JOSEF VONDRUŠKA - ROCK´N´ROLLOVÝ MILÁČEK

nahoře Mejla a Pepa Vondruška, dole Lábus, klub Újezd 1992, oslova návratu Vondrušky z Austrálie

Revanšistickej směr rokenrol (Babylon 2.10. 2006)

Rozhovor Babylonu s vrátným na AVU Josefem Vondruškou

Josef, Torst vydal knihu tvých textů Chlastej a modli se věnovaných českému rokenrolu. Kdy to začalo?

Já jsem ročník 1952, takže na koncerty jsem začal chodit v roce 1966 - do tý doby mě doma nepouštěli, i když jsem byl už fanatik. Rok 1968, okupaci jsem hrozně prožíval. Podle mě to byla naprostá euforie, lidi se opravdu semkli a byl to nádherný idealismus - podobně jako ty vzpomínáš na venkov v době monarchie, nebo když byly sbírky na Národní divadlo. Znovu se objevila sounáležitost, lidi se k sobě chovali slušně, takový ty věci, který jsou v lidech zakódovaný a leta byly potlačovaný, tak najednou se to uvolnilo. To nebylo předstíraný. Po sametový revoluci to už nebylo ono, to byla jedna desetina euforie z roku 1968.

Jak to bylo v rodině?

Moje rodina byla vychovávána v masarykovství, babička s dědečkem měli po celou dobu ve skříně Masaryka, ne na stěně, ale mě víc brala ta tátova stránka první republiky. Jako malýmu mně táta vždycky říkal, Pepíčku, tady to kino Morava, to byl Bouček, kde běžely jenom kovbojky, támhle Tatra, to bylo Rokoko, a tam dávaly gangsterky, samý americký filmy... To víš, dneska by se Rus zlobil.

Takže já pomalu nabýval takovej ten revanšistickej směr a rokenrol jsem slyšel, když jsem čet první kovbojku. Můj první vzor byl kluk asi o pět let starší, to bylo v Bohušovicích, kde jsem vyrůstal u babičky, ke kterému jsem si chodil půjčovat rodokapsy, a na takovým malým lampáči, rádiu, který mělo i malý singly, čtyřicet pětky, měl fotku, na který byl kluk v klobouku, a já říkám, Čendo, co to je za kovboje, a on to není kovboj, parde, to je král rokenrolu Elvis Presley!

Řekl, že mi ho pustí a na plný pecky, ať se baby poserou. Byl to člověk, který provokoval, to bylo jeho životní krédo. Pak byl sedmkrát zavřenej. Připomínal mi takovou tu americkou kriminální komedii ze 60. let, Kasař se to jmenovalo, což bylo o chlapíkovi, který se více méně nešťastně dostával neustále do nějakýho průseru. To bylo v 61. roce, ještě před Kubou, no a od tý doby byl pro mne rokenrol věcí číslo jedna a je jí dodnes.

Co rokenrol a rodokapsy spojovalo?

To je jednoduchý - obojí bylo americký a co bylo americký to bylo nejlepší.

Jak to vidíš dneska?

Jsem amerikanofil pořád. I když mám s Amerikou jisté zmrazení styků, přesto jsem loajální k americký zahraniční politice co se týká Blízkýho Východu, protože není možný opustit Izrael, který je v dnešním světě, odporným a vychcaným, jediný statečný stát. Jistě má svý chyby, ale kdo má po něm chtít, aby byl liberálnější, když je to ostrůvek obklopený mořem fanatiků, kteří ho chtějí zničit, zahnat Izraelce do moře.

O co ti šlo?

Šlo mně o to, abych byl co nejrychleji ze školy. Mý idoly byli lidi, který měli dlouhý vlasy, a to byli kluci, který vycházeli ze 6. třídy, protože v tý době mohl mít dlouhý vlasy jenom ten, kdo dal řediteli pár facek - tahleta kategorie. To byla doba, kdy máničky nesměly do hospody a já se na ně chodil dívat k Museu, kde seděly na schodech, čechraly si vlasy a čekaly, až přijdou policajti a budou je perlustrovat. Když je pak fízlové začali násilně stříhat, tak to byly takový škatule hejbejte se - vždycky jeden den přišly, pak dostaly avízo, tak na chvíli zase zmizely. To byl rok 65 nebo 66. Pak se to změnilo. Najednou si nechal narůst vlasy kluk, kterej měl vynikající prospěch a už to bylo jiný.

Já tu otázku oficiálního vzdělávání neřešil - už jenom proto, že jsem vždycky padnul do tý nejhorší doby.

Co byl otec?

Otec se vyučil bednářem, narodil se sice v Kytlici, ale podobně jaká já vyrůstal už asi od šesti let v Praze.

Jaký jste měly vztahy?

Otec byl despota, už je mrtvej, a tak se snažím ve vzpomínkách brát to lepší, co mi z něj zůstalo. Dal mi fotbal, dal mi Ameriku, a to je samo o sobě hodně. Když ale prohlásil, že rokenrol je blbost, tak přestal být pro mě autoritou. Měl jsem ho dál rád, byl to můj táta, dál jsem ho poslouchal, ale jenom proto, že jsem se ho bál.

Ve straně nebyl?

Ne, naprosto ne, v tomhle byl čestnej chlap a máma taky, i když ta byla zase jinej typ - divadla, brečet a takhle. Chartu by sice nepodepsal ani jeden a já jim to taky ani nenutil.

Jak ses dostal k undergroundu?

Já jsem po undergroundu nikdy moc netoužil, já jsem hedonista, povahou. Moje hlavní krédo je chovat se podle vlastní přirozenosti, pakliže tím neublížím někomu druhému.

V 66. roce jsem začal chodit na Olympic a po nich hlavně na Primitivy. Po srpnu 1968 jsem vůbec největší děs měl z toho, že se Primitivové rozpadnou a jak potom bude moc člověk vůbec žít. V tý době jsem žádný underground neznal, no a pak jsem šel prvně na Plastiky, a tam jsem viděl Pepu Janíčka z Primitivů, jak se houpe na židli, a tak jsem si říkal - to bude pohoda, ti budou větší. A to byla kapela, která hrála úplně syrově, byla obklopena něčím úplně jiným, prostě byla to divočina a bylo jedno, jestli hrál někdo falešně. Tam jsem slyšel poprvé White Light a další věci od Velvetů, které jsem si pak okamžitě sehnal. To byl jeden z hlavních faktorů, proč se pro mě Plastici udrželi jako kapela číslo jedna. V době, kdy jsem odjížděl z Prahy, jsem pak před kamerou prohlásil, že Plastici jsou největší a vždycky budou, což bylo čistě pocitový, protože my jsme na tom byli šíleně - policie po nás šla a my už měli jenom doklady na vycestování. Ale po Mejlově smrti jsem byl jeden z těch, kteří volali - tak, a teď konec, ať se to zachová, ať se to nepoškodí, protože to byl majetek nás všech, klenot, který zůstane jako legenda - to nejdivočejší a nejtvrdší, co tu kdy bylo.

Když jsem si pak vytvořil tu svou hierarchii rokenrolu a ty svý měřítka, podle kterých jsem se rozhodoval pro kapelu a pro styl, tak neexistovalo, aby něco mohlo bejt jen trochu jinýho, než byl velvetskej zvuk, velvet sound - New York, Lou Reed, a druhej byl David Bowie.

Takže vlastně popina.

Nevim, já mám tu výhodu, že mezi rockem a popem nevidím nějaký rozdíl. Já jsem třeba ohromnej fanda Zlatejch slavíků a každej rok jsem posílal hlasovací lístky a každej rok byl u mě na prvním místě Karel Gott, Robert Kodym a Pavel Zajíček. Což je trojice, která je sama o sobě dost krkolomná.

Jak jsi s Gottem pochodil v undergroundu?

Gott je náš Elvis Presley, a to byla potom pro mě hrozně bolestná doba u Plastiků nebo ty první roky v undergroundu, kdy jsem musel mlčet a dávat si pozor, abych se s ním neprokec. Později jsem ale zjistil, že Mejla měl na Gotta podobnej názor jako já. Asi rok předtím, než umřel, jsem ho potkal před AVU a říkám mu - Mejlo, to jsem rád, že tě vidím, mám jeden problém, já už nemůžu ty desky poslouchat, jak jsme dostali Plastiky od pana presidenta v těch červenejch krabicích - já se prostě do toho už nevejdu. A Mejla říká, člověče, já už taky ne.

Objali jsme se a začali jsme vzpomínat a já mu povídám - pamatuješ, jak jsem měl průser v undergroundu s Bowim, že poslouchám levný věci, a Mejla říká, tys byl tenkrát nejdál, já jsem se dostal k Bowimu až mnohem pozdějc.

Takže máš rád Mejlův hit Muchomůrky bílé...

No tak to je megahit, stejně jako Medvídek z Bogoty - já tyhle vodpichovky potřebuju. Ptáš se, jak jsem mohl já, takový loureedovec, spoustou lidí považovaný spíš za popíkáře, jak jsem mohl bejt fanda Primitivs Group? Vždyť tam byl Zappa a tyhlety věci! Vysvětlil mi to až Ivan Hajniš, beatovej historik, kterej sám od sebe mi začne říkat - víte, my jsme sice hráli Mothers Of Ivention, to byla třeba parta kolem dvaceti lidí, měli hoboje a tyhlety přídavný instrumenty, zato my jsme to hráli v klasickým rockovým posazu, basa, kytara, bicí, občas nějaký klávesy.

Navíc člověk nerozuměl textu, protože mě srala ta Zappova sociologie a navíc vulgarita. Já nejsem člověk, kterej by byl háklivej na slova týkající se sexu a takovýhle věcí, ale nemám rád vulgaritu.

Závisí na kontextu.

Jistě, ale jsou jistý etický pravidla, který se vztahují na každého. Podobný problémy jako Zappa, i když nedělal takový kopance, měl i Bondy, který hleděl na všechny lidi jako na mravence a tím pádem si myslel, že si může dovolit všechno.

Bondy byl tvůj druhý otec.

S tím mám problém dodnes. Já jsem ho v té době nijak neposuzoval. On mně všechno vysvětlil, všechno, na co jsem se ho ptal a já v něm viděl génia. Půjčoval mně knihy, vedle Jirky Němce, takže pro mě byl Bondy úžasnej člověk, jednak svou erudicí a pak tím, že byl liberální. A taky jsem si myslel, že máme podobný rokenrolový cítění, a to, že na rokenrol sral jako na placatej kámen, jsem se dozvěděl až později.

Bondymu nešlo nikdy o nějakej režim, jako spíš o to, že jeho ideály nejsou naplněný. Všichni kolem jsme pro něj byli nástroje, o kterých si myslel, že je může využít, ale nevyužil nikoho, protože mu to dřív nebo později každej odhalil, to je paskřiváctví. On se tím ale nezaobíral, protože lidi strašně podceňuje.

Pamatuju se, jak přišel Na Čurandu a povídá - kluci, narozdíl od zbytku undergroundu jsem plně s váma. Jenže jemu nešlo o DOM, ale o to, že prý do Ječný tečou dolary ze všech stran.

To měl za domácí úkol od StB.

Možná. Jestli ale on sral na rokenrol, tak mě zase bylo u prdele, že se někdo koupe v dolarech. Když jsem psal dopisy Egonu Bondymu ze Sydney, tak jsem tam měl statě jako America is beautiful!, vykřikovali lidé v Sydney po včerejším oznámení, že americkým presidentem byl zvolen Ronald Reagan, dle mého největší president všech dob, tak mi tak jemně psal - vaše podivné názory, pane Vondruška, na svět...

Cha cha cha.

Nás v Sydney považovali za ultrapravici, ale to byla studená válka a nám bylo jasný, že jediný, v čem je zrnko naděje, je Ronald Reagan, i když jsem nevěřil, že se budu moct kdy vrátit.

Konečnou roztržku s Bondym jsem měl, až když byl v Sydney, kde každýmu říkal něco jinýho. Mně tenkrát říkal, chlapče, piš, piš, udělal jsi ohromný pokrok, máš opravdu nadání, a Raganovi, což byl můj kamarád, pak povídá, že píšu, jako když prase ryje rypákem.

Cha cha cha.

Tu jeho prolhanost jsem si pak potvrdil jeho novejma knihama, kde čtenáře straší, že na Vánoce nebudou k dostání kapři etc. Já nevěděl, že má Bondy lásku k rybám.

Co Magor?

Magor bydlel jeden čas na Letný, takže jsme se občas vídali. Byl jsem před barákem a najednou vidím Magora s kolečkem. Já jsem zametal, opřel jsem lopatu o zeď a povídám, Martine, to by člověk brečel.

Co prej!

Že já jsem takhle dopad, s lopatou a koštětem, no jasně, to nemohlo bejt jinak, ale že ty tady, o kterým pan Chalupecký prohlašoval, že cítíš umění na tisíc metrů, a taky s kolečkem.

Ty hovado, já jedu na houby, to ty nevíš, co je!

Jo tak přivez nějaký lysohlávky, až se budeš vracet.

Ty hovado, prej, já jsem člen mykologické společnosti!

A já na to, to ti nikdo nebere.

Za chvíli, to už jsem to otočil a zametal nazpátek, si to šine Magor s kolečkem plným hub a lidi na něj zíraj jako na zjevení a prej, kde jste to našel, a Magor - kde bych to našel, ve Stromovce!

A co je tohle?

No co by to bylo, houba, ta nejchutnější, ne jako ty vaše zasraný hřiby!

a Magor řve normálně, takže okna otvíraly.

Jindy si to ráno Magor šine do školy s jednou studentkou, já venku zametám a povídám, hele Magore, můžu se ti zeptat na jednu takovou věc? Víš, že tě miluju, ty mě taky každou chvíli dáváš najevo sympatie, můžeš mi odpověď na jednu otázku, která je mi záhadou, drsnou záhadou.

No mluv, vole!

Hele já miluju striptýzy a jednou jsem sám udělal striptýz, beru to, ale ty, jak vypadáš, to se nevidíš, to nemáš o sobě žádnou představu? Já otevřu v neděli ateliér a nahej Magor tam vařil studentům polívku. Tak já tam musel lítat, protože jsem nevěděl, jestli není moc nakalenej, aby jim do tý polívky nenasypal třeba hřebíky, protože von byl schopen sežrat třeba sklo, a teď mi tam skápne nějaký student a já to budu mít na triko, protože za to zodpovídám.

Magor na to, nevim, co se ti na mě nelíbí.

Hnusně vypadáš, je to odporný, já taky nejsem žádný estetický zázrak, ale jak vypadáš ty, to je strašný.

Seru ti na to, povídá, a vole, víš proč?! To mě naučil Frank Zappa! Když jsem poprvé slyšel jeho píseň, tanči nahý nad ohněm, tak od té doby jsem se začal svlíkat.

Martin to má všechno vypointovaný a třeba už jenom za tuhle větu si zaslouží tu Seifertovu cenu. On si nikdy neodporuje, on může bejt vožralej jak kráva, může bejt v tom vzácným abstinenčním stavu, ale mluví vždy stejně, a to je ta nádhera. A teď jsem čet, že chlast zase svádí na Baudelairea, což je nádhera.

Co říkáš tomu, že Magor dostal Seifertovu cenu?

Je to pro mě radostná zpráva stejně jako když vyhraje Karel Gott Zlatýho slavíka - srdce nad tím poskakuje radostí, protože on si to zaslouží přesto, že je flákač, ale je lepší napsat dvě dobrý věci, než toho naflákat jako Bondy, kde se pak ty perly musí hledat lupou a jinak to jsou nesmysly bez jakýkoli logiky, který ještě bolej z druhý strany.

A co tvůj třetí guru, Knížák?

Milan je úžasnej člověk, geniální v mnoha věcech, ale pak nezvládl ten tlak, kdy se dostal mezi žraloky, což není lehký. V reakci na to si vytvořil tu masku, že bude působit arogantně a pak už to v mnoha bodech přepísk. Já potkával spoustu lidí, slízal jsem to vždy za všechny jeho výroky a v poslední době jsem už ty apologie nezvládl, protože jsou místa, kam už se člověk nevejde. To jsou věci, kterej už nerozumim a obhajovat ho nebudu. Jinak jsem se ve věcech, kde jsme se neshodli, tolerovali - dokonce toleroval i mou lásku ke Karlu Gottovi.

Říkals, že počátkem 70. let šel underground do politiky a do křesťanství.

Zákonitě, vždyť hlavní stan už konce Primitivů a počátků Plastiků byl u Němců v Ječný, což nemyslím nijak pejorativně. Jiří Němec, katolickej filosof, byl člověk nesmírně laskavej, velice vstřícnej, nikomu nic nevnucoval, ale stejně neodstranil problémy, které jsem měl s katolictvím a které už dneska nemám - tyhle věci jsou mi už jasný, nebo se domnívám, že jsou mi jasný.

Prožil jsem dobu, kdy mi dokonce bylo líto, že v tom nejsem s nima. Já byl dokonce pokřtěnej, ale u československý církve, což byl prvorepublikový nacionalistický hybrid mezi katolíkama a evangelíkama, ale nikdy jsem tomu plně nerozuměl.

Třeba z tatíčka Masaryka, který byl abstinent, jsem měl strach, úplně mě děsil, narozdíl od Honzy Masaryka, který měl všude zašitý flaštičky, ale pan president na koni se zlatou hvězdou na čele, to byla pro mě až jakási apokalyptická postava. Zlidštil se mi, až když jsem pochopil, že jeho krédo nelhat a nekrást není nějaký školení, ale že se mluví o vnitřní svobodě. S konečnou platností se mi zlidštil, když jsem zjistil, že sice byl abstinent, ale až potom, co měl problémy s chlastem. Tohle kdyby řekli rovnou...

Je to tvůj člověk.

No můj člověk... Čapkové rozhodně nepatří mezi mé lidi, Hašek je zase moc divokej, já bych se nejvíc asi shodnul s Demlem, což byl sice katolík, ale ohromně lidskej, který třeba o ženskejch píše tak nádherně, že tam člověk cítí toho Krista.

Pak jsem dělal jógu s Knížákem a přečet jsem věci, které mě vrátily o několik stupňů tam, kde jsem byl v 70. letech. Dodnes si pamatuju, jak to bylo blahodárný, najednou všechno šlo samo, přestal jsem kouřit a člověk viděl svět úplně jinak. No ale pak jsem s tím skončil, začal jsem hrát v DOM, a to byly nejkrásnější leta mýho života, 1977 až 79.

Kde ses pohyboval?

Znovu jsem se začal stýkat s Jirkou Němcem. Magora pustili z kriminálu a vždycky, když byl doma, tak jsem byl rehabilitovanej - jakmile šel do lochu, tak mě vždycky vyloučili. Bral jsem drogy a sex jsem považoval za důležitější, než politiku, tak jsem byl vždycky špatnej.

Ale Jirka Němec mě taky bral. Potkal jsem ho na Václaváku a on na mě, proč se nikdy neukážeš, a já, počkej, ty mě nebereš jako nějakýho toho... A Jirka ne, vůbec ne, považoval jsem tě vždycky za inteligentního kluka, kterýho jsem měl rád. Jirka byl naprosto liberální člověk - to dělali ty mladý hovada, kteří přišli do undergroundu a byli důležitý.

Undergroundoví svazáci.

Přesně, jak to říkal Milan, že underground musí bejt vzduch, volnost a ne aby tady byl novej fýrer a Goebbels a dělali underground na občanky.

Třeba ti jen chtěli pomoct.

Tak mě neměli vylučovat, mohli mě mít na očích, zatímco takhle...

Karásek za mnou přišel a povídá, Pepo, já měl rád tvý Nejistoty, ale teďko když zpíváš, že ani dobro ani zlo, že v tom nevidíš rozdíl, tak mě je trochu smutno. Všichni se dívali na DOM jako na exotický zvíře. Mně ale opravdu co je lidské není cizí. Já měl po chlastu kocovinu, ale po drogách jsem ji neměl. Mně nešlo o underground, ale o Plastiky, kteří se stali hlavním smyslem mýho života a chodit jim pro cigarety jsem považoval za vrchol, který kdy můžu dosáhnout, a byl jsem šťastnej. V Rádio Paláci byl koncert, lidi udělali bordel a naházeli židle doprostřed sálu. Pořadatelé přišli za Evženem Fialou a říkali, pane Fiala, udělejte s tím, něco, vždyť bude průser, tady nejsme v Americe. Evžen Fiala se na ně podíval a řekl, víte co, pánové, tak si dneska tady tu Ameriku uděláme.

A já jsem si Ameriku dělal programově. Mně bylo jasný, že Lou Reed nepřijede, ale psal jsem tak, jakoby měl přijet nebo už byl v Praze. Proto tam je cítit atmosféra, jako kdyby se to odehrávalo v jiném městě nebo v jiný zemi. Jak se ale z undergroundu pocitovýho přecházelo do undergroundu totálního, tak to jsem nepotřeboval k životu, k životnímu štěstí - věděl jsem, že budou jen samý problémy.

Ale Chartu jsi podepsal. Ze solidarity s ostatními?

Ne a ani to nebylo z idealismu, protože jsem skeptik, ale bral jsem to jako svou občanskou povinnost, protože když říkám, že jsem pro Ameriku a proti komunistům, tak jsem to podepsat musel.

No radost jsem z toho neměl, protože můj zájem byl rokenrol a bylo mi jasný, že z hlediska rokenrolu to nic dobrýho nepřinese. A že by to něco dokázalo, to jsem si taky nemyslel. Ačkoli jsem byl barbar, tak mi bylo jasný, že s tím mohou hnout jedině velmoce.

Co bylo dál?

Průser. Kreisky prohlásil, že všichni chartisté se mohou obrátit na Rakousko, které jim poskytne politický asyl, a tím začal ten nejtotálnější underground. Do tý doby to bylo v prdeli, ale teďko to bylo dvakrát v prdeli - zvláště pro lidi, kteří používali Magorovu metodu nikdy nevypovídat. Já, když tam byl, tak jsem jim vždycky vyprávěl o Lou Reedovi a o Bowim a nikdy jsem nedostal jedinou facku.

Nabízeli ti spolupráci?

To si vždycky všichni o mně mysleli, ale mně ji nikdy nenabídli.

Lidi začali odjíždět a už to byly takový smutný dny. Zrovna v takový těžký depresi jsem se dozvěděl, že pojede i Karásek, a to už jsem nevydejchal. Vzpomněl jsem si na to, když mi babička dala číst Quo vadis a najednou jsem viděl scénu, jak Petr, nebo Pavel?, opouští hořící Řím, ale pak zůstanou. Nechápal jsem, že Sváťa může odjet - i kdyby zbyl jen jeden. A najednou jsem si řek - tak to ne, tohle není náboženství pro tebe.

Já komunistům zazlívám dvě věci. Za prvé, že zbourali Stalina, protože to mohl být dneska ohromnej penězovod, vedle egyptskejch pyramid další unikát, ke kterému by proudily davy turistů, to bylo monumentální a sochy se nemají rozbíjet, to se nedělá. A za druhý, že nahnali do církve lidi, kteří tam neměli co dělat, jako byl Standa Vokoun, který měl dobrý srdce a byli jsme kamarádi, ale já mu pak nebyl ani na pohřbu. Těsně předtím jsme se rozešli, když jsem mu vyčet, že on, který přijmul Krista, se chová, jak zvíře - že mu dělá tu největší ostudu, jako hovado. On si to uvědomoval a trpěl tím.

Víš, kdo je pro mě křesťan, s kterým bych šel klidně na mši? Juliana, bývalá Martinova manželka. To je jeden z nejnádhernějších lidí, který jsem kdy potkal, s tou klidně. Fanda Pánek, ten si telefonuje s Ježíšem, tak ten taky. Jinak to ale nechápu.

Co Bohemka?

Na Bohemku jsme chodili pořád. Já přijdu na výslech, a tam: Kam půjdete, pane Vondruška, co máte v plánu? To byl rok 1979.

Já, to je jasný, ne.

No to není jasný, jinak bysme se vás neptali.

Já říkám, vždyť hrajeme s hasičema!

Kdo? A s kym?

Bohemka hraje se Slávií, přece.

A můžete nám tady podepsat, že nehodláte opustit Prahu.

Samozřejmě.

A co prej pan Hlavsa?

No taky, ten chodí na každej zápas.

A ještě mezi dveřma ten estebák povídá, my si budeme muset tu Bohemku taky proklepnout. Nechystáte tam něco?

Já - ne, to je náhoda.

Se mnou šel na Bohemku poprvé i Magor, asi v roce 1974 nebo pět a Magora vždycky všechno nový nadchlo. Když viděl poprvé bigbít, sundal sako a byl na pódiu a s fotbalem to bylo taky tak. Chodil tam Standa Vokoun i Pepa Janíček byl dokonce jednou na fotbale. Quido Machulka tam dostal na držku, protože zapomněl, kde je, a začal tleskat, když dal gól soupeř - ten jedinej to vůbec nepochopil, ani základní pravidla. Standovi to bylo jedno, ten byl v eufórii. My jsme volali na Panenku, Toníčku, seš Lou Reed fotbalu. A Bohemka byla našlapaná, to byly doby. Kvůli Bohemce jsem málem neopustil Prahu, protože pořád postupovala v poháru UEFA. Miláček už byl v Kanadě a psal mi odtamtud, neoddaluj odjezd ani o hodinu, z Prahy přicházejí čím dál horší zprávy a já že tedy jedu hned. Bohemka ale postoupila a já jsem to o dalších čtrnáct dní posunul. A v den, když jsem měl odjet, si pro mě v šest ráno přijeli a já pak sotva stihnul Vindobonu.

Odjels a prošvihls titul.

Titul jsem oslavil v Sydney. Dostal jsem dopis od bráchy, který se těmahle věcma jinak nezaobíral a první věta zněla - Pepo, spravedlnost se naplnila, poprvé v životě jsme mistry. Najednou slzy, já jsem se tomu nebránil, protože jsem věděl z literatury, že slzy jsou tím nejkrásnějším produktem, kterého je člověk schopen. Za celejch těch dvanáct roků venku neexistovalo, aby na zdi nevisela vlajka Bohemky.

Co všechno máš na zdi - Bohemku, tady Mejlu vedle Gotta...

To je moje svatyně a není to vůbec hotový.

Tak popiš tu ikonografii.

Je tady Karel Gott, z českýho rokenrolu jako hlavní, je tam Robert Kodym, celá Lucie, Wanastovy vjeci, který tím, že to Plastici zesrali, tak ji považuju za největší českou kapelu všech dob. Magor je tam x-krát, Knížák tam je x-krát, Pavel Zajíček, samozřejmě, Bondy tam je taky, takhle malinkej, vedle sebe má Marxe a potápějícího se Lenina, Sváťa tam snad neni, ale bude tam za to, že díky němu jsem se nestal křesťanem, Andy Warhol tam je asi nejvíckrát, protože to je pro mě number one, v celý mý hierarchii, tedy s Lou Reedem a Elvisem Presleym, kterýho bys nespočítal, Burroughs, Timothy Leary, Reagan, Klaus, když byl ale ještě premiér, to sem ho měl radši.

Kdo je tady z holek?

Věra Jirousová, Marilyn Monroe pochopitelně, Jayne Mansfieldová, kterou teď miluju nejvíc, Kylie Minoque, královna rokenrolu...

Tohle je kdo?

Chris Appelgate, to je moje současná nejoblíbenější zpěvačka. Ty nejlepší věci mám ale většinou nedodělaný.

Máš je jenom na zdi nebo podnikáš i něco dál?

Já jim psal dopisy, básně, ale ani jedna neodepsala.

Co Madonna?

Madonnu nemusím. Vážím si jí, přinejmenším její schopnosti, jak se vypracovala, jak zvládá mašinérii toho tlaku na hvězdu, ale já v ní cítil cosi... - asi jako když má člověk sex s lesbičkou. Může být sebelíp nalíčená, ale něco tam hapruje.

Neštimuje ti po sexuální stránce?

Přesně.

A co hudebně?

Já ji tím pádem skoro neznám. Moje největší zpěvačka byla Amanda Lear. O tý se ale shodou okolností říkalo, že to byl chlap - ta když vycenila zuby, tak to člověk cítil opravdu fyzicky.

A z českejch?

S českejma zpěvačkama to je průser. Jak jsem s chlapama neměl nikdy problém, Gott - Kodym - Zajíček, tak v poslední anketě Zlatýho slavíka jsem musel první místo obsadit starou paní Čeřovskou.

To byl kus, aspoň podle hlasu...

Ta byla nádherná a navíc jsem se dozvěděl, že to je teta Štěpána Smetáčka, jednoho z mých největších současnejch kamarádů.

Magor políbil na festivalu v Trutnově ruku Evě Pilarový.

No ale tady si nejsem jistej, to bych s tou Seifertovou cenou nespojoval, protože Magor, když je v euforii, je schopen políbit ruku kdekomu. Já se ho jednou ptal, jaký ženský se mu fyzicky líběj a co se mu na nich líbí a on mi odpověděl, že ho tyhlety voloviny nezajímaj - já hledám duši, řekl. To jsem se musel smát, protože jeho hledání duše bylo poněkud výstřední, no jako všechno u něj. Zároveň ale tak dokonale sestavený, že člověk nemůže nic namítat.

Co pro tebe znamená rokenrol?

Znamená pro mě to, že jsem byl možná špatnej, zlej, oplzlej a ještě horší věci, ale everything what I did - I did for rocken'n'roll.

Hitparáda, to je snad ideologický systém, životní jistota?

To je čistá radost.

Ptal se Petr Placák

Rozhovor s JOSEFEM VONDRUŠKOU „Nebezpečnější než atomová bomba!"

(Rock & Pop 2006, č. 12/252)

Prohlásily autority, když se objevil rock´n´roll. Básník, hudebník, výtvarník, zakladatel Umělé hmoty, frontman proto-punkového DOMU Josef Vondruška napsal definitivně nejlepší český autobiografický rock´n´rollový román Chlastej a modli se.

DOM se oproti ostatním undergroundovým spolkům dost vymykal. Působí na mě zcela jinak. Jak bys popsal DOM?

Zněli jsme jinak. V emigraci mi kámoš říkal: „Ty jseš Gott undergroundu! To jsou melodický fošny! To je o něčem jiným, to je nová vlna!" Pro mě je Karel Gott českej Elvis! Měl jsem kvůli tomu už tolik problémů. Naposledy v Respektu, kde přes jejich šablonovitost vidění nepochopili vůbec nic. Já si tenkrát neliboval v ghettu a poblitejch rozích. Chtěl jsem bejt v pohodě a na něco se těšit. Nechtěl jsem hrát v roztrhanejch manšestrákách. Já vystupoval v krešlachovejch kalhotách. Inscenoval jsem dle Warhola naše co nejprovokativnější výstupy a umělý historky, který posthipísáci nemohli vydejchat. Opravdu jsme si vytvořili vlastní svět. Jak o nás Jirous napsal v Jsou to divní kluci: „Bude to působit jako hlazení proti srsti." Nechtěl jsem žádnou bondyovskou „revoluční orientaci", mně stačilo to peklo, co má každej v sobě. Můj sen bylo hrát v Evropě a Alhambře, tam by  si veksláci jeli svoje kšefty, pasáci by pásli svoje holky a my do toho hráli naše love songy.

Lou Reeda se svého času ptali: „So what about your bisexuality?"

Nebylo kde zkoušet, nebylo možný hudebně působit a lidi z kapely byli rock´n´rollový zvířata. Protože jsem cejtil, že DOM má v sobě něco víc než ostatní, tak jsem vymejšlel, že jsme bisexuálové. Narkomani, pravda, mezi náma byli, ale to už tady bylo. Za to už mě jednou vyloučili z undergroundu. Těmahle bombama jsem chtěl působit. Rozhlašovali jsme to po kavárnách. Ve Vagonu jsem měl známého číšníka, kterej byl na kluky. Pomáhal tím, že když tam chodili muzikanti, tak jim vychvaloval DOM. Když jezdili lidi taxíkem kolem Čurandy, tak říkali: „Sem nechoďte, tady se scházej lidi toho Vondrušky, tady to jede..."

Jaké byly drogy v 60. a 70. letech?

V 60. letech to nebylo nejhorší, protože v podchodu chodil přezdívaný Doktor, kterej dával psychofarmacie, který se daly kombinovat. To ale vím jen z doslechu. V 70. letech, když se objevil rock´n´rollový Miláček, tak došlo ke zlomu, protože Miláček dělal na halucinogenních věcech. Oni byli strašně daleko po vědecké stránce. AMT, TMA, STP a DOP - ten byl můj nejzamilovanější. Mám teorii: podle mě je (jak se hanlivě říká) narkoman člověk, kterému nevyhovují alkoholické drogy a který musel sáhnout po něčem, co mu dodá euforii.

Co punk? Stál jsi u jeho zrodu v Čechách?

Pár lidí se to domnívá. Možná jsme to urychlili, ale nebylo to záměrný. Spíš nahodilý. Sex Pistols jsme vítali jako spasení a osvěžení, ale mojí hybnou pákou byl pouze a jedině Lou Reed sound.

Americké rock´n´rollové noviny o tobě napsaly: „Bryan Ferry v křeči. Perfektní Velvet Sound!"

Na to jsem nejvíc hrdej! Co nejvíce se podobat, znít a co nejvíce žít jako Velvet Underground - to bylo krédo, od kterého se odvíjelo vše. Často jsme byli řazeni s DOMEM jako punková kapela díky skladbám jako Věřím ve zlo a hlavně Rock´n´rollové zvíře. Ale s punkem jsme měli společného jen to, že jsem si ostříhal vlasy v roce 1977 a měli jsme rádi ten nářez. Pro mě je všechno, co se mi líbí, rock´n´roll, až po módní návrháře - cokoliv!

Co slavný český underground?

Jirous říkal, že je-li nějaká kapela undergroundová, tak je to DOM. To je svatá pravda. Ale můj životní program nebyl stát se undergroundem. Já jsem si ho i v tzv. svobodném světě užil dostatečně a opravdu mi nechybí. Motivační síla, proč jsem se tam dostal, byla pouze a jedině tehdejší Plastici - ale s Michalem Jernekem! (V PPU sólový zpěv, klarinet, sopránsaxofon, 1968 - 1970 - pozn. TK.) On je dodnes nedoceněná osobnost. Když jsem je poprvé viděl, tak jsem oželel Primitives Group a mým snem začalo být dělat jim rekvizitáře.

Co dnešní Plastici?

Plastici se měli rozpustit už po Bojanovicích. Vinětu nejlepší české kapely ztratili, když vydali všechny ty nahrávky. Pro mě to jsou maximálně dvě desky. Jernek, pak s Wilsonem a Kábou, když hráli Helvety, a pak Bondyho básně, ale to už tam byly i ty Traktory a tak.  Všemu ostatním já nerozumím. Když jsem se naposled setkal s Mejlou, tak jsem mu říkal: „Mejlo, já mám problém. Víš, jak jsem vás miloval a všechno, tak já ty vaše desky nemůžu poslouchat." Mejla mi říkal „víš, Pepo, já taky" a objal mě. Říkám, tak proč jsi to nerozpustil? Všechny tvoje projekty jsou skvělý. Pepo, vždyť víš. Vím, protože Mejla byl indián, co občas provedl menší „podrázek". Pak byl nucenej kejvnout na reunion. Pak z toho byl nešťastnej. Myslím, že si postavil pomník albem Šílenství.

Zdá se mi, jako by knihou procházel citelný smutek...

Knihu jsem začal psát už v Sydney. Nikdy jsem nebyl permanentně nasranej, spíš naopak. Ale trpěl jsem chronickejma depresema. Když jsem byl v euforii, tak jsem to nemohl dát najevo. Lidem by to bylo divný a já bych jim musel povídat, proč jsem v euforii. Je mi líto, že jsme skončili, když jsme byli v nejlepším.

Jak probíhala emigrace?

Vystěhoval jsem se v roce 1980 a bylo to úplně o něčem jiným. Mohu říct na své svědomí, že i přesto, že u nás vládla tvrdá totalita, tak to bylo veselejší, než když jsem se vystěhoval. Práce mě vysilovala a neměl jsem moc času tvořit. Nebylo to jednoduchý i z jinejch aspektů. Třeba jsem dostal dvě angažmá od dvou kapel poté, co si přečetly moje přeložený texty. Ale kámen úrazu byl v tom, že jedni byli levičáci a druhý patřili do skupiny, kteří si říkali Poor People a chodili oblíkaní jako chudí lidé. Ale já měl boty za 300 dolarů, takže to nešlo dohromady.

Co Austrálie?

To je jako by ses mě ptal, jak se mi líbí Amerika. V Americe, nebo v New Yorku? To je jiný tělo. Jednou jsem říkal, že bych už do New Yorku po tom, co zakázali kouření v hospodách, nejel. Do loňskýho léta, když mi někdo řekl o Americe něco špatného, tak jsem se buď nasral, nebo rozbrečel.

Co se stalo?

Napsali článek, že američtí piloti dostávaj na řízení F-16 a F-18 amfetaminový látky. A mně to přišlo líto. Nechci říct, že bych jim to záviděl, ale bojím se, že by jim tak sofistikovanej stroj mohl selhat a naprali by to tam, kam nemaj.

Viděl jsi Lou Reeda naživo?

To byla detektivka! Už jsem měl vízum do Ameriky, který mi hned dali. Znali mě, protože jsem tam chodil žalovat na lidi, co byli protiamerický. Pár dní před odjezdem se procházím po svým milovaným King Crossu a koukám, kdo tady bude válčit, až budu v Americe. Prohlížím si časopis a narazím tam na fotku toho chlapa protivnýho. Lou Reeda. Cuklo to se mnou, protože jsem začal čut něco nekalýho. A samozřejmě: „Lou Reed´s Tour On." A doprdele, a je konec. Je to jasný hochu, jdi domů, je tam dobrá prádelní šňůra a budeš to mít bez problému. Ještě ti vrátěj za letenku. Pak mě nakonec přemluvili, že to tak osud chtěl. Takže jedu do božského New Yorku. Okouzlenej jsem s Rickem a Miláčkem chodil po městě. Odletěl jsme zpátky do Sydney. Tam už na mě čekal Radek a říká: „Lou Reed prodloužil turné!" Dostal jsem lístek se slovy, že hraje večer. Takže mi neutekl. Hrál v hospodě na pláži. Tam, kde jsem viděl Birthday Party. Nastoupil na pódium a jel Sweet Jane. A ten dobytek publikum, který vypadali jak z filmu Get Crazy, začali na Loua házet piva. Ten zvedl ruku, přestal hrát a povídá: „Já jsme Lou Reed a jestli takhle, tak končím!" Vidět Lou Reeda zemřít! Letělo mi hlavou, že dostanu-li od života ještě něco, tak to bude navíc.

Můžem očekávat další kapitoly Chlastej a modli se?

Snažil jsme se napsat poctivej rock'n'rollovej příběh. O nic jinýho jsem se nesnažil. Mám to všechno tady, něco i na kazetách. Kapitolu Heroin. Stovky stránek. A taky rozepsaný fikce o cestách a fiktivních kapelách. Hodně do Naked Lunch. Miluju virtuální svět.

Tom Komárek