DG 307 - V KATEDRÁLÁCH TICHA (KONCERT Z ROKU 1994)

XANTIPA č. 6/2011
Žiješ podivnej příběh

Pavlu Zajíčkovi bylo v dubnu šedesát. V témže měsíci vydaly Guerila Records pod názvem „V katedrálách ticha" unikátní záznam koncertu DG 307 z roku 1994, kde Zajíček vystupuje společně s Mejlou Hlavsou. Silná sestava kapely v podobě dvojích bicích, dvojích kláves, zdvojených smyčcových nástrojů, kytary a nezaměnitelných básní a  hlasu Pavla Zajíčka obsahuje kompletní repertoár tehdejšího turné, včetně několika dosud nezveřejněných skladeb. Silná deska vypovídá o tom, že hudba kořenící v undergroundu nejen nestárne, ale stále nám bude připomínat jak silný a životadárný může být protijed na lži a zvůli moci. 

Vynález elektrické kytary zasáhl celý svět, ale nikde se nestala rocková hudba hybatelem moderní historie tak jako v Česku. Jsou to právě kapely vzešlé z undergroundového podhoubí, které ve svých písních mají tíži kol otáčejících dějinami a šrámy zasazené pracovními nástroji strážců čistoty a pořádku. Vedle hudby tak bezděčně vyprávějí příběh věčného zápasu o svobodu slova, který měl být touhou po svobodě, ale vládci z něj udělala politiku.

Hrdinů je ve světě obecně málo. Hrdinů - básníků je chronický nedostatek. Pavlu Zajíčkovi vděčíme za hodně. Třeba bychom mohli vyjádřit svůj vděk tím, že legendární píseň „Příběh II", která je i na právě vydaném CD, kterou napsal s Mejlou Hlavsou, se stane státní hymnou. Její vypovídající schopnost je výrazně větší než text, který je zpíván při státních oslavách dnes. „Žiješ podivnej příběh plnej prohranejch bitev...., nic jsem se nenaučil, vstupuju opakovaně do stejný řeky". Jasným refrénem s čitelným poselstvím - „nelze se vracet, nelze spočinout". Délka písně kolem pěti minut by navíc zaretušovala několika generacím hořký pocit z ticha, které po rozpadu státu nahradilo slovenskou hymnu.

Marcel Sauer

LIDOVÉ NOVINY - 6.6.2011
Katedrály rozklenuté časem

Jsou koncerty, které vstoupí do povědomí okamžitě, jsou ovšem i takové, které zprvu projdou téměř zapomenutím, aby při svém pozdějším vydání působily jako zjevení. Právě to je případ alba skupiny DG 307 V katedrálách ticha, jež právě vychází na značce Guerilla Records. Jedná se vlastně o koncerty dva, z pražské Roxy a brněnského Divadla Bolka Polívka, oba pak z jara 1994. Mimořádná je to nahrávka z několika důvodů, především je to její obsazení - slyšíme zde totiž ještě jak Milana Hlavsu (možná překvapivě ne na basu či kytaru, ale za klávesami), tak houslistku a zpěvačku Veroniku Hánovou. I další obsazení je zajímavé, jsou zde  totiž zdvojeny nejen klávesy (druhé hraje Ivan Procházka), ale i bicí (René Starhon a Antonín Korb), kapelu - kromě Pavla Zajíčka samotného - doplňují kapelníkův stálý spolupracovník, violoncellista Tomáš Schilla a další veterán, kytarista Alfréd Michl. Zajímavé je album i svou návazností na studiové album Uměle ochuceno, jež v původní podobě nahráli pouze Hlavsa se Zajíčkem a Michaelou Němcovou v roce 1992 (a jež vydala Guerilla v roce 2001, již po Hlavsově předčasné smrti, ve zvukově i nástrojově daleko bohatší podobě). Na novince totiž zazní šest z písní, hned na první poslech je přitom slyšet, jak za pouhé dva roky náležitě dozrály. Za zmínku stojí i načasování, album je totiž věnováno šedesátým narozeninám Milana Hlavsy a Pavla Zajíčka, stejně jako fotografa a bývalého člena DG 307 Jaroslava Kukala (62). Jeho tragické smrti je také věnována píseň Jednoho březnovýho večera roku 90. A ještě jednomu výročí je album zasvěceno, desátému výročí trvání Guerilla Records, jež mimochodem právě Uměle ochuceno vydala jako svůj úplně první titul.   

Zajímavé je i srovnání písní, které se vinou polistopadovou koncertní historií DG 307, ať již jde o Knihu, psanou chaosem či Příběh I, kdy ostře řezané tóny violoncella jen umocňují básníkův sekavě naléhavý projev („napsal jsem příběh, kterej jsem spálil, příběh divadla krutosti a ticha"), Blakeova Tygra nebo Papírový aPsolutno. Posledně dvě jmenované přitom pocházejí z doby před Zajíčkovou emigrací, stejně jako klasická Degenerace, z dob, kdy DG hráli zcela jinak strukturovanou a pojímanou hudbu. Jejich zařazení tak můžeme vnímat jako jisté přitakání „klasické" fázi souboru, jenž vždy byl na naší scéně něčím zcela výjimečným - tehdy i teď. Obecně vzato, zní celé album - navzdory svému názvu - pěkně robustně a hutně, krásně je to slyšet v Zajíčkově agresivním projevu, jenž často narušuje romantisující tóny kláves, díky čemuž, za přispění celé kapely i vokálu Veroniky Hánové, vznikla nahrávka, jež patří v diskografii DG 307 k těm nejlepším. Přestože, což je příznačné, a odkazuje k úvodním větám, byly tyto koncerty téměř zapomenuty. Ještě je zvuku - ten je koncertně autentický, náležitě přiostřený, přitom čitelný jako ze studiové nahrávky. Těžko říct, nakolik se zde podepsala postprodukce, a je to vlastně jedno. Dégéčka zde znějí jako nikdy.

Josef Rauvolf

www.tyden.cz, 15.5.2011
Neutichající hlasy z podzemí

Hudba, na kterou v médiích lze narazit jen zřídka, protože nevyje s vlky. Nechce se zalíbit, nemyslí si, že posluchač je někdo, komu je potřeba vyjít vstříc. Scéna těch, kteří nevidí důvod k optimismu, stále žije.

Český hudební underground má neocenitelnou výhodu, kterou mu ostatní hudební žánry mohou jen tiše závidět. A ta výhoda se jmenuje Guerilla records. Systematická péče, jakou mnohým současným interpretům věnuje, spolu s důkladným vymetáním archivů a nalézáním ukrytých a často i pozapomenutých perel znamená téměř obrozeneckou aktivitu, kterou si možná ne všichni milovníci podobné hudby dostatečně uvědomují. A že nedochází jen k lovení v časech předrevolučních či podpoře novinek, které by dost možná nikdo jiný nevydal, dokumentuje nové album kultovních DG 307, vydané k šedesátinám jejího lídra Pavla Zajíčka.

Deska zachycuje skupinu v jedné z jejích výjimečných podob, prostřednictvím záznamu ze dvou vystoupení v roce 1994. Tehdy už se zvukově rozkošatila a zvukově vycizelovala, což ji vzdálilo od původní, industriálně diletantské podoby, a aniž pozbyla originalitu, stala se akceptovatelnější i pro jiné než jen striktně alternativní publikum. Nahrávka je cenná i díky personálnímu obsazení, protože šlo o poslední období DG 307 s Mejlou Hlavsou, který zde hraje netypicky na klávesy, a v osmičlenném souboru  nechybějí ani zdvojené bicí.

V mnohém ale jde o typickou tvář kapely, tak jak se vyprofilovala v následujících letech. Temné repetitivní rytmy podporují plochy kláves a smyčců, nad kterými Zajíček deklamuje své verše plné nervozity, nihilismu, melancholie a zmaru. Společně se vše slévá v monumentální chorál, nesmírně silné poselství, neradostné svým obsahem, ale osvobozující schopností pojmenovat vše nahlas a postavit se tomu čelem.

Oprášit sedmnáct let starou podobu DG 307, která obsahuje i několik nejslavnějších a už opakovaně v různých podobách vydaných skladeb skupiny, tak rozhodně nebylo jen dárkem pro skalní fanoušky, kteří sběratelsky potřebují mít vše. Ten záznam představuje zcela nadčasovou ukázku hudby, silnou a dodnes zajímavou. I po letech je možné si užívat nemalé množství nápadů, aranžérských fines, spontánnosti i kombinace poetiky se syrovostí a nechutí k hudebnímu kompromisu. I proto by to nejlepší, co by se - paradoxně - tomuto albu mohlo stát, je aby se dostalo i k jiným uším, než jsou jen ty undergroundového publika.

Antonín Kocábek

Radio Wave Katedrály ticha DG 307 - originál zde
Undergroundová legenda DG 307 vydala další koncertní nahrávku. Jmenuje se V katedrálách ticha a byla pořízena v roce 1994.

DG 307 jsou spojeni především se jménem básníka Pavla Zajíčka, jehož nedávné šedesátiny neopomněl ani Český rozhlas. Druhým důležitým strůjcem neopakovatelného zvuku této sestavy byl skladatel a baskytarista Mejla Hlavsa, vedoucí legendárních Plastic People. Se Zajíčkem jej pojilo pevné přátelství, a tak se tu a tam objevoval i v sestavě DG 307. Na albu vydavatelství Guerilla Records V katedrálách ticha Hlavsa překvapivě nehraje na baskytaru, ale na klávesy. 

V roce 1994 měli obnovení DG 307 vydanou elektronickou novinku Uměle ochuceno vytvořenou „komorním" triem Hlavsa, Zajíček a zpěvačka Michaela Němcová. Na koncertech ale vystupovali v rozšířeném složení: dvoje klávesy, dvoje bicí, kytara, housle a violoncello. Z hudby této sestavy cítíme zbytky syrovosti takzvaně industriálních počátků DG 307 i využití elektroniky na příhodně nazvané desce Uměle ochuceno, jejíž písně tvoří značnou část repertoáru obou koncertů, z nichž byly postaveny Katedrály ticha. 

Zároveň z guerillovského CD ale slyšíme, jak se rodil současný zvuk DG 307 opírající se o jednoduché, vzdušné harmonie smyčců a příjemných barev kytary. Tento zvuk Zajíček a spol. poprvé studiově představili v roce 1996 na albu Kniha psaná chaosem, z nějž na koncertní novince rovněž nalezneme několik ukázek. 

DG 307 poslední dobou nic jiného než živé záznamy nevydávají. V katedrálách ticha rozhodně patří k těm lepším z nich a svým způsobem tvoří dvojici s ještě syrovějším CD Magický město vyhořelo natočeným ve stejném roce. Na každém dégéčkovském živáku najdeme několik čísel, která se nedostala na studiová alba, zde k nim patří mimo jiné později zapomenutý úvod hitu New York - Praha - Paříž věnovaného tragické smrti fotografa Jaroslava Kukala, který v 70. letech hrával v DG 307 na železnou tyč. 

„Vracím se opakovaně do stejný řeky," konstatuje Zajíček v písni Příběh II - Útržek dopisu. Jeho opakující se zpytování starých slov a melodií může někomu připadat únavné, většina fanoušků DG 307 na tuto skutečnost ale přistupuje. Není divu, když toto zpytování dýchá takovou atmosférou jako na albu V katedrálách ticha.

RADIO BEAT 11.5.2011
Další z živých alb legendárního undergroundového bandu představuje kapelu v mimořádně silné sestavě. Sedmdesát minut hudby je sestříháno ze dvou koncertů z roku 1994, na nichž se podílel ještě „otec zakladatel" Milan Hlavsa, jemuž je ostatně album k nedožitým šedesátinám dedikováno. Mejla zde v poněkud netypické roli hráče na klávesové nástroje dokládá, jak nepostradatelným parťákem Pavla Zajíčka byl. Kromě dvou úhlavních hráčů zde máme tu čest ještě s Tomášem Schillou (violoncello), Reném Starhonem a Antonínem Korbem (oba bicí nástroje), dalším undergroundovým veteránem kytaristou Alfrédem Michlem a pochopitelně zpěvačkou a houslistkou Veronikou Hánovou jejíž půvabná a soustředěná tvář zdobí obal alba. Tentam je dávný roztomilý chaos z prvních koncertů DG 307, zvuk kapely je skutečně „katedrálně" majestátný, dokonale propracovaný a Zajíček „liturgickým" zpěvem či spíš recitací své poezie posvěcuje pastorální náladu písní. Repertoár je rozprostřen jaksi napříč historií kapely: vedle Degenerace či Papírového absolutna, zde můžeme vychutnat i skladby z časů Zajíčkova pobývání v exilu, jimž čas přidal na kráse. Moc dobrá deska vyšla na pondělí Velikonoční roku 2011.

Vojtěch Lindaur