THE PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE A AGON ORCHESTRA - OBEŠEL JÁ POLÍ PĚT

Dlouho očekávaný titul rozšiřuje spolupráci Plastiků s Agon Orchestra. Monumentální koncert Obešel já polí pět navazuje na stejnojmenný projekt Plastic people z roku 1979, tenkrát nazvaný Jak bude po smrti a jehož jediné provedení proběhlo v tehdejší soukromé usedlosti na Nové Vísce. Naše vydání přináší záznam koncertu z Archy z 14.10.2003 a bonusem je dosud nikdy nezveřejněná nahrávka programu Jak bude po smrti ze soukromého bytu zvukaře L. Nováčka.

Zároveň je celý program Obešel já polí pět na DVD, které je součástí vydání - na něm se můžete podívat na premiérové provedení z prosince 15.12.2002 z pražského Roxy, na DVD najdete i obrazové bonusy: přídavky z Archy (Šel pro krev, Kanárek), pohled do zákulisí, koncert PP bez Agonu z roku 2006 (4 písně) a „klímovský" film Bedřicha Glasera Host na motivy povídka L. Klímy Jak bude po smrti, v kterém hlavní role ztvárnili Milan Štaindler a Vratislav Brabenec, hudbu obstarali Plastic people.

A pozor! 48 stránkový booklet obsahuje kompletní Vlastní životopis Ladislava Klímy, sleevnote Jaroslava Riedela a vzpomínky Vratislava Brabence, Jana Brabce, Michal Nejtka a text Petra Kofroně a texty skladeb (a to i v angličtině). Hojnost fotografií je samozřejmostí.

K objednání od 19.2.2010.

SVĚT A DIVADLO Č. 2/2003
JAK SE ŽIJE PO MEJLOVI Aneb s Plastiky od Uzelace ke Kofroňovi

ČAS MORBIDIT  

V rámci klubového pořadu Rock a poezie jsem v Rožnově přehrál i báseň Jiřího Koláře Růže a mrtví, jak ji Milan „Mejla" Hlavsa zhudebnil a se skupinou The Plastic People Of The Universe zpívá na albu Vožralej jak slíva (1997 Globus). Rožnovský polyglot a duše filmového klubu Vlastimil Čích, jehož hudební gusto je zjevně jiné, k tomu podotknul: „Plastiky by člověk měl asi slyšet v jejich prostředí." To bylo v lednu 2003.

O třicet let dřív jsem stejnou skladbu poslouchal v živém provedení během zlopověstných rekvalifikačních zkoušek v Umělecké besedě. Tam, kde V&W poprvé uvedli Vest Pocket Revui. Duch onoho místa po 46 letech, převážně socialistických, zcela vyvanul. Ač sami členové komise, která měla zkoušet hudebníky, seděli jsme jak zařezaní: Jiří Tichota, Milivoj Uzelac, Petr Janda, Jan Vyčítal, Ladislav Vodička a další. Ředitel Pražského kulturního střediska Jan Zvolský dštil oheň a síru na Plastiky a „jejich" morbidní texty a nepřímo i na nás, kteří jsme skupině navrhovali druhou nejvyšší kvalifikaci. Dirigent Uzelac tehdy prohlásil, pravda, až po Zvolského odchodu, že nejmorbidnější ze všeho byl projev soudruha ředitele. Což je, pokud vím, první zaznamenaný styk českého undergroundu se symfonickými dirigenty.

Komisi pak obsadili ráznějšími odborníky a Plastikům žádnou kvalifikaci nedali, neboť „skladba repertoáru nezaručuje takový společenský dopad, aby bylo možno zastupování skupiny PKS." Tři roky poté, o pár set metrů dál, už jejich saxofonistu Vratislava Brabence vedli esenbáci k soudu v Karmelitské ulici v klepetech. Právu tam 21.-23.září žehnala mladá tmavovláska, „krásná předsedkyně senátu" z pozdějšího Karáskova textu Ženský sou fajn, předtím neméně erotická vidina svých mladších letenských spoluobčanů. Mezi čtyřmi obhájci působil i Otakar Motejl. Na chodbě estébáci v civilu konzumovali uniformní svačinu z pytlíků, které jim právě služebně přivezli a překladatel Jaroslav Kořán to merčil a zesměšňoval. Jinde postával malý, zavalitý František Kriegel, jeden z milicionářských strůjců únorového puče 1948, ale také jediný z Brežněvových československých rukojmí, který v Kremlu „nastavil bodákům hruď". (Řečeno s patosem jiného muže jara 1968, Josefa Smrkovského, zdůvodňujícího proč hruď zatím ještě nenastavit.) Na chodbě demonstrovala své sympatie se souzenými muzikanty i Gertruda Sekaninová-Čakrtová, někdejší náměstkyně ministra spravedlnosti (1949-57), ale i jedna ze čtyř hrdých, co 18.října 1968 hlasovali v parlamentu proti legalizování dočasné okupace. Čekal jsem, kdy mě zavolají do soudní síně, abych tam přečetl svůj posudek na texty Plastiků, o který mě pro potřeby obhajoby požádal filozof Jiří Němec. Nezavolali a já se neurazil. Posudek jsem pak kdesi (raději) ztratil, jen matně vzpomínám, že jsem v něm ve svatém nadšení účelově motal páté přes deváté, městský folklór i voiceband E.F.Buriana. Bystrý obhájce JUDr.Štěpánek snesl soudu kopu důkazů o smysluplnosti tzv. vulgarismů, citoval kdeco od Jeníka z Bratřic až po Leninovo „Rezorty jsou na hovno". Vše marno.

Brabenec dostal osm měsíců stejně jako Karásek (Ivan Jirous osmnáct a Pavel Zajíček dvanáct), než si je však odseděli, vznikla na jejich obranu Charta 77.

ČAS SVINSTEV 

Způsoby, jakými komunistický režim potíral Plastiky a jiné skupiny českého undergroundu, byly svinské. Když totiž nepomohly zmanipulované agenturní zkoušky ani vězeňské tresty, nadešla éra estébáckých podvodů. Herci, literáti a jiné osobnosti veřejného života zčista jasna nalézali ve svých poštovních schránkách zdánlivé písňové texty Plastiků, ve skutečnosti literární podvrhy plné vyhřezlých, s ničím nesouvisejících vulgarit a neumělých rýmů typu „rozkrájím vodnatou krysu /vystříkám kečup z penisu". Podepsán: Kruh přátel Plastic People. Na objednávku Státní bezpečnosti vznikl také jeden z dílů televizního seriálu o majoru Zemanovi. Zběsilý příběh zkřížil undergroundové muzikanty, narkomany i únosce letadla; v hlavní záporné roli s Jiřím Lábusem. Po takovém koktejlu se mělo veřejné mínění zaručeně pozvracet odporem vůči všem vlasáčům. Nikdo dosud neprozkoumal, nakolik se Zemanově partě podařilo u diváků ideologicky bodovat v ostatních dílech, tento však skončil prokazatelným, neoddiskutovatelným a naprosto neuvěřitelným debaklem: seriálová písnička skrz naskrz prohnilých vlasatců Bič boží nadchla diváky školou povinné tak, že si ji začali zpívat a nejedná mládežnická rocková kapela ji provozovala i na školních besídkách. Česká televize nechtíc pravděpodobně vyrobila první domácí undergroundový videoklip. Z temného úkladu estébácké dramaturgie se tak švihnutím škodolibého proutku teenagerovské fantazie stala rozpustilá světlice.

Od těch dob visí nad historií Plastiků některé otázky. Vědělo by se o této hudbě i mimo okruh kamarádů, nebýt zběsilých akcí estébáků, komunistických sekretariátů, prokuratur, uměleckých agentur a národních výborů? Nebylo celé tažení proti hudebnímu undergroundu jen umělou výrobou důkazů o strašlivém nebezpečí, hrozícím socialismu a tudíž nezbytnosti stále zvláštnějších a mohutnějších oddělení Státní bezpečnosti pro boj s dalším vnitřním nepřítelem? Jaká je skutečná hodnota Plastiků a jejich desek i koncertů, zbavíme-li je nánosu nejen režimních, ale i protirežimních legend? Byla to „hudba pro intelektuály a zdrogovaný ksichty", jak se prý vyjádřil diskžokej Pavel Černocký? „Takové hodnocení nás pochopitelně potěšilo. Pro to, co je mezi tím, jsme skutečně nikdy dělat nechtěli...", napsal Ivan „Magor" Jirous ve svém Pravdivém příběhu Plastic People.   

ČAS HLEDAČŮ

I člověk, který to nepoznal z první ruky, vycítí z dobových nahrávek i ze svědectví současníků, že Plastici po návratu svého jediného vězněného hudebníka Brabence - Magor byl spíš organizátorem a ideologem - začali zkoušet a hrát trochu jinak. Jejich skladby se prodlužovaly a sestávaly z více hudebních i významových vrstev. Pochopitelně se o to velkou měrou zasloužil Mejla coby takřka výhradní skladatel, baskytarista i zpěvák. „Když Mejla zpíval svoji hudbu, nešla z toho na mě ani radost, ani zoufalství, ani provokace," pokusil jsem se později formulovat své pocity, „ale síla něčeho nedopovězeného a hlubokého, náznak, že s ním můžeme sdílet jakési tajemství. To, co má málokterý muzikant a pro co si k němu chodíme, dokud to neztratí. Myslím, že Mejla to neztratil nikdy, protože to nezáleželo ani na normalizaci, ani na opodemokratůře, ale na typu Mejlova talentu a věrnosti sobě samému."

Časově i typově sem patří nahrávky Pašijových her velikonočních, Dopisu Magorovi i rozsáhlé literárně hudební koncertní pásmo, které později několikrát změnilo název. V době svého vzniku, v říjnu 1979, se jmenovalo Jak bude po smrti, stejně jako instrumentální skladba z roku 1973 a novela Ladislava Klímy z roku 1920. Největší dramaturgické slovo měl v tomto projektu Brabenec. (Možná uplatnil i něco z toho, čím ho kultivovali při nedokončeném studiu na evangelické bohoslovecké fakultě, kde býval spolužákem pozdějšího chartistického mluvčího Miloše Rejchrta, mj. textaře, skladatele a zpěváka gospelové skupiny Berani.) Klímovu prózu zkrátil a soustředil, útržky z jeho dopisu Miloši Srbovi z roku 1917 spojil do titulu Jsem Absolutní Vůle a v duchu jiné Klímovy novely Slavná Nemesis skupina přichystala stejnojmennou instrumentálku. Autorem hudby byl samozřejmě Mejla.

Podobně jako jiné postkriminální projekty Plastiků kladla tato hudba větší nároky nejen na provedení, ale i na posluchače. Už nestačilo, že je to proti něčemu a že v tom jsme všichni zajedno. Pásmo Jak bude po smrti vyzařuje, že „okovy objektivity a zákonitosti již dávno praskly, že vládce tohoto světa je již odsouzen, svět vykoupen, zbaven živoření konečného trvání a přiveden do svobody překypující hodnoty bytí - života věčného", jak klímovské poznání charakterizoval filozof Zdeněk Neubauer (Svědectví č.58). V dusnu husákovského zapomínání a bačkorování to znamenalo už nikoliv MY PROTI VÁM, ale MY BEZ VÁS, MIMO VÁS.  

Protože svůj pokus o studiovou nahrávku všech tří skladeb Plastici sami sebekriticky zavrhli, pokusili se o živý reparát před asi 250 přáteli v undergroundové stodole na Chomutovsku, v Nové Vísce. „Jen jedno pium desiderium mám: abych byla tak velká, nebo svět tak malý, abych mohla jej celý posrat hovny", z Klímova Českého románu citoval úvodem Magor. „Jsou jen dvě vznešené pravdy: stojí sice za hovno, ale přetrvají lidstvo. První theoretická jest: hovno vím, dvě budu vědět; druhá praktická: vyseru se na všechno, ať mně všechno prdel vylíže."

Muzikanti zatím hráli u stolu karty, pili rum a poslouchali z kazety dechovkové lidovky, které si předmršili v Brabencově bytě. Teprve pak se zvedli a sami začali.

Za rok se už na statku rekreovali lidoví milicionáři. Nahrávku koncertu naštěstí nevyvlastnili. Pod názvem Slavná Nemesis vyšla v roce 1992, s původním názvem Jak bude po smrti a remasterovaná pak ještě v roce 1998.

ČAS EXPERIMENTŮ

S odstupem posametového času se Plastikům zdálo stále jasnější, že jejich projekty z druhé poloviny 70.let volají i po jiném uchopení než skupinovém a přímočaře rockovém. V roce 1993 udělali dobrou zkušenost s orchestrem konzervatoristů v Pašijích a rozhlíželi se dál. Na chvilku jim padl do oka i britský experimentátor Jaz Coleman; než je vyděsil svou smyčcovou úpravou skladeb Doors, kde hippieskou psychedelii přeměnil na promenádní lázeňský orchestr. (Což s větším ekonomickým úspěchem i estetickou škodou zopakoval v případě Čechomoru.)

Že si nakonec Plastici plácli s Agon Orchestra a bleskově nazkoušeli starý klímovský projekt byla pro obě strany výhra už předem. Plastici byli rádi, že s nimi chtějí hrát takoví profesionálové, „frakouni" se cítili poctěni spoluprací s legendou nezávislé protitotalitní kultury, podle časopisu The Rolling Stone dokonce „jediným autentickým undergroundem na světě". Pod novým, už třetím názvem Aj obešel já polí pět, citovaným z novely Jak bude po smrti, se Brabencova parta vrátila k osvědčenému inscenačnímu typu. Nyní ovšem pod vznešenějším podtitulem „scénický koncert" a tomu odpovídajícím režisérem, Arnoštem Goldflamem.

Sál Roxy není totéž co zakonspirovaná stodola, ale poničený nedávnou povodní, vyprodaný a upocený, vábivě čpěl člověčinou. Podle starých fotografií soudě přidržel se Goldflam původní scenérie. „Bizarní koncert s divadelními prvky" začal vlevo na sníženém vedlejším pódiu: karty, půllitry, žvanění. Recitaci nastydlého Magora nebylo sice dobře rozumět, ale to už na hlavní pódium přicházeli jeden po druhém členové Agon Orchestra, všech patnáct i s dirigentem Petrem Kofroněm, jinak též šéfdirigentem plzeňské opery. Nejdřív se celý sál rozehřál směsí hospodských dechovkových dupáren, pak dostali autorské slovo Klíma a Hlavsa. Pořadí skladeb bylo opačné než před 23 lety, po Jsem Absolutní Vůle následovala Slavná Nemesis a nakonec Jak bude po smrti.

Vytkneme-li před závorku, že Plastikům umřel v Mejlovi mimořádný zpěvák a že v tomto punktu ho nenahradí violista Jiří Kabeš, klávesista Pepa Janíček ani baskytaristka Eva Turnová, pak už nebylo čím se nechat vyrušovat z požitku, jaký poskytovalo střetnutí hospodské nevázanosti s rozvolněnou, a přece ovládanou harmonií.

ČAS RADOSTI

Během zvukového přetahování obou hudebních těles a zpěvních sól Kofroňových instrumentalistů, jejichž árie ze skřeků a výkřiků zněly jak z úzkostného snu, člověka napadalo, jaká běsivá radost to asi musela být, když americký skladatel Charles Ives proti sobě před sto lety postavil a nechal hrát dva orchestry, každý jinou píseň a v jiné tónině. Klavifonista Michal Nejtek si s kompozicemi Plastiků aranžérsky poradil jakoby bezděčně, tedy výborně. Zvláště Slavnou Nemesis, při níž hrála z Plastiků jen rytmika, jsem vnímal stejně jako kritik Jaroslav Riedel (mimochodem: optimální editor plastických alb i textů) v MF Dnes: „Agon tu hudbu dokázal zahrát přesvědčivěji než kdysi sami Plastic People." Uhrančivě vyzáblý Brabenec, k jehož zpodobení by se museli nepravděpodobně spojit Marc Chagall s Cyrilem Boudou, chrlil vedle altsaxofonových improvizací i klímovské texty, s rovnoměrným důrazem na obsah i větnou melodii. Při dráždivě náročných rytmizovaných „duetech" s Evou Turnovou, neodolatelných i ve své nedokonalosti, jsem si - a potom ještě několikrát - v duchu posteskl: tohle přece musí ještě někdy předvést znova, už kvůli těm divákům, kteří dnešek nestihli.

V přídavku se dostalo i na Bondyho Magické noci a znovu na Jsem Absolutní Vůle. To už se večer přechyloval do sfér nahodilosti a vytrženosti, jakou si všichni přítomní včetně Goldflama snad zasloužili, ale jakou nelze narežírovat. Rockeři i frakouni společně duli, brnkali a hulákali periferní polky a valčíky, Kofroň vytrhl Janíčkovi z rukou heligonku, svíjel se s ní do rytmu jak břišní tanečnice, s vesele lascivními pohyby paží lidově přezdívanými urukvajca. (Oč byl v tu chvíli vtipnější, vkusnější a vůbec případnější, než když přede dvěma roky před oponou pražského Národního divadla uváděl plzeňskou inscenaci Hubičky stylem znuděného dandyho, to víte, co se dá s Hubičkou dělat.)

Muzikanti povlávali po obou pódiích i dalších plochách, ve swingovkách i odrhovačkách zvláště exhibovali pozounista Ivo Kopecký i trumpetista Ladislav Kozderka. Tomu ve chvíli blaha vlepil Brabenec stovku na čelo a požádal o evergreen Třešňové květy. Kozderka je vystřihl stoje na stole.

Kde já jen tohle už zažil? Jednou v bratislavském baru, potřebovali jsme si spravit chuť po Lyře. Slovutný publicista a umělecký náměstek Artie Leo Jehne hrál na klavír a zpíval operetní tenorové kousky a místní Romové slinili stovky.

Ano, každou hudbu by měl člověk slyšet v jejím prostředí. Jenomže kdo předem tuší, že jeden prostor může být společný undergroundu, dechovce, vážné hudbě i Arnoštu Goldflamovi?

Jiří Černý