ŽABÍ HLEN - ŽABÍ HLEN II.

Úryvek z knihy Projdi tou branou! Rozhovor s Alešem Veselým vedl Michal Schonberg (vydal Torst 2006 – www.torst.cz)

MICHAL: Jaké nástroje jste v Žabím hlenu používali?

ALEŠ: Ty nástroje byly většinou velice jednoduché. Samozřejmě ze tam byly nějaké kytary. To vzešlo z toho, že několik těch prvních písniček, které dělal Mirek se svými blízkými kamarády, bylo bigbeatových. Nebo spíš bluesových. Několik jich mělo zvláštní texty. Všechno to bylo doplňované bicími a nějakými foukacími nástroji. Taky tam byly píšťalky a takové věci. Zároveň tam byly nástroje, které byly nenástroje. Třeba tuba na výkresy, která tam samozřejmě v tom antikvariátu byla neustále k dispozici. Jiné nástroje byly používány podle místa, kde jsme zrovna hráli. Někdy se stalo, že se sešlo několik lidí a začalo se vymýšlet s tím, co bylo po ruce. Nikdo vlastně nebyl žádný velký hudebník v tom smyslu, že by virtuózně ovládal nějaký nástroj. O mně se vědělo, že hraju na klávesové nástroje, a tak se předpokládalo že bych třeba mohl na ně hrát. Ale ono to bylo tak, že se spíš s humorem praktikovalo, že nikdo nemá hrát na nástroj, na který hrát umí. Spíš se to dělalo jako taková hygiena. Udělali jsme záhy několik výletů do Středokluk a tam jsme hráli. Udělali jsme si tam ohníček, pekli buřty a používali na hraní věci, které tam byly po ruce a které tím že zněli, přišli zrovna vhod. Takže se také stalo že jsem vytáhnul autogen a doprovázel je na autogen. Jednu tu nahrávku jsem někomu přehráli a ten se ptal jestli máme „synťák“. Tak to byl autogen. Byl to hlavně obrovský plezír a neuvěřitelné vyžití se.

Pak se jednou stalo, že jsme byli pozváni k nějakému koncertu v rámci Jazzových dnů. Ale ukázalo se, že Miloš Čuřík, který nás tam pozval, to možná řekl jen tak. Když jsme tam skutečně přišli, tak z toho byl trošku na větvi. My jsme se na to velice dobře připravili, ale nikoliv tím, že bychom si něco nacvičili. Přichystali jsme si všelijaké podivné nástroje, z nichž několik jsem já svařil.

Byl to obrovský úspěch. Když to člověk dneska poslouchá, tak to zní spíš jako Edgar Varése, jako hudba, která je absolutně kompaktní. Tam jsme tehdy použili všechno, od všelijakých vysavačů až po talíře. Prostě všechno možné. Dosahovalo se zvukových efektů, o kterých jsme ani netušili, že by se dali vyprodukovat. Ta historie našeho hraní a nahrávání je strašně bohatá. Dokonce jedna část se váže k divadlu Ateliér, kde nyní sídlí Ypsilonka. My jsme tam měli nějaké známé zvukaře. Když skončilo v divadle představení, tak nás tam vpustili a my jsem tam několikrát nahrávali od půlnoci až třeba do rána do šesti. Máme odtamtud několik nahrávek, které jsou zvukově strašně bohaté a mají až orchestrální charakter. Byla tam totiž k dispozici hromada nástrojů a my jsme k té hromadě přistupovali každý podle potřeby. Dokonce tam byly i nějaké varhany a klavír. Takže i v tom jsem se patřičně vyžil.

Byla to strašně krásná doba, protože to bylo velice intenzivní. My jsme hráli vždycky tím způsobem, že třeba dlouho, dlouho nic, a pak najednou, když víc lidí cítilo dohromady jakési vnitřní nutkání nebo svědění, tak jsme se začali motat a potkávat v tom antikvariátu a jeden na druhém poznal, že jsme připraveni. Tak jsem začali umlouvat kdy, kde a jak. Pak jsme se sešli a hráli třeba nepřetržité šesti nebo osmihodinové nahrávky. Pak zase třeba měsíc nic. Opravdu podle nějakého okamžitého naplnění kolektivní inspirace. Protože jsme nikdy opravdu nehráli dvakrát totéž, nikdy jsme nic nepřipravovali a celý princip spočíval v tom, že jenom citem jeden rozpozná během hry, že ten druhý je v tom momentě inspirovanější a dá mu víc prostoru. Ten převezme, ostatní se mu přizpůsobí a přeline se to. Některé věci, když se poslouchají, tak to zní jako komponovaná hudba. Zní to, jako když to má stavbu, ale přesto je to vlastně dílem kolektivní inspirace. Myslím si, že to byl opravdu výjimečný fenomén.