Plastici oslavují, proč se nepřidat!
https://www.plan.art/plan/sound-plan/plastici-oslavuji-proc-se-nepr

12.11.2024 | JOSEF RAUVOLF

Letos v prosinci uběhne padesát let od natočení jednoho z nejdůležitějších, ne-li rovnou nejdůležitějšího alba československého rocku – tehdy na hradě Houska nahrála kapela Plastic People of the Universe své první album Egon Bondy´s Happy Hearts Club Banned.

Čím si právě toto album zasluhuje takové místo mezi mnoha vynikajícími nahrávkami? Než se na to pokusíme zodpovědět, možná nejdříve trochu historie, kapelu založil v roce 1968 Milan "Mejla" Hlavsa, původně hrávala věci od Mothers of Invention, The Fugs či The Velvet Underground, záhy ale přešla na vlastní Hlavsovu tvorbu, který si ke zhudebňování v naprosté většině vybíral básně, a tak tomu bylo po celou dobu. Zpočátku vystupovali relativně bez problémů – to již hráli v ustaveném obsazení Hlavsa basa a zpěv, Josef Janíček kytara, později klávesy a zpěv, Jiří Kabeš housle a zpěv, Vratislav Brabenec saxofon a zpěv, a měnící se bubeníci, posledním a nejdéle hrajícím byl Jan Brabec. Důležitým "nehrajícím členem" byl kunsthistorik a básník Ivan Martin Jirous. S postupující normalizací ovšem přicházely problémy a Plastici postupně přecházeli do undergroundu, koncerty začaly být zpočátku poloilegální, až nakonec zcela utajené. Zájem StB o kapelu rostl, stejně jako tlaky, které vyústily v zatčení řady muzikantů i Jirouse na jaře 1976, procesy a vězení. Kapela ale pokračovala v činnosti, byť omezené na nahrávání alb, která vycházela v zahraničí. Po listopadu 1989 obnovila činnost, v roce 2015 bohužel došlo k rozdělení na dvě party. Letos, na památku 50. výročí natočení prvního alba, uspořádala dočasná sestava, v níž hrají hudebnící, kteří v kapele působili ještě před rokem 1989 turné pod názvem PPU Egon Bondy Tour 2024 (právě z něj vychází živé dvojalbum), v jehož rámci zavítá i na Slovensko.
Vraťme se ale k oslavenci. Kapela měla v té době již jak ustálené – až na bubeníky – obsazení, a hlavně, vlastní a kvalitní repertoár. Hlavsa, poučen vším, co rád poslouchal, přišel se zcela originální hudbou, hodně se lišící od dobové domácí, ale i zahraniční produkce. Jistě, chceme-li, můžeme slyšet vlivy, například v Magických nocích jasně vypůjčená basová linka ze Zappovy Help I´m Rock, ale budiž. Každý z muzikantů byl výraznou osobností, Kabešova neortodoxní hra na housle, Brabencovo jazzové zázemí, Janíčkovy někdy až jazzové klávesy, plus jedinečné basové linky a rytmika, zkrátka naprosté novum. Však také z alba i v Americe padli na zadek, a to i takoví ostří kritici, jako Robert Christgau, obdivovali je jak John Cale, tak třeba Jello Biafra či Iggy Pop.

Poté, co Hlavsa zhudebnil například verše Jiřího Koláře či Williama Blakea sáhl po básních Egona Bondyho, kterého mu doporučil Jirous. Ještě předtím ale Bondy pronesl v roce 1972 na koncertě Plastiků legendární větu, že ti krásní mladí lidé by než jiné možná raději poslouchali Bondyho texty... A tak se také stalo. Ostatně, jak píše Jirous ve své Zprávě o třetím hudebním obrození (1975): "Bon­dy je to­tiž bás­ník, kte­rý se za­bý­vá tě­mi nejhlu­binnější­mi záležitostmi člo­vě­ka, od je­ho roz­mě­ru spo­le­čen­ské­ho až po je­ho zra­ňo­va­né a ne­do­ko­na­lé bio­lo­gic­ké by­tí," a pokračuje: "Ne­exis­tu­je snad ta­bu, kte­ré by v Bondy­ho poe­zii ne­by­lo po­ru­še­no; ale ni­kdy to ne­ní sa­mo­účel ne­bo zá­měr­ná pro­vo­ka­ce, je to pou­hé vy­slo­vo­vá­ní prav­dy o ži­vo­tě a po­zi­ci člo­vě­ka ve svě­tě. Tím, že Plasti­ci za­ča­li zhu­debňo­vat tex­ty bás­ní­ka, je­muž estab­lish­ment nikdy ne­umož­nil zve­řej­nění ani jed­iné bá­sně, da­li jas­ně naje­vo, že jim ti­síc­krát víc než o za­u­jetí mís­ta v ofi­ci­ál­ní kul­tur­ní struk­tu­ře jde o to, aby vy­tvá­řeli a zpro­střed­ko­vávali svým po­slu­cha­čům to, co oni sa­mi za kul­tu­ru po­va­žu­jí."
Jak bylo řečeno, album se nahrávalo na hradě Houska na Kokořínsku, Svatopluk Karásek, kněz, zbavený státního souhlasu, písničkář a též příslušník undergroundu, tam tehdy pracoval, Plastici tedy měli klid k práci. Pravda, bylo to v prosinci (a jedna skladba v únoru), kamenné zdi, takže zima, a k tomu připočtěme vyhlášené Jirousovy bosáky, kterými hochy krmil. Na výsledku se to naštěstí nijak neprojevilo...

Nahrávání točil Robin Hájek se zvukařem kapely Zdeňkem Fišerem a dlužno dodat, že i v mimořádně ztížených podmínkách a s omezeným vybavením odvedli vynikající práci, slyšet je to na albech, nedávno znovu vydaných z původních pásů, které pietně vyčistil Ondřej Ježek. A dodejme, že k mání jsou nyní, v excelentním zvuku, všechna.
Takže, co tedy slyšíme na prvním, padesátiletém, albu? 
Již úvodní 20 potvrzuje Jirousova slova jak o nekonformnosti kapely, tak o Bondyho radikálnosti. Na ploše ani ne dvou muinut přitom slyšíme jak ostrou obžalobu reálného socialismu a životních vyhlídek, tak Hlavsovu typickou figuru a nad ní Brabencovo divoké freejazzové sólo. Následující Zácpa má pro změnu téměř osm minut, těžce realistický text o básníkových fyziologických problémech, a opět exceluje Brabenec, ale i Janíček s krásným, až jazzovým, a hodně divokým sólem na klavifon. Z dalších perel můžeme zmínit Toxika s výraznými Kabešovými houslemi, hranými přes bustr a kvákadlo, "zappovské" Magické noci, divokého Podivuhodného mandarína či sarkastické Ranní ptáče, realistickou Francovku ("koupil jsem si Francovku, je lacinější než rum...") či lehce morbidní Elegii.
Shrneme-li, vedle jasných hudebních, textových a interpretačních kvalit nese v sobě album i další, skrytá poselství. Zaprvé, a je to krásný paradox, pronásledovaní Plastici byli první československou rockovou kapelou, která v té době vydala své nahrávky na Západě, album, propašované ven, vyšlo, společně s obsáhlou textovou brožurou v roce 1978 ve Francii, přičemž po "Bondym" přišla i další alba. ‚
Zadruhé, další jedinečností byla textová stránka písní: Hlavsa důsledně, a dlužno dodat, že mistrně, zhudebňoval poesii, a to jak domácí (hodně verše plastikovského Vratislava Brabence, Egona Bondyho, ale i Ivana Wernische, Milana Nápravníka či K. H. Máchu), tak zahraniční, například Christiana Morgensterna. V tom byli Plastici průkopníci, následovaní dalšími kapelami z našeho undergroundu, ale i alternativními skupinami. 
Zatřetí, podíváme li se na Plastiky z většího odstupu, důležité také bylo, že právě oni ukázali, že je to možné, dělat vlastní, zcela necenzurovanou muziku, jinými slovy, že to lze se postavit a "říct ďáblu ne", a že lze, byť za cenu velkých a dnes možná i těžko představitelných osobních obětí, setrvat na umělecké úrovni. A nejen to, ale že tím vlastně kladou rovnítko mezi uměleckou tvorbou a morálkou. Protože, stačilo přeci jen kývnout…
Začtvrté, daleko dříve než západní punkové a novovlnné kapely Plastici prokázali, že k vydávání alb není potřeba oficiální hudební vydavatelství, že k jejich nahrávání nejsou zapotřebí bohatě vybavená profesionální studia, ale postačí jedna odhlučněná místnost, magnetofon a šikovný zvukař, čímž položili základy hudebního samizdatu, zároveň tak předběhli punkový přístup DIY, "udělej si sám". A inspirovali tím všechny naše zakazované kapely.
Zapáté, mluví se někdy o tom, zdali byli Plastici kapelou politickou či ne – debata je však v podstatě zbytečná: přestože se totiž s pár výjimkami ve své hudbě přímým politickým, či "disidentským" stanoviskům vyhýbali, již samotná jejich existence, jejich zcela svobodné vyjádřování bylo politikum par excellence. Ostatně, v přítomnosti Ivana Martina Jirouse, který boji za svou svobodu obětoval téměř vše, to ani jinak nešlo. A bolševická moc tohle velice dobře věděla. A bála se.
Zašesté, a to lze vztáhnout na celou jejich historii, Hlavsa si nikdy nenechal jako tvůrce svázat ruce tím, že byli Plastici přeci jen uzavřeni v jistém ghettu, jakkoli bylo, slovy Jirouse, "veselé". Naopak, rozhlížel se i jinde, nechával se inspirovat soudobým skladatelem Krzystofem Pendereckým, biblickými texty, filosofem "absolutní vůle" Ladislavem Klímou, byl otevřený experimentům s elektronikou a samply.
Zkrátka, Plastici byli a jsou zcela jedineční.