NTS (NEJTEK-TICHÝ-SMETÁČEK) - LIBIDO TRIP

Časopis FOLK, červen 2010

Vlastně minimální sestava pro jazzovou kapelu: klávesy, kontrabas, bicí. V tomto případě to ale znamená spojení postupů současné vážné hudby, avantgardního jazzu a rocku s inspirací i leckde jinde. Navíc album je prakticky instrumentální. Zdánlivě tedy něco, co by si člověk pustil  jen jako intelektuální výzvu, v obavách, že půjde o trip do cizího vesmíru. Ve skutečnosti ale posluchačský zážitek, kde není nic samoúčelné, od podivných zvuků (Detune Me), úmyslného výletu do jazzové archeologie (skvělá úvodní McCoy), nebo inspirace africkým ethnem (Pigmies In Pig May) či futuristickým soundtrackem (Verme Jam).

Kompozice od svou do téměř 14 minut, zřejmě žádné omezování ani v délce kompozic ani v jejich nápadité a různorodé vnitřní struktuře. Jak se taková zvuková alchymie dělá, nevím, ale umějí to po čertech dobře a navíc při tom kromě žhavé muziky (tady je na místě v pravém slova smyslu termín hot) neztrácejí ani nadhled, jakýsi hudební smysl pro humor. Například ve skladbě Apoli Calling je nahrávání přerušeno voláním mobilu. Není to hezké podobenství pro naši dobu? Nahrávalo se ve studiu Burn Out Sound Studio, digipackový obal je skoupý na slovo, ale na placce je muziky velmi mnoho.

A je-li to, jak naznačuje název, erotické, i pokud bychom si odmysleli předčítání libidózního textu surrealisty Bohuslava Brouka v Home Of Libido? To si musíte rozhodnout sami.

Jiří Moravský Brabec

www.Freemusic.cz, 2.4.2010

Za zkratkou NTS se skrývá klávesista Michal Nejtek, basista Petr Tichý a bubeník Štěpán Smetáček. Jejich dílko dostalo eroticky zabarvený název Libido trip a trojice na něm předestírá vlastní představu o tom, kterak by také mohl znít současný moderní jazz.

Guerilla Records se trochu neočekávaně vydala na pole jazzové. Libido trip je však přes svůj zřejmý jazzový fundament otevřen mnohým vlivům a ani v nejmenším nezůstává lapen v sítích tradicionalismu. Koketérie s rockovou hutností, world music příchutěmi a soudobou vážnou hudbou je více či méně patrná. Můžeme tomu třeba říkat moderní jazz či fusion jazz, ale jsou to jen iluzorní nálepky, které nejsou tak podstatné. Důležitá je svobodomyslnost muzikantů, která dýchá z každé z devíti přítomných skladeb.

A nebyla by to Guerilla Records, aby i do tak zdánlivě vzdáleného žánru, jakým jazz je, neotiskla odkazy na undergroundovou scénu. Ostatně už jen když si posvítíme na životopisy hudebníků, leccos nám dojde. Štěpán Smetáček hrál během své kariéry s kdekým. Čím je ale starší tím více tíhne k náročnější hudbě a za sebou nechává lukrativní záležitosti typu Wanastowi Vjecy, Arakain či Vitacit. Dalším ze základní trojice je vyhledávaný jazzový kontrabasista Petr Tichý. A posledním do skládanky je Michal Nejtek, jenž spolupracuje mimo jiné s Agon Orchestra, odkud je už jen krůček k The Plastic People of the Universe, kteří na stejné značce vydávají v tutéž dobu dlouho očekávané album Maska za Maskou.

Androšskou mozaiku dále doplňuje hostování plastikovské baskytaristky Evy Turnové (zde v roli vokalistky) nebo obal (skutečně v mozaikovitém duchu), který má na svědomí otec někdejšího bubeníka PPU Jaroslav Vožniak st.. To jsou ovšem ve výsledném dojmu pouhé marginálie, které na vyznění nahrávky nemají až tak zásadní vliv.

Libido trip si své bere z přece jen odlišných zdrojů. Nahrávka je mnohovýznamná, těžko uchopitelná a nespoutaná v nějaký výrazný jednotící koncept, přesto soudržná, nerozpadající se. Pokud tedy nemá být konceptem neuchopitelnost. Na první poslech působí těžko stravitelně jako luštěniny před půlnocí, ale pokud si dá posluchač na čas, odlupují se z nahrávky postupně sun-reovské kosmické plochy, funky groovy a na druhou stranu i obligátní dávka jazzrockové onanie. Vedle tradičně znějících nástrojů se kapela nezdráhá zapojit futuristické zvukové výboje. A to všechno zachytit, pojmout a zpracovat chce rozhodně víc než jen jediný poslech.

Pavel FFF Sajfert

ROCK AND POP 2/2010

Brilantní a všestranný klávesista Michal Nejtek (Agon, Feng-Jun Song, Honzákova kapela Face Of the Bass), kontrabasista Petr Tichý a bubeník Štěpán Smetáček se pustili do nejistého zvukového dobrodružství improvisingu a hrátek s elektronikou. Někdy se jim daří lépe (na alespoň zčásti zkomponovaném základu - domnívám se - postavená úvodní McCoy), jindy se vytratí jiskra a vzniká pěkná nuda (např. nezáživný dusot Apoli Calling). Smetáček je výborný rockový bubeník, ale mezi jazzmany působí poněkud těžkopádně. Někde převáží nad muzikou pouhé zvukové efekty, či „ego trip". Nicméně držme palce odvážným.

Tomáš S. Polívka

(MGuide) (a sedm je maximum)
Nápad skloubit světy hudby vážné, ke všemu současné, jazzu a rocku není nijak neobvyklý, leckdy bohužel zůstává u nápadu či dobré vůle - když se ovšem zadaří, stojí to za to. Jaké tedy je spojení Michala Nejtka (klávesy, jinak především Agon, soubor zaměřující se na současnou klasiku), Petra Tichého (kontrabas, např Alvik) a Štěpána Smetáčka (bicí a řada rockových kapel)? Na první poslech vzrušující, vůbec nevadí, že jde o instrumentálky. Všichni tři náležitě zúročují své zkušenosti, a tak třeba úvodní McCoy zní jako pěkně ujetý Dave Brubeck alterující s odvázaným Jimmy Smithem, následující Detune Me je výpravou, kdy průvodcem je zpočátku klidný kontrabas,  vede nás ovšem do stále divočejší zvukové džungle, Pigmies in Pig May by se jistě líbila německým Can, a tak bychom mohli pokračovat. Dlouhé předčítání z pojednání předválečného surrealisty Bohuslava Brouka (ano, toho spolumajitele obchodních domů Brouk a Babka) může někoho nudit, jiného naopak vybudit, jak je libo. A to platí pro celé tohle výtečné album.

Zlatý hřeb: McCoy

Zní to: bez jakýchkoli předsudků

6, Josef Rauvolf

TÝDEN, 10.1.2010
Celkem originální spojení různých hudebních světů nabízí společné album tří zcela odlišných osobností, které se za zkratkou jeho názvu skrývají. Klávesista Michal Nejtek se věnuje soudobé vážné hudbě, skládá hudbu pro divadla, spolupracuje s Agon Orchestra i jazzmany, ale je i členem David Koller Bandu. Kontrabasista Petr Tichý je pojmem na fusion scéně,  ale působil i v elektronicky orientovaných projektech Floex a Alvik. Bubeník Štěpán Smetáček kdysi hrál s rockery Arakain a Wanastovi vjecy, ale postupem času se dopracoval k vlastnímu, nezařaditelnému souboru New Orchestra Of The Dreams, což mu ovšem nebránilo zároveň doprovázet třeba zpěvačky typu Lenky Dusilové či Anety Langerové.
Jestliže úvod alba je až jazzově konzervativní, postupem času se prosazují improvizované plochy, využívající nadprůměrné instrumentální schopnosti všech zúčastněných, ale i celou řadu často nekonkrétních samplovaných fragmentů i nahodile znějících zvuků. Skladby tak často budí dojem jam-sessionu, jehož výsledkem jsou zvukové experimenty na hony vzdálené formě klasické písničky. Na první poslech jistě zajímavé, ale svou nestravitelností na mnoha místech vyloženě únavné. Paradoxně tak mnohem lépe vychází jejich opak, kratší a méně extravagantní pasáže, jakou je  například titulní Libido trip. Jenže ty jsou v menšině. Je evidentní, že absolvovat jako divák podobné koncertní setkání může být nadmíru zajímavé, ale je otázkou, najde li se dost posluchačů, kteří by si podobnou hudební koláž pouštěli ze záznamu opakovaně.

Antonín Kocábek

MUSICZONE
Co se stane, když se střetnou v jedné kapele hráč soudobé vážné hudby, jazzman a bubeník především s rockovými, ovšem nejen,  zkušenostmi? Přiznám se, že původně jsem měl z tohoto spojení trochu strach. Poté, co jsem se ale k poslechu desky tria NTS "Libido Trip" dostal mohu prohlásit, že strach byl neoprávněný! Tenhle kosmicko-jazzový muzikantský výlet nakonec dopadl na výbornou. A my máme co do činění s další deskou, která ukazuje, co dokáže paní hudba, když se zbaví "okov" a nechá se volně a svobodně plout prostorem a duší.
Trio NTS tvoří hráč soudobé vážně hudby Michal Nejtek-keyboardy, sampler, jazzman Jiří Tichý-kontrabas, sound station, hlas a žánry lámající Štěpán Smetáček-bicí. Jejich "Libido Trip" pak zní jako uvolněně radostné setkání tří jazzmanů odkudsi z kosmu. Ta trojička má ovšem nejen ráda jazz a jeho free odnože. Všichni si zároveň hodně rádi hrají, a to třeba s plochami, kde má své místo mistr ambient, tvořený nejen nejrůznějšími elektronickými vlnami a zvuky. A tyhle tři naše kosmické hráče tohle prolínání a prozkoumávání jednotlivých postupů strašně baví a baví se u toho i oni sami. A to až natolik, že když třeba přímo při nahrávání přeruší rozjetou jazzovou jízdu mobil jednoho z nich, daný hráč klidně vyřeší telefonát se svou známou, to vše za jemného doprovodu elektroniky, aby se po skončení hovoru všichni muzikanti opět opřeli do díla, které poté prostě nazvali Apoli Calling a v pohodě ho zařadili na desku jako plnohodnotnou skladbu.
Jak se zdá, všichni tři pánové se při komponování svých skladeb i při improvizovaných momentech dokázali naladit na stejnou vlnu. Vlnu, kde nechybí um a nepochybný muzikantský instinkt všech zúčastněných, vlnu, kde ale zároveň nechybí ani obrovská radost z tvoření, uvolněnost a smysl pro humor.
A pokud bych měl závěrem tuto desku shrnout jednou jedinou větou, dovolím si ji tentokrát půjčit od jedné z fanynek NTS, která na myspace kapely napsala vyznání: „Jste moje nejmilejší hudba z Marsu". Inu, v současnosti rozhodně i moje.

Richard Kutěj