THE PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE A AGON ORCHESTRA - OBEŠEL JÁ POLÍ PĚT

UNI 3/2010

Bez ohledu na komerční dopad, je u nás asi jen sotva jiný interpret, jehož archivy by byly  tak důkladně vymeteny, jako jsou u THE PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE. Pouhých pár týdnů po vydání jejich zatím posledního řadového alba se tak hlásí s další deskou ze své historie, byť v tomto případě nedávné. Spolupráce s AGON ORCHESTRA se datuje do let 2002-2003 a Agon v ní navázal na své další projekty s jinými hudebníky, ve kterých vždy došlo k úpravě a reinterpretaci jejich již existujícího materiálu. Album OBEŠEL JÁ POLÍ PĚT  (Guerilla, 2010, 79:30) vychází z asi nejméně stravitelného i vstřícného a nejvíce syrového projektu skupiny „Jak bude po smrti" z konce sedmdesátých let, na texty Ladislava Klímy.

Nejtkova hudební úprava Hlavsova originálu a Kofroňova dirigentská taktovka tentokrát neodvedly posluchače tak daleko od původní verze jako tomu bylo například u Psích vojáků, ale spíš vše „dotáhly", aranžérsky zpestřily a obohatily.  Jasně se tu ukazuje to, co už naznačoval předchozí program Pašije (který Agon podobným způsobem oprášil v roce 2004), tedy skutečnost, jaký vliv měl autor libreta Vratislav Brabenec na hudební tvorbu Mejly Hlavsy, která se právě tady sedmimílovými skoky vzdaluje od původně rockového směřování skupiny někam mezi jazzem ovlivněnou moderní vážnou hudbu. Neuchopitelné a myšlenkově divoké pochody Ladislava Klímy s ní konvenují zcela ideálně, ale poslouchat vše opakovaně a častěji by těžko na adresátovi nemohlo nezanechat následky.  Záznam společného vystoupení je tak více než jindy určen hlavně skalním fanouškům Plastiků, kteří tu mají i celou řadu bonusů, včetně DVD, na kterém je kompletní provedení celého programu z Roxy, ale i několik dalších zajímavostí. Vlastně je otázkou, zda vše spíš nemělo být prezentováno jako DVD s přídavkem v podobě CD, protože to bez obrazu ze všeho nejvíc připomíná rozhlasovou verzi divadelního představení. Nejzajímavější je ale mezi bonusy původní studiová nahrávka klímovského pořadu z roku 1980, která se nepovedla a kterou se nakonec skupina rozhodla vůbec nepoužít a na deskách byl materiál vydáván v koncertním provedení. Právě na jejím „studeném" a „suchém" vyznění je krásně slyšet, jak moc všemu prospěla spolupráce s Agonem. V celém kompletu se tak k posluchačům nedostává  běžné hudební album, ale bohatý studijní materiál a konzerva pro nepamětníky. Jako u mnohých jiných podobných archivů se ovšem i tentokrát nabízí vtíravá otázka, jak velká bude asi množina, která to ocení.

Antonín Kocábek

M-GUIDE 4/2010

V historii a diskografii Plastiků zaujímá program založený na textech filosofa Ladislava Klímy zvláštní místo - původní nahrávka z roku 1979 byla pořízena při koncertu v Nové Vísce a pod názvem Jak je po smrti vyšla nejdříve na samizdatově šířených magnetofonových páscích, až později i na CD. V roce 2002 se ale kapela k programu vrátila a společně se souborem Agon, v aranži Michala Nejtka, jej uvedla v roce 2002. Nahrávka na dvojalbu ovšem pochází z roku 2003, z pražské Archy. Těžko ji srovnávat s původní nahrávkou, byla by to cesta do pekel, dodejme tedy jen, že syrovost, existenciální zoufalství originálu se neztratily, jen posunuly. V dobrém. Například spojení hlasů Vratislava Brabence a Evy Turnové dává Klímovu textu další rozměr, i díky agonovskému podmalovávání, ukazuje zároveň, jak silnou kompozicí je. CD je doplněno autentickou nahrávkou z roku 1980, již Plastici pořídili v Hradci Králové v bytě zvukaře Lubomíra Hlaváčka. Na DVD je záznam vystoupení z roku 2002, doplněný písněmi z jiných programů, a vystoupením z Boskovic z roku 2005.

Zlatý hřeb: celý koncert

Zní to: jako Plastici s Agonem

Josef Rauvolf

www.freemusic.cz, 20. 3. 2010

Po výborném albu Maska za maskou nyní vychází další album Plastiků. Pod názvem Obešel já polí pět najdeme koncertní provedení legendárního klímovského pásma spolu s Agonem z r.2003, původní studiovou nahrávku i velmi zajímavé bonusové DVD.

O Plasticích toho bylo napsáno tolik, že by bylo zcela jistě nošením dříví do lesa zdůrazňovat jejich pozici i přínos naší alternativní scéně. Každé jejich album je naprostým originálem, a i po smrti Mejly Hlavsy v r. 2001 má kapela stále co říci nejen svým vrstevníkům. A to přesto, že neustále čerpá ze své minulosti. Bylo tomu zejména v prvních letech nového milénia, kdy Plastic People spolu s Agonem zrekonstruovali dvě rozsáhlá komponovaná pásma. Zatímco Pašijové hry velikonoční z r. 2004 vydaly na CD nosiči hned téhož roku Knihy Hana, o rok starší pocta Ladislavu Klímovi spatřila pod názvem Obešel já polí pět světlo světa až letos v únoru.

Zásluhu na skutečně reprezentativním provedení klímovského pásma má tentokrát lounské vydavatelství Guerilla Records (jedná se již o třetí plastikovský titul v jeho katalogu). A hned zkraje je nutno podotknout, že je především velmi kvalitně zpracovaným dokumentem. Tak nějak je vlastně koncipován i celý komplet, jež obsahuje jeden klasický CD nosič, zaznamenávající koncertní provedení klímovské látky spolu s Agonem z října roku 2003, jež je na maximální kapacitu disku doplněn o dnes již velmi vzácnou, oficiálně dosud nevydanou studiovou podobu pásma pod tehdejším názvem Jak bude po smrti z roku 1980, a rovněž DVD obsahující koncertní premiéru pořadu z prosince 2002, zhruba o rok mladší „písničkové" přídavky, několik snímků z boskovického festivalu zpřed pěti let či krátkometrážní hraný snímek Host s Milanem Šteindlerem v hlavní roli.

Vyzvedávám-li dokumentační hodnotu kompletu, činím tak především proto, že chtě nechtě srovávám s již dvakrát oficiálně realizovanou živou nahrávkou z Nové vísky z r. 1979. Ta zachycuje Plastiky v jejich zcela jistě nejexperimentálnější, posluchačsky nejobtížněji přístupné poloze, a to nejen díky náročné klímovské látce, ale i použitím postupů ze světa soudobé vážné hudby a rockové alternativy. A i když o takřka čtvrtstoletí mladší provedení již sebou nenese tak silné aróma autenticity a umělecké svébytnosti, i přesto z něj vyzařuje charakteristický plastikovský duch, jemuž na zajímavosti rozhodně neubírá ani artificiálnější a majestátnější sound.

Až úzkost nahánějící sevřenost původní nahrávky zde tak ustupuje formální dokonalosti provedení, dané především precizně volenými akustickými party školených hudebníků Agon Orchestra. Možná však ještě chladněji působí svojí hlasovou dikcí jednotliví členové Plastiků, z nichž původního klímovského ducha v sobě stoprocentně odráží pouze typicky existenciálně laděný hlas Vratislava Brabence. Do rozlehlého hudebního pásma, kde má své určené místo každá nota, se ale příliš nehodí Karafiátova sólová kytara, naopak velmi organicky zde zapadá dechovkové intro i závěr (ze záznamu původní koncertní nahrávky z r. 1979 vydané jako 6.část sebraných nahrávek PPU zcela nepochopitelně vypuštěné), a neztrácí se zde i nově zařazená poetická „vsuvka" Eterna/K Denici mluví Dryáda s proplétajícími se hlasy Vráti Brabence a Evy Turnové.

Naopak bonus disku, původní studiová nahrávka z roku 1980, ač nesporně horší technické i interpretační kvality, v sobě nese vše podstatné pro originální rukopis Plastiků své doby. Epileptické erupce Brabencova saxofonu a zneklidňující bzučení Kabešovy violy jsou k slyšení i na dnešních nahrávkách, zde však v kombinaci s Mejlovou magickou basou, jeho uhrančivým hlasem a pavučinovitými kaskádami bicích Honzy Brabce naplňují apokalyptické vyznění této nahrávky takřka do dokonalosti. A to přesto, že ani tento záznam nezní až tak živelně a nespoutaně jako mezi posluchači frekventovanější živý záznam z Nové vísky.

Určitě - především pro sběratele - přínosným je i přiložené DVD, na němž si můžeme lépe vychutnat aktuální dramaturgický záměr i ze scénického hlediska. Zřejmě nejzajímavější součástí disku je již výše zmiňovaná klímovská filmová miniatura Host, jíž na barvitosti nic neubírá ani zřetelná inspirace Janem Švankmajerem, a kde se kromě Milana Šteindlera mihnou i Vráťa Brabenec, Jiří Kabeš, vydavatel Maťa či neúnavný propagátor současné undergroundové scény Otto Sepl, právě díky jehož chorobné vášni ve videozáznamech máme nyní valnou část obrazového materiálu k dispozici

Igor Nováček