VÍTRHOLC - ALL WE NEED IS UNDERGROUND

MUSIC FOR FRIENDS
INTERVIEW #009 ✫ VÍTRHOLC
Vítrholc je (původně) brněnská umělecká skupina s daleko širším záběrem než jenom hudba a Brno, její členové jsou zároveň básníci, výtvarníci, performeři z ČR a SR. Je to živel s vlastním životem, entita lidí, které spojuje radikální vidění světa a schopnost proměnit každé vystoupení do originální performance kombinující živou hudbu a autorské čtení. Proto se v interview nejenom hodně mluví o novém albu, ale taky o neustále přítomné improvizační složce, díky níž je Vítrholc pořád v pohybu.

Rozhovor vedl: Bielski

Vydáváte desku po 21 letech od debutu s názvem 1000, co bylo mezitím, resp. kdy u vás dozrál čas udělat další album?
✫ Karel Škrabal (KŠ): Mezitím jsme hráli desítky a stovky koncertů, Vítrholcem prošla řada umělců. Náš kytarista Jaroslav Škvarna má v počítači spoustu materiálu ke zpracování, některé třeba vznikaly na jím vyrobených metricky laděných nástrojích, na jiných nahrávkách jsou namísto elektroniky papoušci ze zoo, vrtačky nebo kosení trávy. Jarda je také autorem projektu Vítrholc Light, takové unplugged akustické verze Vítrholce. Bylo toho mnoho. Až v současné sestavě se to ale stalo, čas dozrál a my si řekli, že teď je to ta forma, v níž ten materiál poskládáme a dáme ven. A i přesto ten proces vzniku desky, od skládání, nahrávání po mixování, trval přes dva roky.
✫ Dalibor Maňas (DM): První ze skladeb, které jsou na All We Need Is Undeground, začaly vznikat v roce 2013 s Petrem Sasínem (SassBass, ex Nesselsdorf). Později se k elektronice, samplům, aranžím a kytarám připojil Palo Pohořelský (ex Valerian's future). Skladby se pak měnily i s tím, jak se proměňovala sestava Vítrholce. Naposledy to celé změnil bubeník, samplerista a básník Dominik Bárt, který změnil aranže a přidal novou elektroniku. Takže každý track prostě dlouho a pokorně zrál...
✫ FIlip Klega (FK): Dělat na albu je hromada práce a soustředění, do toho se asi nikomu moc nechtělo, protože jezdit po koncertech a festivalech je větší zábava a bez starostí. Na druhou stranu Vítrholc stále těžil z toho, že před těmi 21 lety vydal desku 100, která stále tak nějak rezonuje… a vzhledem k tomu, že Vítrholc je organické sdružení, které roste, i když se nezalévá, mladá krev, která se tam před pár lety dostala, chtěla taky mít něco „na památku“, nejen těžit z té devadesátkové slávy… Jo jo, deska vyšla v roce 2004, ale devadesátky skončily až v roce…
Jaká je sestava kapely a kdo skládá hudbu a kdo texty? Je to hodně pestrý…
✫ Dominik Bárt (DB): Jsme volné uskupení umělců a umělkyň, každý koncert a setkání s námi je nevypočitatelné, vždy originál, dokonce vždy nad rámec naší vlastní moci a kontroly... Na koncertech se různí dokonce složení vokalistů (jádro tvoří Karel Škrabal, Eli Hondl, Krista Kašpar, Elena Pecenová, Mirka Ábelová) nebo třeba i bubeníků: já hraju jak na živé bicí, tak skládám elektroniku a samply (obojí k poslechu na albu) a jindy na živé bicí hraje Alexandr Borovička (Baron Samedi). Současný hudební háv a deska je taky výsledek kolektivního procesu. Některé písně, jak řekl výše Dalibor, jsou staré i deset a více let. Autory původních nápadů jsou třeba Dalibor, Palo Pohořelský, Petr Sasín… ale ty písně i texty si v průběhu let žijí vlastním životem, spojuje je jen název, jinak znějí úplně jinak. Současnou podobu, kterou lze slyšet nyní naživo a na albu, jsou překomponované a zaranžované převážně mnou (bicí, elektronika, sampling) a Pavlem Pohořelským (mix, aranže) — ale jak říkám, je to nepostihnutelný kolektivní proces...
✫ FK: Sestava je proměnná, rozhodně se dá však říct, že klíčovými členy jsou Karel, Dalibor a Palo, i když ten občas stojí, nebo spíš sedí, v pozadí, ve studiu a míchá vály a samply a nás nemuzikanty učí hrát. Co se alba a současného setu týče, tak je velmi podstatný taky Dominik, staré stopy pročistil, zmixoval anebo složil úplně nově a hodně nám dopomohl, aby to hudebně znělo tak, jak by mělo… Jenom se za nás teď stydí, protože nejsme profesionální.
✫ KŠ: No a texty jsou koláže z různých básní různých básníků, někdy jsou to naše básně, někdy legend jako Anna Pammrová, Milan Kozelka či Jan Zábrana.
✫ Mirka Ábelová: Za mňa len, že Vítrholc je láska, že som strašne rada, že na albume sú aj moje texty (jeden je aj Ivony Pekárkovej) a že aj keď kvôli materstvu momentálne vystupujem menej, stále sa cítim ako súčasť kapely.
✫ Palo Pohořelský: Když jsem se se Saskou (Petr Sasín, ex Nesselsdor, který písně původně složil, včetně samplů) o těch skladbách bavili, tak jsme zjistili, že už ani nerozeznáme, kdo je jejich autorem. Naposledy s nimi totiž pracoval Domi (Dominik) a svým tvůrčím pojetím hudby to všechno sjednotil. Díky tomu ty skladby stále funguji, ač jsou ty nápady letité. Nabralo to takový postupný vývoj a hranice autorství se tím pádem úplně smazala.
Co vás přivedlo k trip-hopu, kdy vás okouzlil? Řekl bych, že v bicích a base je doteď pořád hodně znát, v dobrým teda. Ptám se proto, že s tím undergroundovým pojetím textů a většiny ostatní hudby je to zajímavá kombinace.
✫ FK: Devadesátky, Portishead. Ale zas tak moc trip-hopu na desce nakonec není, řekl bych spíš trip-hop’n’roll.
✫ KŠ: Do pomalé táhle hudby se dobře recituje. Ale ten pocit je nám blízký, taky jsme v životě vykouřili něco trávy.
✫ DB: Ten underground v názvu je provokace, protože Vítrholc nikdy neměl s tím tradičním undergroundem moc společného (Co to taky je? Těch pár mániček, co se dál posledních třicet let schází u táboráku? Je to mnohem širší pojem). Stačí se zaposlouchat do té hudby nebo do textů. Má to vše širší kontext, nadhudební, nadliterární. Vítrholc byl v devadesátých letech jeden z prvních uměleckých kolektivů, možná spíše platforem, která se motala nejen kolem poezie a hudby, již performativně spojovala, ale taky kolem kyberkultury — v kyberpunku byl Vítrholc úplně prvním kolektivem. Vždycky to bylo o tom spontánním potkávání se a spojování médií, lidí, autorů… Je to něco nadosobního, co možná vypučelo v těch devadesátkách, a to nás spojuje s trip-hopem. Trip-hop je sice hudební žánr, ale mnohem více to je způsob tvorby a bytí, který právě tkví v neukotvenosti, prolínání, prostupování a spolupráci. Vzdorovat mainstreamu jeho neustálým podvratným remixováním. Nedívat se dopředu dozadu, dívat se hlavně tady a teď do sebe. Každý člověk, který je tvořivý a není ignorant, má v sobě nějakou formu undergroundu.
✫ DM: Já doplním Domka s tím undergroundem. Název alba zní All We Need Is Underground 90’s... a na obalu bude číslovka 90 jako devadesátá léta, což je reminiscence na první album 100 a taky vtip, protože po stovce jsem ubrali plyn... Taky underground jako připomenutí nejstarší básnířky, jejíž text na desce máme — Anny Pammrové (29. června 1860 Kralice nad Oslavou — 19. září 1945 Žďárec), mimo jiné přítelkyně Otokara Březiny, jejíž dílo se právě díky samizdatovým edicím na chvíli do literatury vrátilo. Underground taky jako připomenutí zesnulého básníka a performera Milana Kozelky, který Vítrholc seznámil s Mirkou Ábelovou... A řady dalších autorů, včetně starších než Vítrholc, kteří androšem prošli, ale taky a především underground v anglofonním pojetí, tedy jako opozice mainstreamu a sympatie k DIY, ke kyberpunku atd... Ten název míří nejen k hudební obci, ale především literární, do současných literárních debat na téma underground a 90. léta. Nakonec je underground i naše přesvědčení, že až sem napochodují ruské tanky, nic jiného než androš nám zase nezbude... Obal alba je vlastně takový koncept, pro nějž jeho autor — malíř a performer, Petr Lysáček, taky postava devadesátek a bývalý ostravský androš, vyrobil pár věcí fyzicky, tedy reálně, nejde jen o počítačovou montáž. Takže nevnímáme underground jen z hlediska estetiky, interpretace, nebo nedej bože emocí, ale jako koncept, který nabízí svobodu... Je to dlouhé, omlouvám se, těžko to komukoliv vysvětlovat, posluchačům je to jedno, ale my nikdy neděláme nic na první dobrou, protože to prostě neumíme...
✫ PP: Když jsem poslouchal prvních třicet minut, které Moimir zmástroval, v kuse za sebou, napadlo mě, že to je takový trip-hop hardcore, ale že je v tom i duše EBM (electronic body music).
Když jsem slyšel první text, okamžitě mi naskočil Hrabě, je to sarkastická reflexe každodenního života, pochopitelně mnohem drsnější, to je asi známý. Ale ty vulgarity jsou pro mě až v – dejme tomu – druhým plánu, vnímáte to taky tak?
✫ KŠ: Vulgarity neřešíme, jsou přirozenou součástí jazyka a života. Píšeme s Daliborem poezii takřka čtyřicet let poezii, spolu s Pavlem Galíkem jsme byli u založení Vítrholce, tehdy party básníků, která si vydala první almanach Vítrholc v roce 1994. Píšeme, jak nám zobák narostl a jak přemýšlíme, neřešíme reakce a ani nekalkulujeme. A to se postupně stalo přitažlivým i pro mladší básnířky a básníky, kteří prošli Vítrholcem, nebo v něm jsou. Některým je jako mým dětem.
✫ DB: Vulgarismus je drobnost jako třeba činel u bicích, zajímavý zvuk synťáku…Nemá být vůbec něčím stěžejním, o to nikdy nešlo. Já osobně je v básních používám hodně málo. Navíc jich není tolik. Jsou tam jenom v případě, že to vychází z autora a situace samotného, žádná laciná cinkrlátka, jen nezbytnost. Je to jazyk, jazyk je spojený nejen se sdělením, ale i jeho podoba povídá dál něco o kontextu, náladě...
Jestli myslíš Václava Hraběte, tak to tam určitě není vůbec… A vůbec to nejde ani nějak zaškatulkovat. Většina textů jsou z pera Dalibora Maňase a Karla Škrabala, jsou tam ale i texty Mirky Ábelové, Romana Krištofa, Kristy Kašpar, Eli Hondl, mě, Daniela Hradeckého… jak dát tyhle autory dát do jednoho pytle? Každý píše o něčem jiném, vychází z jiných pozic. Je dost možné, že kdybychom všechny ty autory strčili do jedné místnosti, nevydrží spolu ani minutu. Nejsme žádná rodinná pohoda, taky spolu ve všem nesouhlasíme. Možná proto je ta tvorba tak procesuální a nevypočitatelná, každý to ohmatá jinak, a protože nejde najít souhlas všech, posílá se to jak horký kámen dál, z ruky do ruky. Ale máme se rádi, máme k sobě úctu, vzájemně nás tvorba toho druhého fascinuje. Baví nás to, co těmi spojeními vzniká. Ta snaha o poezii. Ta flow.
✫ Eli Hondl: Texty pochází z per různého autorstva a vznikají těmi procesuálními kolážemi. Výsledkem je básnický jazyk kmene Vítrholc, který nás spojuje, ale hlavně přesahuje. Takže vulgarismy jsou určitě druhořadé, nicméně v každém novém jazyce se je učíme mezi prvními slovíčky, protože jdou od srdce. Svým způsobem mohou fungovat jako taková přemostění k jádru.
Vítrholc je formálně unikátní právě tou možností alternace a faktem, že na pódiu stojí vedle muzikantů amatéři, kteří ani po deseti letech nepoznají první dobu ve válu, nicméně v okamžiku performance jsou na daném místě, v danou chvíli nepostradatelní. Ta improvizační složka a proměnná vystupujících způsobuje, že je pak každý koncert vlastně originál.
✫ FK: Hrabě, hezky… ale úplně mimo, nejsme Mišík. Sprostě mluví i papež, viz moji báseň: “Jednou jsem slyšel, jak papež František řekl kurva...” Trefně se k tomu vyjádřil i Karel v básni “Dialog s 13letým synem o Vítrholci”: "On: Kam jdeš? Já: Na zkoušku. On: Čeho? Já: Té naší kapely. On: Jak se jmenuje? Já: Vítrholc. On: To je známá kapela? Já: Není. On: Proč to není známá kapela? Já: Většině lidí se to nelíbí. On: Zkuste víc sprostých slov, to lidi baví. Já: To taky nevyšlo.”
✫ DM: Když vznikl Vítrholc, tedy první almanach, pracovali jsem v novinách, kde jsme museli psát spisovně a hlavně srozumitelně, aby články pochopili všichni, nejen ti poučení. A básně nám dávaly a dávají svobodu, začali jsme tomu z legrace říkat jedňáková poetika (jedňák jako krátká zpráva v novinách ve sloupečku na max. deset řádků), vegetativní lyrika, a nakonec i radikální poezie. Psali jsem jen o tom, co jsme na vlastní kůži prožili a psali to jazykem, jakým se mluvilo v hospodě. Vulgarismy jsme začali nasazovat, když jsme zjistili, že ta naše poezie se dá číst v rockových klubech 90. let, protože tehdejší literární scéna z nás měla spíše srandu a nebrala nás vážně, ale v těch klubech to lidi poslouchali a sprostá slova je neurážela... A naposledy přišlo okouzlení pojmy jako je elektronický recitační kroužek nebo femininní Vítrholc... skladbu “Blikající piča” Karel na koncertech vysvětluje tak, že chlapi často už neví, co všechno by po ženských ještě chtěli...
Chystáte novou desku podpořit nějakým turné, nebo vyloženě hudebními koncerty, nebo budete pokračovat ve formě hudba/recitace?
✫ FK: Ve formě “hudba/recitace” pokračovat budeme, ať už tím myslíš cokoliv. Čeká nás léto, kdy objedeme pár venkovních akcí, tedy fesťáků. V září, ještě než skončí astronomické léto, pořádáme festival Přešlap v Horní Pěně u Jindřichova Hradce na středověké faře, máme vlastní hrad… a potom, až se rozjede podzim, rozjede se i nějaké turné na podporu desky (All We Need Is Tour), v hledáčku je i Slovensko, jen se to ještě musí promyslet.
✫ KŠ: Koncertujeme pořád, poprvé bude deska k vidění na akci DG PZ 12. dubna v pražské LaFabrice, která se koná na počest Pavla Zajíčka. Pak 4. června v Malostranské besedě v Praze, kde uvádí dvojalbum Jiříkovo Vidění. Na podzim uděláme sérii koncertů, která budou desce věnovaná. No a pak klasické akce, kde se objevujeme, jako třeba festival TrutnOFF, kde obhospodařujeme i Poetický stan, anebo náš festival Přešlap, který se koná 12.—14. září v Horní Pěně u Jindřichova Hradce.
✫ DM: Už to možná bylo částečně naznačené, ale výhodou Vítrholce je, že to není kapela v pravém slova smyslu, ale poetický, performativní projekt, který má různou podobu. Jsem schopni vystoupit i v obýváku, pustit z beden samply a do nich deklamovat poezii, nebo i jen recitovat, hrát se živými bubeníky a čtyřmi kytarami na pódiu, se čtyřmi recitátory v předu, s projekcí Nely Bártové a dalších kamarádů a známých. Vlezeme se i na malá pódia, kde stačí pustit samply, elektronické bicí a pár nástrojů a místo bicích taháme metricky laděné zvony kytaristy Jardy Škvarny. Vystupujeme v různých sestavách, proto je každý koncert spíše performancí a málokdy se to opakuje...
Dodatek:
Na začátky spolupráce s Vítrholcem vzpomíná i Petr Sasín (SassBass, ex Nesselsdorf), který stál při zrodu prvních skladeb a s “kapelou” také od roku 2014 i nějakou dobu vystupoval: “Někdy v roce 2013 nebo 2014 se mi ozval Karel, jestli nemám nějaké samply, že občas recituje... V té době Vítrholc nehrál. Poslal jsem mu jednu věc... Takto jsem mu poslal ještě asi dva songy. Po nějaké době mně přišel mail od Dalibora, už nevím, co psal, ale v příloze byl smíchaný demáč s kytarou a hlasama songu, který jsem před časem poslal Karlovi. Potom jsme si nějakou dobu pinkali songy a samply tam a zpět... V té době už jsme měli docela dost materiálu a shodli jsme se, že bychom tomu projektu mohli dát nějaký název a že bychom mohli zkusit udělat vystoupení... A další etapa Vítrholce byla na světě.”

Rozhovor je tentokrát delší, než obvykle, a ne všichni znají Vítrholc tak dopodrobna, proto doplním spíš základní informace k sestavě a desce:
Karel Škrabal, básník a publicista
Dalibor Maňas, básník, kytarista (ex Valerian´s Future, Já jsem poznal...)
Jaroslav Škvarna (ex Ser Un Peyjalero)
Petr Sasín “SassBass” (ex Nesselsdorf, ex Dead blues! Něco jiného nezávislého a další desítky kapel)
Palo Pohořelský (ex Valerian´s Future)
Mirka Ábelová, básnířka, textařka (Kollerband ČeskosLOVEnsko)
Krista Kašpar, básnířka, performerka (In Sáček)
Eli Hondl, básnířka
Elena Pecenová, básnířka, výtvarnice (Diskotéka avantgard)
Dominik Bárt, básník, hudebník (Šamanovo Zboží, Diskotéka avantgard a Divné siluety v okně), editor edice Mlat nakladatelství Větrné Mlýny
Filip Klega, básník, hudebník, literární promotér (Literární suroviny spolu s Ivanem Motýlem)
Alexandr Borovička, bubeník – kmenová kapela Baron Samedi
All We Need is Underground se natáčelo ve studiu Jakubka Vladimíra Klegy v Ostravě, ve studiu Kamenka Jaroslava Škvarny v Brně a studiu V´sF Pala Pohořelského v Novém Jičíně + final mix a mastering – Moimir Papalescu, Analogue Voodoo studio

MUSIC FOR FRIENDS (2) Zdenek Belohlavek | Facebook