ŽABÍ HLEN - ŽABÍ HLEN II.

M-GUIDE 4/2010

Po kompilaci Žabí hlen, jež vyšla v roce 2008 a nabídla sestřih mnoha soukromých vystoupení party, jež nemá a neměla na naší scéně obdobu, vychází tedy druhý „výběr", tentokráte Vladislava Zadrobílka, z let 1979 - 1981. Zajímavé je samozřejmě již pojetí, tedy, jak a co vybral Mirek Slavík (první album), a Zadrobílek. Z masy nahrávek by totiž šlo metodou střihu vybírat řadu dalších, jistě stejně vzrušujících alb. Pro mladší, a všechny, libující si v nejaktuálnějších trendech trocha historie: Žabí hlen bylo sdružení nehudebníků, okouzlené dobrodružstvím tvoření hudby, improvisací, rizikem. Mohla by to být omezení, v případě Žabího hlenu je to výhoda. Album je hodně perkusivní, jako motto by mohl znít úryvek z přednášky filosofa Ladislava Hejdánka: „je teda nějaká chyba, je tam omyl, a je tam účelnej", zde označený jako   „nejpodstatnější část přednášky". Protože pokud ŽH dělal nějaké chyby, neuvědomíme si to, vše je zde funkční, vše „hraje". Na osmdesáti minutách není hluchý moment, a pokud si libujete v hudbě, neohlížející se v podstatě na nic, máte-li rádi například západoněmecké Can, berte to jako jasný tip.

Zlatý hřeb: celé album

Zní to: naprosto nadčasově

Josef Rauvolf

HIS VOICE 2/2010

Archívy legendárního improvizačního sdružení z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jsou podle pověsti rozsáhlé. Lounská Guerilla v roce 2008 vydala disk zcela zaplněný žabohlením výběrem jednoho z členů, Mirka Slavíka (viz His Voice 1/09). Po roce přichází dvojka, vybíral Vladislav Zadrobílek. Pěti až osmičlenná sestava improvizuje na Pražských jazzových dnech, v bytě V.Z., v ateliéru dalšího člena, sochaře Aleše Veselého, zazní úryvky z nočních sessions v divadle Ateliér, kam soubor pronikal po představeních a zaznamenával dlouhé hodiny vzájemné souhry. A ta je opět magická. Nehráčství se setkává se slušným ovládáním nástrojů (Aleš Veselý je zdatný klavírista), u množství zvuků nelze identifikovat původ, inspirované momenty jsou lehce shazovány občasnou banalitou. Někdy to zní celé jako prudce avantgardní soudobá kompozice, na mysl při poslechu neúnavně tane německý soubor Zeitkraner, jinde akustické nástroje vytvoří podivně „elektronicky" znějící výsledek. Doporučeno milovníkům volné improvizace, alternativního rocku i industriálu. CD jempokračovaním rok staré kompilace, veškeré informace o Žabím hlenu tedy najdete v jedničce, zde je booklet plný fotografií a Veselého kreseb. Nad prvním dílem jsem obsáhle jásal, tenhle zní snad ještě líp.

Petr Ferenc

Lidové noviny 27.2.2010

Talíře v hrnci

ODPOSLECHY

Dnes o skupině Žabí hlen a odpovědnosti za svůj autogen

Teď vystoupí skupina Žába a rovnou vám říkám, že odmítám jakoukoli zodpovědnost za konání těchto lidí na pódiu." Těmihle slovy uváděl Miloš Čuřík před třiceti lety happening skupiny Žabí hlen na Pražských jazzových dnech. Když teď vyšel - nikoli v reedici, ale vůbec poprvé - soubor starých nahrávek vybraných nakladatelem a zakládajícím členem „Žáby" Vladislavem Zadrobílkem, bez nadsázky se z archivů vylouplo překvapení.

Společenství přátel, které se věnovalo absolutní improvizaci, po sobě zanechalo nahrávky, které vůbec neznějí „česky", naopak by se daly naslepo klidně vřadit do newyorské experimentální scény nebo k anglické scéně postjazzových volných improvizátorů. A že pochází z let 1979-1980? Magnetofonový pás je tu použitý tak, že by to klidně mohl být lo-fiexperiment z loňska.

Skupiny, která se utvořila kolem pražského antikvariátu v Dlážděné, si všiml i legendární popravčí text Nová vlna se starým obsahem, který v týdeníku Tribuna v roce 1983 vydal signál k likvidaci mladých kapel. „O jakou ,kulturu' a ,umění' jde, říkají již jejich názvy (např. Parchanti, Zkárovaný přebal, Žabí hlen, Žlutý pes, Devizový příslib apod.)," psali perfektní nezáměrnou reklamu všem jmenovaným aparátčíci pod smyšleným jménem Jan Krýzl (povšimněme si, jak se pseudonym nechtě, ale direktně blíží slovu „fízl"). Kolik těch názvů kapel si pak psali studenti na penál, aniž by k nim kdy dorazil jejich zvuk ze samizdatových kazet šířených Petrem Cibulkou!

Žabí hlen měl však, aspoň mi to tak vždycky přišlo, nepřiléhavé jméno: trochu moc puberťácky rozjívené na to, jak silný, radikální a nepubertální postoj se za ním skrýval. Sochař Aleš Veselý, který coby základní člen několik netradičních nástrojů osobně svařil, v knize - rozhovoru Projdi tou branou! říká: „Byl to hlavně obrovský plezír a neuvěřitelné vyžití se." Hudebníci i nehudebníci se tu zkrátka scházeli k naprosto volnému zvukovému jednání. Jedno z mála pravidel říkalo, že žádný hráč by tu neměl rozeznívat nástroj, na který umí.

Lomozilo se, hrálo na předměty, do toho zněly naivně, ale i trpělivě oživované skutečné hudební instrumenty. Jen ti, kteří soukromé i veřejné performance tehdy zažili, by mohli říct, čím to je, že koncept, který by mohl skončit zábavou pro známé, vyústil v kompaktní a sebevědomou hudbu.

Aleš Veselý: „Spíš se to dělalo jako taková hygiena. Udělali jsme záhy několik výletů do Středokluk a tam jsme hráli. Udělali jsme si tam ohníček, pekli na něm buřty a používali na hraní věci, které tam byly po ruce a které tím, že zněly, přišly zrovna vhod. Takže se také stalo, že jsem vytáhnul autogen a doprovázel je na autogen. Jednu tu nahrávku jsme někomu přehráli a ten se ptal, jestli máme ,synťák'. Tak to byl autogen."

Aktivní období trvalo krátce, ale vzpomíná se na něj dodnes, viz kniha Miroslava Slavíka Žabí hlen aneb Život v minulém čase: „Produkce je v plném proudu. Na kraji jeviště budík natažený na patnáct minut. Eva Kafůňková objímá prádelní hrnec a ďábelsky tančí. Já buším železnými tyčemi do rezaté ,bicí sochy'. Další dva kladivem drtí talíře v hrnci. Náhle jsme zasaženi, socha a já, proudem světla. O ničem nevím, ale z hlediště bylo potvrzeno, že jsem v tu chvíli stál v apokalyptickém sloupu rezavočervené mlhy rezu vířícího všude kolem. (...) Někde zahlédnu Mikoláše Chadimu, zvráceného v sedadle a řvoucího směrem ke stropu. Snad smíchy."

Z nového alba Žabí hlen II. (Guerilla Records) není tolik slyšet ten zběsilý furor - spíš poetický rozměr a překvapivě inspirativní zvuk. Hrát absolutně svobodně: takové rozhodnutí se dá pochopit i v jiných dobách, než byly dva roky po chartě v Československu.

Pavel Klusák, hudební publicista

ROCK AND POP 2/2010

V době mojí puberty za totáče citoval jméno „mýtické" kapely Žabí hlen leckterý zlobivec zvláštní shluky zvuků kolovaly na samizdatových kazetách. Považoval jsem věc za legraci, snahu dělat svobodně hluk a přežít tak se zdravým rozumem blbé komunistické časy. O to víc překvapí, jak totální improvizace z veselých undergroundových dob, vyluzované na klavír, rozladěné housle, staré nádobí i kovový odpad, působí muzikálně. Jak zábavně navazují na psychadelii či improvising Zappových kapel, jak mimoděk využívají minimalismu, předjímají industriál. Chvályhodný lov v minulosti.

Tomáš S. Polívka

www.musiczone.cz

Záznamy improvizací naší improvizing legendy. Zvukově poměrně zachovalé ukázky toho, jak zněla česká a těžká hudební avantgarda na konci 70. let a v 80. letech minulého století.

Další deska historických záznamů dávných legend českého improvizingu, kapely Žabí hlen, je tady. Tak odvážný vydavatelský počin se pochopitelně nezrodil nikde jinde než u Guerilly Records, labelu, který stojí právě na vydávání mnohdy hůře stravitelných hudebních výbojů a stejně tak na nesmírně pečlivé a mravenčí práci, kdy velká část vydavatelských počinů Guerilly tvoří právě obnovené vydané dávné záznamy naši hudební avantgardní historie.

Deska Žabí hlen II. navazuje na loni vydané CD téhož souboru. Tentokrát zde tvorbu kapely dokumentují záznamy jejich improvizací z konce 70. let minulého století a z průběhu let 80., zvukově ošetřené tak, aby se, s určitou dávkou tolerance, daly poslouchat i dnes. "Muzika" kapely se tu díky použitým nástrojům, jako piano, dostává místy až někam do oblastí lehce šíleně znějící hudby vážné. Kapela ale neopouští ani hraní si s různými zvuky, ruchy, cinkáním a smyčkami.

Pouštět se do hlubšího popisu natolik svébytného záznamu improvizační hudby asi nemá příliš smysl a bude na každém jednotlivém posluchači, jak tohle CD uchopí. Já si jen stojím za tím, co jsem naznačil již při recenzi loňské desky Žabího hlenu. Tenhle improvizing sice není jednoduše stravitelným kouskem. Při určité náladě a ochotě se mu trochu věnovat vás ovšem odmění tím, že nezní blbě, ani avantgardně jen pro avantgardu, jako tomu u podobné muziky často bývá. Konečný úsudek ať si ale přeci jen udělá každý sám.

Richard Kutěj