THE PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE - MASKA ZA MASKOU (2009)

A2, 2/2010

Za maskou je spousta vitální hudby

Maska za maskou je první nahrávkou The Plastic People Of The Universe, na níž nejsou skladby Milana Hlavsy - když tedy pomineme stručné pietní připomenutí dávné instrumentálky Jednou nohou. Po Hlavsově smrti Plastici dál hráli hlavně jeho tvorbu, ve spolupráci s Agon Orchestra oživili dva velké celky ze sedmdesátých let (roku 2002 Obešel já polí pět - nahrávka vyšla letos v únoru u Guerilla Records) a Pašijové hry velikonoční (2004, Levné knihy). Nové skladby sice v koncertním repertoáru průběžně přibývaly, ale jen tak velmi nenápadně.

Problém vůbec nebyl v tom, že by skupině scházeli skladatelé: vždyť hudebníci většinou mají také vlastní projekty, které svými kompozicemi zásobují. Jenže to je něco jiného, než rozšiřovat repertoár skupiny s více než čtyřicetiletou tradicí a nutně se přitom poměřovat s Milanem Hlavsou, který měl až do své smrti u Plastiků stoprocentní skladatelskou dominanci. Navíc Hlavsa dokázal právě svou autorskou exkluzivitou udržet skupině jasnou tvář: i přes všechny personální a stylové proměny nikdo nemohl pochybovat, že Plastic People stále mají nezaměnitelný zvuk. Ale sólové nahrávky Brabence, Kandla, Karafiáta (včetně skladeb pro Garáž) a Turnové jsou opravdu velmi odlišné a hrozilo nebezpečí, že spojení jejich skladatelských rukopisů vyzní jako každý pes jiná ves. Vědomí, že je téměř nemožné vystoupit ze stínu minulosti, a zároveň obtížná udržitelnost jednotného zvuku skupiny v novém repertoáru tedy byly vodou na mlýn skeptiků.

Zjednodušeně řečeno: skutečně tady není mnoho skladeb, které by se mohly rovnat vrcholným dílům skupiny ze sedmdesátých a osmdesátých let, a zároveň deska opravdu zní velmi různorodě. A přesto vznikla velice povedená nahrávka. Hned po vydání se jí dostalo značného recenzentského zájmu a ohlasy byly vesměs pozitivní. Možná je v tom úlevném novinářském jásotu i něco podezřelého: leckdo asi přistupoval k poslechu s velkými obavami, a výsledek ho natolik příjemně překvapil, že neváhal kupit superlativy. Před devíti lety to bylo přesně naopak: o kvalitách Hlavsových skladbách na albu Líně s tebou spím předem nepochyboval snad nikdo, očekávání byla veliká - a pak zklamání z uspěchaně natočené desky, kterým skupina chtěla naplnit odkaz svého zakladatele, občas vyústilo v recenze téměř popravčí.

Teď tedy Plastici podobnou chybu nezopakovali. Materiál nechali patřičně uzrát, většinu skladeb na koncertech hrají už delší dobu. Minulý rok sice skupinu poznamenaly dvě personální změny - dramatický odchod kontrabasisty Ivana Bierhanzla a nahrazení bubeníka Ludvíka Kandla Jaroslavem Kvasničkou (na nahrávce hraje Kandl jen ve čtyřech skladbách a je uveden jako host), ale to soubor přežil bez úhony. Dlouholetá spolupráce s Agonem teď navíc přinesla hostování několika dechařů z orchestru na novém albu, což jistě byl šťastný nápad. Ve většině skladeb také hraje violoncellista Josef Klíč.

Po autorské stránce byl nejplodnější kytarista Joe Karafiát: napsal šest skladeb ze třinácti, na jedné další se spolupodílí. Jsou to poměrně přímočaré kusy v Hlavsově tradici, což často ještě podtrhuje využití přehledných textů od J.H. Krchovského, Andreje Stankoviče a Ivana Jirouse. Tři příspěvky Evy Turnové reprezentují něžnější, někdy až romanticky zasněnou polohu, která však nakonec do celkového pojetí dobře zapadá a příhodně kontrastuje s Brabencovým expresivním saxofonem. Jedna píseň je od Ludvíka Kandla, dvě napsal klávesista Josef Janíček - jeho Tygr v Praze působí jako spojení klezmerem říznutého šramlu s dětskou písničkou, z celkového pojetí alba vyčnívá asi nejvíc a má spíše roli přídavku. Vratislav Brabenec napsal řadu působivých textů, explozivní hra na saxofon a nezaměnitelné deklamace z něj dělají nejvýraznější interpretační osobnost skupiny - třeba v Kandlově skladbě Marie vstávej, jednom z vrcholů alba.

Plastici dnes znějí jako kapela, která dobře ví, co chce, je v potřebné míře ukotvena v minulosti a má přitom dost tvůrčího potenciálu, aby mohla příjemně překvapit. Zároveň se nepouští se do ošidných dobrodružství, jakým by mohla být neúměrná míra hudebních provokací nebo povrchní chytání aktuálních trendů. Plastici se nemusejí poměřovat s ničím kolem: jen se svou velkou minulostí. A té rozhodně dostáli s pozoruhodnou vitalitou a důstojností.

Jaroslav Riedel

Týdeník Českého rozhlasu č. 11 / 2010

Rukopis poznávám, vlasy a sebe ne

Mýty opředená, stejně nemístně znevažovaná jako přeceňovaná kapela The Plastic People Of The Universe natočila devět let po smrti své ústřední postavy Milana Hlavsy nové studiové album Maska za maskou (vydává Guerilla Records). Narozdíl od osm let starého předchozího snímku Líně s tebou spím jde o nahrávku až překvapivě suverénní, přirozeně navazující na starší tvorbu Plastiků, ale představující i jejich dosud netušenou, lyričtější tvář.

Odchodem Hlavsy formace ztratila takřka výhradního autora písní a také garanta muzikantského vývoje. Že se po letech, v nichž jen těžila ze své legendy, odvážila posunout dál, je hodno obdivu - stejně jako skutečnost, že léta neměnné jádro kapely Brabenec - Kabeš - Janíček dalo v procesu vzniku desky volnou ruku „služebně" mladším kolegům. Novinka stojí na kompozicích kytaristy Joea Karafiáta, který dokázal skloubit typickou hypnotičnost temp starých Plastiků s moderním rockovým nápřahem, zatímco písně napsané i nazpívané baskytaristkou Evou Turnovou výraz skupiny vysloveně rozšiřují - o křehkou ženskost a přitažlivou melancholii.

Přes veškeré nové prvky jsou nadále poznávacím znamením skupiny divoká saxofonová sóla Vratislava Brabence, charakteristický zvuk violy Jiřího Kabeše a vypjatá interpretace pečlivě vybraných, náročných textů, mezi nimiž najdeme Brabencovy biblické inspirace, básně Jiřího Koláře, Andreje Stankoviče či Daniila Charmse. Asi nejlépe však s hudbou Plastiků ladí verše pražského dekadenta J. H. Krchovského, jenž je i autorem textu k jedné z nejsilnějších nových písní Cizí vlasy: „Hrst bílých vlasů jsem vytrhal z hřebene, rukopis poznávám; vlasy a sebe ne," zpívá se v té skladbě a je na každém, jak si ta slova v souvislosti se současnými Plastiky vyloží.

Milan Šefl

Freemusic 2.3.2010

Plastic People vydávají po dlouhých devíti letech studiové album Maska za Maskou. Pro lounské vydavatelství Guerilla Records, které se vydání desky zhostilo, je to příslovečná třešinka na dortu a zároveň symbolický mezník v jejich poctivé mravenčí práci.

Vzhledem k dlouholetým dohadům o směřování druhé post-mejlovské desky v kuloárech i mimo ně se může jevit konečný výsledek poměrně překvapivým. Ještě za života Mejly Hlavsy probíhaly vášnivé debaty o dalším vývoji kapely. Zatímco autorsky nadstandardně obdařený Hlavsa si své písničkové puzení vybíjel ve vedlejších projektech, jakými byli postoceánovští Fiction či Šílenství, zbytek PPU v čele s Vratislavem Brabencem preferoval návrat k experimentálnější poloze. Jaképak je ovšem překvapení, když se z nové desky vyloupla třináctka písní, o nichž se nedá říct, že by z ní experimenty trčely na všechny strany jak dikobrazí ostny. Buď se drží osvědčeného mejlovského mustru anebo snad až příliš vyčnívají z řady plastikovského kontextu.
Vzpomínám si, jak se v době nástupu kytaristy Joea Karafiáta nemohla jistá část fanoušků srovnat s novým kytarovým zvukem. Nyní bude terčem nespokojenců baskytaristka Eva Turnová, která sice s kapelou už nějaký ten pátek účinkuje, ale až nyní se představuje jako autorka hudby. Nelze se totiž ubránit dojmu, jako by její příspěvky pocházely z hudebního hlediska z úplně jiné desky. Písně pomalejších temp s nádechem šansonu a odkazy na lyrickou polohu Psích vojáků tvoří kontrast k materiálu v duchu plastikovské tradice. Energie však uniká mezi prsty a chybí tmel, který by skladby spojil se zbytkem v konzistentní tvar.
Těžko spekulovat, zda měla pánská část skupiny problém se skladatelskou potencí anebo dala galantně prostor dámě. Dohadům o skladatelském stropu nahrává na smeč řada melodických a aranžérských momentů skladeb, kterou má na svědomí stará garda, v nichž vám až příliš okatě připomínají dřívější tvorbu. Skalní fanoušci budou vyzdvihovat autorský rukopis, ti méně uctiví budou mluvit o sebevykrádání.
Úvodní TV idylka irituje prvoplánovým sloganem z pera Andreje Stankoviče, který lze snést u punkových teenagerů, avšak nikoli u undergroundové legendy. Nicméně po hudební stránce se jedná o důstojný otvírák alba, jemuž zdatně sekundují i další energické kusy jako Magorův šém či Non stop Opera. Brabencova religiozitou nasáklá lyrika se střídá s pochmurně laděnými texty titulní Masky za maskou, Non stop Opera či Krchovského Cizí vlasy. Tradičně Plastici zhudebňují i další externí autory, zde Ivana Jirouse (i když toho lze považovat spíše za jakéhosi čestného člena kapely) nebo Jiřího Koláře. Odlehčením, jak textovým, tak i hudebním, je pak závěrečný Tygr v Praze - Janíčkova představa šramlu na text ruského surrealistického spisovatele D. I. Charmse.
Pokud budeme novinku srovnávat s předchozím albem Líně s tebou spím (Globus, 2001), jež bylo po výtečném živáku z roku 1997 pro mnohé velkým zklamáním a navozovalo spekulace o opodstatněnosti dalšího trvání kapely, má Maska za maskou rozhodně navrch. Z nahrávky je cítit, že se PPU nesnažili nahrávání a celou realizaci alba uspěchat. Nikam se nehnali a nechali materiál takříkajíc uzrát. I v tomto ohledu je na tom novinka lépe než horkou jehlou spíchnutý předchůdce.
Skupiny s cejchem kultovního statutu to mají těžké. Nové desky se dychtivě očekávají v předtuše překonaných met z minula a když se tak potom nestane, přicházejí frustrace. Uvědomme si však, že PPU existují s přestávkami od roku 1968. Kapela prodělala stylové i personální kotrmelce, přišla o nejvýraznější skladatelskou osobnost a několikrát byla na pokraji rozpadu. Je potom málo, když dokáže společně fungovat a natočit po bezmála dekádě „jen" velmi slušnou rockovou desku, za níž se nemusí stydět? Stěží dnes od PPU očekávat převratná alba. Ale záleží na tom vlastně?                             

Pavel FFF Sajfert

Havel bautizará el nuevo álbum de The Plastic People Of The Universe

El ex presidente checo, Václav Havel, bautizará este martes en el Palacio Akropolis de Praga un nuevo álbum del legendario grupo The Plastic People Of The Universe. Los músicos estrenaron la grabación titulada 'Máscara tras Máscara' el pasado 15 de enero en la sala Queen Elisabeth Hall en Londres. Después de la presentación del disco en Praga, The Plastic People Of The Universe iniciará una gira de conciertos por el país. Desde su fundación en 1968 han pasado por las filas de la banda casi 40 integrantes. La persecución por el régimen comunista culminó con la detención del grupo entero en 1976. Durante la campaña en su apoyo se formó la iniciativa cívica Carta 77.

Plastic People: Mladí žebráci, staří ležáci - 27. 1. 2010

Jak to asi vypadá, když se sejdou staří kamarádi, kteří mají zkušenosti a vliv? Buď si můžou dát dostaveníčko na jachtě v Toskánsku, nebo v Akropoli na křtu nové desky Maska za maskou legendárních Plastic People of the Universe.
Bosé holky v květovaných šatech. Prošedivělé máničky v umaštěných kšiltovkách. Dámy ve svátečních kostýmcích. Armáda fotografů s obřími objektivy. Režisér Břetislav Rychlík. Vladimír Lábus Drápal z Guerilla Records. A Václav Havel jako nezpívající člen kapely a hlavní kmotr nového alba. Málo platné, divoké časy undergroundu jsou nenávratně pryč. Na Plastiky se dnes chodí jako na vysokou kulturu, u které se nepaří, ale uznale tleská. Proměna v usedlou koncertní kapelu jim ale přesto svědčí.
Znovuzrozený Vratislav Brabenec a jeho průpovídky. Jiří Kabeš se svou apokalyptickou violou. Joe Karafiát v obligátní kšiltovce. Stydlivá Eva Turnová s flaškou nedopitého šampusu. Usměvavý Jaroslav Kvasnička za bicími. Josef Janíček schovaný za klávesami. A hostující Pepa Klíč na violoncellu. Dohromady skvěle promazaný stroj. Kytarista Joe Karafiát jako hlavní autor hudby sice působí za mikrofonem občas trochu nejistě, ale zbytek kapely v čele se suverénním Kabešem jeho občasné zakolísání bezpečně vyvažuje. Od zasloužilých umělců už nemůžete na pódiu čekat žádné vylomeniny. Precizně odehraný koncert však ano. A před náročným publikem v Akropoli si dali obzvlášť záležet. Tygr v Praze, Magorův šém, Maska, Marie vstávej. Ale i Kanárek, Podivuhodný mandarin, Absolutní vůle, Moc jsem si neužil, Magické noci. A Brabencovo fantastické fanatické kázání Pod křížem zůstaly ženy. Žánrové experimenty z nového alba i osvědčené hity se silnou basovou linkou. Plastic People of the Universe hráli skoro dvě a půl hodiny, přesto ani na okamžik nenudili. A komu i to bylo málo, mohl si na památku odnést láhev speciálního Plastického ležáku a cestou domů objevit další kulturní zážitky.

Jiří Krejčík

WWW.MUISCSERVER.CZ   27.1.2010

Noc podivuhodných mandarínů

Pokud se věrné publikum kultovních Plastiků vyznačuje délkou vlasů přesahující půl metru, nebyli návštěvníci pondělního koncertu právě členy nejtvrdšího jádra. Postarší pánové s ježky na hlavách ale nahrazovali chybějící vlasy nadšeným potleskem, to když Plastici v Akropoli křtili novinku "Maska za maskou".
The Plastic People Of The Universe jsou synonymem pro underground nejen v Česku, ale jak již bylo zmíněno v recenzi na aktuální desku, po celém světě. Vůbec první křest se uskutečnil před vyprodanou londýnskou Queen Elizabeth Hall a výsadou slyšet nový plastický repertoár v koncertním podání se konečně může pochlubit i Praha.
Velký sál Paláce Akropolis byl vyprodán již krátce po půl osmé a mezi návštěvníky koncertu šlo kromě češtiny zaslechnout i angličtinu, němčinu nebo třeba holandštinu. Plastická opera totiž dokáže zaujmout všechny uši světa a potvrdilo se to i tentokrát. Plastici při dvouhodinové show představili prakticky celou svou aktuální desku a zahráli i největší hity posledních čtyřiceti let - zazněly "Podivuhodný mandarín", "Kanárek" nebo závěrečný přídavek "Magické noci". Bizarní složení publika způsobilo, že na Plastiky vyrazila větší část Akropole spíše ve stylu za kulturou, než se opravdu pobavit. Po každé písni obecenstvo nadšeně tleskalo, jenže během samotných songů uvízly stovky hlav v prostoru na stále stejném místě. Křest v Akropoli tak lze brát spíše jako společenskou událost, protože atmosféru, která pravidelně panuje při plastických výletech ve Vagonu, nemohl žižkovský koncert ohrozit. Úsměv na rtech ale vykouzlil pohled na publikum při bigbítové vypalovačce "Podivuhodný mandarín". Tehdy lidem scházely ty správné kroky z lekcí, které PPU vyučuje v podzemí - aneb absence na přednáškách se při zkoušce vždycky projeví. Samotný křest proběhl nezvykle již v úvodu večera a obstarali jej věru vzácní hosté. Vladimír "Lábus" Drápal, hlava lounského vydavatelství Guerilla Records, které produkuje elitu tuzemského androše, a bývalý president a disident Václav Havel. Po krátkém intermezzu vystoupení PPU pokračovalo ve stejném duchu jako začalo, tedy představováním novinky "Maska za maskou".
Plastici měli většinu nových písní již zažitou, protože songy tvořily páteř setlistů mnoha předchozích vystoupení, snad i proto nebyl mezi starší a novější tvorbou výrazný rozdíl. Z aktuální desky naživo nejvíce vynikla Brabencova apokalyptická "Non stop Opera", neztratila se ale ani zasněná "Pojď", která spíše než Plastiky evokuje svou intimitou období Fiction. Zpěv Evy Turnové se ostatně může s pěveckou kvalitou Jitky Charvátové směle srovnávat a příjemně hřejí i samotná aranžmá písně, především pak violové mezihry Jirky Kabeše. Když se ale ozvalo dlouhé táhlé echo Brabencova saxofonu, nastala teprve ta pravá jízda. A přestože se mezi jednotlivými písněmi Plastici omezili pouze na pokyny zvukařům, řekli toho během svého vystoupení nezvykle mnoho. Mluvil především Vratislav Brabenec, kterého lze po Mejlově smrti považovat za frontmana PPU. Jeho kazatelskému umu dokáže konkurovat snad Pavel Zajíček z DG 307 a dál už pouze Mistr Jan Hus. Brabenec si sice při hypnotickém kázání "Pod křížem zůstaly ženy" vypomohl nápovědou z papíru, přesto to kouzelnou atmosféru biblického podobenství nepoznamenalo.

Jediným narušitelem večera tak byl Joe Karafiát. Pěvecky mu sice "Magorův šém" vyšel fantasticky, u ostatních skladeb to však byl zpěv s hořkou příchutí na patře. Kostičku zázvoru pak vložila na jazyk odfláknutá "Moc jsem si neužil". Karafiát je sice muzikantský génius, jenže v pěveckém měřítku bude vždy srovnáván s Mejlou. A jak je v monoteistickém prostředí známo, bůh je jen jeden.

Lukáš Benda

Lidové noviny 28.1.2010

Demokratičtí Plastici a jejich vůle

Celým světem napjatě očekávaná nová deska skupiny Plastic People of the Universe Za maskou maska byla poprvé ve vlasti odehrána v úterý na koncertě v pražské Akropoli. Týden předtím ji PPU hráli v Londýně. To s tím světem řekl Václav Havel, když desku „křtil", čehož se jako nehrající člen skupiny rád ujal. Vyjádřil přitom výhrady k praxi polévání předmětů vínem a za souhlasů skupiny a obecenstva si rovnou z lahve šampaňského přihnul. První plnohodnotnou desku vydanou od smrti frontmana a monopolního skladatele Milana Hlavsy (2001) obsáhle recenzoval 16. ledna v příloze LN Orientace Josef Rauvolf. Zde tedy jen laický dojem z koncertu.

Plastici působí jako vyzrálý, sebevědomý a psychicky vyrovnaný kolektiv. V současnosti se skládají ze šesti členů a hosta hrajícího na violoncello (Josef Klíč). Dělí se na dvě poloviny - na otce zakladatele (Josef Janíček, Jiří Kabeš a Vratislav Brabenec) a mládežnickou sekci (Eva Turnová, Joe Karafiát a bubeník Jaroslav Kvasnička). Nezdá se, že by mezi oběma skupinami byla rivalita, ba právě naopak se skupina jeví jako příkladně demokratická parta: osmdesát procent členů zpívá sólové party nebo je dramaticky recituje (Brabenec) a padesát procent skládá, čímž se trochu podobají Beatles, kteří to ovšem tak dloho nevydrželi.

Nové písně si drží vlastnosti „plastikovské" temné spirituality, onoho klímovského filosofického šklebu („jsem absolutní vůl/e"), který spolu s Bondyho střevním humorem vytvářel směs, díky které šli Plastici poznat po čichu. Zajímavý je jakýsi nový romantický tón, který do skupiny vnáší Eva Turnová, jež je ozdobou skupiny a potvrzením, že basová kytara je pravý nástroj do rukou ženy.

Obecenstvo bylo zcela spokojené, skupina se dlouho klaněla. Mezi pamětníky a vrstevníky se vyskytla sem tam i mládež, která bez zábran poskakovala pod pódiem, byť starší členové skupiny by mohli býti jejich dědečkové.

Jiří Peňás

TÝDEN  27.1.2010 (blogy)

Václav Havel novou desku Plastikům nepolil

Po křtu v zaplněné londýnské Queen Elisabeth Hall, příznivě komentovaném v Timesech,  došlo i na Prahu. The Plastic People of the Universe představili v úterý 26. ledna ve zcela vyprodaném Paláci Akropolis za asistence bývalého prezidenta Václava Havla a mohutného aplausu publika své nové album Maska za maskou.
Skupina nakonec vystoupila bez předkapely (slibovaný návrat severočeských Aku-Aku se nekonal), ale koncert ani v nejmenším neošidila. Na pódium nastoupila šestičlenná sestava, posílená o hostujícího cellistu Josefa Klíče, který spolupracoval i na albu, už chvíli před osmou a bez přestávky odehrála dvě a čtvrt hodiny dlouhé vystoupení. Postupně se probrala nejen aktuální deskou, ale došlo i na mnohé letité skladby z dřívějších nahrávek.
Hned po několika skladbách se objevil avizovaný kmotr v doprovodu Vladimíra Drápala, majitele značky Guerilla Records, na které nová deska skupiny vyšla. Coby „nehrající člen skupiny" Václav Havel vesele publikum pozdravil "Milí spoluobčané" a odmítl album polít šampaňským. "Nemám to rád. Ničí se tím deska a konec konců se tím i přichází o šampaňské. Já místo toho, abych to poléval, tak se napiji," komentoval to s typickou ironií v hlase.
Potom už se pouze hrálo. V publiku, ve kterém se objevila řada pamětníků, kolegů, novinářů, ale i početné procento mladých posluchačů, byli Plastici mezi svými. Písně z aktuální desky, která si zachovala typické poznávací hudební znaky, ale zároveň nabízí čerstvý pohled na současnost, sklízely aplaus stejně jako prověřené skladby typu Moucha v ranním pivě, Podivuhodný mandarin nebo Špatná věc.
Jednotliví členové skupiny se střídali u mikrofonu a na to, že polovina kapely se věkem řadí k seniorům, žádná únava nebyla patrná. Typicky skřípavá viola Jiřího Kabeše se zvukem wah-wah pedálu a kvílivý saxofon Vratislava Brabence, který s ďábelskými freejazzovými vyhrávkami neztratil ani po letech nic ze své divokosti, se střídaly s instrumentálně bohatými, ale funkčními kytarovými sóly Joe Karafiáta, který také odzpíval nejvíce partů někdejšího leadera Mejly Hlavsy
The Plastic People of the Universe předvedli v Akropoli - stejně jako na desce, kde jasně dokazují, že nežijí hudebně zdaleka jen minulostí - energické, pestré a skvěle vygradované vystoupení hodné svého jména. A když jako závěrečná zazněla známá píseň Kanárek, bylo už předem jasné, že na legendární Magické noci dojde až v přídavku. Mohutné ovace nebraly konce, ale nesmyslná policejní hodina je v místním sále neúprosná.
 Jedno bylo po pražském křtu jistý: jestli se někde v publiku vznášel Mejlův indiánský duch, počítám, že rozhodně nebyl zklamaný.

Antonín Kocábek

Lábusovo P.S. Právě kvůli nesmyslné policejní hodině, jak je v textu zmiňována, nevystoupili AKU AKU: aby vše probíhalo v nervozitě, kdo přetáhne o pět minut, je lepší nechat to na jindy. Takže AKU AKU někdy příště...

REFLEX 4/2010 (28.1.2010)

Před devíti lety jsem recenzi na album Líně s tebou spím končil chmurně: „Nevím, chci-li slyšet ještě další album Plastiků," psal jsem přiomráčen lítostí z nepovedené poslední poklony Mejlovi. Po zhruba sto deseti měsících obracím svůj názor zhruba o sto osmdesát stupňů: chci! A dokonce se těším, až je uslyším, protože deska Maska za maskou značí dobré nové vykročení.

Že bych se věkem předklonil v bohorovné laskavosti vylučuji, že by Plastici zahnuli k jinému žánru, vylučuje se samo. Kdepak, tahle pirueta bude v něčem jiném: snad to pojmenujeme při poslechu šedesátiminutového disku s třinácti novými skladbami.

Úvodem polekán. Stankovičova  říkanka TV idylka deklamovaná (asi autorem Pepou Karafiátem) stojí sice na pěkném rifu kláves a violy a Brabencova háďátka drze vystrkují hlavičky z altky, straší však melodickou povrchností a rozpočítadlovým rytmem. Po prvním „přemostění" začíná tento Joeův přípodotek k archetypálním skladbám bondyovského období fungovat a my jej ceníme coby dramaturgicky šikovný prolog k mnohem vážněji míněnému albu.

Marie vstávej, skladba už jen hostujícího bubeníka Ludvíka Kandla, je prvním z jeho z vrcholů. Vzácně melodická píseň s výtečnými motivy klarinetu, v níž se kompaktní plochy (hostující dechaři z Agonu) střídají s delikátně ztišenými mezihrami a sborovou litanií, je korunována Vráťovou pohanskou reflexí dávných časů, kdy spolu s Marií Benetkovou a mnoha dalšími exotickými bytostmi (včetně Ivana Jirouse ) žili v neuchopitelné komuně na Zlatém kopci u Přezletic. Snad právě tady se Brabencova poezie rozkročila od religiozity až k drsnému barbarství. Výrazem té druhé polohy budiž na albu málem rock´n´roll Non stop opera (prásk z konopí/kuří voko z lásky/dětma se netopí).

Jako by titulní Janíčkova skladba Maska s Brabencovými chmurnými vizemi a ve velmi civilním autorově podání nabízí další klíč. Vždyť toto je přece nálada i hudební výrazivo z Půlnoční myši (1985), posledního alba PPU z komunistické éry. Pomalejší a střední tempo, návrat k písňové formě a až neplastikovská „líbivost" v aranžmá - to bylo tehdy předmětem mnoha sporů: míří-li Hlavsa cíleně do středního rockového proudu? „No co", řekl kdosi," přece už jim bude čtyřicet!" Ústřední trojici (Janíček, Kabeš, Brabenec) je dneska přes šedesát a mají-li nyní na něco navazovat, pak je příbuznost Půlnoční myši a Masky za maskou velmi logická. Pravda, většinu skladeb sice napsal o generaci mladší Karafiát, ale celkový vzhled i vnitřní ustrojení písní je dílem celé kapely. A mají-li je některá slova alespoň trochu popsat - nechť jsou to uvolněnost a vyzrálost, obojí důvěryhodné, protože autentické.

Zaskřípe-li to místy kdysi příznačnou neurotizující disonancí, buď je to namístě (oba Krchovského texty Cizí vlasy a Je večer, mlha padá), anebo je to celé taková magořina, že by k tomu nic jiného nepasovalo: improvizace na „mejlovské" téma Jednou nohou/Vůl hvězda ranní, taková undergroundová nedělní chvilka poezie recitovaná s Vráťovým chiliastickým zanícením dostává pravý smysl až v samém závěru, kdy se nástrojová změť (opět koprodukce s Agonem) zvrhne v téměř šantánový popůlnoční cajdák.

A propos Magor, tedy Ivan Martin Jirous je zde Plastiky zhudebněn ponejprv. Karafiátův notový doprovod je nejspíš cíleně (místy až příliš) příbuzný skladbám z už citovaného bondyovského období - ale když ony ty verše k tomu vybízejí.

Nejněžnější (?) šestina kapely, baskytarista Eva Turnová ve svých dvou příspěvcích z uměřeného zvuku nevyčnívá a zejména ve Smrti dokladuje, že také umí napsat ladnou melodii. S Kolářovým textem Přes práh hvězd se coby zpěvačka výrazově potýká - odosobněný projev se místy míjí účinkem... Jo, Kolář!

A byl-li na začátku prolog, musí album Maska za maskou končit epilogem. Tak také je a nejen ledajak: báseň ruského samorosta D.I. Charmse pojal Pepa Janíček coby „žižkovskou hospodskou" a nápěv vyřvává jako Štercl! „A tak dál si lámu hlavu/Proč navštívil tygr Prahu."

Závěrem úsměv. Plastic People Of The Universe se zase našli.

Vojtěch Lindaur

MLADÁ FRONTA DNES 27.1.2010

Plastici novým albem překvapují. Hraje jim to a našli nové polohy

Devět let po smrti svého dlouholetého leadra Milana Hlavsy vydala skupina The Plastic People Of The Universe nové album. Jmenuje se Maska za maskou a povedlo se až překvapivě. 

Nalijme si čistého vína: už asi málokdo čekal, že The Plastic People of the Universe ještě natočí nějakou desku. A na to, že by mohla dopadnout (zvlášť po velmi bezbarvém, byť ještě Milanem Hlavsou před smrtí složeném Líně s tebou spím) výrazně dobře, by asi nevsadil ani největší optimista.
A přesto, devět let po Hlavsově úmrtí, jež mnozí považovali za definitivní konec vůdčí kapely českého undergroundu, vychází album Maska za maskou, které je třeba přivítat potleskem.

Nadupaný zvuk

První věc, která posluchače doslova praští do hlavy, je zvuk alba. To se mimochodem nahrávalo ve studiu Cox Davida Kollera, které se paradoxně nachází v sále, kde svůj hit Bič boží vyhrávaly Mimikry z ostudného paskvilu 30 případů majora Zemana - tedy kapela, která měla právě Plastiky v očích televizních diváků diskreditovat.
Ačkoliv by podle romantických teorií na zvuku nahrávky undergroundové kapely nemělo záležet a jistá zahuhlanost by měla být naopak vítaná, právě při poslechu Masky za maskou vysvítá naivismus takových předsudků: Plastici znějí už od první písně TV idylka nadupaně, plnokrevně, opravdu rockově.
V soundu kapely se krásně doplňují jen zdánlivé protipóly pevné rytmické páteře dvou bubeníků (v době nahrávní vystřídal původního Ludvíka Kandla Jaroslav Kvasnička), baskytary Evy Turnové a kytary Joea Karafiáta s rozevlátostí veteránů souboru - saxofonisty a klarinetisty Vratislava Brabence a violisty Jiřího Kabeše, jejichž spojnicí je klávesová masa Josefa Janíčka.

Tradice i nové polohy

K tomu, že album působí skutečně rockově, přispívá i zásadní skladatelský podíl Joea Karafiáta. Ten se dokázal, byť v kontextu dlouhé historie kapely patří vlastně stále k "nováčkům", trefit většinou svých písní do hypnotické nálady plastikovských nahrávek z 80. let, ale zároveň jim dodat šmrnc a přímočarost, jež osvědčilo na svém loňském albu Black! jeho druhé působiště, totiž Garage.
Dosud zcela neznámý rozměr plastikovské hudbě dávají naopak tři skladby Evy Turnové. Téměř romanticky znějící písničky upomínají na Hlavsovy "loureedovské" kusy, které mu, jak aspoň vyprávějí undergroundové legendy, jeho spoluhráči házeli na hlavu a on je realizoval v jiných projektech, zejména v 90. letech v kapele Fiction. Zdá se, že radikálnost Plastiků alespoň v tomto ohledu obrousila hrany - a je to tak dobře, protože Turnové písně album skutečně obohacují.
Jiný dosud neznámý "úlet" stranou, závěrečný Tygr v Praze Josefa Janíčka, měl být původně jakýsi klezmerový ohlas s akordeonem a klarinetem. Zní spíš jako ne úplně povedený "pražskopepíkovský" šraml a jako jediná by byla tato skladba na albu postradatelná, jakkoli text ruského básníka Daniila Charmse do pražskoironické poetiky Plastiků dobře zapadá.

Deklamace starozákonního proroka

Zásadní výhodou kapely je, že až na bubeníky všichni její členové zpívají. Či, přesněji řečeno, interpretují texty. To jen přispívá k členitosti alba a k velmi zajímavému nejen stylovému, ale také "atmosférotvornému" odstínění jednotlivých písní.
A tak se například rockový zpěv Joea Karafiáta (který by ale, vzhledem ke svému pojetí, mohl být odvážnější) dobře doplňuje s projevem Evy Turnové, jež vlastní věci zpívá s podobnou - zdánlivě nemožnou - směsí nezúčastněnosti a vroucnosti, chladu a žhavého tepu, jaká byla příznačná pro Nico.
Vrcholnými zážitky jsou ovšem vstupy Vratislava Brabence, mimořádně charismatické osobnosti, která s patosem starozákonního proroka a zároveň drsností "vykaleného" rockera (ano, další jen zdánlivě nemožný průnik) deklamuje vlastní obvykle biblicky inspirované texty.

Pocta Magorovi

I textová složka ostatně patří k prakticky bezvýhradným pozitivům alba. Plastici kromě Brabencových formálně rozvolněných vizí sáhli dvakrát k formálně naopak zcela pravidelnému (co do poetiky s plastikovským mýtem ovšem samozřejmě plně korespondujícímu) J. H. Krchovskému.
Text Andreje Stankoviče TV People upomíná na období, kdy Plastici zhudebňovali "říkanky" Egona Bondyho. Velmi zajímavě byla vybrána ke zhudebnění Evou Turnovou báseň-hra se slovy Jiřího Koláře Přes práh hvězd...
Do jisté míry kuriozitou alba je, že Plastici tentokrát vůbec poprvé zhudebnili báseň svého někdejšího "Andyho Warhola i Malcolma McLarena v jedné osobě", tedy Ivana Martina Jirouse. Vzhledem k tomu, že Jirous je básníkem na samém pomezí geniality a verše z některých jeho tvůrčích období ke zhudebnění přímo vybízejí, je to s podivem.
Ale píseň Magorův šém pojednali skutečně jako zaslouženou poctu svému někdejšímu uměleckému vůdci, s nelíčeným "androšským" tahem, typicky plastikovskými figurami a hřmícím soundem, kterého docílili i přizváním dechařů ze spřáteleného Agon Orchestra.
Album Maska za maskou tedy skutečně mile překvapilo. Samozřejmě, těžko lze předpokládat, že kapele přivede v zaznamenatelné míře nějaké nové posluchače. Ale její staří fanoušci, kterých rozhodně není málo, si takový dárek opravdu zasloužili.
Hodnocení MF DNES: 80 %

Ondřej Bezr

HOSPODÁŘSKÉ NOVINY 22.1.2010

Undergroundová legenda přichází s novým repertoárem.

Po téměř devíti letech od smrti baskytaristy a skladatele Milana Hlavsy je na světě Maska za maskou, nové řadové album Plastic People of the Universe, vpravdě prubířský kámen životaschopnosti skupiny. Nedlouho před albem Plastiků vyšla deska Magorova summa, na níž se orchestr Agon a s ním spříznění skladatelé chápou poezie Ivana Magora Jirouse, někdejšího duchovního vůdce Plastic People. Obě alba vydala programově undergroundová značka Guerilla.

Mají právo na existenci?

Titul Maska za maskou je prvním albem Plastiků, na němž se Hlavsa - během svého života výhradní hudební skladatel skupiny - nijak nepodílel. Po jeho smrti sice vyšel s novým repertoárem řadový titul Líně s tebou spím, šlo však o "autorského pohrobka", kterého Hlavsa stihl napsat, ale nestihl natočit.
Plastic People jsou často obviňováni z prázdného přiživování se na něčem, co mělo zaniknout se smrtí vůdčího ducha. Koncertují po celém světě od USA přes Moskvu až po Tchaj-wan. Na obalu nové desky jsou zvěčněni na pódiu pražského Národního divadla, kde vystupují ve hře Toma Stopparda Rock'n'Roll... Nestala se z nich bohapustá trafika?

Chybí tomu řezník!

Tuto otázku mohl zodpovědět jedině nový repertoár. Na vystoupeních PPU znějí nové písně ruku v ruce se staršími a jejich symbióza není nijak křečovitá. Albu Maska za maskou nechybějí nápady, trochu ale postrádá Hlavsovo silové "řeznictví" (řezníkem se Hlavsa vyučil). Jeho nástupkyně na postu baskytaristy Eva Turnová hraje mnohem jemněji (o chlapském témbru u ní samozřejmě nemůže být řeč), takže "noví Plastici" postrádají dunivá ostináta svého zakladatele. Na druhou stranu má Turnová coby skladatelka nejméně hlavsovský rukopis z celé kapely - její Pojď s textem Vratislava Brabence je v nejlepším smyslu slova svůdně křehký cajdák. Pod šesti písněmi ze třinácti na novém albu se podepsal kytarista Joe Karafiát, který naopak Hlavsův styl vcelku důsledně ctí, a právě proto v jeho skladbách ona hlavsovská zemitost chybí mnohem citelněji než tam, kde se styl zakladatele PPU tolik nekopíruje.
Nejlepšími momenty alba jsou (kromě zmíněného Pojď ) ty s hlasem, ne zpěvem, ale recitací, saxofonisty a básníka Vratislava Brabence, jehož syrový projev vrátí posluchače do období vrcholných plastikovských projektů - programů Pašijové hry velikonoční, Jak bude po smrti a Co znamená vésti koně.
Kromě Brabence zhudebnili PPU verše Ivana Magora Jirouse i Andreje Stankoviče (je s podivem, že je nevyužil již kdysi dávno Hlavsa), Jiřího Koláře, jehož dvě básně Plastici hráli již počátkem sedmdesátých let, a J. H. Krchovského - trochu nešťastná obsese znovuzrozených Plastiků. Tygr v Praze, závěrečná píseň Josefa Janíčka, je roztomilým popěvkem s textem Daniila Charmse a připomíná dílka jiné autorské dvojice, totiž Petra Skoumala a Emanuela Frynty (Když tygr jede do Paříže atd.). Maska za maskou občas zbytečně mnoho dluží plastikovské minulosti, coby argument životaschopnosti souboru nicméně rozhodně svědčí.

Petr Ferenc

WWW.MUSICSERVER.CZ  26.1.2010

Plastická legenda za maskou

Nové album legendárních The Plastic People Of The Universe "Maska za maskou" překvapuje vysoce profesionálním zvukem a jedinečnou atmosférou. Koncepční deska funguje jako celek a neméně schopné jsou i jednotlivé písně. Jenže tam, kde lze tvorbu PPU s někým nebo něčím porovnat, Plastici prohrávají.
Nebývá zvykem, aby česká skupina křtila novou desku ve vyprodané londýnské Queen Elizabeth Hall. Jenže The Plastic People Of The Universe působí v českém podzemí už déle než jednačtyřicet let a díky své pohnuté historii má značka PPU nemalý mezinárodní přesah.
Přitom novinka dává tvorbě Plastiků nový rozměr a spíše než na devět let staré "Líně s tebou spím" navazuje svou hravostí na kultovní osmdesátkovou "Půlnoční myš". Ze škatulky alternativa se během poslední dekády PPU přesunuli do kategorie psychedelično. Změna nepatrná, přesto cenná, nikdo je totiž nemůže nařknout ze zkostnatění a přiživování se na legendě, která zemřela společně s Mejlou.
Mejlův odkaz ovšem přežívá dodnes. Jeho parťáci mu tak s "Maska za maskou" zaslali tam někam zprávu o životě na modré planetě a použili k tomu texty Andreje Stankoviče, Jiřího Koláře, J. H. Krchovského a Ivana Martina Jirouse.
Ano, vůbec poprvé Plastici sáhli po básni otce tuzemského undergroundu - Magora Jirouse. Bohužel k tomu došlo až po vydání "Magorovy Summy", která dala nové nahrávce PPU překvapivě na frak. V kontextu s Krchovského projektem Krch-Off se nepovedla ani adaptace básně "Idylka pozdního večera" nebo-li "Je večer mlha padá".
Zatímco Krchovského původní přednes způsobuje neodvratnou touhu oběsit se na nejbližší klice, Joe Karafiát se svou typickou dikcí obchází dveře vnitřní psychické rozedmy bez povšimnutí. Lépe nedopadl ani "Magorův šém", který zaujme spíše aranžemi založenými na legendárních "Magických nocích" než samotným přednesem.
Pro ostatní písně z desky prakticky neexistuje srovnání, ale tam, kde se srovnávat dá, si Plastici nepřipsali příliš lichotivé skóre. Koncepčně ovšem deska "Maska za maskou" vyniká, což bylo ostatně hlavním cílem skupiny. Album vznikalo v červnu a říjnu loňského roku ve studiu Cox Davida Kollera a navzdory dvojímu nahrávání a výměně bubeníka (Ludvíka "Eman E.T." Kandla nahradil Jaroslav Kvasnička) působí deska jako celek až nevídaně kompaktním dojmem.
Joe Karafiát se blýskl vynikajícím přednesem v úvodní "TV idylce", basistka Eva Turnová zase naprosto okouzlila křehkostí zpěvu v "Pojď". Kabeš a Janíček jsou nenahraditelní členové ansámblu, protože bohatost aranžmá je především jejich zásluhou (přestože hudbu pro téměř polovinu písní napsal Karafiát). Objevuje se i dechová sekce Agon Orchestra.
Hlavní hvězdou však po odchodu Mejly zůstává Vratislav Brabenec, který svým apokalyptickým přednesem obohatil píseň "Marie, vstávej" a především pak "Non stop Operu". Brabenec v ní poetikou připomíná Topola, Karafiát si tam zase povedenou hudební složkou zaručil mezi máničkami titul génia.
Závěrečnou písní je navzdory zaostřené orientaci na křesťanské motivy židovský "Tygr v Praze". Plastici tedy končí tam, kde byste je před prvním poslechem nového alba rozhodně nečekali. Díky "Masce za maskou" se stali moderní profesionální kapelou, která nepatří do skanzenu, ale na jeviště celého světa.

Lukáš Benda

RESPEKT 5/2010 (1.2.2010)

Kapela z učebnice dějepisu

Plastici zamaskovali svůj syrový hudební materiál přehledným zvukem

Když je dnes člověku dvacet, pravděpodobně se o Plastic People of the Universe dozvěděl na hodinách dějepisu nebo díky inscenaci Toma Stopparda Rock'n'Roll v Národním divadle. Řekněme si na rovinu: školní osnovy a jeviště zlaté kapličky nejsou ideální kanály, kterými byste se měli dopátrat něčeho, co nikdy nepřestalo být alternativní kulturou. Zároveň byste ve světě nenašli jinou srovnatelnou kapelu, na kterou bylo naloženo tolik symbolických významů. Z trestanců, jejichž odsouzení zavdalo popud ke vzniku Charty 77, se bez vlastního přičinění stali prominenti, kterým minulé úterý pokřtil v Paláci Akropolis nové album bývalý prezident Václav Havel.
Ať se bráníte sebevíc, Plastic People of the Universe jsou kapela lapená v kontextu dějin a těžko ji z nich vymaníte. Historický výklad jim na tváře skutečně nasadil Masku za maskou, jak se jejich nová deska trefně jmenuje. Vyznění podtrhuje i fotografie na obalu s Hynaisovou oponou, která kapele vytváří pozadí. Můžete ji vnímat jako ironizaci, ale zároveň odhaluje něco výstižného.
Uskutečněné ambice
Plastici se proměnili v zjednodušený symbol, jehož definice často brání spatřit, jak konzistentní postoj si po čtyřicet let uchovávají. „Nejsem o nic menší disident ve společnosti, kde vládne shopping, než jsem byl ve společnosti, kde vládl socialismus," prohlásil v podzimním interview pro britský Guardian saxofonista Vratislav Brabenec. I když tedy došlo ke změně režimů, básník je předurčen k resistenci. Plastici přitom blyštivé kultuře shoppingu čelí těmi samými prostředky, jimiž vzdorovali autoritativnímu režimu. Obranná figura undergroundového intelektuála se tak na polistopadových albech v ničem nezměnila, nicméně v porovnání s osm let starým Líně s tebou spím, které vznikalo krátce po smrti Mejly Hlavsy, působí Maska za maskou hudebně sevřeněji. Je na ní znát, že se od prvního momentu rodila pod dohledem celé kapely. Zbylí Plastici nyní začínali s čistým plátnem, na rozdíl od roztříštěné předchůdkyně, kde sehráli úlohu restaurátorů Hlavsových skic.
Maska za maskou je v mnoha ohledech rozmáchlé album s velkými a dost často i uskutečněnými ambicemi. Má svíravou atmosféru, ctí tradici, ale zároveň posouvá kapelu dál. Díky autorskému a hráčskému vkladu Joe Karafiáta se z kytary stal nástroj rovnoprávný s Brabencovým saxofonem, Kabešovou violou a Janíčkovými klávesami. Brabenec dostal možnost vyrůst v nejviditelnější trumf, vládne radě starších, proměnil se v sugestivního zaříkávače a právě jím přednášené skladby jako Marie, vstávej, Pod křížem zůstaly ženy nebo Non Stop Opera patří k nejsilnějším momentům novinky.
Maska za maskou jako celek ovšem dojíždí na styl práce, ke kterému vás dožene fungování v disentu. Začnete spoléhat na co nejmenší pečlivě prověřený okruh lidí, jenž obměňujete jen s nedůvěrou a velice opatrně. Ta izolovanost jako by Plastikům zůstala vlastní dodnes, a proto se album ke škodě věci obešlo bez producenta nebo výrazného výtvarného konceptu, o nějž jinak název Maska za maskou přímo žadoní.
Žádný revival
Právě v tomto bodu se projevila ztráta v personě Mejly Hlavsy, protože to byl on, kdo Plastiky vtáhl do dialogu s novými tendencemi. To se vůbec netýká nějakého formálního experimentování s elektronikou, ale prostého faktu, že by česká kapela, jíž se dostává největšího zájmu zahraničního tisku a pořád píše repertoár na nezpochybnitelné výši, nemusela být zvukově poplatná přehledným nahrávacím standardům českého bigbítu osmdesátých let. Zamrzí to ve chvíli, kdy si uvědomíte, že kdyby byl celek pojednán s větší surovostí a rozklížeností, dali by se Plastici ve své razanci a souhře bez problému srovnávat s ansámblem Bad Seeds Nicka Cavea. Problém neleží na autorské nebo hráčské rovině, nebavíme se tu o ústupcích nebo podbízivosti, ale tom, jak stávající obsah a tradiční tvar podtrhnout dnešním názorem na zvuk.
Což se Plastikům na desce už tolik nedaří. Mohli by se mrknout na způsob, kterým kormidluje kariéru takový Lou Reed: vrůstá do scény přes generace, spolupracuje s mladými indierockovými The Killers, nechává si radit od androgynního písničkáře Antonyho a pro obaly alb se spojil s designérským esem Stefanem Sagmeisterem. Plastici sice můžou být pyšní, že se spoléhají jen na vlastní síly a minimální okruh blízkých, ale výsledkem je nevábný obal přehlcený fotografiemi.
Přitom co do hudebního rukopisu je Maska za maskou deska, která přesvědčuje, že Plastic People of the Universe nejsou revivalem své někdejší slávy a že mají dost sil i potenciálu hnout se dál. A to je na kapelu z učebnice dějepisu pořád víc, než by kterýkoli student mohl předpokládat.

Pavel Turek
(autor je redaktorem Aktuálně.cz)

LIDOVÉ NOVINY 16. ledna 2010
Co je za Maskou?

Bez Mejly.

Plastic People of the Universe přivedli na svět album, které už není nijak ovlivněno jejich někdejším frontmanem Milanem „Mejlou" Hlavsou. Po jeho smrti v roce 2001 cestovali po světě a hráli starší skladby. Na snímku Josef Janíček, Jiří Kabeš a Vratislav Brabenec s albem Maska za maskou.
Kapela Plastic People of the Universe vydává po osmi letech album Maska za maskou, jež uvedla tento týden v Londýně, domácí křest proběhne 26. ledna v pražské Akropoli. V souvislosti s velice vydařenou nahrávkou lze mluvit o několika prvenstvích.
Především jde o první album, na němž není jako autor hudby podepsán Milan „Mejla" Hlavsa - ten byl totiž až do své smrti v roce 2001 výhradním komponistou kapely, která existuje již čtyřicet let. Skladatelem natolik plodným a současně osobitým, že vlastně ani nebylo proč hledat jiného, ostatně kdoví, zdali by jej vedle sebe vůbec připustil. Hlavsa, který hrál na basovou kytaru a zpíval, si vytvořil vlastní, zcela nenapodobitelný styl, jeho skladby tak byly okamžitě rozeznatelné. I díky tomu, že psal výrazné basové linky. Plastici tak získali - v podstatě od samého počátku - charakteristický, naprosto nezaměnitelný zvuk, který byl takříkajíc jejich firemní značkou. Ve chvíli Hlavsovy smrti ovšem Plastic People přišli nejen o svého dvorního skladatele, ale také o tvůrce jejich zvuku.
Dalším z prvenství je na první pohled zarážející fakt, že Maska za maskou je prvním albem, které kapela natočila ve skutečném studiu, se vším, co k tomu patří. Vysvětlení je samozřejmě prosté - v dobách bolševického útlaku, kdy StB byla stále ve střehu a šlapala Plastikům skutečně vydatně na paty, to ani jinak nebylo možné. Předlistopadová alba tedy vznikala buďto jako záznam někdy i jediného vystoupení daného programu, pokud byla nahrávána „studiově", bylo to vždy v domácích podmínkách, v bytech a podobně (ale i na hradě Houska! - ovšem v chladných, nevytopených sálech), o nějaké skutečně studiové práci si muzikanti mohli nechat jen zdát. Totéž platí o nahrávacích zařízeních, točilo se prostě na to, co se podařilo sehnat. A když byla po listopadu 1989 konečně možnost nahrávat ve skutečném studiu, kapela se k tomu - z různých, více méně interních příčin - dostala až po Hlavsově smrti. A výsledek rozhodně nebyl žádná sláva... Album Líně s tebou spím z roku 2001 tak bylo poznamenáno náhlou bezradností kapely, která přišla nejen o svého skladatele, ale také o člověka, který byl jejím hudebním vedoucím - zkrátka kapelníkem. Někdy svými kolegy možná proklínaným, každopádně umělcem, který věděl, co a jak chce. To aby nebylo mýlky o tom, kdo v kapele držel opratě - tak tomu ostatně je ve všech skupinách. A to říkáme i s vědomím toho, že ostatní muzikanti byli též výraznými osobnostmi a ani bez nich by Plastici nebyli tím, čím byli a jsou.

Sami za sebe.

Bezradnost a šok se projevily i v tom, jak se kapela vyrovnala s nedostatkem materiálu, nemluvě o zvuku nahrávky a její celkové nemastnosti neslanosti. Hudebníci si to jistě uvědomovali a možná i proto si tak dlouho dávali na čas s dalším albem, na němž by byli skutečně sami za sebe, a ne souborem, který do omrzení obehrává desítky let staré Hlavsovy písničky. A na tom nic nemění skutečnost, že s tímto revivalovým programem úspěšně objížděli svět. Sami si to uvědomovali, jak říká hráč na violu Jiří Kabeš, „nejde pořád hrát čtyřicet let jenom Francovku. To bychom museli hrát stále stejně. A to jde dělat tak pět let."
Zároveň vysvětluje, proč si dala kapela na čas s novými skladbami: „Nebyli jsme dost dobře schopní něco dělat, hodně hrajeme, zkoušení je jen nárazové a při tom se nic neudělá." Věřme mu, že jde o jediný důvod - klidně jím mohlo být i to, že se jako skladatelé prostě hledali; hledali svou polohu, jež by byla dostatečně jistá a vlastní.
Jaká tedy je novinka? Můžeme to ukázat na dvou skladbách, z nichž každá charakterizuje jednu z plastikovských poloh. První z nich představují spíše delší, svou hudební strukturou uvolněnější skladby, nesené patosem a jistou apelativností - takové byly například na albu Co znamená vésti koně či Jak bude po smrti. Na novém albu k nim bezesporu patří osmiminutová Jednou nohou/Vůl hvězda ranní na Brabencův košatý text - Brabenec jej též spíše deklamuje než zpívá. „Vůbec nebyl dělaný pro muziku. Léta jsem přitom chtěl, aby ho někdo zhudebnil. Je to trochu litanické, tak se dělaly kdysi žalmy," vysvětluje Brabenec. Zároveň je v této skladbě, jež zčásti čerpá ze staré Hlavsovy Jednou nohou (byla na jejich prvním albu Egon Bondy's Happy Hearts Club) i z ještě staršího fragmentu The Sun, jejž kapela nahrála při koncertě v prosinci 1969. Zde je ovšem tato citace laskavá, zpěvnější v tom nejlepším slova smyslu.
Vratislav Brabenec ještě dodává, že „nová verze je víc roztřesená". Je to pozdrav kapely Hlavsovi kamsi do nebes? Pokud ano, jistě by se mu líbil... Brabencův přednes přitom místy upomíná svou dikcí na starou plastikovskou nahrávku Jak bude po smrti z roku 1979, zvláštní náladu mu dodávají kytarové efekty v pozadí. Dobové citace najdeme také například v úvodu skladby Je večer, mlha padá, jež upomíná na starou Prší prší. Z písně Pod křížem zůstaly ženy slyšíme, chceme-li, v závěrečných gradujících pasážích inspiraci starými King Crimson či Van der Graaf Generator. Na tomto místě nelze nezmínit vydatnou pomoc dechařů z Agonu i brněnského violoncellisty Josefa Klíče.

Neztratit energii.

Rockovější, přímočařejší polohu nabízí například Janíčkova výborná Maska nebo Karafiátovy Cizí vlasy, i zde ovšem slyšíme typický plastikovský zvuk: silné basové figury, vyhrávky saxofonu, stejně jako klouzavou elektrifikovanou violu Jiřího Kabeše a klávesy Josefa Janíčka. A pod tím vším stále tepe výrazná rytmika. V souvislosti nejen s Janíčkovými písněmi je třeba pochválit výrazné zlepšení ve zpěvu. Má pravdu Brabenec, když tvrdí, že „nekonečným opravováním ve studiu se sice věc vylepší, ale ztrácí energii. Tak co, je tam chyba, chyby jsme přece dělali vždycky. Dneska bych taky něco zahrál líp, ale je to takhle nahraný." Podobně ostřejší je Karafiátova (na albu má šest písní) Non stop opera se syrovým Brabencovým textem.
Byla již řeč o textech - ty byly u Plastic People vždy velice silnou stránkou tvorby. Samozřejmě. Hlavsa totiž důsledně zhudebňoval básně těch nejlepších autorů, od K. H. Máchy přes Egona Bondyho či Ivana Wernische až třeba k Christianu Morgensternovi, Milanu Nápravníkovi či J. H. Krchovskému. Ostatně toho si vybral ke zhudebnění i Joe Karafiát, po poezii sáhli také ostatní. Básně Andreje Stankoviče, Jiřího Koláře či Ivana Martina Jirouse nebo „domácího" Vratislava Brabence jsou vždy pojednány s nebývalým citem. Joe Karafiát ke své volbě říká: „Vybíral jsem si Krchovského, to dělal Mejla taky, na toho se píše dobře muzika, on je rytmický. Nejhorší byl Ivan Jirous, je tam jedna věc, taková monotónní, ty jeho věci nejdou moc rytmicky, tenhle jediný jsem našel a ten opravdu sednul, je rytmickej." Což je mimochodem další prvenství - Plastici zatím nikdy nezhudebnili ani jednu z básní svého uměleckého vedoucího Ivana Martina Jirouse. Magorův šém se ovšem Karafiátovi skutečně povedl. Stejně jako je báječně vydařený Janíčkův Tygr z Prahy na text ruského básníka Daniila Charmse, laděný do šramlovného klezmeru. Což je vlastně další novinka - Plastici zhudebňují ruského autora.
Album má ovšem ještě jednu polohu, a to výrazně lyrickou, díky skladbám i podání basistky Evy Turnové, která si se ctí poradila jak s těžkou poezií Brabencovou, tak s verši Jiřího Koláře.
Aby té chvály nebylo málo, deska zároveň výborně hraje, jistě i díky práci zvukového inženýra Petra Kalába a studiu Davida Kollera - to je mimochodem umístěno v sále, v němž byl před lety natáčen díl Majora Zemana, v němž vystupovala kapela Mimikry. „Ten gajst tam stále je," poznamenal k zvláštní náhodě Brabenec.
Ale ať už je to s duchem studia, jak chce: Trvalo to sice téměř deset let, ale Plastici konečně stojí na vlastních nohách, ukázali, že mohou hrát bez Hlavsy, zůstat přitom sami sebou a zároveň být výtečnou rockovou kapelou. Album Maska za maskou je toho jasným důkazem. Naštěstí tedy neplatí to, co se zpívá v úvodní TV idylce: „Vypneme to, vypneme a do řiti půjdeme."

Josef Rauvolf

TÝDEN č. 2/2010
Ze sklepa do kavárny....

The Plastic People Of The Universe jsou pravděpodobně i dvacet let po pádu komunistického režimu v zahraničí nejznámější a doma mýty i mystifikacemi nejvíce opředenou českou rockovou skupinou. Po téměř devítileté pauze jim vyšlo nové studiové album.

„Plastici", jak si většina jejich posluchačů uvykla jejich název zkracovat, je skupina, kterou provázejí paradoxy po celou dobu její čtyřicetileté existence. Ač jsou pojmem, který lze jen těžko pominout při jen pouhé zmínce o místním hudebním undergroundu, v podstatě do něj byli na počátku sedmdesátých let zatlačeni proti své vůli: do té doby byli profesionálně fungující skupinou, běžně koncertující pod agenturou. Jejich jediným „proviněním" byla skutečnost, že si chtěli hrát po svém a odmítali i tak minimální kompromisy, jakými bylo například s nástupem normalizace časté počešťování anglických názvů skupin. Když se v polovině sedmdesátých let, díky tomu, že se koncertně stáhli na pódia polosoukromých akcí, stali jednou z mála fungujících rockových kapelu nás, protože většina kolegů nevydržela tlak a začala hrát něco méně ideologicky závadného, StB vykonstruovala proces, který vedl k uvěznění většiny členů. Což ovšem následně iniciovalo vznik Charty 77.  Někdy v té době se mimochodem ideologii minulého režimu podařil husarský kousek - většinu obyvatel této země, z nichž mnozí hudbu Plastiků nikdy neslyšeli, dokázala úspěšně naočkovat lží o „diletantech, kteří hrají protisocialistické skladby". Nemalé procento obyvatelstva této lži věří i dvacet let po pádu režimu, který ji stvořil. Přitom hudba Plastiků jistě byla ve své době avantgardní, pro běžného konzumního posluchače nestravitelná a rockovým mainstreamem není ani dnes, ale politické či kritické texty nikdy nepoužívala a s režimem prostě jen odmítla komunikovat.

Jistým paradoxem bylo i rozhodnutí pokračovat po smrti svého zakladatele, baskytaristy, zpěváka a autora drtivé většiny repertoáru Milana „Mejly" Hlavsy v roce 2001. Zatímco personálně se s jeho neúčastí vypořádali snadno - nahradili ho hned dvojicí svébytných muzikantů, kterou by jim jistě sám schválil - jak se brzo ukázalo, s Hlavsou odešel progresivní prvek, schopný skupinu někam posunout a nezakonzervovat v poloze záležitosti pro pamětníky. Zatím poslední studiové album Líně s tebou spím, vydané krátce po Hlavsově smrti tak znamenalo jen unavené a místy nudné ohlédnutí za časem, kdy hudba Plastiků inspirovala a podněcovala desítky následovníků. Na koncertech samozřejmě fungovalo zavedené jméno a magická atmosféra Hlavsových písní, nicméně se fakticky na pár let kapela proměnila v revival sama sebe, neschopný oslovit ty, kteří nežijí jen minulostí. Už tedy jen samotná skutečnost, že se nyní pokouší tento stav novým albem prolomit, má svoji cenu.

Novinka Maska za maskou nepůsobí nijak progresivně - což asi ani nikdo nečekal - ale přesto naštěstí nestojí ve vyšlapaném důlku a nabízí od minula znatelný posun. Jako by se do ní promítl další z řady paradoxů, angažmá skupiny ve hře Rock'n'Roll na prknech Národního divadla. Nechybí  tu ony charakteristické prvky, podle kterých lze kapelu snadno identifikovat („ohýbané" tóny, typický zvuk violy, zběsilý saxofon), ale také celá řada výrazných, a místy až nezvykle melodických nápadů. Ve skladbách Pojď a Přes práh hvězd, křehce interpretovaných basistkou Evou Turnovou, se dokonce přibližuje až někam k šansonu či melancholickému a nepříliš temnému popu. Přesto ani na moment nemá tendenci sklouzávat k podbízivosti a neztrácí nevšední, často nervózní atmosféru. Verše J.H.Krchovského či Vratislava Brabence  přirozeně udržují v pozornosti, v několika případech nahrávají poloze melodramatu, a jsou vším jiným, než jen plytkým doplňkem hudby. Co nahrávce ovšem vůbec neprospělo, je jistá studiová uhlazenost, obroušení hran dravosti a živočišné energie, která nechybí koncertně. Překvapením může být závěrečný, trochu jako bonus působící šraml Tygr v Praze, s textem Daniila Charmse, kde kapela s lehkostí mává své někdejší ponurosti v hospodsky rozverné a veselé náladě.

Nová deska Plastiků rozhodně nemá ambice porovnávat se s aktuálními hudebními trendy a sází na nadčasovost. Spojuje minulost s dneškem, nezapírá kořeny, a i když její zvuk není už tolik provokativní, rozhodně nezapudí letité příznivce. Pro kapelu znamená přesun z vlhkého sklepa někam do intelektuálního, barově  kavárenského prostředí, kam vlastně nebýt už naštěstí minulých časů, dávno patřila. Ukazuje, že i avantgardní hudebníci mohou stárnout důstojně a s grácií. A i po letech stále nabízí to, co bylo snad vždy v tvorbě Plastiků latentně přítomné: další možnost pro ty, kterým nestačí to, co stádní většině.

Antonín Kocábek

ČTK 13.1.2010
Plastic People natočili nové album v sále, který proslavily televizní Mimikry

Skupina The Plastic People Of The Universe dnes představila novinářům své nové album Maska za maskou. V pátek ji pokřtí v prestižním londýnském sále Queen Elisabeth Hall, 26. ledna kapelu čeká křest český, během koncertu v Paláci Akropolis. 

Natáčení desky Maska za maskou proběhlo ve studiu Cox, patřícím Davidu Kollerovi. Studio je shodou okolností umístěno v sále, kde se filmovala epizoda Mimikry seriálu 30 případů majora Zemana. Propagandistické dílo ukazovalo v nepříznivém světle příslušníky undergroundu jako kriminální živly a narkomany. A právě Plastici byli pro tvůrce vedené režisérem Jiřím Sequensem jejich "předobrazem".
Plastici prý mohou "děkovat" bývalé Státní bezpečnosti za propagaci, kterou skupině poskytla. Státní šikana, která vyvrcholila zatčením tehdejších členů Plastiků v březnu 1976 a vyvolala protesty kulturní veřejnosti, znamenala pro kapelu obrovskou reklamu, vtipkoval na tiskové konferenci saxofonista a zpěvák Vratislav Brabenec.
"Taková reklama by americké muzikanty stála miliony dolarů, vlastně se dá říct, že jsme částečně kapela ministerstva vnitra," řekl s nadsázkou Brabenec.
S nástupem normalizace byl v roce 1970 kapele odebrán profesionální statut a vybavení. Pozdější zatčení vzbudilo velký zájem o skupinu známou do té doby především úzkému kruhu příznivců undergroundu. Při kampani na jejich obranu se zformovala pozdější Charta 77.

Celkem poslouchatelná nahrávka

Nová studiová nahrávka Maska za maskou, kterou vydává firma Guerilla Records, přináší celkem 13 skladeb. Autorsky převažuje se šesti skladbami kytarista Joe Karafiát. Novou desku skupina nahrála v sestavě Vratislav Brabenec (saxofony, zpěv), Josef Janíček (klávesy, akordeon, zpěv), Karafiát (kytary, zpěv), Jiří Kabeš (viola, zpěv), Eva Turnová (basová kytara, zpěv) a o bicí se podělili bývalý bubeník Ludvík Kandl a současný Jaroslav Kvasnička.
Nahrávku obohatilo i několik hostů včetně dechařů ze souboru soudobé vážné hudby Agon Orchestra, který s Plastiky na různých projektech dlouhodobě spolupracuje. "Zatím mi ta deska nevadí, je to celkem poslouchatelné," sdělil Janíček, který má pověst nejvíce nerudného člena PPU.

Zamrzlý záchod nebo rockový koncert?

Novinka má naplánovaný křest na 15. leden v Queen Elisabeth Hall v Londýně a další na 26. leden v pražském Paláci Akropolis. Kapela poté vyjede na sedmnáctikoncertní turné, které zakončí 30. dubna koncertem ve Dvoře Králové nad Labem.
Londýnskou Queen Elisabeth Hall dokázali "Plastici" před třemi lety vyprodat, nyní takový úspěch nečekají. Také kvůli mrazivému počasí. "Když máš zamrzlý záchod, tak nejdeš na rockový koncert," podotkl Brabenec. Údajně je však na páteční koncert prodaných již několik stovek vstupenek.
PPU vystupují již dva roky v Národním divadle jako součást hry Toma Stopparda Rock´n´roll, která pojednává mimo jiné o osudech disentu a kulturního undergroundu v totalitním Československu. Na obal nového alba se nechali vyfotit před slavnou Hynaisovou oponou.
Od roku 1968, kdy kapela vznikla, se v ní vystřídalo téměř 40 hudebníků. Většina z nich strávila v kapele pouze krátkou dobu. Z klasické sestavy v ní dodnes působí Brabenec, Janíček a Kabeš. Svá slavná neoficiálně nebo v zahraničí vydaná alba, která kolovala v kopiích mezi zastánci nezávislé kultury, mohli Plastici ve své vlasti vydat až po roce 1989.

MEDIAFAX 13.1.2010

Skupina The Plastic People Of The Universe pokřtí nové album v Londýně i v Praze

Tuzemská kapela The Plastic People Of The Universe vydala v prosinci nové studiové album nazvané Maska za maskou, které pokřtí 15. ledna v Londýně a 26. ledna v pražském klubu Palác Akropolis. Na středeční tiskové konferenci hovořili členové skupiny o aktuálním hudebním počinu i o dalších plánech.
Formace odlétá ve čtvrtek do Londýna, kde následující den představí Britům svou nahrávku. "V Londýně už jsme hráli před třemi lety a měli jsme to štěstí, že byl koncert vyprodaný," uvedl zpěvák a saxofonista Vratislav Brabenec a dodal: "Byl to úspěch, protože Britové nemají moc rádi kapely, které nejsou britské nebo alespoň americké." The Plastic People Of The Universe čeká dokonce vystoupení v prestižní hale Queen Elisabeth Hall. V současné době však Londýn bojuje především se zimou a sněhem, a proto se Brabenec a další členové obávají, aby lidé dorazili na jejich páteční koncert.
Deska vyšla v prosinci minulého roku, protože undergroundová skupina chtěla také přispět svým dílem k oslavám 20. výročí od pádu totalitního režimu. Titul Maska za maskou je prvním studiovým albem kapely po osmi letech. Nahrávka obsahuje celkem 13 skladeb, na kterých se autorsky podíleli kytarista Jan Karafiát, klávesista a zpěvák Josef Janíček či bývalý bubeník Ludvík Kandl. Textařsky na album přispěli Vratislav Brabenec, J.H. Krchovský, Andrej Stankovič a Jiří Kolář. Na desce jsou umístěny například písně TV idylka, Maska, Cizí vlasy, Pojď, Tygr v Praze, Je večer mlha padá nebo Magorův šém.
Podle členů The Plastic People Of The Universe vzniklo celkem 11 různých návrhů na obal nové nahrávky, mezi nimi i nápad od výtvarníka Davida Černého, Josefa Žáčka nebo Tobiáše Jirouse. Nakonec tvoří obal fotografie Karla Šustera,která vznikla v Národním divadle. "Mně se líbil ten úplně nejjednodušší návrh, který byl ode mě. Ten ale neprošel," řekl zpěvák a hráč na violu Jiří Kabeš.
Při nahrávání desky panovala ve studiu Cox Davida Kollera shoda a příjemná atmosféra. "Při nahrávání je důležité v určité chvíli přestat vylepšovat. To je moje pravidlo, ale možná je to i tím, že jsem líný," přiznal Brabenec.
Na konci ledna zahájí The Plastic People Of The Universe turné po Českérepublice,na kterém budou propagovat aktuální desku. Navštíví fanoušky v Plzni, Karlových Varech, Kolíně, České Lípě, Bačetíně, Brně, Šumperku, Litoměřicích a v dalších městech.
V blízké době se na hudebním trhu objeví záznam z koncertu skupin The Plastic People Of The Universe a Agon Orchestra pod názvem Obešel já polí pět. Vystoupení, které bylo věnované filozofovi Ladislavu Klímovi, se uskutečnilo v roce 2003 v pražském Divadle Archa.

Autor: Petra Buštíková

HN.IHNED.CZ 13.1.2010

+ příspěvek z diskuze

Legendární kapela The Plastic People Of The Universe (PPU) může "děkovat" bývalé Státní bezpečnosti (StB) za propagaci, kterou skupině poskytla.

Státní šikana, která vyvrcholila zatčením tehdejších členů Plastiků v březnu 1976 a vyvolala protesty kulturní veřejnosti, znamenala pro kapelu obrovskou reklamu. Novinářům to při dnešním představování nového alba PPU Maska za maskou řekl saxofonista a zpěvák Vratislav Brabenec.
"Taková reklama by americké muzikanty stála miliony dolarů, vlastně se dá říct, že jsme částečně kapela ministerstva vnitra," řekl ČTK s nadsázkou Brabenec.
S nástupem normalizace byl v roce 1970 kapele odebrán profesionální statut a vybavení. Pozdější zatčení vzbudilo velký zájem o skupinu známou do té doby především úzkému kruhu příznivců undergroundu. Při kampani na jejich obranu se zformovala pozdější Charta 77.
Nové studiové album Maska za maskou má naplánovaný křest na 15. leden v prestižní Queen Elisabeth Hall v Londýně a další na 26. leden v pražském Paláci Akropolis. Kapela poté vyjede na koncertní turné, které zakončí 30. dubna koncertem ve Dvoře Králové nad Labem.
Londýnskou Queen Elisabeth Hall dokázali PPU před třemi lety vyprodat, nyní takový úspěch nečekají. Také kvůli mrazivému počasí. "Když máš zamrzlý záchod, tak nejdeš na rockový koncert," podotkl Brabenec. Údajně je však na páteční koncert prodaných již několik stovek vstupenek.
PPU vystupují již dva roky v Národním divadle jako součást hry Toma Stopparda Rock'n'roll, která pojednává mimo jiné o osudech disentu a kulturního undergroundu v totalitním Československu. Na obal nového alba nechali vyfotit před slavnou Hynaisovou oponou. Natáčení desky Maska za maskou se shodou okolností uskutečnilo i v sále, kde se filmovala epizoda Mimikry seriálu 30 případů majora Zemana, která se snažila v nepříznivém světle ukázat undergroundovou kulturu.
Nahrávka obsahuje poprvé v historii souboru jiné skladby, než které zkomponoval dlouholetý výhradní autor Mejla Hlavsa. Ne každý si nahrávání užíval. "Když po mě ve studiu někdo chce, abych zahrál třikrát stejné sólo, je to stejné, jako kdyby měl někdo třikrát za dopoledne onanovat. To já teď už tedy ne," uvedl Brabenec.
Nová studiová nahrávka přináší celkem 13 skladeb. Autorsky převažuje se šesti skladbami kytarista Joe Karafiát. Novou desku skupina nahrála v sestavě Brabenec (saxofony, zpěv), Josef Janíček (klávesy, tahací harmonika, zpěv), Karafiát (kytary, zpěv), Jiří Kabeš (viola, zpěv), Eva Turnová (basová kytara, zpěv) a o bicí se podělili bývalý bubeník Ludvík Kandl a současný Jaroslav Kvasnička. Nahrávku obohatilo i několik hostů.

"Zatím mi ta deska nevadí, je to celkem poslouchatelné," sdělil Janíček, který má pověst nejvíce nerudného člena PPU.
Od roku 1968, kdy kapela vznikla, se v ní vystřídalo téměř 40 hudebníků. Většina z nich strávila v kapele pouze krátkou dobu. Z klasické sestavy v ní dodnes působí Brabenec, Janíček a Kabeš. Svá slavná neoficiálně vydaná alba, která kolovala v kopiích mezi zastánci nezávislé kultury, mohli Plastici ve své vlasti vydat až po roce 1989.

Autor: ČTK

Diskuze
14.1. 09:43
Autor:  jk  

Členové kapely by se měli hlavně umýt a vzít si čisté prádlo

A znáte texty jejich "písní"?
Pokud zde napíši úryvek jejich hitu, tak mi to cenzor vymaže (cenzoři nesledují česky mluvící media, jak se tam píše a mluví).
Snad projde toto:
"Zahoďte mozky, zahoďte srdce, zahoďte vše, co vás dělá člověkem. Staňte se prasetem, staňte se prasetem..."
Sem se rozšoupl, tak zkusím ještě tuto:
"Běžím s hov..m proti plátnu, že to hov.o do toho plátna zatnu...".
Stačí nebo se tu mám i vykakat?

HOUSER 18.01.10
Jak už jsme informovali dříve, před Vánocemi vyšla po osmi letech nová deska legendární české kapely The Plastic People of the Universe. Maska za maskou je jejich prvním albem, které natáčeli v profesionálních studiových podmínkách, protože socialistický režim jim, jak známo, takový luxus neumožnil. Zároveň se jedná o první nahrávku, na níž realizovali skladby, které nenapsal Milan Hlavsa.
Ale dost nářků nad Mejlou. „Už to není co kdysi," říkají převážně někteří pamětníci. Ze dvou možností - „pokračovat" a „nepokračovat" - si pozůstalí Plastici jistě vybrali dobře. Po letech, v nichž i bez původního kapelníka a skladatele obšťastňovali fanoušky (se značným obsahem mladé krve) živými vystoupeními, nahráli album, se kterým by Hlavsa jistě souhlasil.
Skládání se ve velké míře ujal kytarista Joe Karafiát (6 písní) dále baskytaristka Eva Turnová a klávesista Joser Janíček. Jednu skladbu má na svědomí i bubeník Ludvík Kandl, který však kapelu uprostřed nahrávání opustil (nahradil jej Jaroslav Kvasnička). Část zachyceného repertoáru je již publikem ozkoušená na koncertech.
Texty jsou pak převážně doménou saxofonisty Vratislava Brabence s občasnými výpůjčkami od jiných básníků (Krchovský, Jirous a další). Maska za maskou sedí pevně nasazená i přes různorodé přístupy jednotlivých osobností ke skladbě a k interpretaci. Každý ze čtyř střídajících vokálů je naprosto specifický. Barevnost nahrávky je pak ještě rozšířena hostujícími žesti a violoncellem.
The Plastic People of the Universe jsou i přes vyšší průměrný věk členů kapely schopni do studiové nahrávky vtisknout nefalšovaný rockový drive (Non stop Opera, Magorův šém), který chybí i mnohým jejich mladším kolegům. Možná za to částečně může i způsob nahrávání, na nějž jsou zvyklí z dob politického nepohodlí. Brabenec říká, že je třeba proces vylepšování skladby ve studiu v určitou chvíli utnout, aby se předešlo jejímu znehodnocení.
Na druhou stranu jsou Plastici schopni i pozoruhodných jemných písní, které však rozhodně nejsou konvenčními rockovými baladami - například Pojď nebo Smrt. Daleko od průměru pak jemné i tvrdé skladby vychyluje textová stránka.
Působivým závěrem alba by byl již zmíněný Magorův šém (desátá v pořadí). Tečka jinak výtečného alba jako by byla prstem rozmáznuta do trochu neurčité čáry. Zvukově-poetická hra skladby Jednou nohou/Vůl hvězda ranní je sice působivá, ale jaksi nepatří do této, písničkové etapy tvorby The Plastic People of the Universe. Navíc tento experiment přeladí posluchačovo vnímání co se posledních dvou skladeb týče, což je tím divnější zážitek, že závěrečný Tygr v Praze je dost rozverný popěvek. Lze však pochopit, že chtěla kapela po tak dlouhé pauze zachytit co nejvíc materiálu.
Plastici potvrdili svou mezinárodní pověst tím, že Masku za maskou pokřtili uprostřed ledna v Londýně. V Praze se na křest CD můžeme jít podívat 26. ledna do žižkovského Paláce Akropolis.

Jakub Pech

From The Times
January 18, 2010

Plastic People of the Universe at the Queen Elizabeth Hall
For the most part it was the exuberant and extravagant instrumental interplay that carried the numbers in this event

When Plastic People of the Universe played at the South Bank three years ago there was a mood of unlikely celebration in the air. It was the group's first visit to Britain, and Tom Stoppard's play Rock'n'Roll, which documented their stoical endurance of persecution and eventual imprisonment under the communist regime of Czechoslovakia during the 1960s and 1970s, was a big West End hit. This time the band had a smart new album, Maska Masky, to promote and put on a rather slicker show in which some of the unpredictable, anarchic edges had been discreetly smoothed away.
Stoppard, who has been tireless in his promotion of Plastic People over many years, was in the audience at the Queen Elizabeth Hall and it would have added a welcome sense of occasion to have heard a few words of introduction from him. Instead, the band wandered unannounced into the half-filled hall with the slightly disorientated air of a coach party of hippy pensioners and launched straight into the funky, prog-rock groove of Apokapo.
Plastic People were named after a Frank Zappa song and there were echoes of Zappa's zany but educated approach to melody and mood in the hectic combination of Josef Janícek's spacey synthesizer lines, Jirí Kabes's soaring, wah-wah violin parts and the violently squeaking saxophone outbursts of the group's extravagantly bearded, 66-year-old leader Vratislav Brabenec. Most impressive of all was the guitar playing of Joe Karafiát, who sat on a stool ripping out solos of quicksilver brilliance with a nonchalance bordering on distraction. Unusually for a collection of six such talented musicians, none of them could sing. The lead vocals were therefore allocated to all of them at different times (except the drummer Jaroslav Kvasnicka) and performed with a degree of enthusiasm consistent with undertaking a household chore. Clearly the lyrics were an important dimension of their art, especially in a song such as Magor, which referred to the repression and frustration of prison life under a communist dictatorship. But as one gruff, toneless declamation (in Czech) followed another, you couldn't help wondering, at times, why they bothered.
The bass player Eva Turnová invested her songs Konecky and Pojd with a touch of exotic mystery, delivering the words in the low, breathy tones of a femme fatale. But for the most part it was the exuberant and extravagant instrumental interplay that carried numbers ranging from the weird avant-garde noodling of Okolo Okna to the belting jazz-rock of Wonderous (sic) Mandarin. It was wondrous - and indeed wonderful - to see them still out there doing it.

David Sinclair