PRO POCIT JISTOTY - PRO POCIT JISTOTY (2CD)

HIS VOICE 1/2010

Odvážné jistoty

Brno jurodivé a nespoutané

Chmurný nápěv badatelských předříkávačů pořádků svatých idejí...

Spojení nespoutaných div ne androšů s akademicky vzdělaným skladatelem může být překvapivé, esej Martina Dohnala, kterého zaujala živelnost skupiny, je vysoce zábavným čtením na téma muzikologický rozbor spontánních under-rockerů:

„ (...) Hudební projev je možno označit jako někdy více někdy méně šťastné rozvíjení typu tzv. doprovázené monodie. Celý doprovodný podklad vokální linky je založen na obstinátní technice. Výrazná obstinátní figura - to je mnohdy jediný fenomén, který odlišuje skladbu od skladby. Někdy je docela nápaditě rytmicky strukturována, jindy tone v banálnosti a všednosti. Občas se střídají dvě obstinátní figury, jednou dokonce založené na technice kánonu (ve skladbě Proud). Vyskytují se ostináta invenčně skutečně zcela plochá, např. ve skladbě Proč mi ovinuješ?, kdy všechno zní dlouho, příliš dlouho, velmi dlouho, posluchač by mohl říci otravně dlouho. Vokální linka je mnohovrcholná, o značně velkém ambitu, s časovým opakováním quasitonálního centra. Zpěvák se často dopouští forze, glissandových přiznávek, tvoří tóny intonačně labilní, což jenom přispívá k účinné expresívnosti celého hudebního projevu. Už samotný vztah statické obstinátní figury s fantazijně rozevlátým vokálem přispívá k pocitu jakési „prostorovosti" a „naléhavosti". Formálně se jedná o ronda typu ABAB, i když neortodoxně pojatá. K této netradičnosti mnohdy vedou instrumentální improvizace, vokální parlanda či neústrojné, i když účinné cody, např., ve skladbě Tvářil se, - závěrečné accelerando. O kontrapunktu se mluvit nedá, protože fraktura je výrazně homofonní, i když je nutno upozornit na pozoruhodný dvojhlas typu invencí ve skladbě Proud. Proud se jeví z hlediska vyváženosti všech hudebních prvků i z hlediska melodického, dokonce i sonického jako skladba nejpozoruhodnější. Tónový materiál převážně chromatický. Nevyváženost některých instrumentálních ploch často připomíná tzv. bruxismus (hudbu hluku). Celkově lze o této hudbě říci, že vstřebávané vlivy jsou zde dosti patrné, i když některé jednotlivosti svědčí o osobitosti. Plochy fádní se střídají s plochami, které při své jednoduchosti mají značné napětí."

Takovému textu se můžeme zasmát a věřím, že z toho důvodu i částečně vznikl. Můžeme jej odbýt jako pokus o sčítání jablek a hrušek. Nebo jej považovat za vzácný příklad úsilí o porozumění světu „nižší" hudby „shora". (Naopak je to mezi milovníky alternativní hudby častější, viz polemika Petra Bakly s Markem Kopelentem Hudby jsou dvě? Tři! v HV 1/02 a koneckonců i jeho text Magické slovo alternativa v HV 5/2001, v lecčems podobný tomu Dohnalovu.)

Dohnal velice správně vyhmátl to, co je na spontánním, jakkoli neumělém, experimentujícím plus minus rocku to podstatné. Spontaneita, expresivita, přímočarost a velmi citlivý „prst na tepu doby" (čím méně programový, tím lépe). Tyto vlastnosti vážná hudba téměř postrádá a často o ně ani neusiluje (rád budu utlučen příklady opaku), protože má zkrátka jiné cíle a „starosti." Dohnalovo spojení s Horákem a Baršou je vzácné, řekl bych, v celosvětovém měřítku.

Docela něžně jsme byli roztrháni s prstem v prdeli

Nová čtveřice Pro pocit jistoty zněla úplně jinak než Bobříci, což je vzhledem k Dohnalovu autorství samozřejmé, o to víc překvapí hráčský pokrok, který bývalí Bobříci udělali. Horák zůstal věrný zpěva a elektrické kytaře, nepoužíval ale žádné efekty, Baršův kontrabas se dynamikou svých partů vyrovná Dohnalovu expresivnímu hraní na klavír, od nějž zbylou trojici tu a tam i dirigoval. Hudba byla vymyšlena do posledního detailu, skupina prý několikrát odmítla koncertovat, nebyl-li program dostatečně nacvičen. V dnešní době nic divného, v osmdesátých letech, kdy byla o hraní nouze, šlo o něco výjimečného.

Když se řekne zásnuby rocku a vážné hudby, představí si většina čtenářů nejspíš „rockové opery", děsivé album Deep Purple se symfonickým orchestrem a od něj odvozené opusy. Toho se s jistotou bát nemusíme. Hudba Propocitu je prodchnuta Dohanlovou skladatelskou opulencí, expresivitou a smyslem pro detail, skladatel ale bezezbytku pochopil možnosti a omezení instrumentálního složení skupiny a úspěšně se vyhýbá pádu do pompéznosti a kýče. Naopak se mu daří zachovávat ostré hrany rockového vyjadřování, ač třeba přenesené do formy fugy. S čímž souvisejí i Malinovského texty, které měly podobnou údernost, jako texty Bobříků, jen byly jaksi básnivější. Cituji text skladby Fuga c moll „Nenávistná": Nenechte prokrista pojít ty zhovadilé tlamy progresivních unifikovaných zestátněných zprostředkovatelů skutečna a krásna. Nenechte je pojít tak snadnou smrtí, jakou je intelektuální obrna. Budeme tyto ubožáky potřebovat ve velkém, jejich maso na tuny čerstvé krvavé škubající. Je nám potřeba velkých obětí z řad idiotzpytného dobytka a kromě toho jsme také povinni dát nažrat indiferentní lůze s ohledem na její reálné strádání. Nenechte je pojít tak hladce." (Na koncertní nahrávce následuje nejbouřlivější aplaus celého kompletu.) Malinovského by bylo lze řadit po bok kongeniálních brněnských textařů Karla Davida a Štěpána Rusína (který je, jako Malinovský, pokud se nemýlím, také lékař.)

Propocit nacvičil tři koncertní programy. Číslo jedna se skládá ze sedmi kratších písní na Malinovského texty, občas v něm ještě probleskne estetika Odvážných bobříků, například v textu Informační exploze („Oni mají svou kulturu / my máme svoji kulturu") či v zařazení písně Drž hubu a neviř prach z bobříkovského repertoáru. Prý šlo o jediný program, který skupina bezvýhradně přijala.

Program číslo dvě se skládal z jediné Komposice No. XV, opět na Malinovského text. Proti relativní syrovosti jedničky zde stojí komplexnější tvar, který - jak vzpomínají pamětníci - prý na koncertech působil neuvěřitelně silným dojmem, sám Dohnal s ním ale zpětně příliš spokojen není.

Za vrchol snažení PPJ považuji Program No. III (ten vydaný na LP). V sestavě již není přítomen bubeník Malinovský a pro nahrávání desky si bere volno Pavel Barša. Bidí tedy na LP obstaral Michal odehnal, kontrabas Petr Keller. Šest skladeb je ideálním průsečíkem estetiky jedničky a dvojky. Jedna z nich je instrumentální, Chmurný nápěv byl převzat z jedničky. Kromě tohoto jediného Malinovského je výtečně zhudebněn Benjamin Péret (Generál s prstem v prdeli), Stanislav Baranczak (To se mne netýká), T.S. Eliot (My jsme ti dutí lidé) a úryvek z projevu dr. Josefa Urválka při procesu s odsouzeným Závišem Kalandrou, 1.6.1950 Rudé právo. Tahle závěrečná píseň je (společně s úvodním generálem) asi to nejlepší, co Propocit kdy vytvořil. Cituji (celkem známý) text: „Záviš Kalandra na otázku, / co by mohl říct na svoji obhajobu, uvedl: / Vše, co jsem dělal, / jsem dělal z nenávisti / k dělnické třídě, k socialismu / Není nic, co bych mohl uvést na svoji obhajobu." Desetiminutová skladba začíná dynamickým úvodem, pak se odmlčí bicí, tempo se hmatatelně zpomalí a Horák do chmurných zvuků kytary, klavíru a kontrabasu pomalu a hluboce přednese text, přičemž předpolední verš hrobově (pitomé adjektivum v této souvislosti, vím, berte ho jako čistě ilustrativní) opakuje jako strašidelnou mantru. Nijak nepřeháním, když napíši, že jde o nejmrazivější okamžik českého rocku.

Ještě k dramaturgii 2CD: vyhnulo se několika editorským kazům alba Odvážných Bobříků a v bookletu kromě textů písní a fotografií nabízí spoustu tiskových materiálů o Martinu Dohnalovi (rozhovory atd.). Na CD1 jsou první dva programy skupiny v koncertním podání a videobonusy, na dvojce pak Program No. III v studiové a (až na jeden kus) i živé podobě s Baršou a Malinovským. Odvážní Bobříci mohou v dnešní době být peprnou lahůdkou pro archiváře, 2CD Propocitu jsou strhujícím poslechem i dnes. Snad je toto vydání vynese z temnot nespravedlivého polozapomnění, jednoznačně jde o jednu z nejoriginálnějších skupin českého rocku vůbec.

Petr Ferenc

Freemusic, 26.3.2010

Pro pocit jistoty - Kompletní tvorba z let 1983 - 1990

V době, kdy se schylovalo ke konci Odvážných bobříků a kapela plánovala pražské vystoupení pod názvem Eklektický vytěrák, přidává se k Horákovi a Baršovi jejich spolužák z gymnázia Martin Dohnal. Klasicky vzdělaný klavírista, skladatel a v neposlední řadě charismatická postava neměla do té doby s rockem co do činění a na výsledné podobě Pro pocit jistoty (název pochází z ze zdravotnických plakátků, které se v té době objevovaly v brněnských šalinách) se vzápětí silně projevují vážněhudební motivy, které se organicky propojovaly s rockovou úderností.

Textová složka, kterou si skupina vypůjčovala od všelikých poetů až po novinové citace (text písně Záviš Kalandra není nic jiného než někdejší vynucené přiznání „třídního nepřítele", které komunisté nechali v padesátých letech otisknout v někdejším stranickém plátku Rudé právo) sice nebyla toliko prvoplánová a sexuálně orientovaná jako u Bobříků, nicméně provokujícího účinku dosahovala stejnou měrou.

Klavír Martina Dohnala se brzy stal určujícím instrumentem a jeho vliv na tvorbu PPJ byl neoddiskutovatelný. Nejlépe to dokládá pětadvacetiminutová Komposice No. XV, která v sobě nese rockového již pramálo. Syrovost a dynamika se ovšem ani zde nevytratila. S tímto co do stopáže velikášským opusem skupina vystoupila na celonárodním kole Rockfestu v roce 1986 a způsobila tam nemalé pozdvižení a pozornost nonkonformně uvažujících posluchačů.

Ačkoli Martin Dohnal podsouvané inspirace hnutím Rock In Opposition popírá jako neopodstatněné a náhodné a oponuje, že k výslednému tvaru došel nezávisle, ideové spřízněnosti se zcela nezříká. Pro pocit jistoty si tak získali přízeň převážně v okruhu tuzemských fanoušků kapel jako Art Zoyd či Henry Cow. Pro pozdější názorové neshody uvnitř kapely se na počátku devadesátých let PPJ rozcházejí, nicméně ani více jak dvacetiletý odstup od repertoáru kapely nás nenechává na pochybách, že Dohnal a spol. ve své době vytvořili pozoruhodnou a originální hudbu, která má platnost i v současnosti.

Pavel FFF Sajfert

LIDOVÉ NOVINY 16.1.2010

Navzdory všem tlamám

Tentokrát o bezútěšnosti a křídlech brněnských Bobříků

Českému rockovému posluchači se v posledních měsících průběžně dostává slušné porce reedic. Souborná vydání nahrávek Hladíkova Blue Effectu nebo raných kapel Michala Pavlíčka patří mezi dokumenty o své době: tehdejší jazzrockové senzace představovaly „bigbít pro náročnější" s odérem informovanosti, co se děje na Západě. Lze si těžko představit, že ohlasová hudba, která u nás tehdy cosi suplovala, přitáhne dnes nové publikum: i když jako retro, evokující našedlý barvotisk 70. let - proč ne.

V jiných návratech dnes editoři rozeznívají muziku, která byla před desetiletími vymýšlena víc od píky: a právě proto, že (třeba i z amatérských důvodů) nepodléhá dobovým stylům, dá se dnes poslouchat bez pocitu nepatřičnosti. Vůbec poprvé tak teď vycházejí nahrávky brněnských těsně propojených kapel: Odvážní bobříci působili v letech 1981-1983, po příchodu skladatele Martina Dohnala zmutovali v Pro pocit jistoty (1983-1990). Kdo si myslel, že všechno pořádné z domácí scény už vyšlo, tady má důkaz, že se ještě lze dočkat překvapení.

Nedá se říci, že by undergroundoví Odvážní bobříci uměli bůhvíjak hrát. Měli však cit pro „divné" rockové tvary, výtečně rozkaceného lídra a zpěváka Iva Horáka a v krvi vysoké promile odporu k režimu i těm, kdo ho pasivně přijali. Mezi napůl zakázanými kapelami měli renomé těch nejdrzejších: nejen že nahlas a s vtipem vytrubovali znechucení ze stavu věcí, ale navíc byli sprostí a občas ještě nihilisté až za hrob. „Od dvanácti častej styk / bude z toho dobrý zvyk / hračky a sny pod hlínu / zbožštíme si vagínu!" V kapele se snoubila direktní provokace se sofistikovanou potměšilostí, koneckonců na kontrabas hrál dnešní filozof a politolog Pavel Barša, tytéž obory vystudoval i řvoun Horák.

Kapelu vlastně zahubila její popularita: zajímala se o ni StB a pořadatelé se ji čím dál víc báli uvádět. Do toho se hudebníkům chtělo přeostřit na jinou poetiku: když přibrali klavíristu a skladatele s lisztovskou kšticí Martina Dohnala, proměnil se spolu se zvukem i název kapely. Pro pocit jistoty se objevil i na dobových pražských Rockfestech, což neznamená, že by byl méně podvratný. Muzikanti, motivovaní ohlasem i Dohnalovým elánem, hráli najednou mnohem líp, publikum mělo na složitou muziku trpělivost díky poloilegální atmosféře. „Nenechte prokrista pojít ty zhovadilé tlamy progresivních unifikovaných zestátnělých zprostředkovatelů skutečna a krásna," horoval text skladby Fuga c moll „Nenávistná". Ironie byla skrytější, sahalo se k zásadním hodnotám: od poezie Benjamina Péreta a T. S. Eliota (pochopitelně My jsme ti dutí lidé) až k finále posledního programu, v němž zní projev soudce Urválka před vynesením trestu smrti nad Závišem Kalandrou. „Není nic, co bych mohl uvést na svou obhajobu," zní závěrečná sentence a je to žalující, choré, ale i hrdé. „V těch skladbách," řekl Dohnal, „je obsažen stav, který nám byl tehdy vlastní: vědomí naprosté bezútěšnosti a skepse z naší společnosti a zároveň potřeba napnout křídla a vznášet se."

Alba Odvážných bobříků a Pro pocit jistoty vyšla (u Guerilla Records) odděleně, tvoří ale dvě části jediného příběhu. Jeho první část ukazuje výtečnou „špinavou" muziku zdola. Část druhá připomíná, že v rámci bigbítového odporu uměl v ČSSR vyrašit čistý art. Můžou ty mírně zahuhlané nahrávky zaujmout někoho jiného než ty, kteří ten příběh spoluprožívali? Jasně! Mladí si už navykli odkrývat přes web archivní muziku všeho druhu, postpunková éra je dokonce ve fóru víc než jiné. A když Horák se vší expresí zařve „tvářil se jak nevinný / a nakopl mi ledviny / řek jsem si: jseš v právu / a urval jsem mu hlavu", je zřejmé, že máme co dělat s pocity, jež přetrvávají.

Pavel Klusák

Blog www.TÝDEN.cz, 24.12.2009

Brněnské kvarteto, v čele s poněkud šíleně se projevujícím skladatelem a klavíristou  Martinem Dohnalem, pojmenované Pro pocit jistoty, patřilo v osmdesátých letech nejen ke špičce domácí alternativní scény, ale svým vstřebáváním prvků moderní vážné hudby ji i výrazně přesahovalo. Pozoruhodné, dnes už pozapomenuté těleso po změně režimu stihlo ještě vydat oficiální vinylové album, ale v kompletním souhrnu, společně se starším materiálem a na CD, vychází poprvé až nyní.
Ač se Pro pocit jistoty, vzešlí z undergroundově-novovlnných Odvážných bobříků (jejichž archiv také aktuálně vyšel) pohybovali v obyčejných rockových klubech, běžně na koncertech hráli z not, a pro nepřipravené uši jsou zřejmě těžko akceptovatelní i s odstupem let. Při přehrávání se nelze ubránit vnucujícímu pocitu, že na dnešní silně zkomercionalizované klubové scéně by vůbec neměli šanci existovat. Do zneklidňujících, komplikovaně se proplétajících a neveselých hudebních struktur se těžko ponořuje a ještě nesnadnější je to s texty, které nejen z velké části nejsou ani zpívané, ani deklamované, ale podivně v závislosti na rytmu rozfrázované, použité často jako další nástroj.
Každopádně onen hudební perfekcionismus je zajímavý i po letech, stejně jako nekompromisní, autocenzury prosté texty, za které by pravděpodobně skupina ještě tak o deset let dříve bez přehánění okamžitě skončila za mřížemi. Zajímavý mj. i pro to, že ve srovnání s tímto dvojcédéčkem působí nemalé procento současných hudebníků (obzvláště těch pošilhávajících po anglofonní scéně), jako zcela bez názoru. Jestli ovšem podobná hudba může ještě krom pamětníků zajímat i někoho z posluchačské generace dnešních teenagerů jen těžko odhadovat.

Antonín Kocábek

A2 číslo 1/2010

Brněnský underground neztratil subverzivní náboj ani po letech

Lounské vydavatelství Guerilla obohatilo svůj katalog o souhrnné vydání tvorby dvou brněnských kapel, které patřily v předposlední dekádě minulého století k nejosobitějším a zároveň nejpodvratnějším. Odvážní bobříci (1981-1982) a na ně plynule navazující Pro pocit jistoty (1983-1990) hráli hudbu, která působila ve srovnání s oficiální kulturou i se stagnující brněnskou rockovou scénou jako naprostý šok.

Odvážní bobříci

Nejblíž měli ke zvuku Extempore v období Zabijačky a převzatých punkových písniček: úderný zvuk, jednoduché, ale výrazné melodie, provokativní texty. Kytarista Ivo Horák, baskytarista Pavel Barša, saxofonista Julek Vaverka a bubeník Tomáš Heisar před publikum poprvé předstoupili v listopadu 1981. Do září 1982 odehráli jen několik koncertů, na nichž bylo zaznamenáno celkem osmnáct původních skladeb. Vedle ostentativních provokací („Má milá je mrtvá/já to s ní dělám dál") najdeme v textech i upřímně znějící vyznání alkoholové pasivní rezistence: „To raděj cirhózu/než z páteře mít gumu".

Síla Odvážných bobříků byla v punkové přímočarosti a syrové autenticitě: hudba samotná nic opravdu objevného nepřinášela a interpretace měla k dokonalosti velmi daleko. Když se tehdy Baršův a Horákův spolužák z gymnázia Martin Dohnal pokoušel vystihnout tvorbu skupiny větami jako „Vokální linka je mnohovrcholná, o značně velkém ambitu, s časovým opakováním quasitonálního centra," těžko to mohl vzít za absurdnější konec. Ale právě Dohnala si po rozpadu původní sestavy Odvážných bobříků přizvali Horák s Baršou jako spoluhráče a v březnu 1983 vznikla nová skupina, která se od původní spontánnosti zásadně lišila.

Pro pocit jistoty

Martin Dohnal hrál výborně na klavír a už několik let komponoval, jinou než vážnou hudbou se zatím nezabýval. Rychle  převzal vedení skupiny a stal se jejím výhradním skladatelem. Tempově i dynamicky neklidné Dohnalovy příspěvky se vymykaly běžné písňové formě a vzhledem k rafinovanému využívání různorodých kompozičních technik zněly rockovému publiku velmi neobvykle. Intenzivní zkoušení přineslo velké zlepšení instrumentálních výkonů; v tomto ohledu se stal přínosem také nový bubeník Luboš Malinovský. Horák za mikrofonem často spíš recitoval, což bylo efektivní řešení jeho přeci jen limitovaných pěveckých schopností.

Viděl jsem Pro pocit jistoty na pódiu několikrát a udělali na mě ohromný dojem nejen svou hudbou, ale i vzezřením. Zvlášť  to první setkání ve smutném roce 1983, kdy byly houfně zakazovány i celkem neškodné kapely, působilo naprosto neuvěřitelně: pianista s démonickou visáží šíleného génia, kytarista a zpěvák s dlouhými vlasy jako ztělesnění rockového rebelství a neméně výstředně vyhlížející kontrabasista. Jen jeden člen vypadal vcelku normálně, naštěstí však nebyl za bicími moc vidět.

Kombinace vyšinuté artistnosti, rockové divokosti a okázalého intelektualismu každopádně působila velmi účinně. A nebylo ani třeba slyšet Horáka, jak proklamuje ve skladbě Informační exploze - „Oni mají svou kulturu/My máme svoji kulturu," aby bylo každému jasné, že Pro pocit jistoty skutečně stojí zcela mimo vše, co se může bolševickým funkcionářům zdát přijatelné. I tak se skupině v letech 1983-1984 podařilo vystupovat docela často, třeba v prosinci 1984 s velkým úspěchem hrála v Junior klubu Na Chmelnici, tehdy nejlepší pražské rockové scéně.

Po rok a půl trvající pauze přišli Pro pocit jistoty s téměř třicetiminutovou Komposicí č. XV. Převážně instrumentální skladba poněkud trpí vnitřní nesoudržností, hlavně však posouvala Pro pocit jistoty výrazně mimo rockové teritorium, někam, kde se Dohnalovi spoluhráči nemohli cítit příliš jistě a kde by je dosavadní publikum ani nevydrželo dlouho sledovat. Premiéra na Rockfestu v červnu 1986 měla samozřejmě velký ohlas, ale to bylo dáno hlavně radostí posluchačů, že mohou skupinu, která se zdála být předurčena k totálnímu zákazu, zase vidět na pódiu.

Komposice č. XV se v repertoáru neudržela dlouho a Pro pocit jistoty se po čase vrátili ke kratším, zpívaným kusům. Třetí program měl premiéru v roce 1989, vedle oprášeného Chmurného nápěvu z roku 1983 ho tvořila pětice nových skladeb. Jak ukazuje hned úvodní Generál s prstem v prdeli (zhudebněná báseň Benjamina Péreta), provokativnost skupině zůstala vlastní, i když skladby už invencí tolik neoplývají. V roce 1990 natočili Pro pocit jistoty Program No. III pro firmu Globus jako svou první gramofonovou desku. Tehdy už členem skupiny nebyl Malinovský - odešel v důsledku vnitřních sporů a za bicími ho vystřídal Michal Odehnal. Náhradníka musel Dohnal najít i za Baršu, který v době natáčení desky pobýval ve Francii. Pak skupina definitivně skončila. Dohnal od té doby zkomponoval několik symfonií i spoustu scénické hudby.

Drápalův triumf

Samozřejmě se naskýtá otázka, proč vydání Odvážných bobříků a Pro pocit jistoty na kompaktních discích trvalo tak dlouho, když jejich pověst za uplynulá léta nijak nezeslábla a vážný zájem postupně projevilo hned několik vydavatelství. Důvodů toho zdržení bylo několik, ale hlavní brzdou se nakonec ukázal být Martin Dohnal sám, respektive jeho neschopnost na zveřejnění nahrávek spolupracovat. V bookletu to teď shrnul větou: „Díky neskutečné neodbytnosti a tvrdošíjnosti Vladimíra Drápala (majitele Guerilla records), jehož nadšení hraničilo až se zvláštním druhem posedlosti, která po tříletém martyriu se mnou slavila triumf, jsem byl nucen si po mnoha letech poslechnout hudbu kapely Pro pocit jistoty."

Martyrium to pro vydavatele skutečně bylo, ale ten triumf mohl být po pravdě řečeno ještě o něco lepší. Mnohastránkové booklety přinášejí písňové texty, řadu fotografií a ne zcela perfektně zpracovanou dokumentaci. Dvojalbum Pro pocit jistoty obsahuje poněkud chaotický sestřih dobových ohlasů, které vybral a upravil sám Dohnal. Jejich úroveň je kolísavá - třeba v citaci časopisu Melodie z roku 1986 (tedy doby, kdy tam žádný slušný autor nepsal) se třeba dozvídáme, že ve skupině hrál „kontrabasista Ivoš Hanák, který také zpíval". Pro booklet Odvážných bobříků napsal Ivo Horák krátkou vzpomínku, data v dokumentaci si ale někdy vzájemně protiřečí. U skupiny, která existovala necelý rok, by snad nemusel být problém dát těch pár údajů dohromady. Ještě divnější je, že si členové Odvážných bobříků přesně nepamatují autory písňových textů - a tak jsou textaři uvedeni jen hromadným výčtem.

Hlavní však je, že obě kolekce mohou oprávněně nést podtitul Kompletní tvorba. První program skupiny Pro pocit jistoty, sestavený ze dvou koncertních nahrávek, by sice bylo lépe dokumentovat i alternativními verzemi - pásků totiž existuje poměrně dost a mezi těmi nepoužitými by se našla některá opravdu pozoruhodná provedení. A je taky trochu divné, že Železná hůlka je zařazena v nahrávce s bizarním autocenzurním zásahem: místo „Státní bezpečnost" Horák zpívá „stádní bezděčnost". Dvojalbum zato obsahuje víc než půlhodinu videa z let 1983-1984 - sice nekvalitního a navíc zkomprimovaného na pouhých 160 MB, ale dávajícího aspoň trochu představu o tom, jak koncerty vypadaly. Všechna ta zuřivá energie, která se tehdy z pódia řinula, se sice zaznamenat nedala, ale i tak jsou disky Odvážných bobříků a Pro pocit jistoty dokladem skutečně významné kapitoly naší rockové historie.

Jaroslav Riedel