Zobraz všechna LP...
Od 1.1.2011 nás najdete i na FaceBooku.
J. E. FRIČ & J. KLÍČ (A PŘÁTELÉ) - NA KAŽDÝ DEN NAPSAL'S SMRT
I. MŮŽU TI ŘÍCT SVŮJ SEN?
komorní oratorium pro violoncello, zpěv a hlas
II. NA KAŽDÝ DEN NAPSAL'S SMRT
suita pro trubku, harfu, basklarinet,
violoncello a hlas
III. ŽALM 109 (památce Jana Balabána)
žalm 109 pro mezzosoprán, lesní roh,
violoncello a hlas
Mí dva dobří přátelé z Brna, kterých si opravdu vážím - beatnický básník, spisovatel, vnímavý glosátor života, posunovač kulturních aktivit Jaroslav Erik Frič a profesor brněnské konzervatoře, violoncellový virtuos a undergroundový patriot Josef Klíč, posíleni o několik hráčů z teritoria klasické hudby - společně vytvořili slovy neuchopitelnou nahrávku. Fričův naléhavý hlas beze vší pochybnosti dokazuje, že poezie může být živou, mokvavou a nedílnou součástí našeho světa, Klíčovy skladby jsou zase stvrzením toho, že v dobrém a svobodném umění neexistují žádné mantinely, hranice, předsudky.
A co o nahrávce napsal Magor?
„Vladimír Drápal, zvaný Lábus (Guerilla records), lounský „undergroundový" průkopník, se před časem setkal s děkanem od sv. Mikuláše (kostela, jenž je dílem Benedikta Rejta) a navrhl mu, že by Pepa Klíč v chrámu uspořádal koncert. Velebný pán děkan to odmítl slovy: „Kdo si podupává do rytmu, je posedlý ďáblem."
Nu, posuďte sami, zda jsou ďáblem posedlí ti, kteří zhudebnili Žalm 109 (a věnovali jej nedávno zesnulému Janu Balabánovi - jednomu z nejčistších lidí, s nimiž jsem se setkal), v němž se praví: „Utištěný ubožák jsem, v nitru zraněné mám srdce. ... Studem ať jsou oblečeni, kdo mě osočují, hanbou ať se zahalí jak pláštěm."
PRÁVĚ VYŠLO.
LIDOVÉ NOVINY 8.3.2011
HŘMOTNÝ BÁSNÍK S VIOLOCELLEM
Brněnský básník a nakladatel Jaroslav Erik Frič je z těch mužů slova, kteří jsou oblibováni i hudební veřejností. V Brně, kde je domovem, totiž platí za neúnavného pořadatele undergroundových koncertů (Večerů Potulné akademie již proběhly stovky, naopak festival Boro Continuo vznikl až loni), s hudebníky podzemních a experimentálních scén navíc rád kříží své cesty. Vzpomeňme vynikající album Jsi orkneyské víno natočené s o generaci mladší sestavou Čvachatvý lachtan, líhní talentů, jako jsou Tomáš Vtípil (autor hudby k filmu Pouta, který v loňském roce natočil špičkový sólový debut) a Martin Kyšperský (Květy), a vydané na značce Guerilla Records. U té ostatně vychází i Fričovo nové CD Na každý den napsal's smrt, další, na kterém básník spolupracoval s violoncellistou a skladatelem Josefem Klíčem.
Klíč je jedním několika klasicky vzdělaných českých hudebníků, kteří se zhlédli v podzemí (jmenujme kromě něj Petra Kofroně, Michala Nejtka či Ivana Bierhanzla, jehož cesta ale byla opačná - z podzemí k vážné hudbě). Hostoval na posledním studiovém albu Plastiků a kromě Friče doprovází třeba i písničkáře Záviše a Jaroslava Neduhu. S Erikem Fričem má Josef Klíč společnou vážnost a jistou - v dobrém slova smyslu - archaičnost. Frič se ve svých textech vyznává z nenávisti k ironii a hlásí ke katolickým tradicím, Klíčova hudba neusiluje o nálepku „nová" a je mnohem více prožitá než teoretická. Na někoho tak může působit až příliš romatizujícím dojmem, s Fričovou poezií a přednesem se ale snáší skvěle.
Jaroslav Erik Frič je básníkem dlouhých pásem, u jejichž pramenů stály mimo jiné beatnické proudy vědomí. Jeho texty psané volným veršem střídají obrazy z dalekých krajin, dávné minulosti i bezprostředního tady a teď (škoda, že Erik již nebloguje, jeho internetový deníček byl jedinou českou omluvou existence celého žánru), do nichž básník vtiskuje svou celoživotní zkušenost, pokoru i kazatelskou ohnivost. Pro rafinované kudrlinky a odvážná stylová cvičení ve svých básních nechce mít místo, snad by se v souvislosti s jeho poezií dal uplatnit výrok Robinsona Jefferse: „Lhát můžu v próze." Nemýlím-li se, Jeffers ani Frič se prózou nezabývali a nezabývají.
K působivosti básníka Friče přispívá i jeho nezaměnitelný hlas, který je hřmotný, dunivý, zároveň ale zranitelný a pošramocený. Poslouchat jej je samo o sobě hudebním zážitkem, podobným, jakým je naslouchání Leoši Suchařípovi (například při jeho pětihodinovém čtení Váchalova Krvavého románu - na kazetách vydal Paseka), a Klíčovo cello mu díky svému hutnému, zemitému zvuku skvěle sedí.
Na každý den napsal's smrt ovšem není - na rozdíl od staršího společného alba dvojice S kým skončila noc (rovněž Guerilla) - duovou záležitostí. Tou je jen osmadvacetiminutové oratorium Můžu ti říct svůj sen?, kombinace skladby pro cello a latinský zpěv (obojí Klíč) náboženského textu a Fričova čtení dýchajícího hořkou nostalgií po dálavách a blízkosti milované osoby. Titulní půlhodinová kompozice byla napsána pro trumpetistu Petra Hojače, kromě jeho nástroje, cella a hlasu v ní zní ženský zpěv, harfa a basklarinet. Text je stručnější, metaforičtější, dynamičtější, mnohdy „jen" záplava útržků obrazů a myšlenek oddělovaných konci veršů. Desetiminutové zhudebnění Žalmu 109 (kromě ústřední dvojice účinkuje mezzosoprán a lesní roh) je věnováno památce zesnulého spisovatele Jana Balabána, „jednoho z nejčistších lidí, s nimiž jsem se setkal)," jak praví v bookletu Magor.
Příjemný poslech pro vážné chvíle a víru, že umění ještě existuje mimo roztančené orgie marketingu a i nadále polidšťuje člověka. Koncertní zážitek je - přes všechny kvality CD - ale nepochybně mnohem působivější.
Petr Ferenc
LIDOVÉ NOVINY, 8. února 2011
Hlavně violoncello slyšíme z nového alba básníka Jaroslava Erika Friče Na každý den napsal's smrt, jež natočil společně s Josefem Klíčem - ten je autorem dvou delších kompozic na Fričovy texty, třetí, zhudebněný Žalm 109, pro mezzosoprán, lesní roh a hlas je „reflexí na život, dílo a skon našeho přítele Jana Balabána". Úvodní Můžu ti říct svůj sen? stojí především na Fričově naléhavém přednesu, doprovázeném spíše jen jednoduchými linkami Klíčova violoncella a zpěvu, i v tak minimálním obsazení přesto dosahuje hlubokého prožitku. To samé platí pro titulní kompozici, byť s přidaným instrumentářem trumpety, basklarinetu a harfy - Fričova báseň osciluje mezi civilností a existenciálním zamyšlením, hudba pak zcela plynule a naprosto přirozeně přechází od barokizujících pasáží až k soudobé komorní hudbě. Vyvrcholením pak je jedenáctiminutový Žalm 109, kdy Fričův jemně halený přednes, s lehkým cellem a lesním rohem v pozadí, podmalovávaný zpěvem Lucie Karafiátové, ještě více umocňuje starozákonní text.
Josef Rauvolf