Ivan „Váňa“ Bierhanzl - Duší jsem pořád rocker….

 
BIERHANZEL

O Ivanu „Váňovi“ Bierhanzlovi (1956) hudební encyklopedie, rockové časopisy a nejrůznější „Akademie populární hudby“ i „Katovny“ zarputile mlčí. Nebýt toho, že nastoupil k posádce Plastic People Of The Universe v její nové inkarnaci, unikal by jejich pozornosti zřejmě i nadále. Ovšem reportéři Mašurkovského podzemného nikdy nespí. Obsáhlý rozhovor tak berte jako malou splátku dluhu za Váňovu nedoceněnou práci na poli hudebním i lidském.


Jean-Paul Sartre seděl v parku,
pozoroval kořeny
a napadlo ho:
a to je na zření:
Co kdybych se stal kořenem sám?
To mi prozradil Váňa,
aristokrat,
že financoval PP desku.
Radši se na to měl vysrat.

Magor, Magorovo borágo, 1981      

Ivan „Váňa“ Bierhanzl - DUŠÍ JSEM POŘÁD ROCKER….

Začněme tím, co je v současné době asi nejzajímavější: stal jsi se členem - nutno podotknout, že staronovým - skupiny Plastic People Of The Universe…

Plastic People byli ve stádiu, kdy ani sami po Mejlově smrti nevěděli, co se bude dít dál. Jestli budou nebo nebudou pokračovat a chvilku jim trvalo, než si nějak uvědomili svoje další možný kroky. Nakonec to dopadlo tak, že na Mejlovu počest vznikl projekt nový desky, která vyšla u Globusu a jmenuje se Líně s tebou spím. Je na ní 10 skladeb, z toho 7 je starších Mejlových věcí, který dělal buďto pro Plastiky nebo pro Šílenství a 3 jsou úplně nový, jedna od Joe Karafiáta, jedna od Jirky Kabeše a jedna od Ludvíka Kandla na texty Vráti Brabence a Bruna Schulze. A jsme tam dva basisti - oba vedeni jako „hosté“ - Eva Turnová (ex-Dg 307, Šílenství) na baskytaru a já na kontrabas s tím, že moje úloha je spíš v posílení smyčcový sekce, čili hraju melodický linky s violou, někdy basovej part třeba o oktávu výš, někde hraju sám, někde zase jen Eva. Celkem jsou ohlasy na desku dobrý, hraní nás všechny baví, takže se s touhle sestavou počítá na podzimní turné asi 20 koncertů doma i v zahraničí a měli bychom vystupovat kompletně v sedmi.

Těší tě, že PPU se dali znova dohromady, že pro mladý lidi už nejsou symbolem odporu, ale že mají úspěch jako zajímavá kapela?

Plastic People jsem viděl v jejich životní formě, když se dali znova dohromady někdy v 90. letech a to bylo velice dobrý, byl to myslím zaslouženej comeback. Ale samozřejmě jiná věc byla, kam to Mejla směřoval. On to tlačil k rockový písničce se samplerama, téměř do popu, a musím říct, že tahleta podoba mě zas tak nezajímala. Mě spíš zajímaly jeho kompoziční postupy, v kterejch právě překračoval hranici toho rockovýho písničkářství, když se dostával někam jinam.

Měl jsi radost z nabídky Plastiků?

Jo, nahrávání i první série koncertů byly příjemný. Uvidíme, co bude dál. Myslim, že na tý desce vznikly zajímavý věci, i když já se na tom nijak autorsky nepodílel, vymyslel jsem si svou basovou linku a víceméně se po mně vyžadoval jenom zvuk kontrabasu, ale stávající členové tam přinesli polotovary, který se pak na místě dodělávaly. Něco z toho v sobě má plastikovskýho ducha, něco míň, něco by Mejla asi nikdy na svojí desku nepustil, ale to nevadí, protože tohle je deska věnovaná jeho památce. Není to autorský album Milana Hlavsy, ale je tam část písní Milana Hlavsy a část novejch věcí od jeho bejvalejch kolegů.

Co ta šílená dechovková předehra před Moc jsem si neužil?

Tohle asi pochopí jen člověk, kterej byl uvnitř toho dění. Souvislost je taková, že jsme se hraním dechovek uvolňovali, když jsme někde nahrávali, koncertovali, a jejich hraní byla naše zábava. Dechovky jsme hráli i na večírcích a čím falešjnějc, tím líp, viz Sen noci svatojánské band, jehož byl Vráťa členem. Těma Dětma z Pirea končily většinou všechny naše večírky, nejenom Velveti, ale i dechovky. Tohle nějak v tom studiu zcela spontánně vzniklo, vystřihli jsme to tam, jak to je, falešný a je to takovej jakoby humornej protipól tý poslední vážný skladbě. Ta má taky zajímavej vývoj, to je vlastně skladba ze Šílenství, jenže se zachoval jen Mejlův hlas, do kterýho jsme tu hudbu dohráli, podle metronomu, takže je to vlastně taková posmrtná Mejlova skladba a myslím, že má velkej drajv, velký napětí a je velmi dobrá. Alespoň mně jde mráz po zádech, když to poslouchám...

Proč padla volba právě na tebe?

To souvisí asi se zájmem Vráti Brabence, kterej vlastně převzal v kapele částečně iniciativu a navazuje na dobu, kterou on považuje za nejšťastnější, a kdy musel nuceně odejít do exilu. To je doba Pašijí, kde jsem hrál, Klímy, doba, kdy jsme dělali společně Co znamená vésti koně, a doba posledních nahrávání u Honzy Brabce na Zbraslavi, kdy jsem byl taková „myška v pozadí“. Sledoval, co dělám s Agonem a on mně taky nabídl jménem PPU spolupráci.

Co znamenalo být „myškou v pozadí“?

V podstatě se jednalo o takovou tu agendu, spojenou s přípravou nahrávek, koncertů, několik posledních vystoupení jsem zvučil a nahrával, pokud si vzpomínám, tak v Kerharticích Co znamená vésti koně a na Nové Vísce Klímovský koncert Aj obešel já polí pět. Potom jsem se staral o „studiový“ nahrávání, což spočívalo v tom, že - protože my jsme neměli vlastní nahrávací techniku, jediný Robin Hájek měl Revox, což byl tehdy zlatem ceněný magnetofon - já měl kontakty v různejch muzikantských kruzích, tak jsem si vždycky nějak pod rukou půjčil mixážní pult. A protože nebylo dobrý, aby ten člověk věděl, o co se jedná, půjčovali jsme si to bez zvukaře, jen pult, mikrofony, stojany. Zaplatili jsme za to, že jedeme někam dělat nějakej demosnímek nebo nahrávat nějakej koncert a po víkendu to zase vrátili. Následně jsem se pak staral i o distribuci nahrávek v tý první fázi a rozšířil je jednak tady v samizdatovejch kopiích a jednak master pak šel různejma konspiračníma kanálama ven, kde z něj Boží mlýn udělal desku. Takže jsme měli takový improvizovaný roztáčecí studio, podíleli se na tom Robin Hájek a Petr Cibulka, každej v jiný fázi a jinou formou, Cibulka byl často zavřenej, nicméně jsme měli půjčenej jeho magnetofon Sony a to probíhalo tak, že jsme měli několik cívkovejch a kazetovejch magnetofonů, paralelně propojenejch a ty pásky jsme kopírovali. Mejma rukama prošlo od každýho tutilu tak 50, 100 kusů, počínaje Pašijema, přes Klímu, Dg 307, jak Dar stínům, tak Pták utrženej ze řetězu… U těch Pašijí jsme se dopracovali téměř k luxusnímu vydání, byla to taková krabička s fotkou Hrádečku, bookletem s textama, bylo toho 50 ks a dneska je to velká vzácnost, tehdy jsme ty malý cívky pašovali z Polska. Takže já jsem byl ten, kdo udělal ten první náklad a dál se to pak šířilo už samospádem.

Je pravda, že Martin Kratochvíl (dnes Bonton atd. atd.) po revoluci chtěl písemný potvrzení, že půjčoval PP aparaturu na nahrávání Pašijí? Říkal mi to Kába…

O tom nic nevím, ale je fakt, že když se vrátil ze studií v USA, půjčil nám nahrávací aparaturu i se zvukařem Lubošem Nováčkem, kterej pak s náma dál spolupracoval, natáčel taky Dg 307 Dar stínum a další věci.

Jak ses vůbec dostal k undegroundu?

Já se tam dostal skutečně bizarním způsobem. Mohlo mi být tak 17, 18 let, byl jsem v době toho trhání se od rodičů, v hospodě jsem oslavoval Silvestra s nějakým východním Němcem a nenapadlo nás nic jinýho, než v době toho totáče běžet nahý po ulici. Někde na Karláku v parku jsme se obnažili a běželi jsme Ječnou ulicí jak nás pámbu stvořil. Načež někdo zavolal bezpečnost, ale než ta policie stačila přijet, tak na nás kynuli nějaký sympatický lidi v Ječný ulici z balkónu. Bylo to číslo popisný 7, v němž jsme se ocitli s tímhle Alexem rovnou v rodině Němcových, kde pro změnu zas lítal po bytě nahej Magor. Takže to byl takový můj vstup přímo hlavní bránou do undergroundu, někdy v letech 1975, 1976. Vešel jsem tam a už zůstal. Mě už tehdy zajímala muzika, hrával jsem s nějakejma kamarádama na Hanspaulce, účastnil se počátku toho hanspaulskýho fenoménu, z něhož pak vznikla ta celá řada dnešních kapel. Byl jsem taky asi 3 nebo 4 roky v učebním oboru v nějaký tiskárně na Starým městě a chodil často ke Svitákům, ke Křížovníkům a tak jsem se vlastně začal přátelit se staršíma výtvarníkama a pak už nějak to všechno přirozeně vyplynulo… Ovšem úplně první akce undergroundu, který jsem se účastnil, byl policejní masakr v Rudolfově u Českých Budějovic.

Ale ty jsi se vlastně „nezviditelnil“ rovnou u Plastiků…

Když pominu hudební začátky v těch hanspaulskejch sklepeních a garážích, tak první z těch kapel, který měly nějakej význam, byla Doktor Prostěradlo Band, která měla vlastně dvě fáze. V tý první byl vůdčí osobností Jarda „Boví“ Unger, a byla silně ovlivněná Aktuálama a Dg 307. Ty polodeklamovaný, polozpívaný texty, doprovod byl obstaranej pár lidma, který uměli trošku hrát, ale většina byla nehudebníci, který tam dělali takovej různej šraml a to byli naši kamarádi z malostranskejch hospod a taky z blázince. Většinou jsme všichni prošli „léčením“ v psychiatrické léčebně v Bohnicích, to byly účelové pobyty s jediným cílem: vyhnout se nějak vojně. Takže kapelou prošli lidi jako Pepa Šnobl, dnes významnej fotograf v Kolíně nad Rýnem, Pavel Macháček, filmař, kterej se živí taxikařinou v Berlíně a vlastně v týhle fázi proběhly jen dvě vystoupení, jedno někde u Jihlavy na nějakým plesu hluchoněmejch, což zní velice obskurně, nicméně Magor na to někde vzpomíná. Pikantní bylo to, že to byl skutečně večírek nějakýho ústavu hluchoněmých a nám vůbec nedošlo, že tím, jak neslyšej, tak nemůžou vlastně tancovat na hudbu, ale pak se ukázalo, že tam nejsou všichni postižení totálně, ale mají zbytky sluchu. Dokonce nám někdo vysvětlil, že i když jsou úplně hluší, vnímají hluboké tóny bránicí, nicméně takhle proběhlo naše první vystoupení, vystupovali jsme v bílých košilích, ukradených z Psychiatrické léčebny v Bohnicích s takovým velkým modrým razítkem PLB. To bylo naše první vystoupení a druhé, s mírně pozměněnou sestavou, přibyl Bobeš Rossler, proběhlo v Bojanovicích na Magorově svatbě. Tím skončila ta happeningová éra těch deklamovanejch textů v kombinaci toho haraburdího s hudbou a rozhodli jsme se, že to budeme dělat výhradně na hudební bázi. Přišel bubeník Honza Brabec, Láďa Leština na housle, Láďa Dědek na trombon, což jsou všechno lidi, který se později objevili v pozdějších sestavách Plastiků, byl tam Ivo Hanák na hoboj, na kytaru Láďa Fojtík a hráli jsme takovej jazzrock, ke kterýmu recitoval Boví duchovní texty. Myslím, že z týhle éry není ani nic zachycenýho, ostatně byl jedinej koncert někde v hospodě pod Vyšehradem, společně s Umělou hmotou, oslava něčích narozenin a pak se to celý rozpadlo. Nějakej čas jsem taky hrál s Umělou hmotou II. a podílel se na nahrání docela povedený nahrávky ze sklepa, Dino, Dlouhán, Alfréd a já, nahrával to Robin Hájek. Na tu dobu to bylo docela kvalitní a byl o ní i velkej zájem. Potom si nás vzal Pavel Zajíček - mě, Honzu Brabce, Láďu Leštinu - do Dg 307. To byla doba, která je zachycená na těch 3 CD v dřevěné krabici: Dar stínům, Pták utrženej z řetězu a Torzo. Tenkrát se taky dělaly Pašije, takže Plastici nás pozvali ke spolupráci, hrál jsem s nima na kontrabas, Leština na housle, Brabec bubnoval. Jednu dobu jsem taky zkoušel místo Mejly na baskytaru, měl snad zlomenou ruku nebo hrál na kytaru, už nevím, ale nikdy jsem s nima kromě Pašijí nevystoupil, v tý době už nebyly žádný koncerty.

Co tě přimělo zapojit se a stát se vlastně aktivním hudebníkem téhle scény?

Pro mě osobně byly nejinspirativnější tři jména. Tehdy již neexistující legendární formace Aktual. Pro nás to byl takovej mýtus, kolovaly tady nějaký dvacátý kopie, příšerně šumící nahrávky, ale slyšet Knížáka, jak recituje svoje verše a do toho zvuk sbíječek a různejch neoprimitivistickejch rytmů, hranejch nehudebníkama, to bylo v tý době něco strašně zvláštního. Takže Aktual byl jeden inspirační moment. Pak to byli samozřejmě Plastici s tou atmosférou jejich koncertů, na který se sjížděli lidi, konspiračně se to rozkřiklo po pražskejch hospodách a jelo se… A pak to byli Dg 307, který vlastně vznikli jako skloubení inspirace právě Aktualu a Plastic People. Takže to byly tři věci, který na mě v těch 18 letech měly velkej vliv a inspirovaly nás společně s dalšíma lidma k založení skupiny Doktor Prostěradlo Band. Pak už se nějak ty styky zintenzivnily, probíhaly festiválky, Bojanovice a další. To společenství se začalo hodně rozšiřovat, takže už nebyli jen samotní Plastici, i když úroveň a kvalita těch věcí byla různorodá, to je vidět i z dnešního pohledu, co přežilo a co ne.

Jak se koukáš s odstupem na to, co se dochovalo? Třeba zrovna ten dřevěnej box Dg 307…

Já myslím, že to jsou i dneska pozoruhodný snímky. Tehdy technický možnosti byly takový, jaký byly, ale problém podle mě není v nějaký technice, ale že tehdy jsme se pohybovali v takovym téměř ghettu a kolem Pavla Zajíčka vznikla velmi zvláštní atmosféra. Většina lidí, který s ním sdíleli jeho charisma v sobě díky němu našla nějakej tvůrčí potenciál, kterej on v nich dokázal probudit. Plodem toho je třeba to trojalbum, protože to nejsou desky jednoho autora, ale ta hudba vznikala víceméně kolektivně a vznikala tak, jako vzniká v rockovejch kapelách, že někdo přinese nápad a ten se nějak zpracovává, posouvá dál. Prostě každej z členů nějak aktivně přispěl do toho celkovýho obrazu kapely. A přitom to bylo myšlení nějak podobný, mělo nějaký společný znaky, ale každej byl individualitou a myslím, že je zajímavý to slyšet i dneska.

Ty jsi působil i jako producent týhle nahrávky…

Tak tam byl hlavní malér, že se ztratily originální pásy… Buďto se ztratily, nebo někdo neměl ochotu je najít. Ty pásy patřily kapele, byly u někoho jenom uložený a Robin Hájek, ke kterýmu byly daný do úschovy, je údajně nemůže najít. Anebo nechce. Tak je otázka, co se s nima stalo. Nicméně jsme měli první kopie, z kterejch se to mastrovalo, ovšem tehdy tady nebyly ještě moc digitální studia, takže jsme to jenom velice jednoduše vyčisili od základního šumu, srovnali dynamiku, korekce a v podstatě se s tím víc nedělalo. Zůstalo to v takovým surovým stavu, v jakým to bylo.

A zachovaly se i nahrávky jinejch kapel, v kterejch si působil?

Já myslím, že ani žádný nejsou. Doktor Prostěradlo Band neexistuje, Umělá hmota měla pár nahrávek, možná že někde nějaká vyšla. A od Dg 307 z tý doby existuje pár záznamů z živejch koncertů, ale tam bude asi hodně mizerná technická kvalita. Myslím že Dar stínům existuje, snad i Pták utrženej z řetězu…

Když jste vystupovali s těmahle komponovanejma programama, nakolik to bylo připravený?

To bylo všechno docela dobře nacvičený, bylo to pojímaný jako takový napůl divadelní vystoupení, tam byly na jevišti obrovský protržený plátna a skrz ně probíhala hra se stínama.

Tohle angažmá bylo tvým posledním?

Pokud si dobře vzpomínám, tak Dg 307 byli někdy na přelomu let 79/80 a pak Zajíček odjel. Do toho jsem dělal pár věcí s Plastikama, kterých jsem účastnil už spíš jako zvukař nebo manažer, jestli se nepletu, tak to bylo u něčeho, čemu jsme říkali Gulag. To bylo poslední natáčení s Vráťou Brabencem a bylo v době tzv. Akce Asanace, kdy odjížděli lidi jeden za druhým a tehdy to vlastně všechno nějak skončilo. V roce 1981 byl poslední koncert Plastiků v Kerharticích, který následně vyhořely, a to byla taková tečka, po který přestaly kapely živě vystupovat. Ale možná bych se měl zmínit ještě o úplných počátcích Psích vojáků, zhruba v tý době jsem se začal zabejvat těmahle mladejma kapelama a zorganizoval 3, 4 koncerty Psích vojáků v tý jejich raný fázi, zvučil jsem a natáčel - některý z těchhle nahrávek vyšly teď u Black pointu - čili tam snaha něco dělat ještě byla, ale časově to neumím už zařadit. U toho jsem už byl ne jako hudebník, ale Psí vojáci mi říkali manažer. Ovšem spíš v uvozovkách.

Jak na tu dobu vzpomínáš?

Dneska samozřejmě s mírnou nostalgií.

Myslíš, že ta atmosféra je nějak přenosná, zachytitelná?

Ne, to ne. To bylo specifický dobou a atmosférou, která byla ve společnosti.

A když se to rozplývalo, saturovalo do malejch skupinek, ty jsi zůstal s těma lidma ve styku, nebo jsi směřoval už jinam? Hudebně, ale třeba i lidsky…

Tak nějakej kontakt byl, víceméně jsem tehdy řešil problém svýho muzikantství, tzn. že jsem měl snahu zdokonalit se ve hře na hudební nástroje, což se mi tak zhruba dařilo, studoval jsem dálkově konzervatoř a taky jsem měl rodinu, takže jsem se v podstatě uzavřel do soukromí a věnoval se hlavně nástrojům. Cvičil jsem několik hodin denně na baskytaru a kontrabas a věnoval se studiu hudby do hloubky.

A ty jsi viděl v tý době nějakou perspektivu zrealizování těchhle tvých snah?

Věděl jsem, že hudba mě zajímá, ale perspektivu jsem neviděl žádnou. Tehdy ani žádná neexistovala. Oficiálně jsem měl zaměstnání nočního hlídače, takže víceméně jsem to dělal pro sebe, pro svojí duši. Od poloviny 80. let jsem se ale už zajímal o Agon, kde jsem později začal působit.

Nechybělo ti to společenství?

Došlo vlastně k tomu, že odjezdem Vráti skončila tehdejší éra Plastiků, nicméně jsem tehdy ještě spolupracoval jako zvukař na Hovězí porážce a Půlnoční myši. Dg 307 byli mrtví, protože Pavel byl pryč, psal mi sice z exilu, ale vlastně se celý to umělecký společenství rozsypalo. Byli jsme zatlačený do kouta a někteří to chápali - jako třeba Cibulka - že se bude prostřednictvím kultury bojovat s režimem, ale pro mě byla přece jen důležitější ta hudba sama, skončila pro mně prostě jedna životní etapa.

Říkal jsi, že tě hudba zajímá, máš tedy žebříček oblíbenejch souborů, hudebníků atd.?

Co se tehdy tak poslouchalo? Hodně asi Zappa, Beefheart, ale i trochu tý vážný hudby jako Harry Partch, Edgar Varése, objevovali jsme experimentální vážnou muziku 20. století, taky nějakým ten alternativní, invenční rock typu Art Bears... Ale ono zase moc času na nějaký poslouchání v tom undergroundu nebylo, každý víkend nějaká akce, spíš se žilo hodně pospolu, v těch objektech, hospodách, když se něco poslouchalo, tak kolektivně na nějakejch večírcích, dokolečka Velveti, atd.
Já žil stále v Praze, ale jezdil jsem hodně k Princům do Rychnova, na Novou Vísku, k Viktoru Parkánovi do Řepčic, když byl Pavel Zajíček v Mařenicích u Český Lípy, u Karlovejch Varů na nějaký faře bydlel Láďa Dědek, tam jsme zkoušeli s Doktor Prostěradlo Bandem… Takovej pospolitej život.

Přijde ti, že jsi žil život nějak bohatší, oproti svejm vrstevníkům?

To ani ne, ono to taky dost souvisí s věkem, dvacetiletej člověk se snadněji identifikuje s nějakym aspolečenstvím, nežli ten čtyřicetiletej. Když si vezmeš, že tahle éra trvala někdy od 16 do 24 let, tak to bylo na těch pár let docela bohatý, hodně intenzivní. Poprvé jsem jel do Českejch Budějovic v 75 roce, plnej vlak z Prahy, dorazili jsme tam, hudba žádná, jen kapela Adept, temnej bigboš, zahrála pár tónů a bylo po všem… a pak pendrekem po zádech…

Tebe osobně se Asanace nedotkla, neobtěžovala tě StB?

Zájem samozřejmě nějakej byl, výslechy, párkrát mne sebrali na 48 hodin, ale vlastně dodnes nevím, co o mně věděli …. Vyloženě jsem asi nebyl ten pravej, na kterýho by se měli zaměřit, takže mi pak dali pokoj.

A jak se tedy tvůj hudební život vyvíjel dál?

Já nejsem autorskej typ, udělal jsem sice pár písní pro Dg 307, ale nikdy jsem se necejtil bejt autorem. To, že si doma něco hraju, zkouším, ještě neznamená, že mám ambice bejt skladatelem, čili dalo by se říci, že mojí ambicí bylo spíš být dobrým instrumentalistou. A zajímala mne experimentální soudobá hudba, silně mne oslovila minimal music. Někdy v druhý polovině osmdesátejch let jsem navázal spolupráci s Vojtou Havlem a pak jsem se spojil s Agonem. Logika toho zase není až úplně nesmyslná, protože co byli Dg 307 jinýho, nežli jistá forma minimalismu? A co v tý době dělal Agon a co dělal Vojta Havel? To byl vlastně jenom takový kultivovanější minimalismus. A Vojta dělá vlastně podobnou hudbu do dneška.

Oproti tomu, jak ho dělali Dg307, byl nepochybně kultivovanější… Takže tobě vyhovuje tahle parketa?

Ano. To já si zcela jasně pamatuju do dneška, jak jsme poslouchali s Pavlem Zajíčkem desky Steve Reicha, který sem poslal Karel Voják z New Yorku a byli jsme jak u vytržení. Tehdy to bylo vinylový trojalbum, Reichovo Drumming, dvě hodiny jenom bubnování, různý formy vytvářený na bicí nástroje. To nás tehdy hrozně oslovovalo, ale přitom jsme to nechtěli kopírovat. Bylo cejtit, že s tim máme cosi společnýho. Minimalistický hnutí, který bylo v Americe od těch 60. let a kulminovalo někdy v letech 70., se tak k nám se dostalo později. Ale hodně nás myslím zasáhlo.

Takže jsme skočili rovnejma nohama k Agonu… Ale i podle mě je - jak už jsi o tom mluvil - logika tvýho hudebního vývoje patrná…

Srovnatelný s tím, co jsem dělal v tom podzemí, by to bylo v době těch 80. let, kdy z hlediska nějakýho společenskýho povědomí byl Agon taky v podstatě neoficiální kultura. Agon sice mohl veřejně vystupovat pod nějakým Kulturním domem Praha l, nebyl nijak zakázaný, ani přehrávky jsme neabsolvovali a vlastně jsme měli svobodnou ruku ve volbě programu, v dramaturgii koncertů. Lidi to brali z čirýho entuziasmu, nebylo žádný natáčení, honoráře minmální atd.

Myslíš, že Agon nechali bolševici na pokoji, protože jste neměli žádný texty? A pro ně to byla vážná hudba, který nerozumněli a nějaká divná a tedy i tzv. „umění“…

S těma textama máš asi pravdu. Tím, že tam žádný nebyly, nebo pokud byly, tak nějaká poezie bez protirežimního podtextu, tak se o to vlastně nikdo nezajímal z tehdejších „autorit“ kulturní a policejní sféry. Prostě jsme nehráli na žádným Pražským jaru - ostatně, letos na něm hrajeme - ale hráli jsme v malejch sálech, na Žofíně, v klubu v Trojský ulici, bylo po Praze i po Čechách pár míst, kde jsme si mohli zahrát, ale nebyla to žádná oficiální kultura, to se nedá říct. Ale zároveň to nebylo zakázaný. V týhle době nás zastihly i politický změny přelomu 90tejch let a ucejtili jsme, že máme na to rozjet to trošku víc a začala vlastně pravidelná práce. Takže dneska, i když je to výrazně menšinovej žánr, můžu říct, že jsme vystupovali třeba v 15 zemích světa, máme za sebou přes 200 koncertů, 6 CD, 3 kompilace, existuje spousta rozhlasovejch nahrávek, televizních pořadů, čili je toho za náma docela dost. Z tohoto pohledu se dá říct, že dneska jsme naprosto oficiální orchestřík, ale všeho, co jsme kdy udělali, jsme docílili sami, nikdo za nás nikde neloboval, nikdo nás nikam neprotěžoval, žádný agenti, o všechno jsme se museli starat sami. Veškerý naše zahraniční působení bylo pouze na základě hudby, kterou děláme, někdo si to poslech a zaujalo ho to natolik, že nám zaplatil letenky, abychom se mohli účastnit třeba nějakýho festivalu v New Yorku. Snažíme se to dělat na plně profesionální bázi, tzn. že pracujeme se špičkovejma hráčema a snažíme se, aby výsledek byl co nejvyšší možný kvality.

Uživí tě to?

Mě osobně jenom hraní nebo práce pro Agon neuživí, máme tak průměrně 20 akcí do roka, sice relativně velkejch, ale… Kromě toho jsem producentem a dramaturgem festivalu Maraton soudobý hudby, kterej dělám s malým týmem a na tom dělám tak půl roku. Kromě toho se zabývám produkcí našich CD a vlastně veškerou agendou kolem.

Jak jste dospěli s Agonem k pověsti špičkového orchestru „současné avantgarní vážné hudby“?

To souvisí s týmem, kterej to celý vede, nikdy to nebyla práce jednotlivce. Agon založili mladý skladatelé Miroslav Pudlák a Martin Smolka na konci 80. let, k nim se připojil Petr Kofroň, ale postupem doby to vykrystalizovalo, nejdřív odešel Pudlák, pak Smolka a nakonec zůstal jen Kofroň jakožto dirigentská osobnost. Pudlák ani Smolka nebyli dirigenti, nebyli vůdčí osobnosti, byli to autoři a byli zajímaví jako skladatelé. Smolku hrajeme i nadále, Pudláka ne, má svůj vlastní ansámbl. Takže přirozeným vývojem na Kofroně padla ta vůdcovská úloha, protože během těch 15 let s Agonem se vypracoval ve výbornýho dirigenta, specialistu na tuhle hudbu, on je tím garantem. Jako dirigent zodpovídá za to, co se děje na podiu, on je vlastně poslední možná kontrola toho, co se nastuduje na zkouškách, co se prezentuje na podiu. To je z 50% práce dirigenta a z 50% práce orchestru. Nicméně o uměleckejch otázkách, co budeme hrát, jak budeme hrát, kde budeme hrát a proč, o tom rozhodujeme společně a já se pak starám i o produkční část té akce.

Mění se v Agonu často sestava?

Sestava se příliš nemění, a když, tak je to daný repertoárem, kterej v tu chvíli hrajeme. Nemáme stálej repertár, ale každou sezonu vytváříme nový projekty, který se pak snažíme uplatnit někde jinde a to obsazení vychází z toho, co ten kterej autor zamýšlí mít v sestavě za nástroje. Takže máme určitej stálej tým asi 15-20 hráčů, což zahrnuje nějaký dřeva, smyčce, žestě, bicí, klávesy i kytary a ty doplňujeme třeba až do 35 muzikantů - jako to je teď v případě Pražskýho jara nebo třeba vloni, když jsme hráli Zappovy instrumentálky - podle potřeby programu.

Jak objevujete autory, vhodné pro vaše zpracování?

Po pravdě řečeno, je stále obtížnější nalézt hudbu která by nás zajímala. Místní „historické“ zdroje jsou již téměř vyčerpány. Tím myslím hlavně avantgardu 60. let. Jedna z našich desek - Česká nová hudba 60. let - byla velmi objevná, vlastně jsme znova přinesli jména jako Rudolf Komorous, Zbyněk Vostřák, Josef Berg, Jan Rychlík, kteří byli víceméně zapomenutý. Teď už je moc nehrajeme, ale ve svý době se jednalo o poměrně výraznej počin, kterej dostal dokonce cenu za nejlepší desku roku časopisu Harmonie. Je nepochybně zajímavý, co tady v 60. letech fungovalo. Velkou část našeho repertoáru pak tvoří skladby autorů nějak s námi spřízněných, např. Kofroň, Smolka, Šimáček…Ze zahraniční hudby se v posledních letech hodně zabýváme hudbou newyorkskýho downtownu, často hrajeme lidi jako John Zorn nebo Elliott Sharp. V poslední době se taky objevilo pár slibných mladých skladatelů tady u nás, třeba Michal Nejtek nebo Marko Ivanovič.

Nezkoušeli jste upravit si klasické autory?

Ne, to jsme zatím nezkoušeli, ale nevylučuju to.

Vy jste se ovšem snažili zhudebnit i vizuální partitury… Ano, to je jedno naše album, které se přímo jmenuje Grafické partitury a koncepty a který prostě reflektuje tyhle snahy v umění 20. století, protože těch pokusů bylo více. My jsme udělali průzkum a z toho, co nás oslovilo, jsme provedli takový výběr, reprezentovaný formou knižního katalogu. Plus CD k tomu.

Jak taková práce s grafikou probíhá?

Tak to je poměrně přesně popsáno v tom katalogu, dá se k tomu přistupovat různými způsoby - od nějaký přesný transkripce až po volný asociace, nebo i improvizace. To záleží na způsobu, kterej si zvolí realizátor. V našem případě to byl hudební skladatel, kterej si zvolil metodu, jak bude realizovat tu grafickou podobu, jak ji převede do zvuku, takže záleželo jen na něm a podle toho jsme pak postupovali.

CD si vydáváte sami?

Máme 4 samostatný alba a jedno dvojalbum. Z těchto 5 jsou první 2 vydaný u Arta Records a zbývající tři u labelu, kterej jsme si sami založili a kterej se jmenuje Audio Ego. Každý jednotlivý CD nějakým způsobem mapuje období, v kterým jsme se nalézali. Třeba ta první deska, tam jsou skladby Adamíka, Kofroně, Smolky, Pudláka, což byli tehdy takoví naši kmenový autoři na počátku 90. let, který jsme hráli. Druhá deska je věnované český nový hudbě 60. let, o tý jsem už mluvil, tam vlastně znovu objevujeme zapomenutý, ale z našeho pohledu pozoruhodný autory. Taky jsme to všechno hráli koncertně, což považuju za důležitý, že ty věci nevznikly jen ve studiu, ale všechny byly na koncertním repertoáru. Třetí deska, to jsou ty grafiky, kde je barevnej katalog s reprodukcema a k tomu CD, tady poprvé zabíháme i do zahraničí. Z poloviny deska obsahuje zahraniční autory jako jsou John Cage nebo Michael Nyman a z poloviny český autory, vedle sebe jsou třeba Milan Knížák, Milan Grygar, Marian Palla. Čtvrtou deskou bylo živý dvojalbum, to jsou vlastně sestříhaný živý koncerty z poloviny 90. let, kdy jsme hráli různě po světě, po různejch festivalech a rozhlasovejch stanicích jsme posbírali nahrávky, sestříhali, vyčistili, takže je to taková dokumentace zase český tvorby. Jsou tam zastoupený jen český autoři, Kofroň, Smolka, Miroslav Šimáček, Peter Graham. Zatím poslední deska, natočená 1998 a vydaná 1999, je autorský album Martina Smolky a ve stádiu příprav je autorský album Petra Kofroně. Teď jsme dotočili taky desku Kofroňovejch aranží písní Filipa Topola pro Indies.

Když jsi ty poslední roky žil v podstatě v jiným hudebním světě, nerozmýšlel ses, jestli tu nabídku Plastic People vůbec přijmout?

To jsem se nerozmejšlel, protože Vráti Brabence si vážím jako muzikanta i jako člověka, v tom mám jasno a PPU je pro mne stále mimořádná kapela. Navíc my i v Agonu hrajem řadu věcí, který souvisí s rockem. Velice často hraju na baskytaru, někdy dost nekonvenčním způsobem, používám různý preparace, šrouby mezi struny, čili my zase nejsme nějaký akademici, co hrajou někde ve fraku. Hráli jsme třeba newyorský autory, jak už jsem zmiňoval, jako třeba Elliota Sharpa - s ním jsme i společně vystupovali - Johna Zorna, Anthony Colemana, což jsou lidi kolem newyorského klubu Knitting Factory, který oscilujou mezi improvizovanou a vážnou muzikou. Navíc jsem duší pořád rocker. To ti nikdo neodpáře.

Ovšem s Agonem spolupracujete i s různejma dalšíma osobnostma …

Pořád komunikujeme průběžně s rockerama nebo s lidma, který se nedaj označit jako skladatelé vážný hudby, když řeknu jen pár jmen, tak je to z toho jasný. Dělali jsme věc s Oldřichem Janotou, koncert a CD s Vojtou Havlem, dělali jsme jednu věc od Mikoláše Chadimy, Mirek Šimáček je postava spojená s někdejšíma Kilhets, s totálním rockovým improvisingem, kterej tady neměl ve svý době obdoby a Šimáček je v současnosti jedním z našich kmenovejch autorů. Teď jsme dokončili novej projekt s Filipem Topolem, kdy Petr Kofroň dělá jakýsi coververze písniček Psích vojáků v aranžmá pro orchestr. Ale to není jenom aranžmá, to je všelijak předělaný, překopaný, Filip tam i zpívá, ale hudba je překomponovaná v kofroňovským duchu. Vloni jsme dělali s Blixou Bargeldem z Einstuerzende Neubauten, o Johnu Zornovi i Elliotu Sharpovi jsem se zmiňoval, to všechno jsou lidi, který nám připadaj nějak invenční a o kterých si myslíme, že ve spojení s náma by mohlo vzniknout něco novýho, zajímavýho, co by nás potěšilo. A tomu se nebráníme. Hráli jsme třeba Franka Zappu, což je šíleně těžká hudba na hraní… Nebo z jinýho soudku, dělali jsme třeba minimalistickou operu Philipa Glasse Pád domu Usherů ve Státní opeře, o tom si myslím, že je to velice vydařený. Tak poznáš, že nejsme žádná akademická vážná kapela.

Jaká byla třeba spolupráce s Blixou?

Tak třeba spolupráce s ním probíhala kupodivu docela hladce. Nejdřív jsme korespondovali prostřednictvím e-mailu, pozval nás na pražskej koncert, abysme za ním přišli. Takže jsme se dostavili a rámcově se domluvili, že uděláme coververzi nějaké jeho skladby. On navrhl jednu starší věc z 80. let, která se jmenuje Durstiges Tier, žíznivý zvíře, což je vlastně raný období Einstuerzende Neubauten, kdy používali hlavně samply. Poslal nám nahrávku z vinylu a Petr Kofroň jí přetavil, trošku překomponoval, udělal jinou instrumentaci, místo samplů jsou tam živý nástroje, ale hraný vždy nějakým originálním způsobem. Pak Blixa přijel na jednu zkoužku a vznikla z toho asi 15 minutová věc.

Pokud mluvíš o tom, jak se ta nahrávka překopává, přetavuje, zůstává tam vlastně od těch autorů něco původního?

Samozřejmě. Zůstává duch tý původní hudby, ten tam je. Je tam cejtit naprosto jednoznačně. Ale zároveň je to trošku hozený jinam. Je to vlastně takovej remix, ale ne remix dělanej dýdžejem ve studiu, ale remix udělanej skladatelem, kterej si prostě v hlavě ty hudební myšlenky přemíchá a udělá z toho něco novýho, ale zároveň je tam cejtit i to starý. A Bargeldovi se ta věc líbila, takže na příští sezonu plánujeme něco většího. Vypadá to, že budeme v příští sezoně společně dělat 2 projekty, jeden pro divadelní festival v Plzni, představení na pomezí divadla a hudby, který on režíruje a dělá k tomu scénář a dělá to tím způsobem, že přijede do nějakýho města, tam si sezve herce a hudebníky a na místě během 14 dnů to představení vytvoří. To bez něj pak už bohužel nelze zrealizovat, není přenosný a to je naplánovaný na září 2002. A potom přišel s nabídkou, že bychom udělali koncertní projekt, kterej by byl trvalejší a mobilnější, takže bychom připravili asi jeho 12 věcí, který by Kofroň zaranžoval do podoby Agon & Bargeld v koncertním programu. Na to se hodně těším.

Takže z toho vyplývá, že posloucháš třeba i industrial?

Vyloženej industrial neposlouchám, ale třeba ty Neubauteny jsem celkem znal, i když poprvé jsem na nich byl až na tom pražským koncertě. Tam je zajímavý, jak je ten Blixa ohromně muzikální, jak pracuje s němčinou a se slovem, to je velice zajímavý. Na druhou stranu to ale může vypadat, jako že si přihříváme polívčičku, ale kdyby to ty lidi s námi dělat nechtěli, tak to nedělají. Bargeld si poslech nějaký neše věci a kdyby do toho s náma jít nechtěl, tak by to nedělal, má práce víc než dost. Třeba i jemu to přináší novej pohled na vlastní tvorbu. Zrovna tak Filip Topol, kterej měl obrovskou nedůvěru k tomu s náma něco dělat a vlastně i po tom koncertě v Arše, kde jsme loni odehráli 2 koncerty nazvaný Brutální muzika, byl celej rozpačitej. A když si teď po roce poslechl záznam, byl z toho nadšenej a na základě toho jsme se dohodli, že uděláme desku a celovečerní program.

A co festival - Maraton soudobé hudby - co si mám představit pod označením „soudobá hudba“?

Tak to se stačí podívat na programy těch festivalů a je to jasný. Na posledním ročníku byly právě m.j. ty orchestrálky Franka Zappy, nebo předtím jsme tady měli Gavina Bryarse s jeho zkázou Titaniku, kdysi ho vydával Brian Eno na Obscure Records.To je zase další kapitola, co je soudobá hudba. Abychom se vyhnuli nějakýmu filozofování, tak čistě teoreticky je soudobá hudba ta, která vzniká v současnosti. A nás z té soudobé zajímá ta hudba, která má umělecký ambice a navíc ta, která je nějak komponovaná, kde je výrazně přítomnej prvek nějakýho původního hudebního myšlení, bez ohledu na to, jak tu hudbu přijmou masy. Čili pohybujeme se někde na pomezí mezi tzv. vážnou hudbou a dalšími okrajovými podobami hudby, vznikající v současnosti. Máme návštěvnost tak kolem 500 posluchačů, je to takovej malej festiválek v Arše. Ale na Prahu je těch 500 lidí akorát. Nicméně odborná kritika nás hodnotí docela vysoko. Padaly i hlasy o nejvýznamnější akci svého druhu u nás.

Sleduješ i co se v téhle oblasti děje ve světě?

Tak protože zveme různý ansámbly ze světa - viz program - a je to postavený tak ze 2/3 na zahraničních hostech a 1/3 je místní, tak musím mít přehled.

A nejbližší plány?

Teď usilovně pracuju na dalším ročníku Maratonu, bude v půlce listopadu v Arše. Kromě toho připravuju další sezónu Agonu, čeká nás zájezd do Španělska, Německa a Maďarska, několik vystoupení u nás, koncertní podoba CD s Filipem Topolem. A samozřejmě podzimní šňůra s PPU.





„Nejvýraznější postavou Společnosti pro novou hudbu je Ivan Bierhanzl. Špičkový producent s jasným dramaturgickým záměrem a geniálními organizačními schopnostmi. Například Maraton nové hudby organizuje v podstatě sám, zatímco ve světě se podobné akce připravují celý rok v kancelářském týmu nejméně tří lidí. Existence SNH stojí a padá na něm.“

Petr Kofroň, MF Dnes 20.6.01      

Diskografie:
PPU - Pašije, Boží mlýn/Globus, LP/CD
DG 307 - Dar stínum, Boží mlýn/Globus, LP/CD
DG 307 - Pták utrženej ze řetězu, Globus, CD
CAPELLA ANTIQUA E MODERNA - VOJTĚCH HAVEL, Panton/Bonton, MC/CD
AGON - CONTEMPORARY MUSIC ENSEMBLE PRAGUE, Arta Records, CD
AGON ENSEMBLE - CZECH NEW MUSIC OF THE 1960s, Arta Records, CD
AGON ORCHESTRA - GRAPHIC SCORES & CONCEPTS, Audio Ego, MC/CD
AGON ORCHESTRA - THE RED AND BLACK, Audio Ego, CD
AGON ORCHESTRA - MARTIN SMOLKA, Audio Ego, CD
PPU - Líně s tebou spím, Globus, MC/CD
AGON ORCHESTRA - FILIP TOPOL, Indies, CD