PŮLNOC - KNIHA NOCI - VYPRODÁNO

A pozor, pozor!, hlášení místního rozhlasu:
Vydavatelství Guerilla records pořádá vzpomínkový večer na Mejlu Hlavsu, a to 8. ledna 2011 v pražské Akropoli na koncertě 10 LET BEZ MEJLY.

Po mnohaleté pauze vystoupí skupina Půlnoc, která roku 1993 definitivně ukončila svou činnost. Večer, konaný pod záštitou Mejlovy manželky Jany Hlavsové a Václava Havla v první půlce nabídne sólová vystoupení hudebníků, kteří měli k Mejlovi hudebně blízko: v krátkých blocích vystoupí Filip Topol, Jan Brabec, Ivan Jirous, Vratislav Brabenec s Joe Karafiátem a Pavel Zajíček s triem Podobenství. V druhé půli odehraje Půlnoc regulérní koncert, na kterém zazní písně z prvního období ještě se zpěvačkou Michaelou Němcovou. Ta bude stát u mikrofonu i tentokrát a po jejím boku se na podiu objeví Josef Janíček (klávesy, zpěv), Tomáš Schilla (violoncello), Petr Kumandžas (basová kytara), Jiří Křivka (kytara) a Jiří Michálek (bicí). Dalším hostem, který zajistí afterparty po koncertě je DJ Tea Jay Ivo, občanským jménem Ivo Pospíšil.

Koncert v Paláci Akropolis začíná v 19:00 hodin, vstupenky budou stát v předprodeji 250,- Kč, na místě 300,- Kč. Vstupenky již v prodeji v síti Ticketpro, v baru Akropole atd.

V souvislosti s vydáním tohoto CD jsem našel rozhovor, který  jsem dělal s Mejlou Na Klamovce, (kdysi to) legendární hospodě českého undergroundu a který vyšel v časopise Mašurkovské podzemné č. 18/1996 (zdravím šéfredaktora Šavla Silvestra!!), tenkrát se teprve rodil projekt Magická noc, návrat Plastiků se zdál nemyslitelný a Mejla měl před sebou už jen čtyři roky...-((((

A pro undergroundové novice je pod ním článek, který vyjde v Xantipě 1/2011.

ROZHOVOR

Lábus: Nebudu se tě ptát na to, o čem jsi psal v knize tvejch vzpomínek "Bez ohňů je underground", protože tu asi každej čet... Ale když ta kniha vyšla, znamenalo to pro tebe něco?

Mejla: Především jsem měl obavy, jestli to vůbec bude někoho zajímat, protože když přišel Honza s tím nápadem, mně se to zdálo naprosto šílený. Říkal jsem si: Dobře, uděláme rozhovor pro nějaký noviny, ale 10 000 výtisků nemá šanci se prodat. Náklad se nakonec prodal, což mi skutečně vyrazilo dech. Ale nezměnilo se nic, co by se mělo změnit, že jo? Na to, abych si všímal nějaký popularity, na to jsem už starej. Samozřejmě na koncertě tě potěší, když za tebou přijdou mladý holky a chtěj podpis na ňadro, tak to je bezvadný, toho hned využiješ (smích)... Tak s tímhle nemám žádný problémy.

Lábus: Ale vzpomínám si, že když vyšlo "... a bude hůř", tak že tě moc nenadchlo...

Mejla: Ne, to skutečně ne, ale to neznamená, že bych neměl rád Honzu. To neznamená, že ten samej pohled, co mám na "Děti ráje", mám i na Honzu Pelce, byť o mně psal jako o "známém playboyi". Honza teďko dělá údržbáře na český ambasádě v Paříži.

Lábus: Já vím, chtěl jsem, aby do tohodle čísla taky přispěl, jemu by jistě vyhovovalo, že se honosíme titulem "poslední undergroundový časopis". Znamená pro tebe ještě něco slovo underground?

Mejla: Já si myslím, že právě teď začíná mít ten správnej smysl slova, protože když jsme na konci šedesátejch let začali o undergroundu mluvit, tak jsme nepřemejšleli o jeho možnym politickym smyslu, ale o kulturním. My jsme se považovali za underground v tom že jsme neměli touhu tlačit se na výsluní žebříčků, do televizí tak. V 70. a 80. letech ten pojem získal trošku jinej smysl, stalo se z toho politikum...

Lábus: Přijde ti podobná motivace, proč my děláme Mašurky, takovej sbor dobrovolnejch hasičů, s tím, proč ty děláš hudbu? Zdá se ti to normální v týhle době?

Mejla: Mně přijde normální, že se sejde parta bláznů, který se rozhodnou, že budou vydávat časopis, aniž by měli nějakou velkou naději, že to bude zajímat někoho jinýho, než zase podobný blázny. Takže začínám mít pocit, že spousta lidí z našeho okruhu zapadla do obchodu s pocitem, že může dělat v mediích, který budou číst miliony lidí. A zjišťujou, že ty miliony to vůbec nezajímá. Takže se zase vrátěj na zem a lidi, který tohle zajímá, se nikam neztratili. Já to dobře vím třeba z koncertů Fiction, protože tam choděj v podstatě ty samý lidi, který chodili na Půlnoc, tak vím, že chtěj něco, co ztratili. A není to jenom ta starší generace čtyřicátníků, ale v podstatě dvacátníci až třicátníci, ale jsou to i sedmnáctiletý kluci a holky, který to prostě zajímá. To je bezvadný. Takže ani ten váš časopis není úplný bláznovství

Lábus: Uvědomil sis, že letos to bude v září 20 let, co jste měli soud? Jak to bylo..."pár bláznů, který nakazili město?", jsme-li u těch cvoků....

Mejla: Ty vole, to to letí, to je naprosto šílený. Já už si na to ani nevzpomenu, jenom když se mě na to někdo zeptá, to je tak zasunutý... No ale v žádnym případě nevzpomínám na tohle období s nějakou hořkostí, prostě to patřilo k věci.

Lábus: Ale co třeba televizní "Atentát na kulturu" a další nejrůznější bolševický útoky, který to doprovázely?

Mejla: No to bylo vynikající! V prostředí, v kterym jsem se pohyboval, samozřejmě všichni věděli o co jde. Rodina a nejbližší byli pochopitelně trošku nešťastný, jak se na věc pohlíží, sousedi, anebo u táty v práci - on byl bankovní úředník - to nebyla taková legrace, nicméně mi z téhle strany nebylo nic vyčítáno. To, že se k tomu propůjčili třeba TV komentátoři, jim nemám za zlý, například herec Lábus se mi začal omlouvat, když jsme se potkali v Radosti, že dělal seriál Mimikry. Žasnul jsem, protože to bylo výborný a dost dobře jsem nechápal, proč si z toho dělal hlavu..,

Lábus: No, když byl shodou okolností Lábus v Lounech, během listopadovýho převratu, tak se ho tam někdo ptal, za co se jako herec nejvíc stydí, tak právě vytáhl ty Mimikry. Měl snad ve smlouvě, že bude hrát únosce letadla, no a nakonec z něj byl v televizi takovej malej Hlavsa... Takže to dvacetiletí slavit nebudete?

Mejla: Ne, to v žádnym případě!

Lábus: Sleduješ práci svých souputníků, jako Bondyho, třeba, nebo Magora, jestli tedy je vůbec ještě co sledovat?

Mejla: Bondy se odstěhoval na Slovensko, žije už 2, 3 roky v Bratislavě, kde přednáší na univerzitě. Julie mu zemřela, takže.. Martin trpí samozřejmě zase svejma problémama, u něj vidím naprosto jasný roztříštění osobnosti, protože když nepije, tak je naprosto normální milej chlápek, když tedy překlene to první kocovinový období, ale jakmile se dostane k chlastu, je z něj naprostý zvíře, nekomunikativní, agresivní. A on to samozřejmě o sobě dobře ví a trpí tím sám...

Lábus: Někdy je skutečně skvělej, jednou spal u mě a měl normálně rozestláno v pokoji a když jsem šel asi ve tři ráno na hajzl, tak ležel nahej v kuchyni na linoleu a klepal kosu. Vzbudil jsem ho a divil jsem se, proč nešel do postele. Prej: Když tam spal tvůj pes a mně bylo hrozně líto ho budit... Někdy je anděl a někdy ďábel, záleží prostě, z který strany života k tobě přistoupí.

Mejla: My v tom devadesátym roce, kdy už měl za sebou tu první euforii po propuštění, tak jsme se snažili ho nějakym způsobem zatáhnout do věcí, mysleli jsme že by dělal dramaturga v Bunkru a pak v Radosti, ale ty kluby - a možná právě proto, že člověk podobnýho ražení tam nebyl - jsou jiný, než byla naše představa. Původně totiž Bunkr i Radost měly patřit partě, která se točila kolem Plastiků a DG. Já se od něj už nikdy nemůžu odtrhnout, vždyť my se seznámili v 69, takže se známe 27 let, takhle strašně dlouhou dobu a já jsem poznal, že je v podstatě nesmírně jemnej a křehkej kluk. To, co se s ním stalo, je prostě neštěstí a on si v posledních letech naprosto záměrně vybíral tu nejhorší žumpu, nevím proč, jestli ty léta ve Valdicích a kriminálech ho tak poznamenaly, že vyhledával podobný prostředí, v jakym žil tam.

Lábus: A s ostatníma lidma ze starý party se ještě potkáváš?

Mejla: No samozřejmě, i když ty kontakty nejsou tak intenzivní, jako byly dříve. Tenkrát jsme se pohybovali v ghettu a byli uzavřenou komunitou. Teď je to zkrátka jiný, i když můžeme vzít jednoho po druhym: s Pepou Janíčkem se potkáváme namísto v Půlnoci ve Velvet Underground Revival Band, se Zajíčkem děláme průběžně Dégéčka, Tomáš Schilla hraje s DG, Honza Brabec má Domácí kapelu, Míša Němcová, která s nim teď zpívá, čeká dítě, takže žije spíš rodinným životem, Kába hraje s Echt!em, což jsou kamarádi z Klamovky, takže si máme stále co říct...

Lábus: A provázely nějaký mejdany setkávání s lidma, který s tebou žili při jejich návratu z emigrace?

Mejla: Tak třeba u Zajíčka to nebyl ani návrat z emigrace, protože jsme se spolu viděli několikrát v Americe. U Vráti to bylo trošku jiný, protože tam byly určitý nevyjasněný věci a rozpory, takže tam to bylo trošku složitější. Každopádně jsme se setkat chtěli a když k tomu došlo - teďko naposled jsme spolu seděli v Jilský - tak se spousta věcí vyčistila, protože když dva lidi mluvěj o společnejch věcech ne se sebou, ale s někym jiným, tak je to na hovno, že jo. Ale řekl bych, že teď je to v pořádku. Ale žádný večírky neprobíhaly, i když jsme se potkali. Třeba Čárlí Soukup je známej plašan. Naposledy když tady byl, tak organizoval podpisovou akci za ty karlovarský narkomany a já jsem mu nabídl, protože zrovna Velvet revival hráli na Baráčnický rychtě, tak jsem Čárlimu nabídl, aby tam vystoupil, zahrál a přečetl tu petici. Bylo to tragický, protože ty lidi absolutně nepochopili, o co mu jde. Zahrál tam jednu novou písničku, kterou jsem ani neznal, ale nevím, jestli zvolil nejvhodnější způsob jak ty lidi oslovit. Otevřený dopis prezidentovi republiky, podepsanej jako Čárlí Soukup, narkoman...

Lábus: Vzpomínáš rád na tu dobu, kdy to tady na Klamovce žilo? Scházeli se tady lidi, který něco dělali: psali, vyráběli samizdaty, hráli v kapelách (dneska mnohdy slavnejch), nebáli se angažovat v politickejch záležitostech a byli zajedno v nějakejch ideálech, názorech, víře.

Mejla: Mně to skutečně chybí. Já tvrdím a tvrdit budu, že totalita, jedno zda bolševická nebo fašistická, má celou řadu nesmírných plusů v osobním životě. Víš co ti chybí, nejseš zahlcenej hovnama od pornografie až po Dallas a člověk se skutečně soustředil na kvalitní věci. Třeba Saša Vondra, tč. náměstek ministra zahraničních věcí, tady nedávno seděl a říkal, jak mu to strašlivě, strašlivě chybí. Jsou lidi, který to odbourali, a pak jsou zase lidi, kterejm dřívější kontakty chybí, to setkávání, povídání a žvanění o všem a o ničem.

Lábus: Zajde tam ještě Václav, kdysi slavný dramatik?

Mejla: S Václavem to je díky jeho současnýmu povolání trošku komplikovanější. Mimořádně se vídáme, jako třeba když vyšla první deska Fiction, tak jsem měl potřebu mu jí dát, aby věděl, co se děje. Oficiálně jsem se přes kancelář objednal a Václav mi vzkázal kdy a v kolik by to bylo nejlepší a strávili jsme spolu asi půl hodinky, což, jak říkal, je víc než dostane ministr, Podrobně se vyptal co dělám a čim se zabejváme. Má asi starosti světovějšího rázu, než aby se zajímal o to, co se odehrává v pražských rockových klubech.

Lábus: A jak se Václavovi líbil komplet Plastiků?

Mejla: Doufám, že ho moc často neposlouchá.

Lábus: Myslíš, že si Havel udržuje nějakou zpětnou vazbu na takovýhle lidi, na historický androše, anebo je někde docela jinde?

Mejla: Já s ním naposled mluvil před rokem a půl, ale on si nepochybně čas na svoje soukromí udělá. Nedokážu si ale představit, že by mohl zůstat tím Václavem Havlem, jakým byl v roce 1989.

Lábus: Já ani nemyslím, že by měl zůstat stejným, ale spíš jestli je schopen ještě chápat problémy těch lidí, kteří ho právě kdysi obklopovali, co s ním byli v těsném spojení. Jestli když uvidí podpis Čárlí Soukup, narkoman, tak je schopen si uvědomit, co a kdo Čárlí je?

Mejla: To nepochybně, na Čárlího se ostatně jen tak zapomenout nedá. Nevím, jak dalece jako prezident s takovým dopisem může souhlasit.

Lábus: Byl jsi na inauguraci?

Mejla: Nebyl.

Lábus: A co na hrad, chodil jsi, aspoň ze začátku?

Mejla: Ne, ne, ne, ne.

Lábus: Václav jistě svoji sametovou dvojku (50 kompletů PPU od Globusu bylo v rudém sametu, očíslováno, č. 2 dostal Havel, č. 1 dostal Jirous) má, ale co Magor se svojí jedničkou? Zkapalnil ji?

Mejla: Magor ho nepochybně deponoval do Starý říše a má ho tam.

Lábus: Nebejt Velvet Underground, možná by ani takovejhle váš komplet muziky nevzniknul. Co tě na jejich hudbě tak přitahuje?

Mejla: To těžko můžu vyjádřit slovy. Když jsem se v roce 1967 seznámil s hudbou Velvet Underground, tak to byl prostě důvod, proč jsem vůbec začal muziku dělat. Předtím jsem poslouchal Beatles, Hendrixe a říkal si: Jako Hendrix asi hrát nikdy nebudu, byl na mě moc živočišnej, Beatles mi přišli zase moc sladký, no a kdybych neslyšel Velvety, tak bych bigbít prostě nezačal nikdy hrát. Velvetovský písničky, považuju pomalu už za svoje vlastní, tak jsem na tom. Mám k nim prostě osobní vztah, asi jako k první lásce... Navíc na týhle kapele je spousta věcí pozoruhodnejch, krom toho, že s nima dělal Andy Warhol a celá tahleta parta kolem Factory. Velvet Underground vlastně nebyli nikdy tak slavní, jako jejich současníci, ale existuje na 800 coververzí jejich písní od různých kapel, z těch slavných jmenujme např. Iggy Pop, David Bowie, R.E.M., Plastic People, Půlnoc, Fiction, Cowboy Junkies, Cabaret Voltaire, Nick Cave, Duran Duran...to je prostě důkaz toho, že tam je něco zvláštního, co tam jiný kapely nemaj. 

Lábus: Já jsem četl, že jejich desky se prodávaj pořád, zatímco ty kapely, který tenkrát letěly a prodávaly se po desetitisících, dneska už nikoho nezajímaj....

Mejla: Prodávaj se prostě 30 let. A já, ač nevěřím na věštění z koulí, vím, že setkání s Velvet Underground byla osudovka... Navíc jsou pocity, který můžeš s někým sdílet, aniž se s nim musíš znát, a já mám dojem, že s Lou Reedem to tak je. I když muzika, kterou dělám já, je odlišná, než co dělali Velvet Underground, jejich hudbu miluju. V jistym smyslu něco podobnýho mi říkal Robert Christgau, což je slavný kritik časopisu Rolling Stone, který si dokonce myslel, že kdybych se narodil ve Spojenejch státech, tak že bych tam znamenal něco podobnýho, jako dejme tomu Lou Reed. Jenže to jsou naprosto zbytečný úvahy. Já patřim sem a tím to pro mě hasne. Tady neznamenám nic a to mě taky těší.

Lábus: A jak to, že u Plastiků nebyla v podstatě hudba od nikoho jinýho, než od tebe?

Mejla: Pepa měl taky občas nějakej pokus, ale nějak to nešlo. Ale Vráťa i Kába třeba těma svejma improvizacema našim písničkám taky dávali svojí pečeť. Prostě bylo to tak, ty písničky jsem dělal já.

Lábus: Jakej máš názor na ten komplet PPU od Globusu?

Mejla: Samozřejmě se mu dá vytknout celá řada věcí. Především ta příloha je šitá horkou jehlou. Je vidět, že fotky, který tam jsou, dodal jeden člověk, kterej je měl někde doma v obálce. Byl to Ivo Pospíšil, on měl totiž s Magorem na starosti přesně tohle a myslím že je to špatně udělaný. Dále je průser, že tam chyběj texty, protože ve velký většině jim z poslechu není rozumět, ale to se teďko snaží hudební publicista Jarda Riedl napravit tím, že bude snad ještě letos vydaná kompletní textografie PP. Sám jsem měl na starost výběr písní, který tam budou. Tady mi může vyčítat kdokoliv co chce, ovšem ten výběr je prostě takovej a už takovej zůstane. Právě třeba na desce "Co znamená vésti koně" tehdy tahle píseň chyběla, nevím proč se tam nedostala, tak jsem ji zařadil teď...

Lábus: Ale ta věc tam právě není...

Mejla: Je!

Lábus: No není!!

Mejla: Ne? To víš já to neposlouchal. Tak je tam ale jiná věc. Zkrátka tam je něco navíc, a něco zase chybí...

Lábus: Ale proč tam chybí i Podivuhodný mandarín?

Mejla: Protože jsem věděl, že bude na tý živý nahrávce. Takovej nápad, aby sběratelé měli o čem mluvit.

Lábus: Tvrdí se, že Plastici byli po hudební stránce dost originální kapelou. Pokud s tím souhlasíš, myslíš si, že to bylo tvym přispěním, nebo spíš tím, že se k nám nedostávaly přes železnou oponu nový hudební trendy a novinky?

Mejla: Já myslím, že s tou originalitou je to trošku blbost, protože inspiraci hledá každej někde, možná, že my jsme měli takový atypický obsazení a hráli jsme blbě, takže to vypadalo jako originální. Ale my jsme skutečně žádnou originalitu příliš nehledali.

Lábus: Já nemyslim, že byste jí přímo hledali, ale bylo tam něco jinýho.

Mejla: Všechno bylo pod vlivem něčeho. My jsme poslouchali Velvety a zároveň Edgara Varese, moderní vážnou muziku a chabě se pokoušeli to zkombinovat dohromady.

Lábus: Jak na tebe zapůsobil v tom kulturním vakuu punk?

Mejla: Já jsem myslím byl jeden z prvních posluchačů a příznivců punku v Čechách. Někdy v 76 roce jsme dostali z Anglie desky Shame 69, Sex Pistols, Chelsea... prostě těch nejlepších punkovejch kapel. První poslech byl trošku dramatickej, ačkoliv jsem měl reference, že punkový kapely jsou hodně rychlý, tak tyhle desky předčily moje očekávání. Takže jsme to nábožně poslouchali a říkali jsme si: „Tak teda pánové, to je jízda!" Až potom jsem pochopil, že to byly maxisingly a že jsme je pustili na špatnou rychlost, takže to byl opravdu fofr, protože to hrálo daleko rychlejc, než vůbec mělo. Nicméně tady počátky punku byly nepochybně hodně důležitý, protože sedmdesátý léta byly dobou monstrkapel a monstrkoncertů a já z toho neměl vůbec dobrej dojem, z těch stadionů nemám ostatně dobrej dojem ani teď, to je hrůza. Ale právě punk do toho přinesl zase normálnost, začaly fungovat kluby. Smutný je, že uběhlo pár let a punkový kapely se začaly tvářit stejně jako ty mastodonti: My jsme punk a kdo je víc. Takže v tý chvíli jsem si říkal bohužel...

Lábus: Psali si ti lidi o nahrávky Plastiků? Máš představu o nějakym sociálním rozvrstvení vašich posluchačů?

Mejla: Posluchači Plastiků byli jaksi totožný s dobou. To jest: konec šedesátejch a začátek sedmdesátejch let to byli houně, intelektuálové a výtvarníci, protože my jsme se v tomhle prostředí pohybovali, v sedmdesátejch to byl temný underground a v osmdesátejch, jsme začali navazovat kontakty s disentem, posluchači se prostě měnili s dobou. A celá řada jich samozřejmě proplouvá s náma prostě dodnes.

Lábus: A byli lidi, kterejm se vaše muzika líbila, ale báli se v podstatě nějakýho bližšího kontaktu? Zajímala je v podstatě jenom hudba a nikoliv nějaký pozadí či popředí toho hraní...

Mejla: Znám takový lidi a nikdy jsem je nezatracoval. Ale co mě v týhle souvislosti nejvíc zaráží, jak jezdíme po různejch městech s Fiction, a choděj sedmnáctiletý a osmnáctiletý kluci a holky, tak znaj většinu skladeb PP a ptaj se na různý věci, který se odehrávaly v minulosti. Nemyslím, že by to přetrvávalo jako něco živýho, ale je zajímavý, že i ta nejmladší generace o tom něco ví. Řekl bych, že to je zájem a ne žádná módní vlna nebo snobismus, což dříve mohlo snadno bejt.

Lábus: A myslíš si, že byli zároveň i lidi, který si mysleli že ani nevíte, jak se kytara drží - pod vlivem tý komunistický propagandy - a byli dost pak překvapený, co že to vlastně hrajete?

Mejla: Kdo ví?

Lábus: Přitom, když my dva jsme se někdy před deseti lety seznámili právě v týhle hospodě, tak jsem chtěl od tebe - co budu otravovat u kováříčka, když můžu rovnou ke kováři, že? - nějaký nahrávky PPU, říkal jsi: Ser na Plastiky, poslouchej Velvety a Iggyho Popa, (což jsem ti ostatně nikdy neodpustil). Nevím, jestli to bylo nějaký zamlžování, ale docela mě to uzemnilo..

Mejla: Nemyslel jsem to asi úplně vážně, ale já ty věci prostě neposlouchám. Vždycky když se něco dokončí, zasunu to někam a vlastně s tím už nechci mít vnitřně nic společnýho. Že bych poslouchal svoje nahrávky, to si nedovedu skutečně představit. Když jsem ti tehdy něco přinesl, tak jen proto že jsem měl radost, že to vůbec někoho zajímá.

Lábus: Takže tím kompletem PPU je to asi uzavřený, žádný vykopávky, náš trh neobohatí?

Mejla: No to tě asi trošku zklamu, ale jak jsme se před chvílí bavili o nedostatcích toho kompletu, tak Globus se rozhodl vydat tyhle věci znova. Rozšířený o booklet s textama a asi na každý nahrávce bude nějakej bonus. Na těch starejch koncertech bude pár novejch objevů, Koně budou tak jak maj bejt, objeví se i Podivuhodný mandarín a zřejmě bude nějaký překvapení na každym CD. Jen Pašije se nezměněj, to je uzavřená kapitola. První věc výjde v září a pak by se měla každej měsíc objevit další. A aby toho nebylo málo, tak navíc v současný době chystám takovou desku, na kterou bych vybral určitý skladby Plastic People a chci je udělat v těžkym digital undergroundovym soundu.

Lábus: Takže coververze Plastiků?

Mejla: Dělá se na tom, takže až tenhle rozhovor vyjde, mělo by to bejt už venku. Musíš si to poslechnout sám, nevím k čemu bych to přirovnal, ale v každym případě je to hrozná síla, hutnej, sytej zvuk. Bicí, basa, zpěv a do toho tvrdý zvuky. Strašně se mi to líbí.

Lábus: A podle čeho jsi vybíral skladby který tam budou? Co bylo kriteriem?

Mejla: No přece ty největší hity!

Lábus: Jak se pozná hit Plastiků?

Mejla: No to je fakt, ty žádný nejsou. Já jsem to vybíral podle toho, aby to šlo udělat tak, jak chceme. Nejpozdějc v květnu by to mělo bejt na pultech. Myslím, že je to taková síla, že to nepřekousnou ani skalní příznivci. Je tam těžkej buben, basa a občas tam zasáhnu kvákadlem, jinak je to jenom rytmika. Jmenuje se to "Magické noci: A Tribute to Plastic People".

Lábus: No, ostatně, to už je druhej Tribute. V prosinci 1995 vyšel od Fiction "Tribute to The Velvet underground".

Mejla: To byla moje osobní záležitost. Původní nápad byl udělat to jen s piánem a kytarou a vydat 500 ks pro skalní Velvetovce jako připomenutí 30. výročí jejich prvního veřejnýho vystoupení. Potom Kocour, když se rozhod, že to vydá, tak začal mít nápady udělat to ve větším a kapele se to nakonec taky líbilo, tak jsme se rozhodli udělat to jako Fiction a v normálním nákladu. Problém byl v tom, jak to pojmout? Bylo jasný, že nemá smysl dělat to jako Velveti. Protože proč? Od toho jsou tady Velvet underground revival, anebo to udělat úplně jinak - to se nám taky příliš nezdálo, takže jsme se nakonec rozhodli udělat to tak, že Fiction hrajou Velvety. Myslim, že to bylo úplně nejlepší řešení, jsem s tím skutečně spokojenej.

Lábus: Zaregistroval jsem, že tam je na všech věcech jako host uvedenej Tadeáš Věrčák.

Mejla: Tam je ještě jako host, ale potom, co to s náma nahrál a udělal i pár koncertů... my jsme tedy mysleli, že uděláme jenom jeden koncert, ale pak volali z Brna, Ostravy, z Uherskýho Hradiště, že by to chtěli dělat i tam, tak jsme to odjeli a Tadeášovi se s náma zalíbilo, takže s náma zůstal. Čili Tadeáš je dneska právoplatnej člen kapely. Je paradoxem, že on vlastně před lety začínal v Garáži, kde jsem ho zaučoval hrát na kytaru. Potom jel s Půlnocí do Ameriky, protože Křivka byl pro americkou manažerku naprosto nepřijatelná osoba, nemohla ho vydejchat, on je Jirka takovej trošku zvláštní. Takže jsme požádali Tadeáše a on potom už zůstal s Půlnocí.

Lábus: A co ostatní členové Plastiků, ty do Best Of PPU nebudou mluvit?

Mejla: No mluvit můžou, ale těžko mi to můžou zatrhnout.

Lábus: Doufám jen, že tam bude i Kanárek, což je podle mě nejlepší věc, jakou jsem slyšel..

Mejla: Kanárek? Na desce bude. Ale víš o čem ten text je? To je jaksi alegorie příběhu Ježíše Krista v židovskym pojetí, Ježíš je ten kanárek. A když si ten text řekneš, tak je ti to jasný. Což samozřejmě nikdo neví, jenom autor a pár lidí, kterejm jsem to řekl. O to je to zajímavější, ale že by to byla nejkrásnější píseň? S Kanárkem je spojena jedna příhoda: když jsme s Půlnocí hráli v Chicagu, tak došlo ke kolapsu Míši, byla v jinym stavu a vypadalo to, že nebude moct zpívat. Ale na koncert se přišel podívat Elliot Sharp, což je slavnej kytarista a saxofonista, vystupuje většinou sám, a přišel do šatny zjistit, co se děje. Když jsme mu vyložili situaci, říkal, abysme aspoň začali, že by s náma zahrál na saxofon pár skladeb, něco zná, což mě teda hodně zarazilo. Tak jsme se ptali co, například. Říkal "Little canary" a já jsem samozřejmě vůbec nevěděl, o co jde, tak jsem se ptal: Pepo, vole, co to je, co je little canary? A on na to: Kanárek, vole! Takže Elliot Sharp znal Kanárka a•Magický noci pochopitelně, pár věcí z tý první desky a uměl je dokonce hrát, takže s náma začal, odehráli jsme asi tři kousky, pak se Míša vzpamatovala a koncert byl skvělej.

Lábus: A jak se ti líbilo jinak v Americe? Byl jsi vyvalenej?

Mejla: Když jsem jel úplně poprvé, tak jsem tam jel na soukromý pozvání, pozval mě Honza Pavelka, všechno mi zaplatil, ale člověk ať chtěl nebo nechtěl, byl přece jenom ovlivněnej bolševickou propagandou, jako že po devátý hodině nemůžeš na ulici, abys neskončil na krchově, takže asi 14 dní před odletem jsem zahájil intenzivní tréning jak přežít New York, trénoval jsem kung-fu a rychlý útěky a tak. Cesta byla samozřejmě taky peklo, protože jsem letěl poprvé letadlem a ono se celejch 8 hodin klepalo, takže já se 8 hodin modlil Otčenáš a Zdrávas Maria, abych přistál živej a zdravej v New Yorku. Ovšem Honza, kterýho já jsem pamatoval když odsud odjížděl s mocným plnovousem a dlouhou houní, tak v tom strašnym davu na letišti jsem nikoho takovýho neviděl a jenom jsem slyšel jeho jedovatej a nezaměnitelnej smích a pak už jsem stál sám v hale, jenom s igelitkou v ruce, zoufalej a opuštěnej. Nakonec ke mně ale přistoupil úplně cizí člověk a mluvil na mě Honzovym hlasem. New York je prostě nádhernej, ze všech měst, který jsem viděl, je mi po Praze svou atmosférou asi nejbližší. Pak jsme jeli ty turné s Půlnocí, při prvním jsme měli strašlivou trému a před koncertem v New Yorku jsem myslel, že to skutečně nepřežiju, že mě složí infarkt. V klubu P.S. 122, což je poměrně slavnej klub, a americká manažerka, když viděla, jak jsme vyklepaný, říkala: Pojďte se podívat... A na Druhý avenue byl takovej hrozen lidí, my mysleli, že tam přijde tak od deseti do padesáti lidí, tam šílenej dav a ona říká: Víte kdo je u dveří? (tam někdo lomcoval dveřma) Kytarista od Sex Pistols! Já říkal: Ty vole, už to začíná. Pak klub narvanej a ona pokračovala: Támhle sedí Robert Christgau, největší sekyrník z hudebních kritiků, deset let nenapsal dobrou krititku. A támhle sedí Ron Wood, kytarista Rolling Stones. Takže něco šílenýho, pak začal koncert a bylo to naprosto super, super, protože americký publikum je jiný než český. Tady máš někdy pocit, že 80% publika jsou hudební kritici, který si nepřišli poslechnout, ale jenom kritizovat, zatímco tam se přijdou bavit a když se jim to nelíbí, tak prostě odejdou, ale nevypustěj jedovatou slinu.

Lábus: Jak se líbila Amerika Magorovi?

Mejla: Magorovou hlavní aktivitou v New Yorku byla vybírání kontejnerů a skladování všech možnejch krámů od televizí, ledniček, lahví, plechovek, nějakejch hadrů a všeho možnýho, tak tuhle veteš skladoval u Honzy Pavelky v pokoji s tím, že musí něco z Ameriky přivézt domů. A jednou jsme šli nočním New Yorkem z jakýhosi baru a proti nám vyrazil z ničeho nic obrovskej, dvoumetrovej černoch a Magor se mu postavil de cesty a >svojí chatrnou angličtinou mu řiká: "S tebou kdybych seděl v kriminále, tak nepřežiješ do rána!" Černoch ztuhnul, kouká na něj, pak se začal šíleně smát, plácal se do svejch obřích stehen a ptal se Magora: "Proč myslíš?". Magor říká: "No protože seš měkej!" A on se začal smát ještě víc, pak si odpliv a řiká: "No, kdybych byl měkej, tak bych byl v kriminále". A vítězně odešel tmou, zatímco Magora to úplně odrovnalo.

Lábus: No, pokud vím, to tobě se černoši v Americe nevyhli. Co třeba China Town?

Mejla: No tam mě okradli. Dostali jsme nějakej honorář a já vyrazil do China Town něco si koupit a v nějakym obchodě jsem chtěl nakoupit a zjistil jsem, že peněženka je v prdeli, ale to je taková běžná příhoda...

Lábus: Mně říkal Kába, že na Americe ho právě nejvíc zklamalo to,že někde usnul nalitej na ulici, v kapse měl 200 dolarů a když se vzbudil, tak je tam měl pořád...

Mejla: Von usnul hlavně na slušnym místě...

Lábus: Potkal jsi tam nějaký Indiány?

Mejla: Samozřejmě! Byli jsme v Buffallo, kde jsem měl sraz s Vráťou Brabencem a Paulem Wilsonem, poněvadž do New Yorku to pro ně bylo z Kanady moc daleko, tam jsme hned první večer zapadli na předměstí do nějakýho plechovýho baru a tam byla taková indiánská partička. Byli to sourozenci, dva bráchové, ségra a nějakej bratranec a já jsem si dal pár panáků a pak jsem za nima šel a tou mayovskou indiánštinou jsem pravil ,Mé srdce vzlétá jako sokol' a tak podobně, z čehož oni byli nadšený. Ptal jsem se jich, jestli bych s nima nemohl nějakej čas zůstat a oni vyprávěli, jak přišli při nějaký autonehodě o rodiče, takže žijou s dědečkem, což byl přímej následník nějakýho slavnýho náčelníka, teď si bohužel nemůžu vzpomenout kterýho, a že se musej dodržovat určitý pravidla, který tam trvaj, takže bych musel složit nějaký zkoušky. Jedna z nich byla plavání přes nějaký jezero, já neplavec jsem byl v prdeli. Ale bylo z toho nádherný posezení. Byla tam s náma nějaká socioložka, která s nima neustále chtěla rozebírat postavení Indiánů. Oni bydleli za Buffallem, měli tam nějakej domeček na kolečkách a jezdili si, kam je napadlo. Říkala jim, jak je to hrozný, že se celý staletí degenerujou alkoholem a že je nejvyšší čas přestat a ějak se zapojit do společnosti. A ty kluci se smáli a smáli a říkali, jak jim to chutná... A ta holka se jmenovala Sunshine, Sluneční paprsek...

Lábus: Rád bych se vrátil k otázkám vzniku nových skladeb: jak tvoříš, máš nejdřív text, nebo jak ten porod probíhá?

Mejla: Většinou to dělám tak, že si čtu básničky a pak se něco objeví (anebo taky neobjeví), chvilku si s tim hraju, brnkám si na kytaru, občas i >na klávesy. No a když se to ujme, tak se to ujme a když se to neujme, tak se to dá Garáži (smích)... Hned si při tom představím svý basový linky, a na to pak nabalim ten zbytek. Důležitý je mít představu, jak by to mělo znít. Pak si to nahrávám, anebo si to pamatuju. Připravím si čtyři pět věcí a s nima pak začneme něco dělat, trošku se tím i bavím, ne že bych s každou věcí hned utíkal na zkoušku. Hlavně jsem si nikdy nemyslel, že jsem hudebník, to pochopitelně necejtim.

Lábus: A když komponuješ, máš představu pro koho bude. Jestli pro Garáž, Fiction nebo někdo jinej?

Mejla: To záleží z velký části na textu. Ale já to nesypu z rukávu a neřikám si: tohle je pro Dégéčka. Prostě když mě Garáž požádá, jestli bych jim neudělal dvě písničky, tak si vezmu texty a buď se začne něco rodit nebo nezačne.

Lábus: A u Fiction vznikaj nějaký nový věci nebo jste se soustředili na ty remixy Plastiků?

Mejla: Ty Plastici jsou spíš takový osvěžení, my máme s Fiction připravenej materiál na druhou desku, která by měla vyjít u Indies. V dubnu jdeme do studia, takže v květnu, červnu by měla bejt na pultech.

Lábus: Takže pak následuje klasická šňůra?

Mejla: My nejsme kapela, která chce hrát každej pátek, sobotu a neděli. Budeme dělat dvě šňůry, jednu na na jaře, duhou na podzim, pojedeme tři neděle a dost. Ono je to strašně úmorný, já už jsem přece jen starší kousek.... Lidi maj většinou představu, jak je to nádherný, jenže je to naopak šíleně úmorný. Já si dovedu představit, že kapely, který maj zázemí a techniky, tak pro ně je to možná příjemný. Jenže někam přijedeš, vytaháš aparaturu, následuje zvuková zkouška, odehraješ koncert, složíš aparaturu, propiješ honorář, jdeš spát, druhej den nataháš aparaturu do auta a jedeš jinam. Pak po 14 dnech přijedeš domů a jseš tejden hotovej. Není to žádnej med. Obdivuju kapely, který jezděj každej víkend ty tancovačky. My i když připravujeme nový věci, tak to děláme tak, že já přinesu nápad, Dušan zpracuje, Honza si udělá bicí, kluci kytary, Jitka zpěv, pak to dáme dohromady, tejden se tím zabejváme ve zkušebně a pak jdeme do studia. Mně to vyhovuje, samozřejmě začínající kapely potřebujou zkoušet, aby se nějak daly dohromady, ale tohle jsou lidi, který maj tady to za sebou a domácí příprava je myslím úplně dostačující. Pak se to za ten tejden sjede. To úmorný zkoušení třikrát tejdne, uf uf...

Lábus: A co když ti někdo vyčte, že tvoje hudba je v podstatě stejná, nikam se nevyvíjí?

Mejla: To mě spíš těší, když si vezmeš ty kapely, který jaksi měněj svůj styl podle toho, co zrovna frčí, chvilku jsou trošku jako Nirvana, chvilku jsou trošku jako něco jinýho, tak asi toho vlastně nemaj moc co říct.

Lábus: Myslíš si, že z tohodle pohledu ti doba, v který jsi žil, víc dala, nebo vzala?

Mejla: To je otázka! Občas mám takovej dojem, že dnešní sedmnáctiletý, dvacetiletý kluci, který začínaj hrát bigbít, tak že spíš jejich první otázka je, co od toho můžou čekat, kolik jim jaká firma vydá CD, kolik za to dostanou, kolik dostanou za koncert. O tohle jsme se nestarali. Já jsem se spíš vždycky ptal co jsem tomu dal sám? Jestli jsem tomu dal opravdu všechno, anebo jestli jsem to šidil. A až potom si můžu odpovědět, co mi bylo dáno oplátkou. A rozhodně bych neřekl, a to z mnoha pohledů, že mi to něco vzalo.<

Lábus: To mi trošku koresponduje s obecným názorem, že umělec, kterej netrpěl, nemůže bejt vyjímečnej...odlišnej...

Mejla: No jo, ale jaký utrpení, do prdele? Jediným utrpením můžou bejt kocoviny po koncertech, noční únava a prázdnota, ale jaksi...

Lábus: Ale ta doba přece nebyla sranda, proč to zlehčovat. Teď se na to dá možná s úsměvem vzpomínat, ale tehdy to žádná legrace nebyla...

Mejla: Samozřejmě, že ty okamžiky, kdy sedíš u výslechu a perou do tebe, tak ty jsou krajně fyzicky i psychicky nepříjemný, ale to patřilo prostě k tomu. Já to nechci zlehčovat, ale netvrdím, že mi to něco vzalo, to ne a nikdy jsem tak ani neuvažoval. My jsme se bavili, prostě veselý ghetto...

Lábus: A nepřijde ti v těchhle souvislostech legrační, když pak slyšíš, jak Katapult, Olympic nebo Neckář nemohli svobodně tvořit a jak jim bolševik šlapal na paty? Když to tedy slyšíš navíc z jejich úst?

Mejla: Já se tim nezabejvám, ale v devadesátym roce jsem viděl nějakou televizní besedu na toto téma a Petr Janda, proti kterýmu nic nemám, jednak ho osobně neznám a když jsme se potkali na OSA, působil na mě jako milej chlapík, ale tehdy mě skutečně zarazilo, když líčil, jak to bylo krutý, že musel schovávat copánek a nesměl mít náušnici. To jsem si říkal, že to přece nemá zapotřebí. A skutečně nevím, proč to říkají. Jestli si tím kompenzujou nějaký pocity viny, ale před kým? Vždyť už to nikoho vůbec nezajímá. Proto taky o tomhle období nerad mluvim, myslím si, že mělo váhu o tom mluvit tehdy, a nikoli teď. Tehdy jsme třeba jezdili po městech s Ivem Pospíšilem, pouštěli Plastiky, Garáž (takovou osvětovou besedu jsme dělali) a lidi chodili, nikomu to kupodivu nevadilo. Pouštěli jsme filmy, i když s těma filmama.... To jsou takový ty notoricky známý z Postupic, film z Bojanovic se ztratil někde ve Francii a něco je pořád v archivu Ministerstva vnitra a Čuňas není schopnej sejít těch pár schodů do sklepa a najít to, notabene to byl jeho film.

Lábus: Nemůžeš ale nad minulostí mávnout rukou.... Mám-li se k ní vrátit, co to bylo za pocit, když se za vás v 76 postavili intelektuálové a významný osobnosti, který s váma neměli vlastně nic společnýho?

Mejla: To bylo v kriminále, v tý lehký beznaději, protože jsme věděli, že se chystá velkej proces a že z toho chtěl udělat velkej skandál a když mi advokát špitnul, že existuje petice, kterou podepsalo asi 200 statečnejch, tak jsem byl příjemně překvapenej a nerad slyším, když o tom někdo mluví jako o politickym kalkulu. My jsme rozhodně nebyli žádnej politickej kapitál, spíš naopak, námi si mohli jedině uškodit. Tihle lidi mě nesmírně potěšili. Na druhou stranu mě zrovna tak mrzelo, že v podstatě kolegové - i když já jsem se za hudebníka nikdy nepovažoval - to absolutně ignorovali, z týhle strany se neozval jedinej hlas. Nikdo.

Lábus: A nakonec plno z nich se nikdy žádný nehrávky nedočkalo, ačkoliv by pro ní zapřeli vlastního bráchu. Jakej to byl pocit, když se ti dostala třeba ta úplně první deska poprvý do rukou?

Mejla: No byl jsem strašně šťastnej, to bylo tehdy něco. V cosi podobnýho jsme prostě ani nedoufali. Hlavně jsme ten materiál na první desku nepřipravovali s vědomím, že by z toho mohla deska někdy bejt. Podle toho to taky vypadá. Ono by to asi nebylo ale lepší, i kdybychom o tom věděli. My to dělali s představou, že se udělá kazeta pro pár přátel. Výsledek byl pak skvělej. I když z tý první obrazový přílohy taky nejsem zrovna dvakrát nadšenej, protože tam byla politika až příliš vypíchnutá, ty tanky, pionýři...proč? Paul Wilson se nám snažil vysvětli, že na tom nemá nejmenší vinu, přesně věděl, že nám to bude vadit, ale ti Francouzi, který to dělali, to tak prostě cejtili. Když jsem v byl New Yorku v nějakym velikým megastoru a hrabal se tam v elpíčkách objevil jsem tam LP Egon Bondys Happy Hearts Club Banned. Prodavač okamžitě vystartoval, že je to naprostá rarita a že už to nikde jinde než u něj neseženu, že má poslední dva výlisky..

Lábus: Prásknul ses?

Mejla: Ne, pochopitelně! Ale ptal jsem se: Kolik? On říkal: , Padesát', což je teda úplně vrchol. Bejval bych si jí koupil, protože ji nemám.

Lábus: Ty nemáš svoje vlastní placky?

Mejla: Ne. Mám jenom Půlnoční myš. Já to vždycky někomu dám, že se zrovna ty divíš...? Holt nejsem sběratelskej typ, nemám třeba ani jedno Vokno a tak. Já vim, že ty to archivuješ a je určitě dobře, že se o to někdo stará...

Lábus: Ale ty ostatní nahrávky byly už připravovaný jako elpíčka?

Mejla: Ty byly koncipovaný jako elpíčka, ano. I Hovězí porážka, která nakonec na desce nevyšla, tu se nějak nepodařilo udělat, protože Vráťa to v Kanadě nějak technicky nezvládl, že ji snad zničili ve studiu, čemuž já moc nevěřim, ale přesně samozřejmě nevim, jak to bylo.

Lábus: Mě by zajímalo, jak se ta vaše muzika dostávala ven, jakejma kanálama...

Mejla: Materiál třeba na tu první desku, kdo to odvezl? Já mám dojem, že to byl Paul Wilson a všechny ty další šly přes Vaška Havla jakejmasi diplomatickejma stezkama.

Lábus: A nedočtem se to ani v Pravdivym příběhu Plastic People, jakožto dramatickou zápletku?

Mejla: Myslím, že Magor tuhle knihu už nedotáhne. Já jsem mu do toho trošku šlápnul tou knížkou, co jsme dělali s Honzou, ale nemyslím si, že by to chtěl dokončit. Což je veliká škoda, říkal jsem mu, že on bude vzpomínat úplně jinak a ty dva pohledy by pro srovnání byly jistě zajímavý.

Lábus: Jak vzniknul Dopis Magorovi?

Mejla: To je asi jediná nahrávka PP, kterou nemám moc rád. Ne že bych se za ni styděl, ale nemám ji rád, protože je tam na mě až příliš mnoho patosu. Vznikla na Hrádečku po nahrávání Pašijí, kdy Vráťa s Věrou Jirousovou napsali text a Vráťa říkal: Rychle něco vymysli, ale co máš po tejdennim nahrávání vymyslet, měl jsem úplně vymetenou hlavu. Takže jsem k tomu přistoupil tak, že jsem použil figuru Magické noci a nějaký houslový a saxofonový party z Pašijí jsem jim dal zrcadlově, takže jsou odehraný pozpátku. Všechno bylo točený naživo, i to mluvení do toho. Vlastně ještě větší nechuť mám ke 100 bodům, to už je vyloženě politická záležitost.

Lábus: Proč politická? A proč nejsou - stejně jako Dopis Magorovi - na kompletu?

Mejla: Copak jsi to neslyšel? Právě proto.

Lábus: Stalo se něco s nahrávkou Pašijí, která byla realizovaná v 93 v Betlémský kapli?

Mejla: To seš na špatný adrese, já tam nehrál. To byl nápad Reného Starhona, bubeníka různejch kapel, a Pašije měl rád a zavolal mi, že by dal dohromady partu a živě by to odehráli v Betlémský kapli a jestli bych jim s tím nepomohl. Mě to samozřejmě potěšilo, tak jsem byl na pár zkouškách, občas jsem něco podotk, ale příliš jsem do toho nezasahoval. Ten koncert je natočenej, master leží na Globusu a Kocour to chtěl vydat, ovšem Vráťa Brabenec dostal šílenej záchvat jako že to bylo hraný bez jeho vědomí a kdesi cosi, což je podle mě dost nesmyslný. Ta věc byla jednou vydaná a skutečně si s tím může každej dělat co chce, aniž by potřeboval něčí souhlas.

Lábus: Takže tobě nevadí, když různý partičky dávaj k lepšímu věci od Plastiků?

Mejla: No vůbec ne, naopak. Dokonce nedávno, někde na Moravě (Olomouc) to bylo, za mnou přišli mladý kluci kolem 19, 20 a že dělaj Plastic People Revival. Tak jsem byl úplně nadšenej. To je skvělý. To jsem dost dobře nepochopil, proč Vráťa k tomu přistoupil tak strašně, že až nějakýho právníka vyburcoval, aby se do toho pustil. Vráťa by mohl snad požadovat autorský honoráře za libreto, ale víc s tím nemůže dělat. A navíc většina těch lidí, který se na tom účastnili, jsou bezvadný lidi. S Vráťou se některý i znaj, tak nevím, proč tak kategoricky odmítavé stanovisko.

Lábus: Kategoricky odmítavý stanovisko měla spousta lidí k tvojí historický fotce s Karlem Gottem, pro Honzu Brabce to dokonce znamenalo konec rock and rollu v Čechách. To se bralo taky dost politicky, jako to "tání ledů". Pod tímhle snímkem byl titulek "Sojuz a Apollo", jestli se nepletu....

Mejla: Každopádně ta hysterie mezi skalníma androšovcema byla trošku přehnaná, ale na druhou stranu ten titulek, kterej pod tím v Melodii byl, taky nebyl moc vtipnej. To vzniklo tak: Půlnoc měla přebrat Cenu Melodie a já po dlouhym přemlouvání Ivem Pospíšilem jsem se rozhodl, že ji v Paláci kultury převezmu. Ovšem měl jsem s Pepou Vlčkem domluveno, že až mi ji tam bude předávat oznámím, že je mi líto, ale že cenu nemůžu převzít, protože několik mých přátel - Ivan Jirous, Václav Havel - jsou ve vězení a že si pro ni přijdu, až budou venku. Takovej byl scénář, ale během večera se ukázalo, že to nepůjde, že k mikrofonu nebudu vůbec připuštěn. Takže naprosto zhrzen jsem odešel k baru, kde jsem dal pár paňáků a pak jsem chtěl odejít. Ovšem vůbec jsem se tam nevyznal, tak jsem bloudil po chodbách a najednou u nějakejch šaten vidím Karla Gotta a pár lidí. Tak mu říkám: Nazdar Karle, co tady blbneš? A Karel na to: Dobrý den, znám vaše osudy nazpaměť, sleduju je už 25 let. Vám jde spíš o ty sociální věci, mně vždycky šlo spíš o ten hlasový projev... Prostě skvělej chlapík a bylo tam pár novinářů, ty to vyfotili a já jsem nakonec žasnul nad reakcí přátel, když to vyšlo v Melodii. Jejich reakce byly prostě pozoruhodný. A Karel Gott je skvělej muž, na nic si nehraje, jemu jde skutečně o ten hlasovej projev.

Lábus: A jak se ti líbí název jeho kapely: KGB (Karel Gott Band)

Mejla: To je vynikající! Je vidět, že Karel je vtipnej chlápek.

Lábus: Karel vymyslel KGB, název Půlnoc jsi vymyslel ty?

Mejla: Jo.

Lábus: A Fiction taky?

Mejla: Jo.

Lábus: A věděl jsi, že Fiction byla firma, která vydávala The Cure?

Mejla: To jsem se samozřejmě dozvěděl až po tom. Ale Fiction byl samozřejmě trošku odkaz na poslední kapelu Nico, která se jmenovala Faction, a jednak protože jsme si od začátku říkali, že nebudeme v textech řešit nějaký problémy, ale spíš prezentovat takový představy, vize a tak. Fikce. Půlnoc měla být původně Maskovaní bandité rytmu, ale zvítězila proto, že o půlnoci umírá cosi starého a rodí se cosi nového a zároveň to byl trošku odkaz na edici Půlnoc, kterou měl s Ivem Vodseďálkem v padesátejch letech Egon Bondy.

Lábus: Proč se v tvejch kapelách potom objevily ženský? V Půlnoci, ve Fiction... Z důvodu hlasovýho fondu?

Mejla: To má samozřejmě svoje důvody. Jednak v rock'n'rollu je ženskej hlas trošku zvláštností a vyjímkou, uřvanejch rockerů máš všude 24 hodin denně. Ale základním problémem byl ten, že v ůlnoci neuměl nikdo zpívat. Já o sobě nikdy nemůžu říct, že umím zpívat, a neuměl to tam vlastně nikdo a když jsme dostali tu odvahu, že budeme hrát na veřejnosti, tak jsem spojil svojí vizi ženskýho hlasu, kterej ten bigbít posune někam do jinejch poloh, který mám rád. Asi nemusim připomínat Nico, nebo Laurie Anderson nebo Patti Smith, tam cejtim nějakou zvláštnost, kterou u chlapů vycejtim jenom zřídka a za druhý ten důvod, že prostě nemáme pěvce...

Lábus: Takže tě jistě potěší, že o Patti Smith je v tomhle čísle obsáhlej materiál.

Mejla: Patti Smith jsem měl vždycky rád, došlo i k setkání s Ivanem Králem, můžu říct, že jsme přátelé. Pro mě bylo setkání s ním trošku zvláštní, protože jsem znal ten film, v 76 roce dělali večer, kde Patti četla 100 bodů a Ivan jí s tim nějak pomáhal. To jsem si velice považoval, protože vím, že byla učiněna celá řada pokusů, byl kontaktovanej Zappa, Lennon i další, a všichni se na to vybodli anebo vůbec nereagovali, ale Patti to udělala.

Lábus: A zase causa Plastic People.... 4. prosince to budou tři roky, co jste hráli s Plastikama v původní sestavě v Roxy, má to nějaký pokračování?

Mejla: Na to rád vzpomínám, jednak ty čtyři zkoušky, který jsme měli, tak to bylo opravdu zvláštní, vidět se zase s Michalem Jernekem a něco s ním dělat po těch mnoha a mnoha letech, stejně tak se Števichem, s kterym jsme tu kapelu dávali vlastně kdysi dohromady. Takže to bylo takový velice zvláštní pocit. Já jsem rád, že éra PP byla pro mě uzavřená právě tímhle koncertem. Po pětadvaceti letech!

Lábus: Připadáš si starej?

Mejla: Někdy si připadám strašně unavenej. Tělo už má svoje odkroucený. Ale nevím, co mám definovat pod pojmem stáří. Ale divokejch večírků se neúčastnim. A vlastně o žádnejch ani nevím...

Lábus: Ale když jste hráli v Lounech, tak jste se řádně zasekli...

Mejla: Tam to totiž bylo mimořádně příjemný. Byl jsem skutečně hrozně rád, že jsme tam hráli. A že publikum nás vzalo normálně. To bylo v době, kdy jsme se rozjížděli a měl jsem z toho trochu strach, jestli nebudou mít houně na kluky nějaký hlášky, ale ukázalo se - na to že tam bylo nějakejch 1 300 lidí - že jsou prostě houně vynikající.

Lábus: A neměli bratři Vozáryové trauma z davu mániček pod podiem?

Mejla: No trauma neměli, protože jsou úplně normální kluci. Oni mívají spíš trauma z toho, když někam přijedem a objeví se tam hrstka fanynek Oceánu, ale to bylo úplně ze začátku, teď už nechoděj, anebo když přijdou, tak se už neprojevujou tak trapně.

Lábus: A jsme u žhavý současnosti, u kapely Fiction. Půlnoc skončila, DG moc nehráli, takže jsi cejtil volnej prostor...

Mejla: To má samozřejmě souvislost. Vznik Fiction a konec Půlnoci, má to svoji logiku. Když Půlnoc skončila v New Yorku nahrávání City Of Hysteria, tak Míša Němcová a Petr Kumandžas oznámili zcela nečekaně, že končej. V podstatě ten den, kdy jsme nahrávání dokončili, to byl ovšem průser, protože pro Američany to byla naprosto neslýchaná věc, aby kapela z Evropy, která dostala takovouhle šanci, která měla vynikající kritiky a všechny předpoklady, aby se to rozjelo, tak se rozpadne. Takže potom jsme vzali novou holku na zpěv a novýho bubeníka, hráli jsme dva roky ale ten stín tam pořád ležel a my se nemohli hnout z místa. Ne že by byli nový lidi špatný, ale haprovalo to, vadilo to, atmosféra v kapele byla nevalná a hledali jsme z toho východisko. Já jsem v tý době byl požádanej, abych s Milanem Knížákem a Dušanem Vozárym (o kterym jsem věděl jenom to, že chodil před lety na přednášky k Láďovi Hejdánkovi a že hraje se skupinou Oceán, proti který, jen tak mimochodem, jsem nikdy nic neměl), abychom udělali společně nějakou píseň k Týdnu nemocných AIDS, který měl probíhat v klubu Radost před třema lety. Sešli jsme se spolu, mluvili o tom, a já zjistil, že Dušan je prostě normální kluk. Vyprávěl, že začal hrát bigbít díky tomu, že znal Plastiky, měli v Budějovicích kapelu Svatý pondělí a hráli skutečně ten nejtemnější underground, například s nima hrál René Starhon, kterej hraje s Velvet Underground Revival. Časem se jejich hudební vývoj dostal jinam, ale to je normální. V tý době se rozapadl shodou okolností Oceán a já jsem si říkal, že by stálo za pokus integrovat Dušana do Půlnoci, což se ale u většiny setkalo s odmítnutím. Takže toto byl vlastně první kontakt. Pak jsme s Půlnocí absolvovali ještě asi tři zkoušky a rozpustili jsme to. Já díky tomu, že jsem znal Dušana, tak jsem s ním začal dávat dohromady kapelu, hledali jsme další lidi a bylo to...

Lábus: A na čem ses podílel když skončila Půlnoc a nebyli ještě Fiction?

Mejla: To jsem s Dušanem Vozárym dělal židovský lidovky, umplugged. Milan Bartalský, to je kluk z Bratislavy, zpívá tam v synagoze a má sbírku desek, kde jsou židovský lidový písničky. A měl hroznou potřebu to udělat. Dušan se s tím nějak trápil a vůbec to nemohl odstartovat. Tak jsem mu s tím píchnul. Pozval jsem pár lidí, Pepu Janíčka, Tomáše Schillu a z Dégéček Veroniku Hánovou, ta zase svý kolegy, ona hraje gotický kapele Gotthartd, udělali jsme takovou větší partu a nahráli jsme to.

Lábus: Pro mě ale nejlepší koncert, kterej jsem měl možnost vidět na vlastní oči bylo taky z tvýho mezidobí, a byli to DG 307 v Roxy, někdy v 93 roce, to byla ta rozšířená sestava a bylo to úžasný... Prochodil jsem celou noc po Praze. Jak vznikala tahle...symfonie?

Mejla: No to víš, čelo, viola, housle... To vzniklo potom, co jsme udělali s Pavlem Uměle ochuceno, což bylo odrazem k čemusi dalšímu. Půlnoc v podstatě už neexistovala, nová kapela nebyla ještě zdaleka na obzoru, čili jsme měl čas a mohl jsem se tomu věnovat, a myslím, že to docela vyšlo. Koncert v Roxy se nahrával, ale byl tam nějakej technickej problém, takže nahrávka není úplně dobrá, ale rozhodně by k dispozici měla bejt a možná, když si to poslechneme s odstupem, bude se nám to zdát pro vydávání dostatečně dobrý. U DG 307 hrálo vždycky velkou roli, jaká je vnitřní nálada, co tam hraje za lidi a spousta dalších takovejch vnějších okolností, samozřejmě i to, jak je na tom Pavel sám se sebou. Dalšího projektu DG 307, jsem se už neúčastnil, právě proto, že jsem měl jinou kapelu.

Lábus: Mně se hrozně líbí vůbec celý CD DG 307 Uměle ochuceno. Jak byl připravovanej tenhle projekt?

Mejla: Tahle deska bohužel nějak zapadla a zanikla, hodně to je asi vinou vydavatele a jeho distribuční nesítě. Původně jsme měli nabídky od Reflex records a od Globusu, ale přesvědčil mě nakonec Újezd, kterej nabídl nejlepší podmínky, bohužel jen teoreticky, jak se nakonec ukázalo. Ten efekt byl prostě mizernej a dost nám ublížil, měli jsme to udělat jinde. Tak tahleta věc byla po dlouhých letech zase něco, na čem jsem dělal společně s Pavlem Zajíčkem. Ty věci jsme v podstatě měli hotový za tejden, Pavel mi zavolal, že má nějaký nápady, dal mi texty, já měl taky něco v hlavě. Nejdřív jsme to chtěli udělat ve dvou, že to bude čistě elektronická záležitost, ale pak mi začalo bejt jasný, že jsou tam místa, kde je zapotřebí někoho, kdo umí zpívat. Tak jsme do věci zapojili Míšu Němcovou a během tejdne to nahráli. Žádná improvizace tam nebyla, každá skladba byla nazkoušená ve zkušebně.

Lábus: Sleduješ DG 307 jak je teď dělá Pavel Zajíček bez tvojí pomoci?

Mejla: DG 307 jsou moje srdeční záležitost, byl jsem na posledním koncertě, a mně se to líbí hodně. Bohužel, tenhle koncert se moc nepovedl, protože byl v novým klubu v Železný a aparatura tam není ještě moc zaběhlá, byly tam slyšet jen bubny a nic víc a Pavel po každý písni truchlivě říkal: "Dnes se nedaří".

Lábus: Teď věnuješ veškerou energii Fiction.... Materiál na další řadovou desku je tedy ve stadiu zrodu?

Mejla: Snad budou ti Indies to pravý. S Popronem jsme se rozešli kvůli jejich distribuci, která je vůči nám naprosto nezodpovědná. Oni předpokládali, že udělaj reklamu na známějších jménech Hlavsa/Vozáry a že to půjde samo. Což se samozřejmě nestalo. Nestalo se to z mnoha důvodů. My jsme od začátku tvrdili, že jsme začínající kapela, tak potřebujeme podporu jako kdokoliv jinej. Dopadlo to tak, že když rozeslali nabídkový katalog po firmách a tam bylo napsáno Fiction, tak obchodník to neznal a tudíž neobjednal. I přes to se prodalo podle mýho odhadu 5 000 kusů, což je dost, ale mohlo se toho prodat víc, kdyby měl Popron zájem.

Lábus: Ale když si vezmeš, na kolika deskách nakonec hraješ, tak ses dostal na úroveň, já nevim, Olympicu nebo Hanky Zagorový. Akorát, že oni si za to postavili vily a jsou za vodou.

Mejla: Holt musíš brát v potaz, kolik se jich taky prodalo. Když ti řeknu, že jsem musel jít vloni v létě dělat uklízeče, tak to mluví asi za všechno.

Lábus: Kolik se vlastně čeho prodalo?

Mejla: Těch plastikovskejch souborů 2 000 kusů, nejvíc se prodalo tý první Půlnoci, to bylo asi 42 000 kusů, jenom LP, CD bylo vyrobeno hrozně málo, snad 2 000, takže ty vynyly hodily asi 60 000,- korun, tehdy se ty desky prodávaly snad za pade a navíc to nedostaneš najednou, to občas něco pošlou, takže to neudržíš. CD City Of Hysteria, to byla dost smůla, protože v okamžiku, kdy se dozvěděli, že kapela se rozpadla, tak to přestali okamžitě distribuovat, co bylo na prodejnách stáhli a ">vloni na jaře zase něco pustili ven. Potom to převzala BMG a prodali tady asi 5 000 ks cédéček, v Evropě nevim. Ale ty to udělali už v licenci. Globus bude dělat dotisk tý plastikovský CD kolekce, vynyly ne, CD jo. Podle mě je Globus firma, která dává sem tam prostor i nějakejm neznámejm kapelám. I když já stejně neposlouchám nic kromě Dead Can Dance, Calea a Reeda.

Lábus: A líbí se ti něco z český scény?

Mejla: Hodně ta sólová Topolova deska, Ivan Hlas, Načeva, líbilo se mi i na tom Slamníku....

Lábus: Udržuješ nějaký takový muzikantský kontakty?

Mejla: Ne, já se nepovažuju za hudebníka, tak o čem bych se s nima bavil?

Lábus: Ale vždyť ten tvůj hudební rukopis je přece vyjímečnej...

Mejla: Dobře, ale já o tom prostě nevím, nezabejvám se tím a dokonce jsou mi ty rokeři trošku protivný. Vidím v tom takovou pózu, kožený bundy, stylizaci a to nemám rád.

Lábus: Takže na koncerty..

Mejla: Vůbec nechodim. Abych ti pravdu řekl, mě už ten bigbít někdy opravdu sere. Jedu autem, poslouchám rádio a slyšim kravál, kravál, kravál, všechno je úplně stejný, nějaká módní vlna přijde ze zaoceánu, tady se toho chopěj desítky kapel, všechny to mastěj stejně a nerozeznáš jednu od druhý.Z rock'n'rollu se stalo to nejodpornější spotřební zboží.Nemyslím tím rock'n'roll jako životní pocit, ale i z toho se stal strašlivej obchod, koukni se na to, navlečený do bundiček, hrajou si na děsný tvrďochy, všichni jsou úplně stejný a to se mi zdá hrůzný. Kolikrát si z těchhle důvodů říkám, že bych se na to nejradši vybod, protože vidíš, co se z toho stalo, jak se vytrácí takovej ten náboj a to sdělení, který opravdickej rock'n'roll nese. Já nechci nikoho poučovat nebo mudrovat, ale ta osobní výpověď, to je to nejdůležitější. A to chybí těm televizním "rockerům", který si hrajou na drsňáky. To neberu.

Lábus: Ale ty jsi hrál ve filmu Válka barev taky pěknýho drsňáka... Šéfa ruský mafie a afghánskýho veterána.. Jak jsi k tomu přišel?

Mejla: V létě, když jsme byli asi měsíc ve studiu, jsem se vrátil a manželka mi říkala, že mi denně telefonuje Filip Renč, o kterym jsem věděl, že je to režisér a točil film Requiem pro panenku. Domníval jsem se, že chce udělat klip. Zatelefonoval jsem mu, dali jsme si schůzku a já tam šel s tím, že budem točit klip. Trošku mě zaskočil, protože mi chtěl přečíst ve stručnosti výtah ze scénáře a já se ptal: Na jakou píseň to bude, prosím tě? A on taky znejistěl, tak jsme vyložili karty a on mi přečetl scénář, kterej mi připadal jako docela pěknej detektivní příběh se zajímavou zápletkou. A vysvětlil mi, proč ten film dělá. To bylo především proto, že má roztočenýho Golema podle Meyrinka a došly mu na to finance, takže potřeboval udělat nějakej film na koukání, aby v tom mohl pokračovat. A moje role se mi taky velice líbila, hrál jsem afghánského veterána, šéfa ruské narkomafie v Čechách, Kožuchina, takže jsem do toho prostě šel. Proč vybral právě mě, na to jsem se nezeptal, ale v tý chvíli jsem dělal, že je to prostě samozřejmý, koho jinýho, takovejch nabídek denně odmítám... Hele, nepučil bys mi pětikilo? Já beru až ve středu....

Lábus: Hochu, tak jsi neměl končit v Radosti...

Mejla: Do Radosti jsem šel na tejden vypomoc za někoho, kdo šel na dovolenou a zůstal jsem tam půl roku. Ale pak se začalo zkoušet a nebyl na práci čas...

Lábus: Takže kvůli hudbě jsi ani neměl možnost dosáhnout nějakejch služebních postupů?

Mejla: Ne, a už asi nedosáhnu.

Lábus: Z čeho ti budou vypočítávat důchod?

Mejla: Já si přece platím sociální pojištění, co mám dělat, ale zjistil jsem s hrůzou, že mám doteďka odpracovanejch asi 12 let. Ale třeba v nějakym důchodovym úřadě maj ty potřebný podklady, kde jsem kdy dělal. Ale počítám, že budu stejně ve velkym balíku, takže žádnej důchod nebudu potřebovat. A děti pomůžou, Štěpán bude astronom..

Lábus: Jé, to mýmu klukovi jsem vybral komerčního právníka, ty maj nejvetší rita...

Mejla: A hlavně bych řek, že ho budeš brzy potřebovat, až tohle všechno vyjde....

Lábus: Chceš v hudbě ještě něčeho dosáhnout?

Mejla: To já nechtěl nikdy, já si nedával nikdy žádný cíle.

Lábus: Jseš tedy spokojenej s tím, jaký desky po tobě zůstaly?

Mejla: No, já je radši neposlouchám. Teďko jsem skutečně strašně spokojenej s těma Velvetama a doufám, že s těma PP budu taky. Vypadá to ne celkem slušnej nářez.

Lábus: Takže už chybí jen unplugged...

Mejla: No, unplugged Plastiků si nedovedu představit.

Lábus: Jak ses dostal ke kapele Krysa?

Mejla: Někdy začátkem 80 let jsem dostal dopis od Kubíčka, bylo mu tehdy 13 a popisuje mi svůj osud, že je z emigrantský rodiny a slyšel Plastiky, který se mu strašně líbili. Roky utíkaly a on mi občas psal. Pak se rozhodl že založí kapelu a drželi jsme spolu takovej písemnej kontakt. V roce 1991 sem přijel se svojí kapelou nahrávat desku a chtěl, abych jim na ní zazpíval Francovku, tak jsem to udělal. Nikdy jsem to ale neslyšel.

Lábus: Jak se ti jako kmotrovi líbí poslední CD Umělý hmoty, My dva a kněz. Ta jako snad poslední neopustila ty koleje totálního undergroundu, zůstala živým mementem II. kultury... Navíc Dino řádně soubor omladil, má tam mimo Picka a Jindry samý mladý divochy, za bicíma dokonce mimořádně sympatickou slečnu a zvuk je těžce přitvrzenej a drsnej...

Mejla: Dino má tuhej kořínek. Pořád se snaží něco dělat, asi se chce nějakým způsobem vyjádřit. Já opravdu nevím, jaký má teď Umělá hmota publikum..

Lábus: Myslíš, že se její a vaše publikum nějak odlišuje?

Mejla: Já na koncerty Umělý hmoty nechodím.

Lábus: A máš přehrávač CD?

Mejla: Ne. Taky nemám žádný cédéčka, tak dvě, tři.

XANTYPA 1/2011

V roce 2011 by se 6. března dožil šedesáti let jeden z nejvýznamnějších hudebníků a vůbec osobností československého muzikantského světa, Mejla Hlavsa. Namísto toho 5. ledna 2011 vzpomeneme desátý rok jeho úmrtí.

Ovšem Mejlova úloha v dějinách české hudby je až doposud stále zcela výjimečná: společně se svými přáteli (protože být členem těchto kapel nebylo „jen" o hudbě, ale také o osobním ručení a oddanosti) z DG 307 a zejména The Plastic People Of The Universe byl jedním z mála kulturních světel v temném tunelu české normalizace. Ale také dokázal nonšalantně přejít od koncertu ve stodole, obklíčené pohotovostním plukem Veřejné bezpečnosti ke hraní v Bílém domě pro amerického - a českého - prezidenta.

Ještě koncem liberálních šedesátých let založil Mejla Hlavsa kapelu, jejíž stigma ho provázelo doslova celým životem. Jmenovala se The Plastic People Of The Universe a byla jednou z prvních, která vědomě vstoupila do, u nás dosud neprobádaných, psychedelických vod. Její nástup byl tak razantní, že z psychedelického trůnu posléze sesadila krále této scény, bájné a na svou dobu neuvěřitelně výstřední The Primitives Group.  

The Plastic People získali brzo statut profesionálních hudebníků, stali se objevem pražského Beatového salonu v roce 1969 a zdálo se, že jejich úspěšné dobytí bigbítových podií po celé republice je jen otázkou času. Ovšem, jako takřka všemu, co mělo smysl, náhle v cestě stály  okupační tanky spřátelených armád. Ale na rozdíl od většiny muzikantů (a vůbec českého národa), kteří se dokázali velice rychle přizpůsobit novým podmínkám a „požadavkům doby", tj. náhle změnili nejen světový názor, ale i repertoár, účesy a jméno kapely, Mejlovu indiánskému naturelu byla podobná zrada bytostně cizí.

Proto Plastici jakékoli podobné změny zavrhli a v roce 1970 se stává Hlavsa „nezaměstnaným" hudebníkem. Se svými spoluhráči ztrácí jakoukoli perspektivu hudbou se nadále živit a raději společně odcházejí do lesů, vydělat si na novou aparaturu. To se jim sice příliš nepodařilo, zato v lesích kolem Humpolce, kde jim jejich tehdejší umělecký manažer Ivan Jirous brigádu sehnal, odehrávali zábavy, na které je následovalo jejich věrné publikum. Zatím skupina hrála především převzatý repertoár, ovšem hudbu, která nebyla v Čechách příliš známá a patřila spíše k tomu náročnějšímu a nonkonformnějšímu i v angloamerickém zahraničí - The Fugs, Frank Zappa, The Velvet Underground, Captain Beefheart.

Několik zásadních změn čekalo na Plastiky v dohledné době: v roce 1973 atypicky rozšířili nástrojové obsazení o např. violu, theremin či zběsilý, freejazzový saxofon. Nicméně právě tohle učinilo z jejich hudby originální sound, rozpoznatelný na první poslech. Odklonili se také od tehdy módní angličtiny a - po setkání s fenoménem Egona Bondyho, jehož znal Jirous ze společného pobytu v psychiatrické léčebně -  přešli k českým textům. Samozřejmě, že opět velice nonkonformním, žádné zhudebňování české klasiky, což bylo pro některé skupiny té doby jakýmsi řešením jejich další existence. Ale zcela zásadní roli v hudbě Plastic People hrál Hlavsův unikátní kompoziční talent (Hlavsa totiž byl výhradním skladatelem jejich repertoáru), kterým dokázal vyjádřit tehdy už výjimečný, omamný pocit svobody a vzájemné lidské pospolitosti. To vše podtrženo temným, hypnotickým rytmem (tyhle vlastnosti byly ovšem pro Hlavsovu hudbu typické minimálně až do konce pádu totalitního režimu...) a skladatelskou invencí s přesahem až k postupům vážné hudby. Pro lidi podobného smýšlení a stejných tužeb nebylo tehdy příliš podobných autorů (byť Hlavsa nebyl nikterak hudebně vzdělán) a proto se koncerty Plastiků stávaly řídkými, ale o to vyhledávanějšími hudebními slavnostmi svobodomyslných mladých lidí, které hudba Plastiků stmelovala a vytvořila z nich ostrůvek spřátelených bytostí. To komunistické moci samozřejmě nemohlo ujít, a ačkoli Plastici hráli ještě veřejně, byť zejména mimo Prahu, smyčka kolem nich se utahovala.

Poslední výstrahou kapele byl masakr jejích fanoušků v Rudolfově u Českých Budějovic koncem března 1974. Hudebníky sice ještě přímý policejní teror minul, ale celá řada návštěvníků koncertu - který byl ihned po samém začátku zakázán - byla zadržena, vyslýchána, studenti vyhozeni ze škol, za návštěvu padlo dokonce i sedm podmíněných trestů. Signál byl jasný: když se nepodařilo zastavit kapelu nepřímo, zastavíme ji skrze její příznivce.
Kapela tedy omezila své vystupování jen na několik koncertů pro zvané, z kterých se pod tlakem okolního světa začala postupně vytvářet vyhraněná společnost, zpočátku soustředěná právě kolem Plastic people. V tomto uzavřeném prostředí se začínaly profilovat podobné kapely - i Hlavsa společně s vizionářským básníkem Pavlem Zajíčkem vytvořil protipól Plastikům v disharmonickém voice-bandu DG 307 - , vznikl svébytný básnický, literární, hudební a hlavně lidský okruh, který vyznával svobodný a na komunistickou ideologii nezmrzačený život. Společný a zejména dobrovolný přechod na periferii znormalizované společnosti všechny stmelil a počáteční bariéry mezi intelektuály a dělnickými příznivci této svobodné kultury odstranila láska k autentickému, osvobozujícímu umění a rezignace na jakýkoli úspěch uvnitř oficiálních struktur. Ano, takhle vznikl proslavený a legendami opředený český underground, ono „veselé ghetto". Ale odveta režimu na sebe nedala za tuto „drzost" dlouho čekat!

Po svatbě Ivana Jirouse s Julianou Stritzkovou - známé dnes jako II. festival druhé kultury v Bojanovicích - v únoru 1976, kde asi pro 300 přátel vystoupilo několik kapel a sólistů z prostředí undergroundové komunity, následovalo hromadné zatýkání a soudní proces, který měl být exemplární výstrahou všem neposlušným mladým lidem.  Jedním z obviněných tehdy byl i Mejla, ale nakonec - po pětiměsíční vazbě - odsouzen nebyl. Zajímavé je, že odsouzeni byli v tomto jen vysokoškolsky vzdělaní lidé (Ivan Jirous, Pavel Zajíček, Svatopluk Karásek, Vratislav Brabenec - ten dokonce za hru na saxofon!). Z příslušníků českého undergroundu byly tímto procesem pro českou konzumní veřejnosti mohutnou mediální masáží doslova vyrobeny prototypy odpadu lidské společnosti: narkomani, příživníci, blázni. O to cennější byl tehdejší postoj části české inteligence z disentu - v čele s Václavem Havlem - která se proti rozsudku veřejně postavila v zahraničních médiích a na podkladě této společné aktivity vznikla Charta 77.

Vraťme se však samotné hudbě, sám Hlavsa totiž velice nelibě nesl, když byl představován více jako protirežimní - než rock´n´rollový - hudebník. Hudbu miloval, jen nebyl ochoten k hudebním, a posléze ani občanským kompromisům, což ve společnosti, postavené na lži, předstírání a bezcharakternosti bylo už samo o sobě zločinem. Plastic people v pochmurném ovzduší stálé pozornosti policejních orgánů vytvořili několik po domácku nahraných programů, jež i dnes působí neuvěřitelně nadčasově a mysticky. Ještě písňový, Bondyho ironií ovlivněný „Klub zakázaných šťastných srdcí Egona Bondyho" (Egon Bondy´s Happy Hearts Club Banned,1974) a několik komponovaných pásem: religiózní Pašijové hry velikonoční (1978), , ponurý hold Ladislavu Klímovi Obešel já polí pět (1979), temné a depresivní Co znamená vésti koně (1981) a jatkám zasvěcenou Hovězí porážku (1983). To vše bylo stvořeno pod permanentním policejním dozorem a každodenní šikany; možná právě tento existenciální tlak dokázal z Hlavsova skladatelského talentu vylisovat takovou hudební invenci a originální rukopis. Od roku Charty 77 odehráli Plastici jen 5 vystoupení, všechna v utajení, pro nejbližší přátele a jen na soukromých pozemcích, kam se nebylo lze bez pozvánky s mapkou vůbec dostat. Když v roce 1981 usedlost, kde se jeden z koncertů odehrál, podezřele vyhořela, přestali Plastci koncertovat zcela a soustředili se jen na nahrávání. O rok později opouští nejen kapelu, ale po brutální sérii ataků StB v rámci Akce Asanace i rodnou zemi jeden ze stěžejních členů kapely, básník a saxofonista Vratislav Brabenec. V roce 1988 se Plastici rozcházejí, posledním společným titulem se stává album Půlnoční myš (1986), na kterou vybírá texty mj. i Václav Havel.

Hlavsa mezitím hraje na kytaru ve spřátelené Garáži, občas, „pro jistotu" skrytý za plentou, také komponuje pro Garáž několik písní, které na rozdíl od repertoáru Plastiků postrádají typickou pochmurnost a jsou spíše ve svižnějším rytmu.

Nicméně záhy vzniká - na základech Plastiků, kteří tvoří takřka polovinu nového souboru -

skupina Půlnoc. Ta může odehrát několik veřejných koncertů a kupodivu se dostává na turné i do USA. Dodnes tato možnost vycestování za hranice vyvolává nejrůznější spekulace, snad se dá souhlasit s teorií, že StB chtěla touto cestou vyvolat rozkol mezi původními Plastiky, a nutno konstatovat, že se jí to i částečně podařilo.

Nicméně Půlnoc odehrává několik málo koncertů, první v červnu 1988, ale během listopadových dnů roku 1989 se samozřejmě všechno mění. Hlavsovi a jeho kamarádům z hudebního disentu se dostává satisfakce, hraje se v Lucerně, předrevoluční nahrávky vycházejí v tisícových nákladech, každého zajímá všechno dříve zakázané, „nehrající člen kapely" se stává prezidentem. Při poslechu dnešních rozhlasových stanic se nechce ani věřit, že tehdy se zdálo, že pop hvězdám bolševického režimu kariéra právě skončila.
Půlnoc ještě do roku 2003 pokračuje v činnosti, zlomem je možnost - jako snad jediné kapely z bývalého východního bloku - natočit v USA regulérní desku. Album City Of Hysteria (1991) vychází, ale Půlnoc se po jejím natočení pod komerčním tlakem takřka rozpadá a po změnách v původním obsazení už nedosáhla dřívější celistvosti.
Hlavsa se rozhodne vyzkoušet novou hudební strategii, jeho hudební hledačství ho ostatně stále nutilo zkoumat nové hudební cesty, takže po takřka čtvrt století opouští dlouholeté spoluhráče a zakládá - mj. s braty Vozáryovými z elektro-popového Oceánu a zpěvačkou Jitkou Charvátovou - skupinu Fiction, jejíž debut vychází v roce 1994. Ačkoli Hlavsovy basové riffy jsou stále nezaměnitelné, přece jen je hudba o poznání melodičtější, jemnější a je z ní cítit okouzlení novodobou technologií. Ostatně Hlavsa se nikdy netajil obdivem k jednoduchým písním Lou Reeda, zakladatele Velvet Underground, a několikaakordovým písním, ačkoliv v předešlých případech jeho kompozice bývaly těžkotonážním nákladem s mnoha hudebními přechody, často až na pomezí postupů soudobé vážné či naopak industriání hudby. Ostatně jedno ze tří CD Fiction - Tribute To Velvet Underground (1996) bylo věnováno jen coverům od Velvetů. Deska Magická noc (vydaná v roce 1997 jen v tandemu Hlavsa - Vozáry) zase obsahovala původní skladby Plastiků, ovšem až na kost ohlodané a vyplněné právě jen dunící basou a elektronikou.
Je rok 1997, 30 let od založení Charty 77 a na osobní žádost prezidenta Václava Havla se ve Španělském sále uskuteční pro chartisty a jejich přátele unikátní koncert obnovených Plastic people v původní sestavě. Z jednorázového vystoupení se po obrovském ohlasu všech přítomných stává jednorázové turné, na kterém se posléze stávají Plastici regulérní kapelou s pravidelným, a celkem častým, hraním. Bohužel se uvnitř souboru objevují rozdílné představy o dalším hudebním směřování: zejména Hlavsa chce hrát jednoduché, rockové písničky, někteří by naopak raději navázali na původní tvorbu kapely, vyznačující se spíše delšími, propracovanými kompozicemi. Hlavsa mezitím kompoziční přetlak ventiluje na svém prvním sólovém, spíše přímočařeji rockovém albu, vycházejícím pod názvem Šílenství (1999).
Nutno také podotknout, že Hlavsa nikdy neslevil ve velmi citlivém výběru textů, které zhudebňoval, verše Egona Bondyho, J. H. Krchovského, Ivan Wernische, Zbyňka Hejdy, Vratislava Brabence či Pavel Zajíček jeho tvorbu doprovázely po celou jeho kariéru, ať už byl jejich hudební kabát jakýkoli.

Pomalu se rodí i základy nového alba Plastiků, vůbec prvního ve třicetileté historii souboru, které mohli hudebníci natočit v regulérním studiu a za profesionálních podmínek. Hlavsovy však tato možnost nebyla již dopřána a album Líně s tebou spím vychází již posmrtně a s několika fragmenty jeho písní. V roce 2000 mu totiž našli lékaři zhoubný nádor na plících, který po pooperačních komplikacích přivodil - dva měsíce před jeho padesátinami - Mejlovi smrt.

Odešel - neskutečně brzo - člověk, který dokázal několika generacím posluchačů předávat své hudební poselství, které svědčilo mimo jiné i tom, že pokud člověk má potřebu umělecky se vyslovit, lze tak učinit nejen navzdory mnoha překážkám osobním, ale vlastně i době navzdory. A také že i za těchto podmínek se lze vyslovit přesvědčivě, pravdivě a s osobním ručením vlastním životem. Je ovšem také nutno přiznat, že bez vzácného hudebního i lidského souznění s lidmi, kteří ho obklopovali - ať již jako spoluhráči, anebo pomocníci všeho druhu - by jeho odkaz nemohl dnes být tak jednoznačný a přesvědčivý.

Nicméně Mejla byl i příkladem toho, že dar za talent nemusí znamenat obchod s Ďáblem, jak praktikovala celá řada jeho „kolegů" z hudební branže, ale naopak, že i hudba může být pevným bodem ve vesmíru, který pohne zeměkoulí života dalších lidí. Tak tomu bylo i v případě autora tohoto článku, který nikdy nepřestane být vděčný, že mohl s Mejlou prožít řadu koncertů i osobních setkání a nikdy si ho nepřestane vážit nejen jako geniálního hudebníka, ale i jako výjimečného člověka a vzácného přítele.

Lábus