VIKTOR HAIT - TŘI HLAVY (KNIHA)

Jako ochutnávka pár ukázek:

JAK JSEM SI ZLOMIL RUKU

Ráno sem se probudil na záchytce, pravačku až po loket v gipsu a vokno jak výkladní skříň. Jak jsme si zlomil ruku už se nikdy nedovím.

JAK JSEM TAHAL KARLA HÁLU ZA VLASY

To mi zrovna vyšla první knížka a já v domnění, že jsem spisovatel, navštívil na Národní U Topiče Klub spisovatelů. Převládla tam těžce intelektuální nálada, prokládaná duchaplnýma kydama jako „řekni mi co čteš a já ti řeknu co jsi za člověka", atd. každém měl v puse různý lulky, fajfky, nebo jenom kus děravýho kořene. Kam jen člověk nakouknul byly obláčky desítky druhů voňavejch tabáků, až z toho bolela hlava. Mě více zajímal bar. Dodneška nechápu, že vše co jsem vypil, ne mě nikdo nechtěl platit. A to sem tam byl mnohokrát. Bylo tam příjemný místečko u baru, kde jsem do sebe lámal jeden absinth za druhým. Nikdo mě nevokřikoval - asi si mysleli, že jsem taky nějakej bláznivej bohém. To snad ani neměl dělat, ale sednul si vedle mě Karel Hála. Já okamžitě dal a jeho lysinu moje dlouhý vlasy a tahal za ně. Absinth se mnou dělal svý až tak daleko, že jsem řekl
"Karle zakřič! Tahám tě za vlasy!"

Von nezkazil legraci a vždycky zařval „aůůůůů."

Po chvíli jsem tím bavil všechny lulkový intelektuály. Je to všechno na palici, ale zážitek, že jsem se tahal za svý vlasy, a bolelo to Karla Hálu si neumím vysvětlit ani já sám.

JAK JSEM SI PŮČIL AUTOBUS (zkráceno)

... Z určitého místa X do dalšího říkejme mu třeba Y, jsme byli o polovinu rychlejší než profesionální řidiči. Ostatně mezi cestujícími se našel i takovej, kterej vo sobě tvrdil, že řídil, nebo že viděl řídit autobus, už nevím, jak to bylo, ale na výběr prostě není. V tu chvíli byl šofér nedostatkový zboží, tak sem vzal co bylo při ruce. Pak se vloudila chybička, asi sme najeli na nějakej malej kamínek. Autobus si to několikrát poskočil zprava doleva a chudinka se rozpáral vo zábradlí před refýží, kde čekalo několik desítek prácechtivejch lidí. Naštěstí voni byli všichni čilí a střízliví, tak stačili v pohodě a včas uskočit. Nám nezbejvalo nic jinýho, než vylízt jizvou na boku, teď už nepojízdnýho autobusu a jít si svou cestou.

Mně ta nerozvážná, zbrklá a životu nebezpečná cesta mnoho dala. Třeba to, že až budu někdy v budoucnu vlastnit autobus, nikomu ho nepůjčím. Umím si živě představit jak by to s ním v tom nejlepším případě mohlo dopadnout.

Viktor Hait - Upřímnost je k hovnu

Rozhovor mezi Viktorem Haitem a Vladimírem „Lábusem" Drápalem z roku 1992, vyšel v časopise VOKNO č. 26/1992.

LÁBUS: Jakej je vlastně důvod, žes začal psát, žes chtěl lidem něco sdělit?

VIKTOR: Bezmocnost. Absolutní bezmocnost. Že nejseš sám, ale že je nás hodně, co jsme tady sami. To bysme mohli žít třeba v koncentráku, když zahouká siréna, tak začneš slintat a běžíš si pro žrádlo. Moje knížky nejsou jen moje názory, jsou to názory mýho kolí, okolí, v kterym žiju a který nehodlám měnit. Veškerý pocity, který člověk má, by měl nějakým způsobem ventilovat a zachytit je... bejt... ne upřímnej, upřímnost je k hovnu, je to lež a faleš... měl by bejt otevřenej, bejt svůj a hlavně mít smysl pro život. Já už v minulosti, už v dětství, když jsem ještě neuměl psát, tak jsem si svoje pocity ventiloval otiskama - to byl můj pocit, jak dát najevo. A pak se člověk naučí číst, psát, počítat, vnímat, pak přeskočí pubertu, přestane si honit čůráka a zjistí, že existuje taky něco jinýho než ty otisky nějaký modelíny. U mě to začalo tím, že se mi strašně líbily rýmy, jedna z mejch prvních básniček vznikla ze vzteku na všechny ty tyrany, který v ZOO držej zvířata v klecích s tím, že jim zachraňujou život a degenerujou je, a další tyrani držej děti v děcááku s tím, že jim dávají všechno a přitom z děcáku existujou jen dvě cesty, do kriminálu a ta druhá do kriminálu, tak jsem napsal první básničku a jenom kvůli rýmu se i mně otevřely trošičku oči. Jmenovala se "Pudová", ne jako vypudit, ale jako pud, zvířecí pud: Po silnici jezdí auta /čůráka si honí táta/ auta mámu přejely/ je můj život v prdeli?/ není, není, není/ našli se jiný rodiče/ čůrák patří do piče! //

Chápeš to? V tom je přece strašná síla zklikvidovat se jenom kvůli tomu, že zavřou zvíře do zoologický zahrady anebo dítě do pasťáku. A život jde dál... Já jsem přesvědčenej, že v tom životě tím, co dělám, zanechávám po sobě skvrnu na historii týhle planety... Každej člověk, kterej dělá něco poctivě, ať je to cokoliv, dokonce i ten, kterej dělá svinstvo a dělá ho poctivě, tak dělá správnou věc. Já jsem dělal vždycky všechno poctivě, jediný, co dělám nepoctivě, tak to jsem nepoctivej táta, protože jsem nadělal děti a nestarám se o ně, ale to je snad jediný nepoctivý. Ale ještě k tomu mýmu psaní - každej má přece v sobě spoustu energie a síly a lidi se přitom utápěj v chlastu, v drogách, vědecko-technická revoluce zasahuje i do rychlosti kroku, takže už není 75 cm, ale 80, tím pádem se ušetří 5 centimetrů a když to vynásobíš počtem kroků za den, tak i ten krok je určitá ventilace, jestli mi rozumíš...

LÁBUS: Ovšem každej, kdo tě zná, ví dobře, že ty sám jsi promrhal spousty energie právě v chlastu i drogách a jiných pitomostech...

VIKTOR: Ale tady vyvstane další otázka, jestli to bylo mojí vinou! Jestli je to moje vina, že jsem byl, nechci použít to zprofanovaný slovíčko "perzekuovanej", protože pod nim si nepředstavuju to, že někoho honěj na Václaváku, že byl postříkanej vodou, ale to, že někdo nesměl dělat to, co chtěl. To je aspoň taková moje definice perzekuce. Jsou lidi, kterých si vážím, ale který si představujou tu perzekuci jenom přes tu politiku, ale to není pravda. To moje psaní vzniklo v podstatě tehdy, když jsem viděl poprvé v izolaci lidi, který měli na to, aby mohli žít a holt nesměli. Lidi plný elánu, energie a síly a byli likvidovaný buď podbijením kolejí anebo snadnějc v blázinci. Nelíbilo se mi ne jak tam zacházeli se mnou, to jsem bral, říkal jsem si: jsou na mě nasraný ale když jsem viděl, že je nás hodně, tak jsem potřeboval těm lidem, který jsou na tom jako já, dát nějakým způsobem najevo, jak to opravdu je. A po tý jakoby revoluci, protože ona to revoluce nebyla, nebyl to ani převrat, bylo to něco tak rychlýho, že to nestačím ani vnímat, tak to mi konečně dalo tu sílu vyjadřovat se svobodně, otevřeně. Já jsem se před tím vyjadřoval tak, že jsem se někam schoval, buď to na veřejnosti do blázince anebo v soukromí do sklepa, a tam jsem se vyjadřoval... Ale ve mně je nashromážděno tolik energie, kterou potřebuju dostat ze sebe ven, a tu dostanu ven buď vyventilováním anebo agresivitou, což je nesmyslný a přesto se mi to v životě mockrát stalo. Člověk se potom chová jako člověk a to je chyba. Když ti někdo řekne, že se chováš jako prase, je to lichotka, protože se chováš jako zvíře. Proto bych se nechtěl chovat jako lidi...

LÁBUS: A ty tvoje kriminály a blázince byly kvůli tomu, že ses choval jako zvíře?

VIKTOR: Právě proto, že jsem se choval jako člověk. Já se do kriminálu většinou dostával dost legračně, jsem sedmkrát soudně trestanej, a nikdy jsem nic neukrad, nikoho jsem nezabil... To jsem třeba seděl v Kladně v hospodě, čekal na lidi a v rádiu hráli nějakej tehdejší hit, že na hospodskym stole někdo kreslí vohořelou sirkou Marťana, ten text si už moc nepamatuju. A jak jsem tam seděl sám, vzal jsem sirku, nakreslil takovej křížek, k tomu křížku nožičky - tři měsíce nat vrdo za propagaci fašismu, že jsem nakreslil na stůl hákovej kříž velikosti koruny. Anebo jsme hráli v osmdesátým druhym v Kaplicích a v jednom z textů se vyskytoval verš: Vyletět do oblaků / bez vás, bez vás / bez čůráků! // S pořadatelem, kterej ty texty viděl, jsme se dohodli - protože voni říkali: To tam nemůže bejt, i když se to rýmuje - že zvukaři ukážu a on stáhne zvuk. Samozřejmě jsem to obrátil, takže to "bez čůráků" šlo do echa a pěkně hlasitě. Při tom zpívání, v tom šílenství, jsem hodil rukou na to "bez vás, bez vás, bez čůráků" a namířil prstem a jelikož ti svítěj světla do obličeje, tak nevidíš dva metry před sebe a někdo mě začal tahat z pódia dolů. Myslel jsem si, že se mu to líbí, ale stejně jsem ho trochu vohodil, ale on lez znovu nahoru, tak jsem ho v dobrym vodkop, aby neměl průšvih, že leze na pódium a skončilo to § 155 a 156, slovní a fyzický napadení, že prej jsem tomu příslušníkovi, kterej byl samozřejmě v civilu, řek, že je čůrák a ještě jsem ho nakop. Celkem to hodilo osm měsíců. Anebo... V Bystřici pod Hostýnem jsem byl s nějakou Marcelou Kroupovou, to je bejvalá šlapka, moc pěkná a hodná holka, tak jsme tam popíjeli v bufetu a přišlo to na nás, tak jsme si říkali, kam tak vlízt, až jsme vylezli po žebříku na ten bufet, kterej měl na střeše vysokou atiku, takže na nás nemoh nikdo vidět a tam jsme souložili a bylo z toho mravní narušování mládeže, protože na ten kopec, na ten Hostýn, jezdily autobusy s dětma a ty údajně koukaly na nás. Ale teď si představ, že mi dali mravní nauršování mládeže, že souložíme před malejma dětma. Jak já bych v tom kriminále vypadal, kdyby mi to přiklepli takhle. Marcela dostala rok a něco, já dostal měsíc a nakonec podmínku. Teď už ty roky, na rozdíl od doby, kdy jsem tam byl, za ztracený nepovažuju, ale tehdy mi chyběly. To se týká i let v blázinci. Tam jsem byl čtyři a půl roku, těžkej případ. To se třeba seběhlo tak, že jsem vez do Vlašimi nějaký písemnosti, někdy v roce 75. Běžná kontrola občanek, všechno bylo v pořádku, tak nám prohlídli i tašky a kapsy a nakonec jsem byl v Želivě v blázinci a byl jsem tam půl roku jenom proto, že u mě našli nějaký politický materiály. Ale aspoň jsem neumíral zaživa. Když někomu řeknu: Budu žit až do smrti!, tak oni: Hahaha, my taky!, tak já hnedka říkám: Ale nebudu umírat zaživa!

LÁBUS: Nechceš umírat za živa, ale přesto jsi nased třeba i do drogovýho rychlílku...

VIKTOR: To bylo z toho důvodu... já ti spíš řeknu, v čem jsem nejel: v kandidatuře na prezidenta, v řidičskym průkazu, v hodně věcech. K těm drogám... Musíš nejdřív šlápnout do hovna, abys věděl, proč už do něho nešlapat. Jak jednou šlápneš na banánovou šlupku a rozbiješ si palici, tak nejenom že se tý banánový šlupce zdaleka vyhneš, ale taky ji brzo odstraníš, aby na ni nešláp někdo jinej. Doba je taková, že třeba u nezamykám dveře, na stole mi ležej věci, který jsem měl dřív pod podlahou nebo na půdě. Tuhle změnu doby jsem cítil dost intenzivně, cejtim ji jako člověk, jako Viktor Hait, všude okolo má nádech svobody, svobody vyjadřování, vždyť každej, pokud chce dělat něco poctivě a dělá to pro někoho, kdo si to přeje... mě třeba strašně těší, když se i v tý přiblblý putyce povídá o nějakej věcech, o kterých mám aspoň trošičku přehled a ty lidi mě poslouchaj a věřej mi, já bych si nedovolil jim lhát.

LÁBUS: Co pro tebe vlastně ta hospoda znamená?

VIKTOR: Putyka je únik ze zoufalství. Já ale nejsem zoufalej, já tam chodím jenom na návštěvu. Sice ze mě žere pracchy, protože pivo je drahý, ale dává mi pocit jistoty. Jeto kulturní místnost, kam se lidi choděj schovávat před něčím, je to taková duchovní záchytka. V minulosti jsem měl možnost bejt v teple jen v putyce, kriminále nebo blázinci, já jsem nikdy neměl domov. I když jsem měl možnost bejt za svůj život několikrát chudej milionář, naposledy to byl dvougenerační byt na Barrandově, kde byly dva telefony, dva záchody s umyvadlem, ale tohle není všechno, to není život, t oje jako když máš křečový žíly, trombózu v nejvyšším stádiu, tak to řešíš tím, že si na to dáš punčochu... Tak tohle ne, to ne. Uměl bych bejt jiným než jsem, ale nechci to, protože bych se dostal někam, kde nechci bejt a já jsem tam, kde bejt chci. Já pořád používám slovíčko já, já, já, ale to není egoismus, já nechci bejt trpitel ani geroj, chci zůstat svůj a svůj zůstanu teprve tehdy, až budu dělat to, co si moje já, který se jmenuje Viktor Hait, udrží.

LÁBUS: Hodně tvýho "já" je vyzrazeno v "Guláši", proč jsi to udělal?

VIKTOR: Chtěl jsem žít, vyrábět určitý hodnoty, o kterých jsem si myslel, že na ně mám. Ale to musí posoudit jiní - já taky sleduju práci jiných, protože abych mohl někoho kritizovat nebo ho poslat do prdele, tak musím o jeho práci vědět možná víc, než ví on, abych mu to mohl vyvrátit. Podívej - začal jsem básničkama v samizdatu, hudebníma produkcema a je to krásnej pocit, když odcházíš z jeviště a lidi ti řeknou: Ne, ne, ještě. A teď si představ, že ti vyjde 10 000 knížek, vlastně člověkovi, kterej neměl s literární scénou nikdy nic společnýho a za jedinej rok se mu prodá 8 000 knih a po celý republice, to je nádhera. A taky drzost - vlastním nákladem vydat 10 000 knih, dvě tuny knih a sám si je složit. Ale bylo ve mně něco, co neumím vysvětlit...absolutní jistota, chápeš to? A teď nastal takovej zlom, že nechci zůstat u tý jedný věci a to mě donutilo k další práci, tak jsem si řek, že bych mohl napsat ten minirománek, sociální baladu, zasvětit do toho trošku víc lidí. To ale nechci vydat sám, protože by to dopadlo stejně jako s tím "Gulášem", že peníze, který jsem vydělal, jsem nechal zase mezi lidma, že se mě to určitým způsobem hnusilo - prodávat svý já jenom kvůli tomu, abych zaplatil tiskárnu, ktaže nastane dost velikej problém, až tiskárna ty peníze bude chtít. Když tak ať sei je holt vezmou na mně, ať mi vodkrojej kus nohy za 160 000 korun, kus mýho já, ať si vezmou kus jater, na mozek ať mi nešahaj, ale údy ať si vezmou... Já chci vytvářet hodnoty, který lidem něco daj. Pokud vidím, že to budou přijímat a budou to chtít, tak jsem schopnej pro ně, pro nás udělat cokoli, hlavně ne na zakázku, věci na zakázku ne. Třeba můj bejvalej imaginární tchán Otto Šimánek mi vyprávěl vo Pepíkovi Zímovi. To byl barbar nejvyššího kalibru. A teď si vem, že ve mně se z ničeho nic zrodila myšlenka udělat tu "Antivlachovku". K filmu jsem se dostal proto, že na rozdíl od psaní je vizuálnější, tam člověk nemusí číst, tam to vnímá. Ten film je přece jenom lepší, protože napsat knížku je mnohem těžší než udělat film. Ten uděláš tím, že ho naservíruješ, to znamená jako když uděláš jídlo a uděláš k němu krásnou oblohu, a přitom nebude zrovna moc dobrý, tak ho uvidíš a sežereš ho. To je film. A knížka - to je tuba pro kosmonauty, která je mnohem výživnější a ty ji budeš žrát a dá to tělu mnohem víc, ale něco tam chybí. "Antivlachovka" je na videokazetě, protože na nic jinýho jsem neměl prachy. Pokud 90 hodin točíš film, kterej nakonec trvá 67 minut, je dost těžký najmout si ansámbl, kterej by si zaplatil, navíc dělám stejně všechno na dluh. Anebo teď... jednou jsem přišel do hospody, kocovinu jak idiot, strašnou, bez nápadu, bez peněz, lidi mě srali až do Počernic a teď vezmu to pivo, který jsem si dal na sekáč, zvednu ho z toho tácku, mokrýho a jak se mi ta ruka třepala, tak mi z toho tácku začal lísteček po lístečku vypadávat. Nápad byl tady, vokmažitě jsem ho realizoval: Pivní poezie, kniha ve tvaru pivního tácku velikosti 9,5 cm, dá se otevírat, v putyce slouží jako tácek, v případě osamocení si v tom můžeš pročítat, je tam křížovka, Michal Hrdý to graficky zpracoval, Petr Urban mi do toho dal dva vtipy, jsou tam básničky různejch hospodských básníků, v podstatě taková oddechová četba.

LÁBUS: Prý je mezi genialitou a šílenstvím nepatrná hranice, u tebe si občas nejsem jistej, na který straně zrovna stojíš...

VIKTOR: To mi řekl i můj psychiatr, kterýho si velmi vážním a doufám, že von se za mě nestydí, jmenuje se Arné Einstein a říká, že genialita se projevuje schizofrenií a moje diagnóza je 295 1/a, paranoidní schizofrenie, rozštěpení osobnosti. On je člověk, kterej uznává genialitu dokonce i v primitivismu, protože Einstein, ten klasickej, Albert, ten si teda neuměl utřít prdel, neuměl žrát příborem. Genialita totiž neexistuje, existuje pouze nadřazenost nad věcí, bejt sám nad sebou, umět se ovládnout, umět žít, umět se vyjadřovat a v tom případě potom veškerý pozemský povrchní nesmysly si pěkně uhlídat. A potom teprve člověk může přemýšlet o smrti. Škoda, že jsem nepropad nějakejm těm církevním zběsilostem. Pán Bůh mi může políbit prdel, třeba i dvakrát a až se jednou dostanu k tomu Poslednímu soudu, tak mně pán Bůh bude dlužit korunu sedumdesát a dokud mi to nezaplatí, tak nemám vůbec chuť s ním diskutovat. To jsem bydlel na Smíchově s moji bývalou ženou Alenou, měli jsme dvě děti a propadly se nám stropy a já byl najednou tak nasranej, byl jsem střízlivej, to byl konec jedů i chlastu, to jsem chtěl brát ten život tak, jak to opravdu je, že jsem vzal smeták a bouchal do zdi a řval jsem: Ty zmrde zkurvenej, tobě stavěj chrámy? Ty nepotřebuješ mít tolik prostoru, kolik ti věnujou! A tím koštětem jsem při tom dělal do zdi díry, tak jsem musel druhej den koupit sádru a zasádrovat to, Sádra stála korunu sedumdesát, tak jestli se se mnou bude chtít bavit, až uznám za vhodný a umřu, tak u něj mám tyhle peníze. Ono vůbec... Bůh... je to peklo i nebe, je to víra, je to nic, je všechno, je hmatatelnej, je nehmatatelnej, já nevim, je to prostě jenom slovíčko, ten Bůh, já si pod nim představuju strašnou sílu, energii. V žádnym případě to není ten šedivej mánička tam někde na mráčku nebo nějakej rohatej Satanáš, kterej sedí o kus dál a očkuje lidem slepý střeba, tak to taky ne... Když už jednou nadávám na nějakýho Pánaboha, že je parchant zasranej, tak přeci jenom existuje. To by bylo hodně silný rozštěpení, kdybych nadával někomu, kdo není.

LÁBUS: A jak se tě dotýká underground?

VIKTOR: Sere mě, že po listopadu se chtělo 99 procent lidí někam vecpat, je jen velmi málo lidí, jako je třeba šílenej Magor, kterej zůstane svůj i kdyby tady byla planeta opic. Já v cosi jako underground věřím, i když jsem jenom taková kapička tady v tom lavórku, ne v moři, v českým lavórku. Lavór je taková nádoba, co se v ní mejou nohy. Já jsem žil v několika komunách po barácích, dkonce jsem měl dva, kterých jsem základní kámen byl já, protože já chci bejt součástí toho řetězce. Chci patřit tam, kam patřím. A kydž už tam budu patřit, tak abych se nemusel stydět za to, že tam patřím. To znamená, že když se kouknu do zrcadla, tak abych se nepoblil. Abych se nepoblil z toho, že někam patřím. To není unifomita, to jak vypadám, to je kousek mě. Uvědom si třeba, že takovej milicionář, dejme tomu 21. Srpna 1989, myslíš si, že mu v tý uniformě bylo na Václavským náměstí dobře? A mě ty náramky nezatěžujou, utaženou kravatu nebo šedivý hadry, na který pálí slunce, já je nepotřebuju. Já potřebuju spíš, aby mi vzali invalidní důchod, za kterej musím žít, a to bohužel nejde. Já bych chtěl dělat třeba restaurátora, opravovat římsy... Zkus jít někdy po ulici a koukej na zem, jestli najdeš dvacku. Hovno najdeš. A koukej se vejš, na římsy, na domy kolem sebe a teprve tam uvidíš překrásný věci, ne tu dvacku na zemi. Je třeba se kouknout trošičku někam jinam, než před sebe - za sebe, do sebe, trošičku vejš, byť i na tu blbou římsu, na zaobleniny, kterých si nikdo nevšimne a přitom by to mohlo bejt úplně hladký a nikoho by to nezajímalo. Anebo bych chtěl dělat třeba v kultuře, protože já věřím nejen sám sobě, ale věřím i v to, co dělám. Věřím, že budu na konci pyšnej na to, že jsem žil tak, jak žiju. Jako každej, kdo žil pocitvě. Nestydím se za žádnou vteřinku svého života, ať už jsem dělal svinstvo anebo lumpárny, nebo dobro nebo zlo, nebo příjemno nebo nepříjemno, to, co jsem dělal, jsem udělal proto, že to tak mělo bejt. Svůj život si neplánuju, i když mám pocit, že dělám něco navíc. Zedníci tomu říkaj "po fajruntě". Jako když jsem dělal v tom skladu potravin, tak jsem si bral práci domů, lidi se smáli jako? Viktore, ty jsi pako!, ale já když něco dělám, tak to dělám poctivě. I když už si mám jenom vylejvat tykev. Navíc je mi teprve sedumatřicet.