Z JEDNÉ STRANY NA DRUHOU - KOMPLET 1985-2010

www.tyden.cz, 13. 3. 2011
Návraty křehkosti

Do škatulky underground se často smete i to, co tam patří pouze pomyslně, svou nepotřebou uplatňovat na hudební vyjádření pravidla mainstreamové produkce. Ač se to mnohým nemusí líbit, jsou i hudebníci, co si nelámou hlavu potřebou přizpůsobovat se potenciálnímu příjemci a předem rezignují na představu, že všechna hudba vzniká pro posluchače. To, že je podobný přístup přivede na okraj zájmu masového publika, jim bohatě vyváží svoboda vyjádření, kterou tím získají.

Z jedné strany na druhou: Komplet 1985-2010
Stačí jediný poslech, aby i průměrně vnímavému posluchači došlo, proč je pro mnohé pamětníky projekt Z jedné strany na druhou natolik důležitý. Ač šlo o celkem krátkodobou záležitost, která v roce 1986 vyvrcholila jediným koncertem a samizdatově šířenou studiovou nahrávkou (která nemá ani 40 minut), přesto na ni mnozí nejen s úctou vzpomínají, ale i opakovaně ji šíří dál. Jestliže ale vydavatelství Black Point v minulosti vydalo jen zmíněné studio, aktuální vydání věrno svému názvu přidává i záznam onoho jediného koncertu a jako bonus i čtveřici loni pořízených skladeb, které jsou jakýmsi epitafem.

Čtveřice tvůrců, která se v projektu sešla, stojí za připomenutí. Ústředním pilířem byl Jan Brabec, který už v té době měl za sebou nejen několikaleté členství v Plastic People, ale mihl se i sestavami kapel DG 307 a Národní třída. Tam se potkal s klávesistou Vítem Bruknerem, dalším zúčastněným, se kterým pak v devadesátých letech působili v Domácí kapele, která bývá občas považována za volné pokračování celého projektu. Brukner je navíc jedním z pilířů a dodnes členem divadla Buchty a loutky. Třetím do party se stal houslista Ladislav Leština, stejně jako Brabec několikaletý člen Plastic People, a kvarteto doplnila zpěvačka Andrea Landovská, později dlouholetá členka skupiny Majerovy brzdové tabulky.

Hudba projektu Z jedné strany na druhou je i přes personální propojení zcela odlišná od toho, co dělali a dělají Plastic People. Ačkoliv tam Brabec hrával na bicí, je zcela nerytmická, důrazně akustická, s velkým důrazem na křehké nástroje typu klavír, zvonkohra či vibrafon. Temnější a melancholičtější notu vyvažuje v nemalé míře křehkost a třeba ve skladbě Sieh des Todes Blasses Bild na jeden z máchovských textů až nábožná pokora. Celé pásmo působí nesmírně citlivě, místy romanticky a zasněně, jinde důrazem na vyznění až divadelně.

Zajímavá je i nadčasovost, ve které se skladby přibližují návaznosti na vážnou hudbu. Ačkoliv vznikly už před čtvrtstoletím, vůbec to nehraje roli. Což potvrzuje pověst iniciátora Jana Brabce jako člověka silně zásadového nejen v občanských postojích, ale především v uměleckém názoru. Bez ohledu na to, zda šel s proudem nebo proti němu, natožpak zda se tím někomu zalíbí. Při poslechu nahrávky pak také nabývá jasných rozměrů to, proč míval podle pamětníků v Plasticích časté spory ohledně hudby s Mejlou Hlavsou, který se nikdy netajil svou láskou k rocku a přímočarému hudebnímu vyjádření. Rozhodně tak jde o nahrávku, ke které se stojí za to pro její originalitu i po letech vracet.

Antonín Kocábek

LIDOVÉ NOVINY, 8. února 2011
Pražští Z jedné strany na druhou patří k neprávem opomíjeným skvostům domácího undergroundu - kapela kolem tehdejšího bubeníka Plastiků Jana Brabce hrála prokomponovanější hudbu, s lehkým poohlížením se do soudobé komorní hudby, jako například v Sieh des Todes blasses Kind (německá báseň K. H. Máchy!), kdy se působivě uplatnil zpěv Andrey Landovské, doprovázen pouze klavírem a bicími. Skupina zhudebnila i další Máchovu báseň, Otec spomene rodině, s klasikovými verši ovšem souzní i původní Brabcovy texty. Na albu najdeme jak studiové nahrávky z roku 1986 (ty již vyšly před dvanácti lety u Black Pointu), tak zvukově razantnější záznam koncertu z hospody v Lysolajích ze stejného roku a čtyři nahrávky z roku 2010 - ač zde z původní sestavy zůstal pouze Brabec a dnešní člen loutkového souboru Buchty a loutky Vít Brukner a hudba není tak temná, drží se původní poetiky.

Josef Rauvolf