březen 2013
LÁBUSOVKY 49. LÁBUS BIRTHDAY PARTY, sobota 30.3.2013 v KD v Dobroměřicích u Loun (prakticky dnes už v Lounech) od 19:00 hodin (na sál od 18:00),hrát se bude opět až do...
19.10.2011
POCTA ČESKÉMU UNDERGROUNDU - DIVADLO ARCHA - pátek 4. a sobota  5. 11. 2011 - vstupenky již v prodeji (www.archatheatre.cz, www.ticketpro.cz - v případě nouze se můžete obrátit přímo...
24.8.2011
KONCERTY 23. 9. (LOUNY) + 24.9. (PRAHA - VAGON) DG 307 - DÁŠA VOKATÁ - NEVÝPAR KOVATJEZD - BRATŘI KARAMAZOVI DG 307 s novým projektem Sinusoidy, DÁŠA VOKATÁ se zbrusu novým programem...
Zobraz celý blog...
Vznik kapely StBend probíhal poněkud nestandardně. Skupinu založil v roce 2000 baskytarista Miroslav Tlach, který chtěl navázat na předešlou tvorbu ve skupinách Kozy a Samci za 3000...
Zobraz všechna CD...

Zobraz všechna LP...

Od 1.1.2011 nás najdete i na FaceBooku.

nadpisy/menu_cd.png

THE PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE - JAK BUDE PO SMRTI - LIVE 1979

1. Magor úvod
2. Dechovka
3. Jak bude po smrti
4. Slavná Nemesis
5. Jsem Absolutní Vůle

Konečně máte možnost poslechnout si celý koncert tak, jak proběhl na undergroundové usedlosti v Nové Vísce u Kadaně 29. října 1979. Magorův úvod, dechovka, při které kapela mastila karty, pila rum a pak zahrála tři kusy, jako by je napsal sám Ladislav Klíma.
Vráťa říká: „Rozhodnout se z fleku, jestli je Klíma filozof, nebo básník, je těžký. Nebo není?
Klíma se vejde do obou „oborů".
Klíma dokáže uhranout i nasrat.
Občas mi někdo vyčiní za to, že leccos obšlehnul od Nietzscheho. To pozná i kuře.
Divoká a krásná čeština, nestárnoucí jazyk, gramatický umíněnosti.
Vyhlásili jsme kdysi s Hlavsou (1979) Rok Ladislava Klímy. Chodili jsme týden po Praze a všem to sdělovali. Když jsme to říkali dvěma fízlům U Šupů, představili jsme se jako Jagoda a Ježov. Při každým panáku jsme povstali a znovu se představili...
Druhej den jsme se třásli hrůzou.
Přátelé, co seděli v rohu, nám rukama nohama naznačovali, že sedíme u blbýho stolu.
My jsme ale nesli důležitou zprávu: vyhlásili jsme Rok Ladislava Klímy.
Pak byl koncert na Nový Vísce.
Klímův duch se zjevil."
A Honza Brabec:„Nejtemnější, nejdrsnější, nejméně soustředěná, nervózní, plná jakéhosi strachu a deprese - je to zkrátka nechtěný záznam jakýchsi "štvanců" té doby. V pošmourné zimě tajné zkoušení po polorozpadlých usedlostech v temných, nevytopených místnostech, dotek s vizionářem Ladislavem Klímou a jakási všudypřítomná tenze a pocit opuštěnosti - spousta lidí tehdy odjížděla do emigrace, Martina vláčeli po kriminálech, zakrátko nás měl opustit i Vráťa. Prostě takové nekonečné obcházení "polí pěti", kdy klády nás téměř zatloukaly do země. Tak asi vznikal Vráťův projekt Jak bude po smrti."
Na titulu není výjimečně obraz spřízněného výtvarníka, ale náhrobek Ladislava Klímy z Malvazinek. Fotky z koncertu nám laskavě poskytli Abbe Libánský, Ondřej Němec a Vojtěch Stádník.
Vydání je vybaveno anglickými překlady. / The edition is fully equipped with English translations. V kompletní verzi vydání první / First edition of complete concert

KONCERT PLASTIC PEOPLE
na počest roku Ladislava Klímy

Jak jsem se dověděla o tom, kdy a kde bude koncert Plastic People – „Klímovský" je otázka triviální a předvídatelná, takže si dovoluji předem upozornit laskavé čtenáře, že o tomhle následující zpráva nebude. Z prostého důvodu, že právě tyhle okolnosti si zásadně nepamatuji.

Teď vbíhám na autobusové nádraží, z vývěsní tabule se dovím, že autobus mi jede za deset mnut – to je intuice nebo klika? – doběhnu na konec zástupu, který (zdá se) hodlá se celý nacpat do téhož autobusu co já. Hemží se tu převážně známé tváře, dosednu vedle přítelkyně, která mi i dneska připadá obdivuhodná, tentokrát obdivuji hlavně sukni, že si ji vzala při známé neútulnosti případných úředních místností či cépézetky (čti: cely předběžného zadržení). Já mám kartáček na zuby, několik balíčků tabáku a papírků, občanský průkaz, stovku a praktické teplé oblečení. Před zhruba čtrnácti dny se u přátel v severních Čechách konala podivuhodná akce – zákaz vstupu návštěv do domu, kde se kdosi domníval, že má být koncert Plastiků. Nacvaknutý autobus vyjíždí z Prahy pro jistotu do Jižních Čech, sdělujeme si, že se těšíme. Jízda čtyři hodiny je řádně úmorná, v šeru dřímáme, naštěstí nemusíme spát ve stoje. Po pravé ruce se neodbytně míhá mírná jihočeská krajina a po levé romantické průhledy do kraje Klímova dětství, pomyslím, jaká to nehoráznost, jak by se vyjímal Klímův Hronov, Klímův Prostějov, Klímovy babičky údolí, to by byly věru skvostné přehlídky souborů lidové tvořivosti, to by byly nesmrtelné školní výlety, bufet pod Jelení horou v Českosaském Švýcarsku, televizní reportáž chalupářský, pardon, cholupický den, ale to sem nepatří, to jsem si jen vzpomněla, jak jsem se vždycky neskonale bavila při čtení Klímových textů, jak jsem se ukrutně chechtala jeho pojetí hororu, jásala jsem, že neméně než já při čtení, bavil se autor sám už při psaní (což je okolnost v české literatuře převzácná, výjimka výjimečná) a vzduchu jsem byla srozuměna s tím, že ty příšerné zásvity a svištění kosmických rychlostí jsou zkušenosti, jimž se autor jako myslící bytost nevyhýbal a s ohleduplností jen jemu vlastní je zabydlil do žánrových, takřka žoviálně domáckých situací, aby vyděsil ty zbabělé masožravé tvory, jimž se daří s jakousi spořádaností s klapkami na očích a uších žít poctivě měšťansky a z téhle „bohulibé" zajištěnosti je náhle vyburcuje horor, hrůza ze smrti jako nezástupná, každému smrtelníku vlastní konfrontace s přesahující celkovostí světa. Absolutno si zvolilo tuto děsuplnou podobu halucinace, aby proniklo k tomu, kdo se neustále odvracel a zabarikádoval se formou civilizace. Ale dosti úvah a interpretací, i ty patří k těm trikům, jimiž se supluje myšlení, když lze jen stěží objevit místo, na němž se vskutku myšlenka děje, natož toto místo vystát. Klíma se bude hrát a věřím, že tak, aby se mohl sdostatek pohnut obracet v hrobě!

Sotva autobus dojel, ukázněný zástup slušně ostříhaných mladíků a mile vyhlížejících dívek se vydal na místo. K tomu zaslechnu případnou poznámku, jaksi „ti oni" (nejmenovaní) sami kálejí na hlavu, když při každé možné příležitosti dělají undergroundu lazebníky, ostříhají je na docela nenápadné hochy a pak nemůžou jako před lety snadno rozpoznat, že se zrovna sjíždějí na koncert. To je fakt, říkám si a přehlížím přátelské tváře, které budou zakrátko u toho, že se také ještě „děje hudba" a ne jen předvádí, a s nedefinovatelnou něhou pomyslím na ty, kteří by tu byli také rádi pospolu, ale tentokrát nebudou, příliš zaujati jinde: Jarmilka, Vašek a Jirka na Ruzyni, Petr Cibulka na Borech. Na místě je mnoho vítání a není tu nikdo, koho bych si nevymyslela, to je nad očekávání výborné, protože lítačky a všelijaké uniformy či civily si nevymýšlím, ostatně amúzičtí tvorové na koncert nepatří. Trochu otálení kvůli technickým okolnostem, to ani jinak nejde, kapela se jistě dověděla, že bude hrát až dneska, jinak by to totiž jejich jistý prominent, jehož nejvyšší ctností je lenost, určitě rozkecal po všech pražských hospodách a určitých vinárnách, a tak by si nepochybně zajistil, že by i dnes nemusel ani vrznout.

Sál stodoly nabitý, chlad se sráží na chuchvalce lezavé zimy, ta se samozřejmě rozpouští ve styku s naším vnitřním žárem na fantastickou atmosféru před koncertem Plastic People! V důsledku důmyslných opatření hrají tentokrát Plastici po téměř jednom a půl roce a všem je jasné, jak je ohromné, že nemusejí plýtvat tvůrčími silami na pochybnou stále vykazovanou profesionalitu, a soustředění k podstatnému, čas od času podají svrchovaný výkon.

Na scéně už Magor ujistil přítomné, že by chtěl být buď tak velký, nebo aby svět byl tak malý, aby jej mohl celý posrat hovny. Výrok zajisté fantastický a v jeho (t. j. Magorově) hubě stejně na místě jako praktický pendant: vím hovno, dvě budu vědět. Vzhledem k tomu, že zúčastnění jsou vzdělaní a sečtělí v díle Ladislava Klímy, nikdo Magora nepodezírá, že by si to snad vymyslel, aby si zasviňačil. Vlevo na scéně stůl, kolem stolu s pivem a rumem sedí Plastici, zřejmě kvůli pocitu bezpečí a zabydlenosti chtějí mít i při hraní hospodu nablízku. Popíjejí, v ksichtu jsou zabílení (tj. zsinalí hrůzou), kostýmy jako vždy hadrárna a elend, nad hlavami z dráťáku (tj. Z pásku) zní neuvěřitelná, rozkřáplá dechovka jako jedinečný a specifický výraz skutečně českého zázemí. Jako vždy je to delší, než by se slušelo, ale to taky patří k věci. Zázemí si nevybíráme, většinou ani nevytvoříme, to tu prostě je a to se bere.

No a pak se zvednou od piva a od panáků a začnou hrát. Jsou skvělí a vůbec neuvěřitelní v míře přesahující i tu dechovku. Tolik neopakovatelné muziky nahuštěno do tak malého prostoru a času, až to vyráží dech. Do úzkosti těchto let to praží notně „klímovsky". Z každého tónu je patro, že si nevybrali Klímu v nějakém euforicky výročním nápadu, že je to jejich autor, to on si spíš toho roku vybral je, aby uslyšeli, jak lze v Čechách nesmlouvavě čelit marasmu, přiznat si ho a být světový právě na hnojišti. Ne navzdory českému prostředí, ani dokonce pod tlakem úsporné malosti a malověrnosti, pouze přesto a přese vše tvořivě artikulovat, jen z ryzosti vlastního jevu dát výraz limitu lidskosti s jobovskou střepinou ruce, která vyrývá jakýmkoli způsobem proteovské podoby života v koncích. Zatímco snad jinde, v bohatších, větších a kulturnějších zemích, všelijak civilizačně vybavených k rozptýlení a zábavě, jen nemnozí postřehnou, kam míří společnost lidí, v Čechách, obklíčených ponurostí mezních hor, které se svažují do chudoby pláně, nelze nezahlédnout zemi jako Bohem opuštěné místo vyhnanství tvora, který kličkuje před ústím hlavně absolutna, ztracený natolik, že nejpravější otázkou a jedinou, ve které stojí, je „kdo jsem", aby se teprve vůbec mohl stát znovu Adamem – konečnou lidskou bytostí. Obešel já polí pět... já ubohý kramář Matyáš Lebermayer, jektá hrůzou Mejla a Brabenec. Taky volné textové pasáže se střídají s chaoticky rozplétanými hudebními motivy, vše k tvaru tíhne a zároveň od něho utíká, vše se pregnantně definuje a zase v hrůze od toho couvá jako od blábolu. Ohromně se rozehráli a po první skladbě následuje fantastická instrumentální Slavná Nemesis. Nesporný vrchol koncertu i dosavadní hudební tvorby skupiny. Je jisté, že po Pašijích bylo nesnadné zahrát něco, co není horší. Slavná Nemesis je skladba, ve které to dokázali. Hudba natolik invenční, uchvacuje ve smrštích amorfity, které v nárazu ztuhnou do fragmentů krystalické krásy. Takto se nejspíš tvoří pevnost diamantu. V třetí části na téma Absolutní vůle se pak naplnilo očekávání, že se bude Klíma obracet v hrobě, jen jen trnu, kdy už Hlavsa za tu skladbu dostane ten řádný kopanec do zadku ze záhrobí. Z absolutní vůle se stal absolutní vůl, furore téhle myšlenky nelze ilustrovat, ani hudebně. Teď se tedy Klíma asi řehtá a řičí smíchy, což mi vybavilo, jak si kdysi Mejla s Alfem četli Husserlovu Krizi evropských věd v kumbálu, a ozýval se odtamtud přes zavřené dveře hurónský chechot, takže cituji závěrečnou větu z filmu: Někdo to rád horké a nikdo není dokonalý.

Takže koncert skočil, konec to nemá, ale o to ani nejde. Objímám Magora se slovy: fantastický, odteďka neznají dne ani hodiny.

Cesta zpátky, nejmíň desetihodinová. Z temnot svítí halucinatorní monstra průmyslových objektů. K ránu se z chuchvalců mlhy vynoří fragment snové loutky s pěšinou, v cárech mlhy a mraků pluje cosi jako fata morgana – lidské obydlí, asi dům. Na nádraží kamarád případně poznamenává, že vypadám jako vojín neznámé, ale jistě demobilizované armády. Chechtám se, být neagresivně militantní neuškodí, doufám, že to podporuje chuť k jídlu. A Klíma a Plastici? Znova zahlédnuto, že literatura se rodí především tehdy, když se nedělá literatura, hudba se děje tam, kde se nedělá hudba, a takováto tvořivá artikulace dává prostor pro zjevení krásy. Tápavé dotýkání před sebe, jemuž odpovídá vstřícné objevování se tvaru, síla, která se neopírá o sebe samu a v každém okamžiku míří k ohnisku a počátku tvoření. Býlí téhle tvořivé artikulace je v Čechách k nevyplení, a čím víc se pleje, tím víc roste.

Věra Jirousová, VOKNO č. 3 / 1979

Doporučená cena v obchodě330,- Kč
Cena od nás300,- Kč
zavřít