžný konzument přichází do styku
Asi nemá cenu popisovat dopodrobna jednu každou další skladbu. Ten hmyz (jestli) v úvodu remixu “Poison Citrus” je ale fakt nepříjemný, a uvnitř “Opium Jazata” (konečně?) dostanou prostor i struny. A jak to bez nich šlo dlouho! “Kdo vyje naposled, ten vyje nejlíp,” dokazuje i “filmová” “Madame Todfrau”… a fakt už dost. Do konce alba zbývá právě ještě jednou tolik skladeb, takže proč všechno vykecat předem? Snad už jen poznámku, že právě tento track (spolu s předchozím) by spolehlivě “vyčistil” chill out zone kdejaké party od tanečních flákačů. Písničku “Kdopak by se vlka bál?!” zpívala tři malá prasátka naposledy někdy na besídce v mateřské školce. Ale to je opravdu dávno a vím bezpečně, že už ty svině skončily v jitrnicích, salámech či na nuceném výseku. Vegetariáni všech zemí, …

Radek Strnad

ZASTAV SE 11.8.2003
Existenci anonymního severočeského (Teplice? Ústí nad Labem?) hudebního sdružení Do Shaska! jsem zaregistroval teprve předloni v lounském klubu Opera na jejich „extremní multimediální show s živou hudbou.“ A jestliže slovo extrémní stále ještě vyjadřuje něco krajního a mezního, pak je tu náležité.
„Živé“ vystoupení Do Shaska! vřele doporučuji všem, ať už jsou fandy jakéhokoliv žánru, všem s otevřenýma očima a ušima. Protože to se musí slyšet a vidět! Osmička muzikantů s nejrůznějšími hudebními nástroji (od bubínků a foukaček po elektroniku) se na pódiu skryje za bílé plátno a na hodinu vás zhypnotizuje. Zaplaví vás podmanivými psychedelickými a ambientními techno-house-industrial-orient plochami, rytmy, smyčkami a samply. To vše dokonale synchronizované s promítanými filmovými obrazy. Společným působením hudebních a filmových výjevů vzniká napětí, jakási dramatizace, jež vyvolává nové kontexty a nové asociace. Filmové zachycení divošských, nacistických, i (post)moderních rituálů prostříhané scénami ze starých němých hororových filmů, kreslených grotesek a dokumentů vytváří filmovo-hudební koláž, která nedovoluje odtrhnout oči od plátna, uši od reproduktorů a která neumožňuje neklást si základní otázky života a smrti. Po tomto nadšeném přijetí „undergroundu třetího tisíciletí“ jsem uvítal, když jim v lounské Guerille Records vyšlo nové album (podle jejich netu jich vydali již několik). Zároveň se mi však do poslechu Androgyne Haarem příliš nechtělo. Elektronická hudba, ať je oživená čímkoliv, je už ze své podstaty monotónní. Neztratí bez obrazové složky svou hloubku a působivost? Nebudu z přehnaného očekávání zklamán? Samozřejmě, že se mé obavy naplnily. Ale ne bezezbytku. Oč jejich produkce ztratila na „multimediálnosti“ (obrazová stopa na CD by nebyla na škodu) to nahradila zhuštěnou koncentrací a detaily, které mi při koncertech unikaly.
Až doma mi totiž došlo, že vlastně vůbec nezáleží na žánrovém vymezení jejich produkce. Že žánr je tu pouze v roli poslušného sluhy. Že promítané koláže filmových sestřihů jsou jen takovou třešničkou na dortu. Že ta instrumentální hodina zvuků, rytmů, smyček a hlasů je svébytné dílo, v němž se prolínají starobylé animální, křesťanské, modernistické (ideologické, průmyslové) a postmoderní (komerční) archetypy strachu, hrůzy a smrti. Z jedné strany temný zamlžený pravěk, kde smrt přicházela bez jakéhokoli řádu, ale pravidelně a přirozeně jako roční období, z druhé umělá industriální smrt ideologických a průmyslových továren, řízených neomylným systémem, z třetí poloparodický světélkující Pes baskervillský moderních strachů běžící bažinou za svou obětí a ze čtvrté postmoderní usměvavá smrt roztančených kostlivců, která však není o nic méně opravdová, než ty předchozí.
Umným zapojením posluchačových nevědomých stereotypů, předsudků a naučených asociací, ať už jde o temnou náladovou hudbu a nezbytná klišé (kvílení, vytí…) hororových filmů, o využití orientálních (indických, arabských) motivů a o užití historicky či aktuálně zlověstného zabarvení jazyků jako je němčina a arabština (skládají se z nich i názvy písní), tím vším Do Shaska! dosáhli dvojího efektu. Za prvé využili a zneužili posluchačovy skryté obavy proti němu samému. Hrůzu ze snadnosti smrti reprezentují v Evropě (ale dnes možná i v USA) právě tyto dva jazyky. Použili němčinu jako jazykový kód, v němž se pro mnoho lidí stále může skrývat příchuť Cyklonu B, jako metaforu pro nesnesitelnou lehkost industriální smrti, smrti marné a nesmyslné, smrti za nepřítomnosti boha, smrti definitivní. Pro trochu jinou lehkost konce lidského života se chopili orientální látky. Tu do své hudby zakomponovali jako metaforu náboženské smrti. Arabská a indická smrt je novým začátkem, vstupem do ráje (islám) nebo přípravou na reinkarnaci (hinduismus). Ale i tato snadnost (která se u nás vyskytovala naposledy v exaltovaném baroku) nás ateisty leká- stačí si přečíst nějaké indické pověsti (doporučuji např. Démonovy povídky, SNKLHU, 1956), kde hrdinové sami sobě sekají hlavy, aby se obrodili nebo se podívat večer na televizní zprávy přetékající vybuchujícími mučedníky. Tak z té jednoduchosti smrti, pro jejíž vyjádření se tak dobře hodí zrovna techno (hlasité odměřování neúprosně utíkajícího času: místo tichého „tik tak“ hlasité „tuc tuc“), z té primitivnosti, ať už se jí smysl přisuzuje, nebo nepřisuzuje, z toho děsí a naskakuje husí kůže po těle.
To byl první záměr hudebníků, využit posluchačových hrůz proti němu samému. Tak to ostatně dělá i celá komerční a politická kultura živící se lidským strachem. Ta to ovšem provádí skrytě, je nežádoucí jakákoli sebereflexe. A v ní právě spočívá druhý přínos desky Do Shaska! Oni tím vším posluchače k sebereflexi přímo nutí. Aby si to vše uvědomil, aby si uvědomil, čeho se vlastně bojí, z čeho má strach. Aby se z nevědomého stal vědomým, a tedy dospělým. Aby poznal, kdy si s ním strach jen hraje, a kdy naopak je v něm strach potlačován, aby mohl být lépe manipulován. V tom je ona obojetnost (Androgyne Haarem) této desky. Současně funkční manipulace, současně varování před manipulací. Obojetný harém, harém- původně pod trestem smrti zakázané místo, dnes významem zploštěn na něco vzrušujícího, sexuálního a rajského (jediný „ráj“, který si snad dokáže postmoderní Evropan představit, je ráj sexuální), kam by se chtěl každý podívat a dostat. Haarem jako metafora ráje i smrti!
Proboha, teď to vypadá, že Do Shaska! jsou málem sucharští intelektuálové. Omyl, to co dělají je pořád taneční muzika. Tedy nejen k poslechu, ale i k tanci. Jenže k jakému tanci? Vracejí techno zpátky ke kořenům, na něž dnešní technaři a houseři dávno zapomněli (pokud o nich někdy věděli). Je to návrat k tanci jako primitivnímu rituálu, k tanci jako zaklínadlu, tanci, který měl přivolat nebo zahnat zlé či dobré síly. K tanci jako prostředku, jako k médiu mezi nepatrným člověkem a nesmírným „tamtím.“ K tanci jako nezbytnosti člověka k přežití v nejistém světě.

P.R.OUT

NOVÉ ÚSTECKÉ PŘEHLEDY, Jaroslav Balvín
Pražsko-sudetské hudební uskupení 'Do Shaska!' vydalo v r. 2002 u Guerilla Records nové CD 'Androgyne Haarem', jež bylo nahráno v teplickém studiu 'A-Zyl' lokální zvukové jedničky Ládi Veselého. Vznik originální formace 'Do Shaska!' se datuje revolučním rokem 89, přičemž v začátcích byla hodně ovlivněna punkem a její vystoupení měla blízko k performance. Už od počátku pro ni byla důležitá videoprojekce jako rovnocenný doprovod koncertů; jako nejoblíbenější a nejpříhodnější vizuální doprovod vykrystalyzoval mix z německé expresionistické klasiky a propagandistických filmů Leni Riefenstahlové, oslavující nacismus, a současně kult těla. V průběhu 90. let hrála čas od času za doprovodu filmových smyček o bourání ústeckých domů Františka Šmahela v Biografu u Františka, v poslední době je o ní zde na severu slyšet málo a místo působení se přesunulo do Prahy, hlavně do strahovského klubu 007. Obrazová složka představení se posunuje o několik velkých kroků dál, když formace využívá umění VJ-ingu (živé míchání několika obrazových smyček navzájem) jednoho z jejích členů. Hybnou pákou 'Do Shaska' je Finsternich, jenž také působil a působí jako DJ v ústeckých a pražských klubech a na i-netovém Rádiu Akropolis. Finsternichovo zaujetí světovou industriální scénou, mystikou, magií a estetickými atributy německé fašistické ideologie tvoří jádro audiovizuálního projevu skupiny. Pro něj je dále charakteristická pořádná dávka anonymity (při koncertu hrají muzikanti za promítacím plátnem). Skrývání v undergroundu však v opozici vůči exhibicionismu, resp. přehnaným snahám o sebezviditelnění většiny hudební skupin působí jako osvěžující drink v poušti a podporuje tajemnou atmosféru, která je vlastní hudbě, jíž skupina produkuje, i grafickému designu obalů alb a webových stránek (www.volny.cz/doshaska), který má částečně na svědomí teplické bratrské souručenství uměleckých fotografů 'Pudon'. Na 'Androgyne Haarem' se nachází hudba poněkud přístupnější než na předchozích CD. Syrové industriální plochy, temnota a zlo, jež její hudba asociovala, sice zůstaly, avšak byly transformovány o stupínek výše prostřednictvím jistého odlehčení, ponechání prostoru pro humor a tanečnějšího výrazu. 10 písní, jež se na albu nacházejí, upoutají již názvy, které originálním způsobem kombinují a variují německá a arabská pojmenování (Schwarzwaldenklinik, Hulm Al-Muzlim atd.). 'Do Shaska' se tím mj. svérázným způsobem vyrovnávají se sudetskou tradicí lokality, v níž žijí, dvojznačně, s poněkud temným smyslem pro humor. Princip hudební tvorby skupiny spočívá v kladení různých neobvyklých zvukových vrstev v ještě neobvyklejší kombinaci. Základní melodii obstarávají syntetizátory, mašinky, ale i fagot či harmonika. Tato je však z dominantního postavení, charakteristického pro naprostou převahu mainstreamových i alternativních skupin, vyháněna do pozadí samply 'přírodních' i umělých ruchů a hluků (zvlášť silné je repetativní, počítačem zrytmizované bzučení hmyzu) a opakovanými verbálními projevy (pasáže ze starých německých filmů, vzdechy hrdinky pornofilmu apod.). Toto vše doprovázejí v kolíbavém rytmu trip- hopu a dubu živé bicí a bubínky, někdy je zařazeno i digeridoo. Výsledkem jsou obsahově bohaté a formálně vyšperkované delší ambientní skladby s neopakovatelnou uhrančivou atmosférou, určené k pozornému poslechu i rituálnímu tanci.

Jaroslav Balvín

FREEMUSIC 22.5.2002
Soubor Do shaska! vznikl v Severních Čechách někdy kolem roku 1989. Ač většina členů pocházela z výlučného punkového prostředí, tvorba tohoto spolku se hned od začátku ubírala zcela jiným, ničím neohraničeným směrem. Zpočátku šlo o improvizované hapenningy s proměnlivým počtem členů, z kterých se pak vyčlenilo základní jádro kapely. Nástrojové obsazení bylo až na kovy celkem běžné, ovšem přístup k hraní byl zcela odlišný. Ranné období bylo hodně ovlivněno industriálními spolky jako jsou Einstürzende Neubauten, Test Department či kultovními kapelou The Residents. A nebyly to jenom hudební vlivy, které Do shaska! od posledně jmenovaných přijali za své. Bylo jím i tajemné kouzlo anonymity, která se projevovalo také na vizuální stránce - kostýmy, maskami, projekcemi. V roce 1995 dochází k obměně nástrojového parku a tím i cestou směřování - po živých produkcích přichází první studiové zkušenosti a nejprve album Draumamadr a v roce 2000 Bryndystaan Cafe. To už Do shaska! více používají počítače a významnou improvizovanou složku začínají vyvažovat také přednatočenými pasážemi. I po více než deseti letech zůstávají drtivé většině domácího publika naprosto neznámou kapelou, což je ovšem spíše synonymem nepodbizívosti, než nezajímavosti.
Také na novince si Do shaska! dovolují díky pláštíku tajemství dojít až za hranice nepsaných pravidel, předsudků a tradičních přístupů. Nástroje používají vpravdě progresivní, ovšem hudba samotná se nějakým trendům zcela vymyká a jde napříč nějakými pomyslnými časovými údaji. Základem jsou kromě strojových i živých bicích nástrojů, táhlých ambientních ploch také vysamplované pasáže, jimiž Do shaska! dadaisticky promlouvají prostřednictvím cizích hlasů a zvuků zdánlivě zcestně, ale ve skutečnosti jde o smyslnou mozaiku, poskládanou z vlivů postindustriálu, ambientu nebo trance-dubu. Kde jsou povrchnější etnické nádechy zastíněny bolestnými temnými vizemi, jež v sobě mísí se lidské vzdychy s vlčími, středověké ženské vokály doplňované šamanskými bubny či monotonní sžíravé zvuky postapocalyptických vizí, vstupují pocity hluboko do palčivých silných emocionálních prožitků. Popouštějí uzdu fantazie a pozorně naslouchavým uším mohou za zavřenými víčky vymalovat realně nedosažitelné střety kultur a časů, okamžiky ne vždy příjemné, ale objevné pro poznání sebe sama.
Dojem z Androgyne Haarem se odehrává hlavně v pocitové rovině a tak je jeho zprostředkování i výsledný dojem proměnlivý a další osobě velmi těžce sdělitelný. Pokud toužíte po opravdovém originále a skutečně osobitém přístupu, jsou Do shaska! určeni právě vám. Nejedná se dílo nějakých úžasných kvalit, ale o upřimné sdělení prostřednictvím neobvyklých prostředků. Tahle hudba se běžným měřítkům natolik vymyká, že si nějaké bližší hodnocení odpustím. Nemůžu vám doporučit nic víc než poslech - co prostředí, co jiná nálada, to jiný výsledek - obrázek si udělejte sami.

Oves

Do shaska!, 17.7.2002 klub 007
Název tajemného spolku Do shaska! nosím v hlavě už pěknou řádku let (tehdy ještě psaný Do šaška), kupodivu jsem si nějak vsugeroval, že se jedna o skupinu punkovou. Větší zájem o jejich tvorbu u mě vznikl díky setkání s jejich nahrávkou Bryndystaan Café a definitivně se zlomil s aktuálním albem Androgyne Haarem, vydaném na značce Guerilla Records.
Tak předně - Do shaska! nejsou žádný punk, ale hrají nezařaditelnou směsici postindustriálu, ambientu, dubu, trance a kdoví, čeho ještě. Původní plus mínus klasické nástrojové obsazení postupně v hlavní roli vystřídal počítač a spontání improvizaci částečně zastínili předtočené podklady. Koncert je na vjemy ovšem ještě bohatší.
Tajemnost Do shaska! spočívá také v anonymitě hudebníků, kteří se skrývají za promítacím plátnem. Samozřejmě není těžké tvář skrývající pláštíky poodhalit, ale právě ono mystyčno spolu s hudební a výtvarnou složkou dává pravý a celý obraz souboru. Dadaistické spojování zdánlivě neslučitelného je příznačné jak pro hudbu, tak pro filmovou projekci - tvoří ji strohé, většinou jen dvoubarevné střípky dokumentů s různou až šokující tématikou - náboženské rituály střídající se s obrázky z nacistického Německa ... .
Do toho pak vpadává postmoderní kolážovitá hudba prolínajících se smyček (mísící třeba chrámový vokál s šamanskými bubny, vysamplované mluvené pasáže s různými ruchy podložené monotonními bicími) doplňovaná živými nástroji. Žádné škatulky nejsou dost široké na zachycení podivuhodné hudby souboru Do shaska!, který ignoruje jak rozměrové, tak časové rozměry. Ale vůbec nejdůležitější je celkový emotivní dopad na každého posluchače a tady mohu mluvit jen za sebe. Jde hluboko dovnitř a jen velmi těžce se popisují dojmy, které ve skrytých záhybech duše člověk objevuje.
Každému můžu jen doporučit podobný pocitový experiment na sobě vyzkoušet. Od koncertu Do shaska! jsem dostal přesně to, co jsem očekával - něco překvapivého, originálního, něco co jde mnohem dál za zažité konvence. Jen málo chybělo k tomu, abych mohl koncert označit za opravdu vyvedený. Stačilo jenom skončit dříve.

Oves