AKU AKU - ČEKÁNÍ NA SLUNCE (PÍSNĚ Z ROKU 1988)

Freemusic 2.5.2003
Tepličtí Aku-Aku vždy vyplňovali svoji hudbou zvláštní prostor. První dva roky své existence patřili ryze do undergroundového prostředí, avšak přes odvážné texty a jejich ryze civilní prezentaci udivovali hráčskou zručností a kompozicemi na pomezí hardrocku a artrocku typu Gentle Giant či King Crimson. Jakýže to kontrast k městským rivalům typu Šanov, F.P.B. a Už jsme doma, kteří svou tvorbu postavili výrazně na punkových kořenech.
Právě v této podobě jsou zachycení na archivní nahrávce z roku 1988, pojmenované podle úvodní skladby Čekání na slunce. Patřím k těm, jehož dosud vydaná dvě alba - Humanquake (1991) a Mezi psem a vlkem (1995) přes své nesporné instrumentální kvality příliš nepřesvědčila, i proto jsem k poslechu jejich raných nahrávek přistupoval s mírným despektem. K vlastnímu údivu jsem se však měl možnost seznámit s mnohem ryzejší a daleko přesvědčivější podobou kapely.
Je udivující, že tuto nahrávku vůbec nesráží archaický rockový instrumentář a přejaté hudební postupy výše citovaných rockových veličin. Na rozdíl od těchto artrockových vzorů svůj - pro 80.léta naprosto netypický sound oprostili od intelektuálštiny a patosu a nahradili je patřičnou energií, zcivilněním a sdělností. Osobně prakticky neznám žádnou jinou domácí kapelu vycházející důsledně z odkazů rockové tvorby 70.let, která by ke své tvorbě přistoupila bez snahy o "stylovou čistotu" a zároveň s takto otevřenou (v dobrém slova smyslu) textovou angažovaností. I díky tomu se Aku-Aku svým výrazem řadí k undergroundovým kapelám typu Umělá hmota (zejména jejich pozdější hardrockové reinkarnaci) a především k hráčsky obdobně zdatné Posádkové hudbě Marného Slávy.
Z nahrávky i po letech zřetelně sálá ryzí člověčenství a radost z hudby jako takové. Přestože kompoziční postupy a především melodické linky jsou někdy až příliš poplatné zažitým rockovým klišé, jinak dosti temně vyznívající album svoji krásnou, takřka moravsko-folklórní barvou prosvětlují nepřeslechnutelné housle Slávka Neuhöfera. Dominují však ostré kytarové riffy Jana Peclinovského (který místy skutečně nezapře okouzlení repetitivními postupy Roberta Frippa), jež jsou podepřeny údernou rytmickou složkou kapely - Luďkem Zedníkem (baskytara) a Vladimírem Saskou (bicí). V této sestavě Aku-Aku vydrželi až do svého konce světa dnů. Jejich kariéra nebyla z hlediska šoubyznysu rozhodně oslnivá, její životní příběh však jakoby mimoděk charakterizoval obecnou situaci na naši rockové scéně tak, jak trvá v ještě daleko větší míře podnes.

Igor Nováček

ROCK POP 6/2003
Nahrávka z roku 1988 umožňuje vychutnat atmosféru undergroundu. Pro pamětníky dob minulých možná až trochu mrazivý výlet. Navíc se zdá, že některé z textů neztratily na aktuálnosti ani se změnou společenského klimatu. Drsné opusy s nezbytnými houslemi mají místy dokonce až punkový nádech. Jako vzpomínka na reprezentanty českého undergroundu rozhodně zaznameníhodné album.

Milan Slezák

MFD 3.4. 2003
Aku Aku je legendární, dnes již neexistující teplická kapela, která vyrostla na jaře 1988 na troskách oblíbeného rockového Heveru. Původně se jmenovala Utaja Hunata, z politických důvodů si však později název změnila. Muzika se řadila k undergroundu, na rozdíl od řady dalších formací se však členové Aku Aku mohli chlubit dokonale zvládnutou hrou na nástroje a kompoziční kvalitou písní. Však se také zhlédli ve skupinách typu King Crimson, Yes či Gentle Giants. „Repertoár z alba Čekání na slunce je autentickým záznamem tvorby z roku 1988 a je zřejmě tím nejponuřejším z celé historie souboru. Kapela se tehdy pohybovala v prostředí undergroundu, kvůli syrovému zpěvu a politicky zabarveným textům hrála pouze na soukromých akcích ve stodolách či vesnických sálech, a prostřednictvím této nahrávky dokázala naplno zachytit bezvýchodnost tehdejší doby,“ líčí Vladimír Drápal. Přestože nahrávka vznikla doslova v polních podmínkách, má neobyčejně kvalitní zvuk a obsahuje navíc i potřebnou dávku syrovosti a nasazení, která často studiovým deskách chybí. A co je hlavní - podle Drápala neztratila dodnes nic ani ze své aktuálnosti. „Aku Aku hráli především hudbu a jejich politické názory byly vždy až ve druhém sledu. Nicméně myšlení lidí se od roku 1989, kdy kapela přestala tyto písně hrát, příliš nezměnilo, a proto skladby Byrokrat, Stagnace či Příběh zůstávají stále aktuální,“ upozorňuje vydavatel a doplňuje, že zčásti tvoří texty písní také zhudebněné básně Roberta Desnose a Denise Jallaise. Po revoluci Aku Aku utlumili hraní a vydali ještě desku Hodina mezi psem a vlkem, ta už však zachytila úplně jinou podobu kapely. Kvalitní rocková hudba sice přetrvala, ale texty se obrátily k Tolkienovi a mystice. Před pěti lety Aku Aku kvůli nezájmu lidí definitivně zanikli. „Hodina mezi psem a vlkem působí až příliš studeně a dokonale, zatímco Čekání na slunce bylo plné odhodlání a touhy nenechat se umlčet. Deska je svědectvím toho, že i v tehdejší době bylo možno produkovat výbornou a originální muziku, byť si někteří lidé typu Petra Jandy dodnes myslí a říkají opak,“ dodává Vladimír Drápal.

Jiří Nýdrle